Kniha: Chrám Matky boží v Paříži
Autor: Victor Hugo
Přidal(a): Anet
STRUČNĚ O AUTOROVI:
Viktor Hugo se narodil v roce 1802 v rodině svého otce, napoleonského generála, a matky, přívrženkyně krále.
Dlouho kolísal mezi těmito rozdílnými názory a nevěděl, ke kterému se má naklonit. Nakonec se stal republikánem a poslancem, bojoval proti Napoleonovi i revoluci. Když mu zemřel syn, stáhl se do ústraní a odešel z Francie do Belgie. Vrátil se až po pádu Napoleona III.
Psal básně, dramata a hlavně romány. Je klasickým představitelem romantismu.
RYSY ROMANTISMU:
- hrdina byl povahou stejný jako autor (Hugo byl také filozof a myslitel jako Frollo)
- hlavní hrdinové stojí na okraji společnosti (život chudých studentů; Qusimodo byl ohyzdný sirotek, kterého neměl téměř nikdo rád; Esmeralda byla cikánka)
- nešťastná a neopětovaná láska (mezi Esmeraldou a Phoebem; mezi Esmeraldou a knězem Frollem; mezi Esmeraldou a Quasimodem)
- děj končí tragicky, smrtí (zemřou všechny hlavní postavy)
- tajemná místa (večerní, temné a romantické ulice Paříže)
- kontrasty (ošklivý Quasimodo a nádherná Esmeralda; láska a nenávist; život a smrt)
CHARAKTERISTIKA HLAVNÍCH POSTAV:
Quasimodo
Ošklivý, až nestvůrný sirotek, kterého našel Klaudius Frollo a vychoval ho. Naučil ho mluvit, ovšem do společnosti ho začlenit nedokázal, protože se ho každý bál. Měl hrb na zádech, na levém oku bradavici, křivou páteř, kulhal, a protože jeho povoláním a láskou bylo zvonit na obrovské zvony v chrámu Matky Boží, kde byl vychován, tak také ohluchl. Byl plachý, bál se lidí, raději byl sám. Působil zlým a přímo strašidelným dojmem, ale v hloubi duše byl citlivý a schopný opravdových citů. Zemřel pro lásku k Esmeraldě a svého vychovatele shodil z věže. Byl to tedy vrah.
Esmeralda
Překrásná cikánská tanečnice, která si vydělávala žebráním u lidí – tančením, zpíváním, předváděním kousků své koze Džali… Zamilovali se do ní dva muži – Quasimodo a kněz Frollo. Každý ale svým vlastním způsobem. Je obviněna z pokusu o vraždu svého milého Phobea, jehož jako jediného miluje i ona sama. Nakonec ji lid popraví za čarodějnictví.
Nosila červené šaty, spoustu šperků a tmavé vlasy. Měla tmavou pokožku, takže ji každý pokládal za cikánku, dokonce i ona sama sebe. Její matka ovšem byla Francouzka, jíž cikáni ukradli dítě a vychovali ho.
Klaudius Frollo
Kněz v Chrámu Matky Boží v Paříži. Od malička bylo jeho celým životem pouze studium a víra v boha. Vystudoval všechny univerzity, které mohl – filozofii, práva, lékařství i teologii. Žádná z těchto věd ho ale dostatečně neuspokojovala, a tak hledal něco, čím by prorazil ve světě a chtěl nalézt kámen mudrců, který ho udělá nesmrtelným. Vychoval svého mladšího bratra a zajistil mu vzdělání. Když našel nalezence Quasimoda, chtěl ho také vzdělávat a udělat z něj kultivovaného člověka. Zamiloval se do cikánky Esmeraldy, a protože jako kněz měl žít v celibátu, spíše ji nenáviděl. Chtěl se jí zbavit, ale zároveň být s ní. Shodil na ni vinu pokusu o vraždu jejího milého, a pak ji chtěl osvobodit z vězení. Byl v jádru zlý a lakomý. Nezdráhal se nejšpinavějších činů. Zabil ho jeho učenec Quasimodo – shodil ho z jeho vlastního chrámu.
