Kniha: Chladnokrevně – Snídaně u Tiffanyho – Letní plavba – Hudba pro chameleóny
Autor: Truman Capote
Přidal(a): vafi
ŽIVOTOPIS
Truman Capote byl jedním z nejkontroverznějších a nejexcentričtějších amerických spisovatelů poloviny 20. století. Byl to homosexuál, který tvrdil: „dokončit knihu je jako odvléci dítě na dvůr a tam ho zastřelit.“ Patřil k průkopníkům literatury faktu. Dodnes ho obdivují a napodobují spousty jiných spisovatelů.
Truman Capote se narodil 30. září 1924 v New Orleansu v Lousianě sedmnáctileté Lillie Mae Faulkové a obchodníku Archelausu Personsovi. Říká se, že po matce zdědil krásu a půvab, po otci nebezpečnou inteligenci a schopnost s rozvahou zvládnout i tu nejprekérnější situaci. Jeho pravé jméno bylo Truman Streckfus Person. Když mu byli čtyři roky, jeho rodiče se rozvedli a svěřili ho do péče příbuzným z matčiny strany, kteří žili v Monroeville v Alabamě. Vychovávala ho vzdálená příbuzná, Nanny Rumbley Faulková. Ta se stala jedinou osobou, která za ním v dětství opravdu stála, a jak Truman později přiznával, zamiloval si ji a měl ji za nejvyšší autoritu i nejlepší přítelkyni. V Monroeville se seznámil s pozdější kolegyní, spisovatelkou, Harper Leeovou. Ta ho později inspirovala k vytvoření postavy Idabel v románu Jiné hlasy, jiné pokoje. Harper ho zase „zvěčnila“ v postavě Dilla v její knize: Jako zabít ptáčka. Avšak poté co Harper dostala Pulitzerovu cenu, kterou jí velmi záviděl, na přátelsví zanevřel. Truman se nestýkal s mnoha lidmi, byl velmi samotářský. Jedna kamarádka mu nemohla vynahradit osamělé dětství. Bez něj by se však možná nikdy nestal slavným spisovatelem. Oč méně měl kamarádů, o to více se uzavíral do svého vlastního světa. Ještě před nástupem do školy se sám naučil číst a psát, nejvíce času trávil čtením knížek a psaním. V deseti letech se začal pokoušet o své první literární díla. V této době si také vysloužil přezdívku “ Buldok“, protože jeho nejoblíbenější filmová postava byt detektiv Bulldog Drummond. Truman měl velmi neklidné mládí. Rodiče hned po rozvodu zahájili bitvu o jeho opatrovnictví. Jeho otce uvěznili za podvod. Obyvatelé městečka Monroeville na něj vzpomínali jako na malého, samotářského klučinu v nepadnoucím oblečení, který s sebou neustále tahal zápisník a několik knih.
Roku 1933 se přestěhoval do New Yorku. Kde žil se svou matkou a jejím druhým manželem Josephem Capotem, kubánským obchodníkem s textilem, který Trumana adoptoval. Od té doby Truman používal jméno Truman Grácía Capote. Truman doufal, že bude mít konečně rodinu, ale po určitém čase vyšlo na povrch, že Joseph Capote páchal finanční podvody, načež paní Capoteová spáchala sebevraždu – předávkovala se prášky na spaní. V jedenácti letech začal Truman brát psaní velmi vážně. Každý den trávil psaním alespoň tři hodiny, sám později řekl, že byl psaním posedlý. Roku 1935 nastoupil do školy Trinity. Ve vstupním testu mu naměřili IQ 215, což bylo nejvyšší v historii školy. Pokračoval na vojenské akademii svatého Josefa. V roce 1939 se přestěhoval do Greenwiche ve státě Connecticut. Tam navštěvoval střední školu a přispíval do školního časopisu a novin. V roce 1942 složil závěrečné zkoušky v New Yorku na soukromé škole Dwight School v Upper West Side. Dodnes je tam každoročně jeho jménem udílena literární cena. Truman sice měl vysoké IQ, ale vždy o sobě tvrdil, že není nijak chytrý. Prostřídal hodně škol a ani na jedné studium neupotalo jeho pozornost více, než to bylo nutné.
V roce 1941 Capote ukončil své vzdělávání a nastoupil do deníku The New Yorker. Zde moc k psaní nepřičichl, popravdě, dělal poskoka. Jeho hlavní náplní bylo třídit komiksy a vystřihovat z novin. Pro tento deník vydržel pracovat následující dva roky. Po několika letech o svém prvním zaměstnání v deníku The New Yorker napsal: „Nebylo to žádná úžasná práce, prakticky všechno, co obnášela, bylo třídit komiksy a vystřihovat z novin. I tak jsem ale měl štěstí, že jsem ji dostal, především proto, že jsemse rozhodl nikdy nevkročit s jakýmkoli vzděláníchtivým úmyslem do vysokoškolské posluchárny. Cítil jsem, že člověk prostě buď je spisovatelem, anebo není, a žádná kombinace profesorů nedokáže jeho výsledky ovlivnit. Pořád se domnívám, že jsem měl pravdu, alespoň co se mne samotného týče. “ Práce ve výhni praktické žurnalistiky si totiž vážil více než akademického vzdělání. Jeho první literární úspěch se dostavil v jeho devatenácti letech, kdy dostal za povídku Miriam Cenu O. Henryho.
