Jméno práce: Cena nevědomosti
Slohový útvar: Umělecké vyprávění
Přidal(a): WenStorm
Cena nevědomosti
Bylo sedm hodin ráno, pondělí. Ranní svítání probudilo malá ptáčata, která mi pod okny prozpěvovala veselou melodii. Tento den se mi do školy nevstávalo nikterak těžko. Oblékl jsem se s nadějnou myšlenkou, že nám dnes odpadá poslední hodina.
Chodím do šesté třídy základní školy v Lomnici nad Popelkou, ale podle věku bych měl navštěvovat ročník vyšší. Naštěstí jsem kvůli vadě řeči zůstal ve školce o rok déle, jinak bych se neocitl v tak přátelském a chápavém prostředí naší třídy. O rok výše i pod námi se třídami o přestávkách rozléhá zběsilý řev obsahující i ta sprostá slova, která jsem ještě nikdy neslyšel.
Ke snídani jsem si vzal kousek bábovky. Po jídle jsem si všiml vzkazu položeného na stole přímo přede mnou. Maminčina velká krasopisná písmena hlásala: Pavlíku, nezapomeň si odhlásit obědy. Pá, mamka.
Ach, ta má paměť, pomyslel jsem si s uvědomělým úsměvem a hned jsem zase začal uvažovat, jaké mise bude potřeba po příchodu ze školy ve hře splnit.
7:38 – správný čas vyrazit. Venku touto dobou již panovalo teplo, neboť zbýval jen necelý měsíc do začátku letních prázdnin. Vyrazil jsem z domu, kráčejíc kolem babiček nalepených na okně, jež ke mně seshora vysílaly varovné pohledy. Záhy jsem si uvědomil, že důvodem jejich nepříjemných pohledů nebyla samotná moje osoba, nýbrž má prázdná záda. Zapomněl jsem si totiž vzít tašku.
Protože jsem se musel vrátit domů, nestihl jsem si koupit svačinu. Spěchal jsem do školy známou, nezáživnou cestou netušíc, jaké situaci budu za pár okamžiků vystaven.
Všiml jsem si jich, až když mi zkřížili cestu. Jednalo se o dva Romy, nejspíše bratry ze třetí třídy. Na první pohled mě zaujaly jejich velké černé oči, v nichž jako by se leskem odrážel jejich povýšenecký postoj vůči mně, a zároveň zrcadlily mé emoce. Žaludek se mi trochu sevřel a pocítil jsem zvláštní chvění v podbřišku. Vzpomněl jsem si, jak mi sestra povídala, že si mladší děti mnohdy dovolují na starší, a uvažoval jsem, jestli mě právě potkal takový případ. Kladl jsem si otázku, jak se zachovám, když se po mně kluci oženou, a zděsilo mě, že jsem nevymyslel jinou reakci než bezmocný útěk, který by stejně k ničemu nevedl. Kluci se ocitli v mé těsné blízkosti, téměř jsem cítil jejich dech. Začal jsem si nervózně pohrávat s prsty a hlavu jsem sklopil k zemi, čímž dva Romové ještě povyrostli.
„Máš peníze?“ otázal se jeden z nich náhle. Z té věty, pronášené s čistou lhostejností, jsem pochopil, že na mě nemají spadeno, chtějí jen půjčit peníze.
Přikývl jsem a ve dlani jednoho z chlapců brzy skončila padesátikoruna na svačinu. Kluci na sebe jen krátce pohlédli a nechali mě jít.
Ve škole jsem se touto příhodou dlouho nezabýval. Říkal jsem si, že jde jen o půjčení hloupé padesátikoruny. Až zítra půjdu do školy, zase mi ji vrátí.
Druhý den jsem se při cestě do školy nijak nerozhlížel, ale můj zrak přece jen před vchodem padl na stejnou dvojici Romů, s nimiž jsem měl co dočinění včerejšího dne. Zamávali na mě, a tak jsem pln nejlepšího přesvědčení šel za nimi.