PROSTŘEDÍ A DOBA:
Příběh se odehrává ve středověku v centru staré Paříže a v katedrále Notre Dame.
Samotné prostředí je hlavní postavou celé knihy. Retrospekce
JAZYK:
- dílo je psáno er-formou; autor mluví o hrdinech ve třetí osobě a zároveň oslovuje čtenáře
- věty jednoduché i souvětí; spíše složitá souvětí a těžká myšlenková vazba; spousta filozofie i děje
- spisovný jazyk; mluva ze středověku i 19. století, kdy byla kniha napsána
- přímá řeč; vypravování chronologické; překvapivý a tragický závěr; barvitá charakteristika všech postav
DĚJ:
Celý román začíná mystérií v chrámu Matky Boží v Paříži. Hraje se hra Petra Gringoira, zvaná „Dobrotivé rozsouzení Panny Marie“. Autor stojí v davu a sleduje, jaký bude mít jeho hra ohlas. Měla začít po příchodu kardinála, ale lid nechce čekat a vyhrožuje hercům. Petr Gringoire jim řekne, ať začnou hrát, že veškerou zodpovědnost bere na sebe. A tak hra začne. Neměla poněkud velký ohlas a byla dvakrát přerušena. Jednoho z vlámských učenců, Jakoba Coppenola, napadne jiný způsob zábavy, a to volba krále bláznů. Všichni jeho nápad přijímají a králem bláznů se stává zvoník Quasimodo. Petr Gringoire odchází znechucen a zklamán, že o jeho mystérie není zájem. Když Quasimoda vynášeli z chrámu, tancovalo na náměstí Gréme cikánské děvče – Esmeralda, se svou ochočenou kozičkou Džali. Celý lid se zastavil a uchváceně sledoval Esmeraldu, mezi nimi i Petr Gringoire, který byl jejím tancem a krásou uchvácen. Své vystoupení však ukončí, když uslyší zlý hlas kajícnice z kobky v Rollandově věži, zvané „Myší díra“, která má odpor k cikánům. Esmeralda si posbírá peníze a odchází. Petr Gringoire ji však pronásleduje temnými uličkami. Viděl, jak ji přepadli dva muži, chtěl jí pomoci, ale jeden z mužů ho uhodil. Naštěstí zrovna kolem projížděli lučištníci krále Ludvíka XI. s velitelem Phoebusem z Cheteaupersu. Zajali jednoho z únosců, a to Quasimoda, druhý z mužů, zahalený v černém, utekl. Esmeralda se okamžitě do kapitána zamilovala.
Básník, Petr Gringoire, se dostal do „Dvora divů“, jak bylo nazýváno město zlodějů, žebráků, cikánů a tuláků v Paříži. Tady ho zajali a představili svému králi Kulhavému Špindírovi, který mu dal úkol, ale on ho nesplnil. Za to byl odsouzen k oběšení a od toho ho mohla zachránit jen dívka, která by se za něj provdala. Esmeralda se ho rozhodla zachránit. Podle starého zvyku rozbili džbán a ten se rozpadl na čtyři části, a tak se na čtyři roky museli stát manželé.
Mezitím se tři ženy, Mahieta, Gervasic a Oudarda vydaly navštívit kajícnici Gudulu do Rollandovy věže. Cestou jim Mohieta vypráví smutný příběh, který se stal kdysi v jejich městečku. Vyprávěla o mladé dívce, Sedmikrásce, které unesli cikáni dcerušku – Anežku, a místo ní ji podstrčili ohyzdné dítě. Matce zbyla jen po holčičce botička. Myslela si, že cikáni její dítě snědli. Po únosu zmizela a už ji nikdo neviděl. Kajícnice jí byla velmi podobná, protože měla taky takovou malou botičku, ke které se modlívala.
Ohyzdné dítě dala do kostela a tam se ho ujal arcijáhen Claudius Frollo z chrámu Matky Boží, pojmenoval ho Quasimodo a vychovával ho společně se svým bratrem Janem Frollem ze Mlýna. Quasimodo se po několika letech stal zvoníkem v chrámu, ale od neustálého zvonění ohluchl.