Truman sázel sám na sebe a stále se zdokonaloval v psaní povídek. Jeho talent hraničil s genialitou. Dokazoval to každou knihou, kterou napsal. V rozhovoru pro The Pris Review v roce 1957 odpověděl na otázku jak píše povídky, takto: “ Každá povídka přináší své vlastní technické problémy, takže nelze techniku psaní zobecňovat. Je jasné, že tady neplatí nic tak určitého jako ´dvakrát dvě jsou čtyři´. Najít pro povídku tu správnou formu prostě znamená uvědomit si nejjednodušší způspob, jak vyprávět daný příběh. Dá se snadno ověřit, jestli autor vystihl obsah své povídky přirozeně: je možné si po jejím přečtení představit, že se to stalo jinak, anebo naprosto umlčela vaši představivost a zdá se vám absolutně konečná? Tak jako pomeranč. Stejně jako pomeranč je něco, co se přírodě povedlo tak, jak to má být.“ Ovšem měl nejn spisovatelské úspěchy, ale hodně vyčníval jeho okázalým a výstředním životním stylem. Život mezi new yorkskou smetánkou si velmi rychle oblíbil. Neexistoval večírek, kterého by se nezůčastnil. Nejčastěji navštěvoval známou dikotéku Studio 54. Často se objevoval na titulních stranách prestižních bulvárních časopisů, kde šokoval čtenáře svým extravagantním oblečením a výstředním životním stylem. Jeho tradičním oděním se stal bílý klobouk, sluneční bríle a šál, které nosil za jakéhokoli počasí. Velmi rád se chlubil tím, jaké má zajímavé kontakty. Truman se nikdy netajil svou homosexualitou, i když v dětsví sklízel posměch, kvůli své odlišnosti od ostatních dětí, tvrdil: „Je skrátka mojí součástí, jako například barva očí.“ Jeho láskou byl Andy Warhol, s kterým se seznámil v roce 1951. Deset let byli dokonce tajně zasnoubení. Místo prstenů si vyměnili svoje nahé fotografie. O Trumanovi se hodně mluvilo, jak v dobrém, tak i ve zlém, ale svou reputaci si vždy dokázal vylepšit další novou knihou. Truman uměl tvrdě pracovat na svých novelách, které byly vždy kladně odceňovány. Například pro napsání novely Chladnokravně ho inspiroval článek v deníku New York Times, kde se psalo o brutální vraždě jedné americké rodiny. Na této knize pracoval velmi tvrdě několik let. Tato kniha udělala ze svého autora slavného muže a milionáře. Od počátku, co kniha začala vycházet na pokračování v New Yorkeru, fascinovala mnohem širší okruh čtenářů, než kdy facsinovala předešlá próza, kterou Capote napsal. Aby Truman oslavil svůj úspěch, uspořádal v hotelu Plaza celonoční maškarní Černo-bílý ples, kterého se účastnili i osobnosti jako Frenk Sinatra, Mia Farrowová, Walter Cronkie a Walter Matthau. Tento večírek se dodnes označuje jako večírek století. Po úspěchu s touto knihou se pomalu nechal pohlcovat společností a psal jen občas, ne – li vůbec. Byl přesvědčený, že jeho sláva dosahuje až ke hvězdám, ovšem po rychlém vzestupu následuje obvykle pád.
Mimno literární tvorbu se věnoval i filmu, ztvárnil mnoho filmových postav, například hlavní roli v detektivní komedii: Vražda na večeři.
Poté Truman začal psát knihu s náměty životů slavných lidí, se kterými se stýkal. Ovšem jeho „přátelům“ se nelíbilo, že někdo píše o jejich životních chybách, soukromých věcech a „vytahuje na ně špínu“. Proto se k němu všichni otočili zády, což Truman nesl velmi špatně. Upadl do depresí a jeho šok z negativní reakce jeho přátel začal léčit drogami a alkoholem. Zpočátku pil jen doma. Nemohl se smířit, že jeho přátelé už s ním nechtějí mít nic společného, nemohl se smířit s vyhnanstvím ze společnosti… Capote se prostě nechal pohltit společností – byl závislý na večírcích, alkoholu, svých „prátetelích“, uznání… Potom nemohl unést pád až na dno. V polovině sedmdesátých let ho několikrát zatkli za řízení osobního automobilu pod vlivem alkoholu. V léčení mu pomáhal jeho přítel, advokát Alan U. Schwartz, který se pokoušel ho zachraňovat z děsivých vztahů – Truman si obvykle našel nějaké individuum, které ho využívalo. Velmi často ho umisťoval do protialkoholických a protidrogových rehabilitačních center, z nichž pravidelně prchal. V pozdějších fázích se k jeho problémům přidaly také halucinace a extrémní ztráta váhy. Naposled Alan viděl Trumana živého v restauraci naproti jeho bytu na United Nations Plaza. Truman měl ve zvyku přicházet dříve. Obědnal si pomerančový džus, ovšem Alan věděl, že ten pomerančový džus je zpoloviny dolitý vodkou. Setkali se, protože Alanovi volal doktor, který mu oznámil, že Truman zemře do šesti měsíců, pokud nepřestane s pitím alkoholu, a že mu v podstatě začíná vynechávat mozek. Alan ho prosil, aby s pitím přestal. Nyní si můžete přečíst kus úryvku, který napsal Alan o tomto setkání s Trumanem v knize Letní plavba: “ Bez příkas jsem mu to oznámil (jeho zdravotní stav) a prosil ho, aby se začal léčit, aby přestal, pokud chce přežít, s pitím a braním drog. Truman se na mě zahleděl a v očích měl slzy. Položil mi ruku na paži, zadíval se mi do očí a řekl: ´Alane, prosím, nech mě jít. Chci odejít.´ Oba jsme věděli, že už vyčerpal všechny svoje možnosti. Nebylo co dodat.“ Alan alespoň přesvědčit Trumana, aby sepsal svou poslední vůli. Ve své vůli se peněžně „postaral“ o svého přítele a milence Jacka Dunphyho, všechno včetně literárního vlastnictví odkázal nadaci, jejímž správcem se stal právě Alan na Trumanovo naléhání. Truman dal jasné pokyny, aby Alan zorganizoval udělování výroční ceny za literární kritiku, věnované památce jeho dobrého přítele Newtona Arvina. A pokud by zbyly nějaké peníze, tak má Alan poskytovat stipendia na kurzy tvůrčího psaní na univerzitách a středních školách, které Alan uzná za vhodné.
Truman Capote zemřel 25. srpna 1984 v Los Angeles za nevyjasněných okolností, pravděpodobně na následek dlouhodobého užívání drog a alkoholu. Jeden z jeho kolegů a přátel Grore Vidal prohlásil: “ Myslím si, že smrt byla od Capeteho nejlepším tahem v kariéře, jaký mohl udělat. “
O Trumanovi Capoteovi se píše jako o snůšce protikladů, nebo jako o spisovateli, jehož přemohl vlastní úspěch, jako o šampionu všech večírků, geniálnímu muži…
Truman měl IQ 215. To podle mého názoru znamená, že vnímal vnější vjemy, jak negativní, tak i pozitivní, daleko silněji než jeho vrstevníci. To způsobilo nekonvenčnost v jeho chování, také v získávání jeho zkušeností. Pochopitelně pak jde cestou nejmenšího odporu, jelikož už nechce tak silně zažívat zklamání, aniž by se zamyslel, jestli je to správné, či nikoli. Jeho inteligence také způsobuje to, že má neobyčejně velkou fantazii. Ta mu umožňuje vytvořit si vlastní svět, kde utíká a který přenáší na papír. To vše ho předurčuje k tomu, že při případném neúspěchu uteče k návykovým látkám. Díky nim se zabíjel, podle mě úmyslně.
