Kniha: Byly jsme tam taky
Autor: Dagmar Šimková
Přidal(a): andy
Popis příběhu
Tato kniha je vzpomínkou na hrůzy komunismu, o tom, jak byly změněny životy lidí, kteří byli uvězněni „ jako nepřátele lidu“, političtí vězni. Hlavní postavou je žena, která boj s komunisty nikdy nevzdávala. Jedná se o autobiografii.
Hlavní postavou je Dagmar Šimková, která se narodila r. 1929 do rodiny bankéře v Písku. Se svou sestrou Martou žily v honosné vile a s rodiči patřili k místní honoraci. Na konci války její otec zemřel, a ona po studiu jazyků se v r. 1948 zapsala na Filozofickou fakultu. Po komunistickém převratu pak v r. 1950 její sestra Marta emigrovala a dostala se do Austrálie. Dagmar s matkou bydleli ve své vile v jedné místnosti a v ostatních obývali další nájemníci. Studovat dále nemohla neboť měla „buržoazní původ“. Pracovala různě, nakonec pracovala v nemocnici.
Začala se angažovat proti komunistům tím, že psala posměšné letáky a malovala plakáty, kde poukazovala na špatný komunistický režim. Poté také poskytly s matkou úkryt dvěma kamarádům, kteří chtěli emigrovat na západ.
V r.1952 byla zatčena a odsouzena v 23 letech na 15 let, její matka dostala 11 let a mimo jiné jim byl zabaven všechen majetek. Ve vězení byla vystavena jak psychickému tak fyzickému násilí. Ve vyšetřovací vazbě musela čelit různým nátlakům ze stran vyšetřovatelů, kteří se ji pokoušeli psychicky zlomit a přiznat se. Ve vězení se vždy snažila dodržovat rituály, být hrdá, pomáhat druhým i psychicky slabším dodávat odvahu, vydržet. Z vězení v Pardubicích byla převezena na Slovensko do Želiezovců, kde byl například jen jeden záchod na dvoře a žilo se tam v otřesných podmínkách. Byla zavřena s prostitutkami, vražedkyněmi, kde jako politická vězeňkyně to měla nejhorší. Pracovalo se na poli, jídla bylo minimálně a lékařské pomoci taktéž. Zde byly také i bývalé vězenkyně s koncentračních táborů, co se nehodili komunistickému režimu. Rozhodla se, že uteče, což se jí povedlo, ale druhý den si vymkla kotník a díky tomu jí chytli. Za tento pokus o útěk dostala tři roky navíc.
Poté se dostala na Pankrác, pak do Pardubic, kde byla i její matka. Společně s ní tam byli nejenom cikánky, které zabili svoje děti, manžely, různé jiné vražedkyně, ale i vzdělané ženy a vzájemně se i dále vzdělávaly, snažily se hrát divadlo, a zůstat ženami, které režim nezlomí.
V r. 1960 bylo na amnestii propuštěno spousta politických vězňů. Dagmar mezi ně nepatřila, protože odmítala komunistické názory, byla drzá a sebevědomá, pro ně nepřizpůsobivá. Myslela, že bude propuštěna, ale byla převezena do věznice v Opavě, kam byli postupně svezeny další vězeňkyně, i ty nebezpečné, které již nechtěli v Pardubicích.
Psychicky byla na dně. Byla propuštěna v r. 1966 vážila 45kg. Všechny vězeňkyně, prostitutky, cikánky se s ní loučili. S matkou bydleli v jedné minulosti a ona sama pracovala v sodovkárně. V r. 1968 pomáhala zakládat s ostatními politickými vězni K 231, což byl základ k založení dnešní „Konfederace politických vězňů“ .
Po vstupu sovětských vojsk odjela s matkou v r.1968 do Austrálie, do ČR se vrátila až v r.1991, zemřela v Austrálii v r.1995.
Dagmar v knize popisuje i další ženy, které jsou ve vězení za různé zločiny, jejich osudy, i ženy, které byly ve vězení zabity, umřely na nedostatek lékařské pomoci, cikánky a jejich vztahy k ostatním, lesbické ženy a jejich vztahy.
Charakteristika hlavní postavy – Dagmar Šimková
Dagmar Šimková byla velice pozoruhodná osobnost. Velice ji obdivuji za to, jaká byla a jak se dokázala chovat žensky, i když s ní zacházeli jako se psem. Že dokázala mít vždy hlavu vzhůru a vše vydržet.