Zatímco Esmeralda byla vychovávána ve Dvoře divů. Když umírala její cikánská matka, dala jí na krk váček s botičkou a řekla jí, že když najde druhou botičku, tak bude v náručí své matky.
Po únosu Esmeraldy byl Quasimodo obžalován a zmrskán na náměstí. Měl strašnou žízeň, smilovala se nad ním právě Esmeralda a dala mu napít. Okamžitě se do ní zamiloval a snil o ní.
Esmeralda však stále myslela na kapitána Phoebuse, ten stál na balkóně se svou sestřenkou Lilií, kterou si měl zanedlouho brát, a sledovali, jak Esmeralda tančí. Phoebus na ni zavolal a ona předvedla naučené číslo se svou kozičkou Džali. Z písmenek vytvořila slovo PHOEBUS, v tom Lilie omdlela a Phoebus se musel rozhodnout, buď pro Lilii, nebo pro Esmeraldu. Nakonec se rozhodl pro Esmeraldu. Vše sledoval z protější věže chrámu arcijáhen Claudius Frollo, sešel dolů a potkal Petra Gringoira. Dozvěděl se, že je její manžel a popadla ho žárlivost. Mezitím přišel za ním bratr Jan Frollo pro peníze. Poté se Jan vydal s Phoebusem do krčmy „K Evinu jablku“ oslavit Esmeraldinu lásku. Jan odešel velmi opilý a Phoebus se rozhodl jít ještě na schůzku s Esmeraldou. Někdo ho sledoval, byl to arcijáhen. V domě kuplířky Marty si s Esmeraldou vyznají lásku a v okamžiku, kdy se chystají políbit, vtrhne dovnitř někdo v černém plášti, kapitána pobodá a zase zmizí. Esmeralda v zápětí omdlela. Byl to arcijáhen. Našli je v kaluži krve, Phoebusa odnesli k lékaři a Esmeraldu uvěznili. Byla obviněna z čarodějnictví a odsouzena spolu se svou kozičkou ke smrti oběšením na náměstí Gréve. Esmeralda si myslela, že je kapitán mrtvý a pod nátlakem se přiznala k vraždě.
Ve vězení ji navštívil kněz Frollo, vyznal se jí z lásky a poprosil o odpuštění. Nabídl jí, že s ní uteče pryč, ona odmítla a vyhnala ho pryč. Na druhý den ji odvezli na káře na náměstí k šibenici, tam se jí opět kněz zeptal, zda s ním chce utéct a žít, ona si raději zvolila smrt než jeho. Vtom se na náměstí objevil Quasimodo a vzal ji do náručí a vyskákal s ní na galerie katedrály, křičel přitom: „Asyl, asyl!“ Schovávali se společně v chrámu a Quasimodo ji vyznal lásku, ji však odrazovala jeho fyzická ošklivost. V té době se dozvěděla, že kapitán žije a byla velmi šťastná. Jenže do Paříže přijel král a zrušil ochranu chrámu a nařídil vykonání rozsudku. Frollo však měl plán a svěřil ho Petrovi. Zburcují tuláky, zloděje a cikány a vydají se zachránit Esmeraldu v noci před popravou. Jenže hluchý Quasimodo netuší, že jeho lásce nechtějí ublížit a brání chrám, jak může a spoustu jich zabíjí, včetně arcijáhenova bratra Jana. Petr s Claudiem vtrhnou do pokoje Esmeraldy a i s kozičkou ji odvedou. Po cestě se rozdělí. Petr odchází s kozičkou Džali a Esmeralda zůstává opět sama s knězem, ten jí dá znovu vybrat a ona své rozhodnutí nezmění, je jí milejší smrt.
Odvedl ji tedy ke kajícnici Gudule do Myší díry, aby ji pohlídala a šel ji udat. Ze zoufalství si spolu povídají, pomocí botiček zjistí, že jsou matka a dcera. Gudule se ji snaží ukrýt ve své komůrce. Když kolem projížděla královská garda, v níž byl i Phoebus, a Esmeralda uslyšela jeho hlas, tak se prozradila. Byla odvedena na šibenici. Gudule se ji snažila chránit, ale upadla na dlažbu a umřela. Esmeralda byla oběšena.