Truman Capote byl podle mě velká osobnost, vynikající autor, který zvěčnil své já ve svých knihách, a právě tam můžeme mezi řádky poznat jeho osobnost.
BIBLIOGRAFIE
Období mezi lety 1943 až 1946 Truman Capote napsal řadu povídek např.:
– Miriam – Za tuto povídku obdržel v devatenácti letech cenu O.Henryho.
– Z mého pohledu
– Ty stěny jsou chaldné
– Mít vlastního norka
– Zavřete poslední dveře
V roce 1943 začal psát svůj první román: Letní plavba. Nebyl však s tímto románem spokojen, proto ho nikdy nevydal. O tomto románu nikdo neveděl, až do roku 2004, kdy Alan U. Schwartz dostal dopis z newyorské aukční síně Sotheby´s, v němž mu oznámili, že do aukce dostali mnoho Capoteho rukopisů několika vydaných děl, četných dopisů, fotografií něčeho, co vypadalo, jako nepublikovaný román. Tento román sestává ze čtyř školních sešitů popsaných perem, hojně opravovaných Capoteho rukou. Rukopis doplňoje šedesátdva stran poznámek. Alan objevil mnoho dopisů, ve kterých se Truman zmiňuje, že se s tímto románem už hodně natrápil a vydat ho nechce, ovšem v jiných se zmiňuje že ho možá někdy dodělá a vydá. Alan dal tento román přečíst několika lidem, aby mu pomohli v rozhodnutí, zda ho vydat, či nevydat. Všem se tento román líbil, včetně Alana, takže usoudil, že by se toto zdařilé dílo mělo dostat do polic v knihkupectvích. Tento román byl vydán v roce 2005 nakladatelstvím Random House.
Roku 1948 vyšlo jeho první větší dílo. Román Jiné hlasy, jiné pokoje (v Česku roku 1965), kde popisuje příběh dospívání mladého chlapce. Tento román Capote charakterizoval jako „pokus zbavit se démonů“ .
Roku 1949 vydal sbírku povídek Strom noci ( česky – 1978). Za tuto sbírku byl oceněn cenou O. Henryho.
V roce 1951 vydal novelu Luční Harfa ( česky poprvé 1965).
Snídaně u Tiffanyho byla vydána roku 1958 ( česky poprvé 1969 ). Příběh o mladné a nezkrotné dívce Holly.
Svou energii však zaměřoval i na divadlo – Luční harfu upravil pro jeviště a napsal muzikál Květinový dům(1954). Také se zaměřil i na žurnalistiku: Místní kolorit (1950) a Ať jsou slyšet můzy(1956).
Poté napsal scénář pro Porazit dábla (1954).
Psychologické dílo Chladnokrevně bylo vydáno roku 1966,( v ČR 1968 ). Capote napsal příběh „beletristickými technikami“, chtěl čistá fakta a zároveň umělecké dílo.
V roce 1976 si vyzkoušel roli herce ve filmu Vražda na večeři.
Řadu let pracoval na Vyslyšených motllitbách (1987). Poslední nedokončený román, měl být odrazem všeho, co vypozoroval na životě bohatých a slavných. Ukázku z nich uveřejnil roku 1975 v časopisu Esquire. Jeho bohatí přátelé se zděsili, jelikož odhalil jejich slabé místa, tajnosti a proto ho ze své společnosti „vypudili“.
Roku 1973 a 1980 vydal dvě pozdní sbírky próz a esejů: Psi štěkají a Hudba pro chameleony (česky 2006).
V roce 2004 vyšly Sebrané povídky Trumana Capoteho ( v Česku 2006) a Příliš krátký svátek: dopisy Trumana Capoteho.
Chladnokrevně
Z anglického originálu In Cold Blood, vydaného nakladatelstvím Random House v New Yorku 1965, přeložil Miroslav Jindra. Vydala Euromedia Group, k.s.-Knižní klub, v roce 2010 jako svou 5105. publikaci.
S tímto dílem začal Truman Capote na základě získaných informací v denníku New York Times o brutální vraždě rodiny v městečku Holcomb v Kansasu. Reportážním stylem vypráví, jak někdo chladnokravně vyvraždil celou rodinu Clutterových. Truman se okamžitě vydal do Holcombu, pronajal si tam dům, a následujících šest let trávíl rozhovory s místními lidmi a sbíráním poznámek, které zabrali skoro šest tisíc rukopisných stran. Poté co policie chytila pachatele toho činu, se Truman prakticky přestěhoval do vězení, aby zjistil co nejvíc informací o jejich myšlení a pohnutkách. Pachatelé brali Trumana už jako přítele a vůbec jim nevadilo se mu svěřovat i s těmi nejosobnějšími věcmi. Velmi ho šokovala chladnokrevnost tohoto činu. Jeden z vrahů mu dokonce řekl: „Připadalo mi, že je to velice milej pán. Takovej slušnej, tichej. Myslel jsem si to až do toho okamžiku, kdy jsem ho podříz.“
Tento Capotův román vyšel poprvé v roce 1956. Právě v této době rozpoutal v americké literatuře revoluci. Capote dal inspiraci mnoha autorům, kteří nevěděli, jak zapsat a zachytit různé skutečnosti. S touto knihou měl Capote svůj největší úspěch a díky ní se vyšplhal na vrcholek publicity mezi americkou smetánkou.
Kniha začíná, když je popisováno prostředí v Holcombu. Holcomb leží uprostřed vyvýšených pšeničných plání západního kansasu, ve velmi odlehlé oblasti. Lidé zde mluví s nosovým zabarvením. Je zde několik nahodile postavených budov, činžovních domů, banka, nádražní budova, škola … Hlavní obživou v tomto městečku je zemědělství, ale také i těžba zemního plynu. V Holcombu žilo dvěstěsedmdesát obyvatel, kteří žili naprosto normálním životem. Pracovali, chodili do školy, dívali se na televizi… Nikdy by nikoho nenapadlo, co se jen může stát.
Pan Cuttler byl majitelem farmy. Měl osmačtyřicet let, byl střední postavy, nosil brýle, měl široká ramena, tmavé vlasy a vážil sedmdesát kilo, tak jako v mládí. Vystudoval zemědělské vědy. Nesnášel alkohol, cigarety a ani jiné návykové látky, jako například coffein. Jeho žena Bonnie Foxová mu porodila čtyři dcery a jednoho syna. Jejich nejstarší dcera už byla vdaná a měla malé miminko, často za svými rodiči do Holcombu jezdívala. V osudném roce 1959 se měla celá rodina sejít u Cuttlerů na farmě, aby oslavili Den díkuvzdání.