Když jsem se dozvěděl, že mi nejenže nevrátí mou padesátikorunu, ale ještě chtějí další peníze, zmocnily se mě pochybnosti. Jde vážně jen o výpůjčku? Nedalo se říct, že bych tomu věřil, a mé pohyby ještě zveličila reakce jednoho z nich, když jsem odpověděl, že žádné peníze u sebe nemám.
Tentokrát už jeho hlas nezněl lhostejně, nýbrž jsem v něm ucítil výhružku. Prohlásil: „Tak až zítra půjdeš do školy, vezmi s sebou další padesátku.“
„A co ta, kterou jsem vám dal minule? Kdy mi ji vrátíte?“ otázal jsem se s nadějí v hlase. Ještě jsem stále doufal…
Navzdory mým nejhorším obavám chlapec odpověděl něco ve smyslu, že mi ji brzy vrátí. Moje obavy se zčásti rozplynuly, ale ten nepatrný drobek pochybností stále držela ve spárech vzpomínka na předchozí výhružnou větu.
Třetího dne nastal zvrat. Šel jsem do školy s padesátikorunou v kapse a odehrál se opět stejný proces. Kluci si mě zavolali k sobě, zinkasovali padesátikorunu a tu první mi nevrátili. Prý ať zítra přinesu víc. Na nějaké pochybnosti a hlubší úvahy o celé téhle situaci nezbyl čas, protože si mě skupina o dva roky starších kluků zavolala k sobě. Viděli mě, jak se bavím s dvojicí Romů, a zajímalo je, co po mně chtěli.
„Peníze,“ odpověděl jsem jednoslovně, ale i v té kraťoučké větě byly patrné všechny emoce, jež jsem v tu chvíli cítil: zejména podezření, obavy a tíseň.
Kluci se zachovali, jak nejlépe mohli: odvedli mě za výchovnou poradkyní, které jsem musel převyprávět příběh těchto tří dnů. Při vypravování ve mně stále hlodala otázka, zda nešlo jen o výpůjčku – chtěli mi přece ty peníze vrátit! Ale z výrazu tváře výchovné poradkyně jsem nakonec usoudil, že tomu tak nemělo být. Poté za námi přišla ještě moje třídní učitelka, která mě posléze odvedla do třídy za ostatními a pověděla jim, co se mi stalo – že jsem se stal obětí šikany.
Až když nade mnou pronášela tento ortel, uvědomil jsem si, jak jsem byl důvěřivý, až hloupý. Nejen ve škole, ale i doma mi někdo neustále vyprávěl o šikaně. Domníval jsem se, že jde jen o mlácení nebo urážky, nevěděl jsem, co dalšího se dá do šikany zahrnout. Sklopil jsem hlavu a doufal, že se budeme brzy věnovat výuce. Ačkoli český jazyk nesnáším, teď jsem se na tento předmět těšil jako na spasení.
Třída se kolem mě semkla a jednotliví spolužáci si mezi sebou rozdělili úkoly: Jak jsem dříve chodil do školy a ze školy sám, nyní jsem měl jednočlenný až dvoučlenný doprovod. Moje dvě spolužačky, taktéž Romské národnosti, mi slíbili, že s dotyčnými kluky promluví a zařídí, aby se situace už nikdy neopakovala. Druhého dne mi dvojice Romů opravdu poslala po spolužačkách „vypůjčené“ peníze.
Ačkoli jsme s rodiči zašli i na policii a mluvila se mnou policejní psycholožka, nemělo to cenu, neboť dvojice chlapců byla ještě pod zákonem. Nebavilo mě neustále dokola povídat stejný příběh, zvlášť když se mě všichni (včetně rodičů a sestry) ptali na podrobnosti, které si nepamatuji.
Na rozdíl od mé rodiny jsem si totiž z této záležitosti neodnesl žádné trauma, natožpak trvalý nesmazatelný zážitek, který by mě měl děsit v nočních můrách. Ze všeho zůstala pouhá mlhavá vzpomínka na tři nepříliš veselé dny před letními prázdninami.
Známka: 1 = výborně