Quasimodo si ani v tom zmatku nevšiml, že Esmeralda zmizela. Viděl kněze, jak stoupá na věž a vydal se za ním. Spatřil šibenici a na ní bezvládné tělo Esmeraldy. Přistoupil tiše zezadu k Frollovi a shodil ho z věže. Když pohřbívali arcijáhenovo tělo, nemohli Quasimoda najít. Tělo Esmeraldy bylo odneseno do sklepení na Mont-Fauconu.
Mezitím se Phoebus vrátil ke své sestřence Lilii ve chvíli, kdy věšeli Esmeraldu. Ptal se Lilie, co se děje na náměstí a ona jen odvětila, že věší nějakou cikánku za čarodějnictví, ale její jméno nezná. Když se ho ptala, kde byl takovou dobu a co to má za zranění, vymyslel si, že byl někde ve válce a že se nepohodli. Nakonec se spolu vzali.
Petr Gringoire se vrátil ke psaní tragédií.
Když po dvou letech přišli lidé do hrobky Esmeraldy, našli místo jedné kostry, dvě vzájemně se objímající. Jedna ženská a druhá mužská s hrbem na zádech. Quasimodo přišel dobrovolně ke své milé zemřít. Velký to projev lásky…
CITÁT Z KNIHY:
Čtyři biřici, stojící už od devíti hodin ráno po čtyřech stranách pranýře, vzbudili v tomto davu naději, že se tu bude konat nějaká exekuce, ne sice věšení, ale aspoň bičování nebo uřezávání uší, zkrátka že něco bude; a tak dav rostl každým okamžikem, takže čtyři biřici, tísnění ze všech stran, museli jej několikrát „stisknout“, jak se tehdy říkalo, pořádnými ranami důtek a zadky svých koní…
Konečně se objevil odsouzenec, přivázaný vzadu ke káře. A když byl vytažen na plochu pranýře a když ho mohli ze všech stran náměstí spatřit přivázaného provazy a řemeny ke stolu, propukl na náměstí ohromný řev, smích a jásot. Dav poznal Quasimoda…
Kontrast
Celý děj je vystavěn na kontrastech, např. kontrast Quasimodo x Esmeralda; krása x ošklivost, chrám, je jako symbol klidu a míru x problémy, jež se v něm odehrávají. Námětem celého románu jsou však nešťastné lásky: Láska Quasimoda k Esmeraldě; Esmeraldy k Phoebovi a Frolla k Esmeraldě. Všechny tyto lásky končí špatně. Quasimodo je na úplném okraji společnosti, která ho odmítá a přesto se chová lépe, než mnohem výše postavený kněz. Záhada je zde skryta v záhadném amuletu, jež nosí cikánka na krku a jež ji v samotném závěru přivede k její matce – dětská botička, která byla jedinou vzpomínkou na její matku. Cikáni jsou symbolem svobody, pro jejich volný kočovný život. Nejsou ničím vázáni, žádnými pravidly ani konvencemi.
Romantismus ve světové literatuře
Romantismus je směr, který vznikl v Evropě na počátku 19.st.
Situace:
– napoleonské války
– francouzská burž. revoluce
– svatá aliance – krok zpět => pocit osamělosti
Romantická literatura
– subjektivní přístup autora ke skutečnosti
– obdiv k minulosti
– romantický hrdina (člověk vyjímečný, citově založený, neschopný přizpůsobení) -> obrací se do sebe
– rom. hrdina často splývá s autorem
– láska – především nešťastná (miluje svůj ideál)
– úcta k lidu, ale hrdinové se velmi odlišují
– nezobrazuje reálný svět – autorova vize
– především poezie (veršovaná poezie, dramatické básně)
– lidová slovesnost
– v každé zemi odlišné
– odmítá staré pojmy x obdiv k minulosti
– obdiv prostého lidu x vyjímečný hrdina
– bouřka a svit luny
– verš. povídka, epos, dram. báseň