Druhorozená dcera Beverly také nebydlela na farmě. Studovala na zdravotní škole a byla zasnoubena s jedním studentem biologie. Tento mladý pár už měl dokonce vytištěné pozvánky na svatbu, která se měla konat týden před vánocemi. S rodiči bydlela Nancy, šikovná talentovaná šestnáctiletá slečna, která uměla jak hrát na hudební nástroje, tak plně zvládala všechny domácí práce, měla výborný prospěch a také pomáhala svým kamarádům. Její bratr Kaynon už v patnácti letech přerostl tatínka a pomáhal mu na farmě. Bonnie však měla nějaký psychický problém. Dokonce se i léčila. Jednou přišla s novinou, a to, že její onemocnění způsobují nějaké posunuté obratle, proto půjde na operaci a její zdravotní stav se zlepší.
V sobotu 14.listopadu Cuttlerovi začínali den, jako každý jiný, až na to, že pan Cuttler vstával trochu později, kvůli Nancy, nak kterou v noci čekal, protože byla v kině se svým přítelem Bobbym. Ač měl pan Cuttler Bobbyho velmi rád, tak chtěl, aby Nancy svůj vztah s Bobbym ukončila, už kvůli tomu, že jejich rodiny jsou jinak nábožensky založené a pan Cuttler neviděl žádnou budoucnost v tomto vztahu.
Pan Cuttler měl vždy sen: hospodařit na svém pozemku, což se mu teď dařilo. Měl rozsáhlé pozemky, které mu dobře vynášeli. O panu Cuttlerovi bylo všude známo, že nesnáší hotovosti, nenosí u sebe skoro žádné peníze a doma nemá ani žádný sejf.
Rodina Cuttlerů byla velmi oblíbená, ač se s nimi lidé moc nestýkaly. Nancy chodila často ven, pomáhala druhým a byla známá svou šikovností. Pan Cuttler předsedal v zemědělském spolku, kde byl velice oblíben.
V neděli 15. listopadu měli jet Cuttlerovi do kostela, společně s Nancynou kamarádkou Nancy Ewaltovou (obě dívky měly stejné jméno). Nancy Ewaltová se však nemohla dobýt do domu Cttlerů, našla sice jedny dveře otevřené, ale bylo jí hloupé vstoupit do domu. Proto šla za svým tatínkem (panem Ewaltem), který ji k domu přivezl, aby se s ním poradila. Poté jeli do Učitelárny, kde byla Susan. Poprosili ji, aby zavolala ke Cuttlerům. Pokoušeli se dovolat do domu, ale marně. Proto se rozhodli jet na jejich farmu a podívat se do domu. Pan Ewalt měl na sobě pracovní oblek a zdálo se mu nevhodné jít takto oděný do domu Cuttlerů, proto šla jen Nancy Ewaltová a Susan. Nejprve vešly do kuchyně, kde byla Nancyina kabelka. Nancyin pokoj byl nahoře. Susan volala její jméno, ale nikdo se neozýval. Šly se podívat nahoru, a hned jakmile uviděly Nancy Cuttlerovou, utíkaly pryč.
Pan Ewalt zavolal šerifa, aby se jeli podívat k domu, společně s nimi jel i Larry Hendricks, učitel angličtiny. Všichni tři se vydali do domu Cuttlerových. Jako první našli kabelku a uviděli přestřiženou šňůru od telefonu. Poté šli do Nancyina pokojíku. Nancy ležela svázaná v posteli (měla svázané ruce za zády a nohou spoutané v kotnících šňůrou). Přikrývku měla přehozenou až k ramenům a zezadu prostřelenou hlavu. V dalším pokoji a to koupelně stálo křeslo, což jim bylo velice divné. Keynon ve svém pokoji nebyl, byly tam jen jeho brýle. V posledním pokoji na konci chotby našli paní Cuttlerovou. Ruce měla svázané ve předu a v jedné ruce svírala kapesník, od zápěstí vedla šňůra dolů ke kotníkům, kde měla svázané nohy. Šňůra byla upevněna k posteli. Ústa měla zalepená lepící páskou. Vrah ji střelil zřejmě z blízka do spánku, oči měla otevřené. Poté šli do suterénu, kde našli na gauči Keynona. Ležel tam a měl pod hlavou nekolik polštářů, střelen byl do obličeje, přímo zpředu. V kotelně našli pana Cuttlera. Měl proříznuté hrdlo, střelen byl jako Keynon do obličeje zpředu, ústa měl zalepená a také byl svázaný.Šerif se divil, že nenašel žádné známky, že by se pan Cuttler a Keynon bránili.
Pachatelé byli dva a to Perry Smith a Richard Eugene Hickock neboli Dick. Perry byl menší postavy, měl zakrslejší dolní končetiny, ale za to měl velkou hruď a ramena, k tomu měl ještě docela hezký snědý obličej. Byl napůl indián, po matce podědil jódovou pleť, tmavé oči a černé husté vlasy. Často jedl aspirin, jelikož měl motocyklovou nehodu – nekolikrát si přelámal nohy a ty ho ukrutně bolívaly. Perry měl vždy zvláštní sny – hledat poklady na ostrovech, rybařit … Jeho zpřelámané nohy ho někdy bolely až k nevydržení, aspirin byl pro něj jako cukrové bonbóny. Perry byl docela inteligentní, i když se mu nikdy nedostalo pořádného vzdělání, však on sám byl samouk. Učil se významy cizích slov, pravopis, četl básně… Perryho matka byla alkoholička, jeho otec žil v horách, Perry s ním taky chvíli žil, ale nepohodli se. Jeho sestra Barbara žila se svým mužem a měla tři děti, bratr Jimmy spáchal sebevraždu a další sestra Fern vypadla opilá z okna. Perry měl víc než těžké mládí. Měl poruchu s močovými cestami a pořád se počůrával ( celý život ). Když byl malý, tak se mu za to každý vysmíval. Byl umístěm do sirotčince, kde byly jeptišky. Jedna si na něj zasedla a v noci ho mlátila baterkou. V druhém sirotčinci si na něj zasedla jiná sestra a ta ho také mlátila, topila ho ve vaně napuštěné ledovou vodou a na jeho přirození mu mazala pálivé masti. Také se mu často zdávaly noční můry, ale Perry si ve své hlavě vytvořil imginárního zachránce – žlutého ptáka, který ho vždy odnese do bezpečí. Poté šel Perry na vojnu, kde se setkával s mnoha homosexuáli. To pro něj také nebylo příjemné, když ho začali otravovat 3-4 takoví muži včetně důstojníka… Po službě v armádě byl zavřený za vloupání.
