Jméno: České baroko
Přidal(a): Romana Kvasničková
Společensko-historická situace
– 1. polovina 17. století – 1. polovina 18. století
– bitva na Bílé hoře – výhra Habsburků – absolutizace víry, rekatolizace (církevní dohled na kacířství, čarodějnické procesy) – odchod inteligence a zámožných lidí, nositel kultury a vzdělanosti je jezuitský řád (zrušen 1773, obnoven 1814) – tvrdě potlačovali ostatní víry, nejvíce, vzdělanci, vlastenci, fanatici
– válka ve vlnách, epidemie, 2/3 obyvatelstva mizí, zbývá lidová vrstva, příchod cizí šlechty, po třicetileté válce – Praha je provinční oblast, Čechy bezvýznamné – hospodářský úpadek, Habsburci ve Vídni, čeština má minimální moc, nedomácí šlechta, tradice a hodnoty upadají, 2. polovina 17. století – povědomí o slavné minulosti, z čeho brát, poté úpadek kulturnosti Čech, 1/3 18. století – největší úpadek, poté národní obrození
– germanizace – němčina úředním jazykem, jazyk všech vrstev
– Antonín Koniáš – nepřeje vzdělanosti, kultuře, jezuita, ničení nekatolických knih
– umění zobrazovalo především náboženské cítění a výjevy, silné emoce
Architektura
– kostely, kláštery, paláce, zámky, okázalost, působit na city, oslnit, ohromit, chrám sv. Mikuláše (Malá Strana), kostel sv. Jana Nepomuckého
Malířství
– portréty, dramatické kompozice plné emocí a exprese, šerosvit, tajemnost a duchovnost obrazů, Karel Škréta – Dido a Aeneas
Sochařství
– na počátku 18. století, Matyáš Bernard Braun – betlém v pískovci, divadlo v přírodě
Hudba
– hlavně církevní – Jakub Jan Ryba, Adam Michna z Otradovic (Bláznova ukolébavka), opera, domácí divadla, v exilu Josef Mysliveček
Literatura
– chybí žánry spjaté s dvorským prostředím, šlechtickou elitou, poezie – duchovní píseň (kancionály), próza – soubory kázání, drama – latinské školní hry, lidové hry o světcích, vánoční a velikonoční hry
– navazující na humanismus – metafory, řetězce synonym a antitezí x užívání hovorového jazyka, libozvučnost verše, citovost, zdrobněliny, přírodní metaforika
– barokní znaky – metaforičnost, symbolika, expresivita
- exilová (evangelická)
– česky, latinsky, polovina 17. století – první generace v exilu
– Jan Amos Komenský, Jiří Třanovský
– Pavel Skála ze Zhoře – úředník Fridricha Falckého, Historie církevní – situace před bitvou na Bílé hoře, obhajoba reformace církve, protikatolické postoje
– Pavel Stránský – latinsky, Respublica Bohéma = O státě českém – pojednání, politické proměny, poměry v 16. století, ztráta kořenů
- domácí (katolická)
– česky nebo latinsky, později německy, spojeno s rekatolizací, rozšířenější
– omezení literatury v českém prostředí od první třetiny 18. století, kontrola jezuitským řádem, hrdinou světec, pocit marnosti, úvahy o smrti, kontrasty, legendární látky, náboženská umělecky náročná lyrika
– Bedřich Bridel, Bohuslav Balbín, Adam Michna z Otradovic, Felix Kadlinský, Antonín Koniáš, Václav Jan Rosa, Pavel Václav Šteyer
– 2. polovina 17. století – relativní údržba kulturní tradice, hodně lidové, polo, ale i oficiální literatury – ztenčuje se okruh, upevnění, katolický pohled na svět
a) oficiální
– je jí přáno, má prostor, funkci, cíl, kolem 1650 – potřeba obeznámit nevzdělané obyvatelstvo, které zůstalo, vydávají hlavně katolíci, píší kněží, náboženská témata a charakter
– legendy – útěcha, příklady života, písně, modlitby, kázání, životopisy, česky, trochu i latinsky (pro vzdělanou vrstvu)
– česky se mluví spíše na venkově, české nekatolické knihy jsou páleny, čeština vytlačována z vědy, administrativy, náročné literatury
b) lidová
– anonymní autor, přenos ústním podáním z generace na generaci, lidová slovesnost mezi venkovským lidem
– vysvětlení vzniku měst, hradů, pověsti o Bílé paní …, k posvátným a tajuplným místům – Blaník (spojen se sv. Václavem), pohádky s dobrým koncem, písně k práci, lidové dramata, loutkové hry, proroctví, přísloví, hádanky
c) polo (až 18. století)
– znaky obou literatur, tvoří ji drobná venkovská inteligence, má autora
– venkovské kroniky, veršovánky, náboženské hry x frašky, jarmareční = kramářské písně (balady), lidová poezie, o mordu, vystupují prodavači s obrázky
exilová literatura
Jan Amos Komenský (1592 – 1670)