Měla všeobecný kulturní přehled a dostalo se jí vybraného vychování. Byla velice krásná, ale kvůli jejímu buržoaznímu původu ji krása, dobré zázemí ani peníze nepomohly k lepšímu životu. Odvahu měla jistě po mamince, protože společně se nebáli schovat i dva uprchlíky, přestože si byly obě vědomy co se stane, pokud je chytí ( byly odsouzeny za velezradu, špionáž a pomoc ke zběhnutí). Byla vždy samostatná, ale dokázala se velmi dobře zapojit do kolektivu. Byla cílevědomá, přímá, nenáviděla nespravedlnost a nestranila se také žádné práce. Nebála se dávat najevo svůj nesouhlas s komunistickým režimem, proto se také zapojila do kreslení letáků a zesměšňování režimu. Její odvaha byla dokonce taková, že se nebála utéct z vězení. Nechyběla ji ani kamarádská povaha, ochota pomáhat, ale ani ji nechyběla odolnost proti psychické a fyzické brutalitě a bezcitnosti.
Dagmar byla svou statečností a neústupností vzorem pro ostatní politické vězeňkyně, přestože patřila k nejmladším ( když Dagmar odsoudili bylo jí 23 let). Nesnažila se za někoho tzv. schovávat, jednala vždy přímo. Snažila se ostatním vězeňkyním pomáhat bez ohledu co provedly, snažila se je chápat, učit je novým věcem, protože většina z nich byla tzv. jednodušší, snažila se v nich hledat lepší já. Nebyla mstivá vůči ostatním, i když se k ní často nechovali hezky. Vzhledem ke své inteligenci se pokoušela ve vězení dále vzdělávat od ostatních vězeňkyň, které jako vysokoškolačky byli zavřené. Po propuštění se snažila žít normální život za velice nuzných podmínek, neboť jim byl sebrán veškerý majetek, což muselo být opravdu náročné.
Myslím, že motivací jejích činů plyne jasně ze situace ve které žila a z její povahy. Byla odjakživa velice silná a proto byli silné i její činy. Není snad nutné dodávat více, protože velikost činů co vykonávala si člověk uvědomí až dnes, kdy mu nehrozí prakticky nic z toho co musela prožít Dagmar. Tímto byla velice výjimečná, dokázala myslet jak na sebe tak na ostatní.
Nemohu říct, jak bych se já zachovala v její situaci, protože dobu v níž žila nepoznám. Upřímně ani nechci. Nevím zda bych dokázala být tak statečná, tvrdohlavá, fyzicky a psychicky zdatná, neústupná s vědomím, že se mi navýší trest a možná to vše skončí mojí smrtí. Rozhodně nedokážu říci, jak bych reagovala na nátlak nebo na psychické týrání, ale musím si asi přiznat, že bych nedokázala mít hlavu stále vzhůru a mít nadhled jako ona. Dagmar byla v tomto výjimečná a nemyslím si, že jenom mezi ženami.
Na Dagmařině povaze a Dagmar samotné se mi líbí snad všechno. Mohli by jste říct, že nemusela být tak neústupná a tak neposlušná, ale musíme si uvědomit, že díky takovýmto lidem komunismus skončil a možná díky tomuto dnes nesedí většina z nás ve vězeních a v pracovních táborech. Musíte uznat sami, že když se s Dagmar loučili všechny ženy z věznice, vražedkyně, cikánky, lesbické páry, že Dagmar musela mít neuvěřitelné sympatie a neuvěřitelnou osobnost.
Její činy jsou inspirující velice, ale nejsem tak klidná jako ona a vím, že kdybych se jí snažila nějakým způsobem napodobit, rozhodně by moje činy neměli takový efekt jako její. Ale vážím si více svých věcí, doby ve které žij, kamarádů a rodiny které mám.
Dagmar Šimkovou jsem si vybrala,protože toto téma je mi vcelku blízké. Maminky kamarádka, mimo jiné také politická vězenkyně s ní seděla ve vězení v Želiezovcích a z jejího vyprávění vím toho vcelku dost o politických vězních a i o Dagmar Šimkové. Téma mě velice zaujalo, jak žili, jak spolupracovali, jak tajně protestovali, jak si udržovali ženskost. Toto vše mě přímo táhlo k tomu napsat esej o Dagmar. Mohla bych esej psát o naší známé, ale vím že toto téma je vcelku nepříjemné a tak jsem radši zvolila Dagmar, které jsem nemusela pokládat nepříjemné otázky osobně ( i když bych jí ráda osobně poznala). V knize se mi líbí, že je skutečně popsáno, jak to v komunismu vypadalo. Dagmar si nic nepřibarvuje na růžovo, ale píše svědectví, které přečtete jedním dechem.
Závěrem bych chtěla říct, že si Dagmar nesmírně vážím za to jaká byla, jak bojovala, jak pomáhala ostatním i když sama na tom byla bídně a ostatně za všechny její činy. Nedivím se proč byla a je vzorem a proč na ní nejde zapomenout. Nikdy sem se s ní nesetkala, přesto mi její osobnost učarovala a začala být obdivována. Velice doufám, že jí bude uděleno in memoriam státní vyznamenání. Myslím, že ji mělo být uděleno už dávno.