Dick byl blonďatý muž s atletickou postavou. Jeho obličej nebyl vůbec souměrný, to bylo důsledkem automobilové nehody. Levá část obličeje byla sesunutá dolů trochu více než pravá. Oči mu neseděly v jedné rovině, dokonce ani nebyly stejně velké. Své mládí prožil docela dobře. Studoval, měl mnoho zálib. Hodně sportoval a byl i nejlepší, díky spotru dostal stipendium, ale musel ho odmítnout, jelikož začal pracovat. Dick vždy říkávál, že kdyby se jen trochu více učil, byl by premiantem třídy. Byl to velmi šikovný automechanik, však práce se mu moc nelíbila, byl také pedofil, ani nechci myslet na to, kolika dětem za celý svůj život ublížil. Zavřeli ho za nějaké peněžní podvody.
Dick nalánoval celou akci už ve vězení. Tam se dozvěděl od svého spoluvězně Floyda Wellse o panu Cuttlerovi. Floyd byl dříve zaměstnancem pana Cuttlera, takže o něm věděl vše a když vzpomínal na staré časy, Dick chtěl o panu Cuttlerovi vědět vše. Floyd řekl Dickovi, že má pan Cuttler v domě sejf a je velmi bohatý. Tak Dick naplánoval celou akci. Floyd si ovšem myslel, že Dick jen vtipkuje, protože takto si ve vězení podle něj vymýšlel každý.
Onen osudný den si Dick s Perrym opravili svůj automobil, koupili si šňůru, lepící pásku a vypravili se na dlouhou cestu do Holcombu. Pušku přinesl i s náboji Dick z domu. Po cestě se vydatně navečeřeli. Jakmile dorazili na místo, vydali se do domu. Do domu šli postranními dveřmi, které byly otevřené. Začali hledat sejf, ale nic nenašli. Poté narazili na pana Cuttlera, odvedli ho do kanceláře, kde se ho zeptali na trezor. Pan Cuttler jim pravdivě vypověděl, že žádný trezor v domě není a ani u sebe nemá žádné větší peněžní částky v hotovosti. Perry přeštípl drát od telefonního aparátu štípačkama. Jakmile se vracel, uslyšel nějaké kroky, uviděl malou postavu, která hned zmizela. Lupiči odvedli pana Cuttlera do ložnice a vzali si z jeho náprsní tašky třicet dolarů. Poté šli i s panem Cuttlerem do druhého patra. Nejprve vešli do ložnice paní Cutlerové. Pan Cuttler se jí pokoušel uklidnit. Lupiči je zavřeli do koupelny. Perry tam donesl paní Cuttlerové židli, aby měla na čem sedět. Poté tam přivedli Keynona, Nancy potkali na chodbě, oba je zavřeli do koupelny. Jakmile byli všichni v koupelně Perry šel na průzkum, doufal, že ještě najde něco cenného. Po Perryho průzkumu, který byl neůspěšný odvedli Keynona a pana Cuttlera do suterénu. Perrymu bylo hloupé říct panu Cuttlerovi, aby si lehl na studenou podlahu, proto mu tam přistrčil krabici, na které ho svázal. Keynona položili svázaného na gauč, začal kašlat, tak mu Perry dal pod hlavu polštář, aby se nedusil. Perry pak svázal ženy. Nachytal Dicka jak je u Nancy v pokoji a baví se s ní, hned mu bylo jasné, co chce Dick udělat : “ Když jsme šli potom po chotbě k Nancyině ložnici, povídá mi: ´Tak a teď tu maličkou vobtáhnu.´ řekl jsem mu: ´Klidně. Ale jen přes mou mrtvolu.´ Podíval se na mě, jakoby nevěřil svejm uším: ´Co blázníš člověče?´ ptá se: ´Co ti brání, abys ji přefik taky?´ Tohle je něco co přímo nenávidím. Pohrdám lidma, který nedokážou ovládat svoje sexuální choutky. Panebože je mi to tak odporný! Řek jsem mu rovnou: ´Necháš ji na pokoji. Nebo si to s tebou vyřídím jinak.´ “ Sešli dolů do suterénu, Perry podřízl panu Cuttlerovi hrdlo. Ten si uvjedomil, že lupiči jen tak neodejdou a začal se bránit. Marně. Perry ho hned zastřelil. Poté zastřelil Keynona. Z jeho první výpovědi vyplývalo, že Nancy a paní Cuttlerovou zastřelil Dick, ale Dick tvrdil, že je všechny zastřelil Perry. Perry po nějaké době změnil svou výpověď, ve které bylo, že všechny zastřelil on.
Nějakou dobu po této noci se Dick a Perry potulovali po celých státech. Policie měla málo stop, jen otisk boty. Absolutně nikdo netušil, kdo by mohl tuto vraždu spáchat. Všichni lidé v městečku byli hrůzou bez sebe. Po několika měsících, co slyšel Floyd Wells o tomto zrůdném činu řekl ve vězení o Dickovi a jeho plánech. V tu dobu už měl detektiv podezřelého. Dicka odhalili nekryté šeky které vypisoval. Chytili je, když si Dick nechal poslat balíček na poštu. Vyšetřování tvralo velmi dlouhou dobu. Jejich obhájci pořád případ odročovali, jelikož chtěli pro své mandanty získat doživotní trest místo trestu smrti. Soudce nakonec rozhodl o trestu smrti.
Poprava se konala ve středu 14. dubna 1965 mezi půlnocí a druhou hodinou ranní. Dick šel na popravu jako první, Perryho popravili jako druhého.
Ukázka z knihy: ( Úryvek z Perryho mládí)
A potom netrvalo dlouho a máma mě šoupla do katolickýho sirotčince. Kde po mě ty černý vdovy šly jako vosy. A mlátily mě. Protže jsem se v noci pochcával. Od tý doby mám k jeptiškám nepřekonatelnej odpor. A k pánubohu. A k náboženství. Ale nakonec jsem zjistil, že na světě jsou ještě mnohem krutější lidi. Protože po několika měsících mě z toho sirotčince vyhodili a ona (jeho matka) mě strčila jinam, kde to bylo ještě mnohem horší. Do dětskýho útulku spravovanýho Armádou spásy. Tam mě taky nemohli ani cejtit. Protože jsem se počůrával. A protože jsem byl napůl Indián. Byla tam jedna sestra co mi říkala: „ty negře“ – podle ní to bylo jedno, Indiáni nebo negři, pro ni to byla stejná verběž. Pane bože, co to bylo za bestii ! Ďáblice v lidský podobě. Víte, co se mnou prováděla? Napustila mi vyždycky plnou vanu ledový vody, strčila mě do ní a držela mě tam, až jsem zmodral. Málem mě utopila. Ale přišli jí na to, mrše. Protože jsem nakonec dostal zápal plic.