– Učitel národů, významně zasáhl do světové pedagogiky, teologie, diplomacie, biskup JB, narodil se asi v Nivnici, vychován příbuznými v Uherském Brodě, bratrská škola v Přerově, studoval v Německu (Heidelberg, Herborn), správce přerovské školy, kněz ve Fulneku, útěk kvůli politickým a náboženským třenicím – bitva na Bílé hoře, ztratil ženu a děti, psanec, útočiště u Karla ze Žerotína
– 1628 – musí odejít do Polska – Lešno – bratrská komunita, vypálení Lešna, přišel o rukopisy, poté Anglie – uspořádat školství, překazila občanská válka, Švédsko – reforma školství, nesplněno, Maďarsko – elitní školství pro šlechtu, scénky k osvojení latiny, zemřel v Amsterdamu, pochován v Naardenu
filozofické práce – náboženské spisy, otázka člověka z hlediska víry či společnosti
Listové do nebe
– tvořen 5 fiktivními dopisy, které píší chudí Kristu, společenská kritika, pokora, víra, vzdělaný vidí nedostatky, řešení = Bůh, smírné řešení konfliktů
Útěšné spisy – Truchlivý, Hlubina bezpečnosti
– kázání, filozofické spisy, během 1. vlny války
Labyrint světy ráj srdce (1623)
– neustále se k němu vracela doplňoval ho, filozofický román, jinotajná skladba (deziluze z poznání marnosti celého lidského světa), česky, filozofický, náboženský, autobiografický spis,
– hlavní hrdina poutník = Komenský přichází do středověkého města (svět) a zkoumá ho, provází ho Všezvěd Všudybud = lidská zvídavost a Mámení = alegorie zvyku přijímat bez uvažování cizí názory, nasazují mu růžové brýle, přikrášlit pohled na svět, nedá se zmást, vidí chamtivost lidí, neupřímnost, podvod, chce prchnout ze světa, uzavírá se v ráji svého srdce, v samotě a božském rozjímání, dějová linie poutníka od Alighieriho, hrad Moudrosti – nepodložené, povrchní, majetek = pouta, řetězy, lidé s maskami, mezi nimi chodí postava s kosou, lidé si nevšímají, symboly, personifikace, mravní stav společnosti
Kšaft umírající matky Jednoty bratrské
– závěť, pastýřský list, chce posílit členy jednoty bratrské odsouzené k zániku, dílo vzniklo po uzavření vestfálského míru, kdy ztratil naději na návrat do vlasti, jednota bratrská = umírající matka, která se loučí s pozůstalými a zanechává jim svou závěť, konec v Čechách
vševědné = pansofické práce
Všeobecná porada o nápravě věcí lidských (nedokončené)
Cesta světla
– latinský spis, všem dostupné vzdělání
pedagogická díla – převratný způsob výuky, moderní učebnice, škola hrou – divadelní představení, osvojení latinské slovní zásoby
Velká didaktika
– ve všech evropských jazycích, systematičnost vzdělání, zásady moderní pedagogiky, soustava vzdělání a chování, píše o několika stupních vzdělání – do 6 let dítě vyrůstá v rodině, 6 – 12 let chodí do obecné školy (v mateřském jazyce – čtení, psaní, počítání, zpěv, náboženství, ruční práce, reálie), 12 – 18 let střední škola (v latině), 18 – 24 let akademie (teologie, práva nebo medicína)
– zásady – názornost, přiměřenost, od známého k neznámému, od jednoduššího ke složitějšímu, děti musí mít dovednosti a vědomosti, škola má být přístupná pro všechny bez ohledu na majetek a pohlaví, důležitá znalost cizích jazyků a tělesné výchovy, potřeba kázně, vzdělání je neustálé, celoživotní
Brána jazyků otevřená
– učebnice latiny, přeložena z latiny do mnoha jazyků, popisuje jevy věci formou krátkých průpovídek – zprvu náboženská témata, přírodu, lidské tělo a duši, řemesla, obydlí, společnost, vědy, chování
Informatorium školy mateřské
– výchova dětí v předškolním věku v rodině, jako jeden z prvních upozornil na význam předškolní výchovy, především estetické složky
Svět v obrazech = Orbis sensualium pictus
– obrázková jazyková učebnice, řazeno tematicky, ve 4 jazycích (latina, němčina, čeština, maďarština), přeloženo do 40 jazyků, užívali ji i jezuité, hodně ilustrací – pro děti poutavá
Schola ludus = škola na jevišti
– soubor latinských her, prohloubit znalosti latiny
díla zabývající se českým jazykem
Poklad jazyka českého
– velký česko-latinský slovník, měla být zahrnuta také nespisovná slova, dialektismy, slova přejatá i výklad o české gramatice, shořel při požáru Lešna roku 1656
O poezii české
– literárněteoretický charakter, nevydáno, usiluje o obrodu českého básnictví, uvažuje o zásadách časoměrné poezie, chtěl obrodit časoměrnou prozódii odvozenou z klasické římské poezie