Vlastní názor:
Tato kniha je velmi čtivá, líbí se mi styl, jakým je napsaná. Vražda, o které se v knize píše byla naprosto zbytečná, rodina Cuttlerových byla vyvražděna kvůli 50 dolarům. Z knihy vyplívá, že Perry ani nevěděl, proč je zabil, možná pro jeho odplatu, však na nesprávných lidech. Perry byl podle mě velmi zvláštní člověk, na jednu stranu dobrý, na druhou velmi krutý. Soudní psycholog prohlásil, že v době vraždy nerozeznal, co je dobré a co špatné, narozdíl od Dicka. Myslím, že Perry kvůli svému dětství měl velmi pokřivenou osobnost a ani se nedivím. Lidé z něho udělali vraha. Jsou skupiny lidí, kteří by nebyli špatní, ale vlivem jejich dětství, nebo špatných vzpomínek dělají špatné věci. Tito lidé nerozeznají co je dobré, či špatné. Jsou obvykle inteligentní, ale v určité situaci jim ´přecvakne´ v hlavě a neuvědomují si, že dělají velmi špatnou věc. Perrymu chyběla výchova, rodinný kruch a dobré zacházení. Podle mě to z něj lidé udělali a Perry se pomstil na nevinných. Za to Dick měl všechno: výchovu, lásku, školu… Dick byl prostě zvrhlý úchyl. Znásilňoval mladé dívky, podváděl, kradl, a i když byl schopen rozeznat dobré od zlého, tak Perrymu nebyl schopen zabránit ve vraždě čtyř lidí. Možná mu ani zabránit nechtěl.
Ovšem když se podíváme na vrahy, zloděje, tak většina z nich neměla dobrou výchovu, nikdy s nimi nebylo dobře zacházeno. Naše společnost by si měla uvědomit to, že vrazi se nerodí, vrah se stane ze zhrouceného člověka, který nemá co ztratit a má velmi špatné vzpomínky na svoji minulost, kvůli jiným lidem.
Snídaně u Tiffanyho
Kniha je přeložena Jarmilou Fastrovou z anglického originálu Breakfast at
Tiffany´s, vydaného nakladatelstvín Random House v New Yorku roku 1958. Knihu vydala Euromedia Group, k.s. – Odeon, v roce 2009 jako svou 4730. publikaci, v Odenu publikace 229.
Celý příběh je napsaný o mladinké dívce Holly Golightylové. Ten začíná, kdy vypravěči zavolá jeho starý přítel Joe Bell (majitel baru za rohem v Lexington avenue), a ten rozhýbe jeho vzpomínky na Holly. Vypravěč, který příběh zaznamenal, bydlel v činžovním domě v New Yorku.
Holly si často zapomínala klíče od domu a tak v pozdních hodinách zvonila na japonce, který bydlel s nimi v domě. Tomu se to po nějaké době přestalo líbit, tak začala zvonit na našeho vypravěče.
On i Holly spolu vycházejí docela dobře. Bydlí ve stejném domě, chodí do stejného baru. Holly je neobyčejně krásná dívka, do keré je zamilován kde kdo, včetně našeho vypravěče i jejich společného kamaráda Joe Bella, ke kterému chodili do baru. Holly je však bere především jako dobré přátele.
Holly neměla pěkné dětství. Když byla malá, zemřeli jí rodiče a se svým bratrem byla přidělena do pěstounské rodiny. Odtud utekli k jistému doktoru Golightylovi, který se do ní zahleděl, využil její situace a oženil se s ní. Život na venkově se jí však nelíbil, a proto utekla do New Yorku. Touží po úspěchu a vědoma si své přitažlivosti využívá slabostí starších pánů pro mladé dívky. Holly je velmi nesoustředěná a lehkomyslná, to se projevuje i jejím neustálým ztrácením klíčů a stýkáním se s podivnými muži. Má ráda život „na vysoké noze“. Ráda se chodí dívat do obchodního domu U Tiffaniho, kde jí prostředí, vzhledem k jejím přáním, vyhovuje a líbí se jí.
Jednoho večera se Holly zjevila ve vypravěčově okně, s prosbou o azyl, jelikož má dole velmi nepříjemného muže. Oba se dají do řeči, a tak se vypravěč dozví, že vypadá jako její bratr Fred, který je ve válce. Také jí čte některé ze svých povídek, jelikož se snaží být autorem. Od té doby mu říká Frede. ´Fred´ s Holly jsou si velmi blízcí, a ´Fred´ se o ní začíná dozvídat mnohé i podivné věci, například, že každý týden jezdí navštěvovat jednoho vězně (Sallyho Tomata) do vězení Sing Songu, který ji za návštěvy platí. Fred se na večírcích seznamuje s mnoha přáteli Holly. Seznámí se také s O.J. Bermanem, který je natolik vlivný, že by mu mohl pomoci s vydáním jeho povídek.
Jednoho dne přijde ´Fredovi´ dopis, že mu otiskli, bez honoráře, jeho povídku do univerzitního časopisu. Musí se jít okamžitě pochlubit Holly do města. Jejich vztah se víc a víc prohlubuje, dokonce spolu stráví Vánoce. Ovšem Holly mu neřekla, že má manžela, se kterým se později náš vypravěč seznámí. Dozví se, že se Holly vdala již v jejich čtrnácti letech za veterináře, poté ale od tohoto chudáka utekla. Dozvídá se také, že Holly se vlastně jmenuje Luamae Barnesová. Veterinář si ji chce odvézt zpátky k sobě, avšak Holly ho posílá domu samotného.
K Holly se po nějaké době přistěhuje José Ybarra – Jaegara z Brazílije. Mají v plánu odjet do Ria de Jainera a tam se vzít. Pár dní před jejich odjezdem Holly zatkne policie. Ukáže se, že vězeň Sally Tomato, kterého navštěvovala ve věznici, řídí své obchody pomocí vzkazů přes nic netušící Holly. O. J. Berman zařídil Hollyno propuštění na kauci. José se s Holly rozešel, aby náhodou nepoškodila jeho pověst.
Holly odjela do Ria de Jainera sama a do New Yorku už se nikdy nevrátila. Do jejího bytu se nastěhoval jakýsi pán, který pořádal ještě hlučnější večírky než Holly. Holly poté ´Fredovi´ poslala jen korespondenční lístek o tom kde byla a jak se má a až bude vědět svoji příští adresu, tak mu ji pošle. Neposlala …
Dva úryvky z knížky:
„Vždycky měla na očích tmavé brýle, vždycky vypadala pěstěně, důsledně se projevoval její dobrý vkus v jejím jednoduchém oblečení, modrém nebo šedém – nikdy nic lesklého, takže se tím víc zaskvěla. Člověk si mohl myslet, že je modelkou u fotografa, nebo snad mladá herečka, ale podle jejího časového rozvrhu bylo zřejmé, že nemá čas ani na jedno, ani na druhé z těch povolání.“
„Splnila slib daný panu Yuniošimu: alespoň předpokládám, že na něho už nezvonila, protože příští dny začala zvonit na mě, někdy ve dvě, ve tři i ve čtyři hodiny ráno: nic si z toho nedělala, v kolik hodin mě vytáhne z postele, abych stiskl bzučák, jímž se otvíraly domovní dveře. Měl jsem jenom málo přátel, a žádné, kteří by ke mě chodili tak pozdě, proto jsem vždycky věděl, že je to ona. Ale když se tohle stalo poprvé, otevřel jsem dveře bytu, protože jsem málem čekal nějakou zlou zprávu nebo telegram, a slečna Golightylová na mě zdola zavolala: „Odpusťtě drahoušku, zapoměla jsem si klíč! „
Vlastní názor:
Myslím, že je jen podle těchto úryvků jasné, jakou měla Holly povahu a jak vypadala. Její špatné dětství a zanedbaná výchova se projevila v dospělosti. Není jí proti srsti stýkat se se staršími muži a nevadí jí, že je tak lehkomyslná. Podle mě si velmi dobře uvědomuje, jak působí na muže, a velmi dobře to umí využít. Ovšem, takto se její životní sny nesplní, se svým životem není spokojená, ale nadává to nikomu najevo.
Tato novela není příliš rozsáhlá, ale plně vystihuje povahu všech postav a čtenář se nedokáže odtrhnout od čtení.
Letní plavba
Z anglického originálu Summer Crossing vydaného nakladatelstvím Random House v New Yorku roku 2005 přeložila Hana Ulmanová. Vydala Euromedia Group k.s. – Odeon v Praze roku 2006 jako svou 3561 publikaci, v Odeonu publikace 158. Tato kniha byla vydána až po smrti Trumana Capoteho.
Román vypráví o dívce Grady, které odjeli rodiče do Evropy na dovolenou v době po druhé světové válce. Měla sestru Apple, která bydlela s manželem. Grady byla sedmnáctiletá dívka s hezkým obličejem a krásnou postavou. Byla však velmi bezstarostná. Rodiče ji nechali samotnou v apartmá na Páté Avenue. Grady patřila do té bohatší společnosti.
Grady okouzlená svou vlastní nezávislostí začne milostný poměr s židem Clydem Manzerem. Clyde jí nevyjadřuje své city, ani se nezmiňuje o své rodině. Grady má také kamaráda Steva, který do ní byl tajně zamilován. Clyde pracoval na parkovišti, kam za ním Grady jezdívala. Jakmile její rodiče odjeli, pozvala ho do svého apartmánu, kde zažila svůj první milostný zážitek. Takto pokračovaly celé prázdniny. Grady chodila na pláž, bavila se s Clydem…
Steve Grady pozval na večeři. Tam si spolu užívali, tancovali a přitom je vyfotil fotograf. Jejich fotka se na druhý den objevila v novinách. Clyde si článek přečetl zrovna, když mu Grady chystala snídani. Grady mu hned vysvětlila, že se jednalo o nevinnou zábavu a že jsou s Steven jen velmi dobří kamarádi a zasnoubení nejsou. Ale Clyde při této situaci řekl Grady, že on zasnouben je. Grady na to nijak zlostně nereagovala, samozřejmě, že ji to mrzelo. Taky Clydovi vrátila pudřenku, kterou kdysi našla v autě v domění, že je jeho milenky. Ovšem pudřenka byla Clydovi sestry, která už zemřela. Clyde postupně zjišťuje, že Grady je pro něj vším a miluje ji. S Grady se jednoho večera tajně vezmou.
Clyde vezme Grady jednoho dne na její žádost k sobě domů. Grady se moc s jeho rodinou nepohodne. Poté se s Clydem pár týdnů nevidí. Clyde se rozhodne jí nechat vzkaz u ní doma. Vzkaz řekne Apple. Apple najde Grady, rozčilená vypoví, že jí hledal její manžel, a že ji čeká v nějaké restauraci. Apple chce situaci ihned řešit, ale Grady ji požádá o pár týdnů, aby situaci mohla vyřešit sama. Grady je totiž těhotná, ví to jen ona a její doktor.
Grady přijde do restaurace, kde jí čeká Clyde s jeho kamarádem. Clyde vypoví, že už se bál, že ho Grady nechce, ale ona je do něj stále zamilovaná. Jakmile odejdou do restaurace nasednou do auta, aby jeli někam jinam. V autě všichni tři užijí návykovou látku marihuannu. V tomto stavu jedou do další restaurace, ve které je potká Gradyin přítel Steve. Za jejich chování je z této restaurace vyhodí. Grady schovala jedna servírka na záchod. Poté Grady vyjde ven, kde uvidí auto ve kterém jsou všichni tři chlapci. Sedne si za volant a všichni se zřítí z mostu.
Ukázka z knihy:
Když se totiž člověka zmocní panika, mysl se zadrhne jako odjišťovací lanko od padáku a vy padáte dál. Na devětapadesáté ulici auto odbočilo doprava a smýklo sebou na Queensboroský most; tam, nad dutým houkáním říční dopravy a nad ránem prosvětlujícím oblohu, kterou již nikdy nespatří, Gump zaúpěl: „Do hajzlu, dyť nás zabiješ,“ avšak ruce jí z volantu strhnout nedokázal, a ona řekla: „Já vím.“
Vlastní názor:
Kniha je velmi čtivá a celý příběh je lehce a nenáročně napsán. Myslím, že autor poukazuje na rozdíl, mezi vrstvami bohatých a chudých, na to, že zamilovaní lidé nedbají ani na své postavení, ani na své rodiny, či náboženství. Také na zbrklá rozhodnutí mladých lidí.