domácí literatura
historie
Bohuslav Balbín (1621 – 1688)
– člen jezuitského řádu, řádový učitel a historik, básník, dramatik, teoretik humanitních disciplín, obhájce českého jazyka, vychováván rodinným přítelem, kněz, misionář v Čechách, vlastenec, psal latinsky, něco jen v rukopisech, vliv na vzdělanou vrstvu, legendy (Panna Marie, Jan Nepomucký), divadelní hry, učebnice teorie řečnictví
Rozmanitosti z historie Království českého
– nedokončený historicko-vlastivědný popis, podporuje snahy o národní uvědomění v českém prostředí, Učené Čechy, za jeho života vydáno jen 10 svazků
– z nedokončených rozmanitostí (nezahrnuto ve spisu), pokus o první slovník spisovatelů a umělců v českých zemí od jejich počátků až do Balbínovy doby, vydáno 100 let po jeho smrti
Obrana jazyka slovanského, zvláště pak českého
– právo národa na vlastní jazyk, obhajoba češtiny jako kultivovaného jazyka, napsáno anonymně, na počátku národního obrození ho vydal František Martin Pelcl, dílo se nevěnuje prostému lidu, jeho zvykům, tradicím ani kultuře
Tomáš Pešina
– historik, vlastenec, píše česky, o moravské historii a jejím vytvářením
František Beckovský
Poselkyně starých příběhů českých
– navázal Hájkovu kroniku, použil lidový jazyk, nejlidovější, zajímavé, okořeněné, není tolik věrohodné, známé i během národního obrození
jazykověda
– jezuitská tiskárna v Klementinu – vědní knihy, jazykové brusy (vylepšení, zdokonalení, příručky, různí autoři, čistota češtiny)
– purismus – purus = čistý, očistění češtiny, přeměna české slovní zásoby, slova jiného původu se měnila na čistě česká, tvoření slov v 18. století
Václav Jan Rosa (2. polovina 17. století)
– relativně vyspělá úroveň písemnictví, široký záběr disciplín, cítí potřebu některá slova vymýtit a sám nová vymýšlí, vzorem pro další brusiče, psal i módní, vybroušenou poezii pro šlechtu
Čechořečnost
– latinsky psaná česká mluvnice, obhajoba diakritiky, i puristické prvky
Václav Pohl (18. století)
– nejhorší brus
oficiální literatura
Felix Kadlinský
– módní poezie, alamódová poezie pro šlechtu, podle německých předloh přeložených do češtiny
Zdoroslavíček
– pastýřská poezie, okrasná, z německé předlohy, milostné, pastýřské
Bedřich Bridel (1619 – 1680)
– jezuita, kněz, profesor rétoriky a poetiky, misijní činnost, služba lidem, zemřel při morové epidemii, překladatel náboženských knih, duchovní lyrika, psal česky, inspiroval se biblí, básník šerosvitů lesních samot byl protikladem Adama Michny z Otradovic (básně jasné krajiny a optimistického životního pocitu)
– legendy – Život sv. Ivana (poustevník)
Jesličky
– sbírka vánočních písní, česká duchovní lidová lyrika, Narodil se Kristus pán, Veselé vánoční hody, některé jsou ze starších kancionálů, většinu sám přeložil, nebo složil
Co Bůh? Člověk?
– polemická barokní skladba, poměr boha a člověka, příměry, dvojí svět, náboženské, obrazné přirovnání, člověk je nádoba hříchů
– mystická, meditativní duchovní báseň, stavba veršů je prostá, jazyk blízký hovorové řeči, řetěz metafor nicoty člověka tváří tvář bohu, základní idea spojována s myšlenkami sv. Ignáce z Loyoly (zakladatel jezuitského řádu), monologizovaný rozhovor s bohem, vztah člověka boha, typické pro barokní literaturu svojí nejistotou a neklidem pozemského světa
Adam Michna z Otradovic (asi 1600 – 1676)
– jindřichohradecký varhaník, učitel hudby a zpěvu, básník a skladatel, ke svým textům složil hudbu, některé písně zlidověly – Chtíc, aby spal, Nebeští kavalérové z Loutny české, není kněz, ale spojen s církví, lidová, vánoční hudba, inspirace lidovou slovesností a folklorem, smysl pro humor
Česká mariánská muzika, radostná i žalostná
– kancionál oslavující Pannu Marii, motivy soudobé světské milostné poezie, písně – Chtíc, aby spal, Pod našimi okny, námětem je duchovní láska v několika podobách – něha k dětskému Ježíškovi, Láska Panny Marie ke Kristu, uctívání mariánského kultu, touha lidské duše po bohu, 3 díly
Loutna česká
– hudební skladba o 13 písních, dvojí motiv mystického sňatku Panny Marie s Bohem Otcem a lidské duše s Kristem
Svatoroční muzika
– kancionál, vztah prostého člověka k přírodě, důvěrné pojetí duchovních postav – Panna Marie = Mařenčička