Hudba pro chameleóny
Z anglického originálu Music for Chameleons přeložila Hana Ulmanová. Vydalo nakladatelství Garamond jako svou 160. publikaci, Praha 2006. Tato kniha je poslední, kterou vydal, když byl živ.
Hudba pro chameleony je povídková sbírka. Obsahuje krátké prózy. Zapojil i vzpomínky na některé své přátelé.
První povídka má název: Hudba pro chameleóny, kde vypravěč zažívá dne na terase, s vysokou, štíhlou a elegantní asi sedmdesátiletou madame. Společně si vypráví různé historky a vyměńují různé názory. Vypravěč nechce věřit, že když madame začne hrát na klavír, tak k ní přiběhnou chameleoni a začnou poslouchat její hudební produkci. Madame mu dokáže, že to je pravda a dále si povídají o svých zážitcích a zkušenostích.
Další povídka se jmenuje Pan Jones. Vypravěč píše o penzionu, kde žil s jistým mužem panem Jonsem. Byl pro něj velmi zvláštní, pořád ho někdo navštěvoval. Pan Jones byl štíhlý, černovlasý asi čtyřicetiletý muž, který nosil brýle se zlatými obroučkami. Pan Jones penzion nikdy neopouštěl, vždy vysedával ve svém pohodlném křesle na terase. Poté se náš vypravěč odstěhoval na Manhattan. Jednoho dne se zeptal svých bytných na pana Jonese, ty mu řekly, že pan Jones je pohřešovaný. Za deset let, náš vypravěč viděl v metru před sebou sedět zrovna pana Jonese. Než se ho stihnul zeptat na otázku: Co tady dělá ? , pan Jones zmizel, jako pára nad hrncem.
Třetí povídka má název: Světlo v okně. Ve světlu v okně vypravěč popisuje jednu svoji příhodu. Byl pozván na svatbu, kde se i se svými řidiči docela opili. S opilými řidiči si náš vypravěč do auta sedat neměl, ale udělal to. V polovině cesty si s hrůzou vysedl. Avšak vysedl zrovna na cestě u lesa, kde nebylo ani živáčka. Na samotě v lese našel domeček. Otevřela mu stará paní, která ho pohostila a nechala ho u sebe přez noc. Byla to velmi milá paní, která chovala mnoho koček. Tento názor změnil až ve chvíli, kdy stará paní otevřela ledničku, kde bylo asi dalších pět zmražených koček. Paní mu vysvětlila, že neměla to srdce je pohřbít.
Čtvrtou povídkou je Poušť Mojave. V této povídce se vypráví o ženě, která miluje svého manžela, ale zároveň se ho i bojí. V tomto příběhu je mnoho odboček, se zážitky jiných lidí. Povídka končí rozhovorem manželky a manžela. Povídají si o manželových milenkách a manželka se mu pokouší sehnat novou.
Následující povídka má název: Pohostinnost. Zde se vypráví o rodině, ve které je žena paní Carterová, která je velmi milý a pohostinný člověk. Příběh vypráví její synovec, který si zapamatoval jen pár jejích nejzajímavějších hostů. Hosté byli vždy nějací tuláci, co neměli střechu nad hlavou, a tak je paní Carterová vždy pozvala alespoň na večeři. Nejdříve hostili potulného misionáře, který jim vyprávěl, co všechno v životě zažil. Další byl vězeň. Samozřejmě, že paní Carterová nevěděla, co je tento muž zač. To až její muž na druhý den zjistil, že je to vězeňský uprchlík. Dalším hostem byla mladá žena s dítětem, která u nich zůstala více jak měsíc a paní Carterová jí dala dohromady s jejich ovdovělým sousedem.
Poslední povídka je: Záblesk. Tuto povídku vypráví mladý chlapec, který má jedno velké přání. Toto přání by mohla splnit jen jedna osoba, a to paní Fergusonová. Byla to stará hloupá paní, která měla více než šest dětí a byla známá tím, že dokáže muže očarovat a plnit přání. Paní Fergusonová chtěla za jeho splněné přání náhrdelník jeho babičky. Proto náš mladý klučina ukradl babiččin náhrdelník a donesl ho paní Fergusonové. Avšak jeho přání nebylo splnitelné, jelikož se chtěl stát dívkou. Paní Fergusonová se mu smála a točila náhrdelníkem a chlapec k ní získal nepřekonatelný odpor. Takový odpor, že nepřijel ani na pohřeb své babičky, která jej milovala a zemřela s jeho fotkou v ruce, jen protože mu připomínala paní Fergusonovou.
Úryvek z povídky Záblesk:
Byl jsem hodně opilý, ale pamatuji si, že jsem zvedl telefon a uslyšel jméno mého svého otce. Jeho stařecký hlas se chvěl něčím víc než jen tíhou let – dal průchod hněvu, který se nashromáždil za celý život, a když jsem mlčel, řekl: “ Ty hajzle. Zemřela s tvou fotkou v ruce“ Řekl jsem: “ To je mi líto,“ a zavěsil jsem. Co jsem měl říct? Jak bych dokázal vysvětlit, že během všech těch let mne jakákoli zmínka o babičce, její dopis, či myšlenka na ni, vyvolala paní Fergusonovou? Její smích, její zuřivost, pohupování a otáčení žlutého kamene – otočkazábleskzáblesk.
Vlastní názor:
Velmi mě zaujalo, jakým stylem píše autor povídky. Vypráví různé historky a příběhy, od kterých se člověk nemůže odpoutat, i když vůbec nemají celkově smysl. Kniha se mi četla velmi dobře. Myslím, že autor do povídek zapojil i své vlastní zážitky.
VLASTNÍ HODNOCENÍ
Truman Capote byl velmi zajímavý autor. Jeho knihy jsou velmi čtivé, obsahově velice zajímavé a nezvyklé. Capote neměl jednoduchý život, což jeho tvorbu značně ovlivnilo. V jeho dílech se obvykle objevují postavy s ne příliš pěkným dětstvím a s chtíčem žít. Dalšími pro něj typickými tématy byly rozdíly ve společenských postaveních a smrt.
Ze všech knih mne ale nejvíce zaujalo dílo Chladnokrevně a to hlavně způsobem zpracování. Šlo sice o opraravdu smutný a silý příběh, ale autor všechna fakta dokázal zaznamenat tak čtivě, že mi prostě nešlo se odthnout od stránek a musela jsem číst dál. Na druhou stranu se mi nechtělo věřit, že tyto drastické události popisují skutečný příběh.
Truman Capote byl pro mě velký autor, který dokázal napsat knihy, které prolomily veškerá odčekávání čtenářů.
