Kniha: Chrám Matky boží v Paříži
Autor: Victor Hugo
Přidal(a): Jerry
Victor Hugo
- Žil v letech 1802 – 1885. Psal básně, dramata a hlavně romány. Je klasickým představitelem romantismu.
- Jeho otec byl napoleonským generálem a matka byla přívrženkyně krále. Dlouho kolísal mezi těmito rozdílnými názory a nevěděl, ke kterému se má naklonit. Nakonec se stal republikánem a poslancem, bojoval proti Napoleonovi i revoluci. Když mu zemřel syn, stáhl se do ústraní a odešel z Francie do Belgie. Vrátil se až po pádu Napoleona III.
- Dílo připravoval od roku 1828, kdy se mu do rukou dostala Černá kniha z pařížské arcibiskupské knihovně (později zničena při demonstracích), inspirace četbou Scottových románů
Zařazení díla do kontextu tvorby
- Vyšlo roku 1831 (bylo mu 29 let), je to jeho nejslavnější historický román, mezi jeho další romány patří např. Bídníci, dále psal dramata (Cromwell) a poezii (Legenda věků)
Literárně-historický kontext
- Evropu v 18. století ovlivnila především Velká francouzská revoluce, následné Napoleonské války a řada revolucí v roce 1948
- Doboví romantičtí autoři: P. B. Shelley, G. G. Byron, W. Scott (zakladatel historického románu), Puškin, Gogol, Dumas, Poe
Rozbor díla: Chrám Matky boží v Paříži
- Rok 1. vydání: 1831
- Překladatel: Milena Tomášková
- Ilustrace: Jan Bauch
- Místo a doba děje: Děj se odehrává v Paříži v 15. stol. za vlády Ludvíka XI.
- Doba vzniku: 1920
- Umělecký záměr autora: francouzská společnost za vlády Ludvíka XI.
Námět:
- Život zobrazen v různých prostředích: šlechta, církev, měšťanstvo, král, prostí lidé, studenti, žebráci, cikáni – středověk (doba Villonova)
Dějová osnova:
Román se odehrává ve středověké Paříži v r. 1482, tedy v době vlády francouzského krále Ludvíka XI. (1461 – 1483). Autor popisuje různé společenské vrstvy, od krále přes vysoké duchovenstvo, šlechtu a studenty až po společenskou spodinu (žebráky, zloděje, prostitutky). Seznamuje čtenáře se známými místy středověké Paříže, ale i s jejími malými spletitými uličkami (Soudní palác, Dvůr divů – shromaždiště vyděděnců). Dominantou díla je samozřejmě pařížská katedrála Notre Dame (Chrám Matky Boží). S katedrálou jsou spjaty životní osudy hlavní postavy Quasimoda, hrbatého, téměř hluchého a na jedno oko slepého zvoníka, kterého se v dětství ujal kněz Frollo, za což mu zůstal po celou dobu vděčný a oddaný. Kvůli Frollovi se Quasimodo pokusí o únos cikánské tanečnice Esmeraldy, do níž je Frollo zamilován. Únos Quasimodovi překazil Phoebus z Châteaupers, do nějž se poté Esmeralda zamilovala. Quasimodo je zatčen a odsouzen k trestu na pranýři. Esmeralda s ním má soucit, přinese mu na pranýř vodu, za což se do ní zamiluje, i když ví, že marně. Frollo i Quasimodo jsou nešťastně zamilováni do krásné Esmeraldy. Esmeralda ale jejich city neopětuje, Frolla nenávidí, Quasimoda ji je líto, je zamilována do Phoeba. Frollo, ze žárlivosti zaútočí na Phoeba, Esmeralda se domnívá, že je mrtev. Phoebeus ale přežil. Esmeralda je nespravedlivě, za pomoci útrpného práva, obviněna k trestu smrti, za vraždu Phoeba a čarodějnictví, spolu se svou kozou Džali, se kterou prováděla kejklířské kousky. Quasimodo v den popravy Esmeraldu unese do chrámu, kde ji poskytne azyl a přizná se, že ji tajně miluje. Frollo přemlouvá Esmeraldu, aby se stala jeho milenkou, ona odmítá. Esmeralda je později popravena, Frollo by ji mohl zachránit, ale nechtěl, když nemohl mít její lásku on, nechtěl aby milovala kohokoliv jiného a raději ji nechává zemřít na šibenici. Quasimodo se za popravu mstí, shodí Frolla z věže chrámu, čímž svého vychovatele zabije. Po letech je Quasimodova kostra nalezena v hrobce u Esmeraldy. Quasimodo Esmeraldu velmi miloval, tak raději dobrovolně zemřel v jejim objetí, než aby žil bez ní.
Quasimodo je typickou romantickou postavou vybudovanou na kontrastech: jeho ohyzdný zevnějšek ostře kontrastuje s čistotou jeho srdce, svým zevnějškem okolí odpuzuje, lidé ho nenávidí, domnívají se, že je ztělesněním zla. Ve skutečnosti je však schopen těch nejhlubších a nejčistších citů. Obdobně na kontrastech je vybudována postava cikánské tanečnice Esmeraldy, která, ač vyrůstala v prostředí pařížského podsvětí mezi prostitutkami a zloději, si zachovala mravně čistý život.
Hlavní postavy:
- Quasimodo – ústřední postava, zvoník v Notre-Dame, ošklivý, hluchý, hrbatý, všemi nenáviděný (v jeho ošklivosti spatřováno ztělesnění zla), ač je laskavý, ušlechtilý, schopen upřímných citů a lásky i oběti vlastního života (romantický protiklad krása × ošklivost, výjimečnost hlavního hrdiny)
- Claudius Frollo – kněz, asketický učenec, ale i proradný pokrytec a ničema (ač měl být božím sluhou), pohledný, ale zlý, hrubý, schopen vášně i nenávisti
- Esmeralda – mladá, krásná tulačka, důvěřivá, schopná vášnivě milovat i naopak nenávidět; krása, citová upřímnost x prostředí bídy
Hlavní myšlenka díla (Autorův záměr )
- romanticky dojemný, citově působivý příběh středověké Francie; hlavní děje se odehrávají v chrámu a na náměstí (největší pozornost autora); neomezená moc církve, právo na straně bohatých, vzájemná propojenost a souvislost postav
- prvky romantismu i realismu (lidové scény); výkladové pasáže (popis chrámu)
- osudové zvraty a nečekaná rozuzlení dramatičnost, dějové napětí
Umělecké a kompoziční prostředky:
- rysy romantismu
- významové antiteze – Quasimodo – směšný, ošklivý x ušlechtilá, citlivý; Esmeralda – mládí, krása, mravní čistota x prostředí bídy a morálního úpadku; Frollo – vášnivá povaha x asketismus kněze, nádhera chrámu x veřejné prostranství, středověká ulice, jarmark
- prudký dějový spád – překvapivé zvraty, neobvyklé situace, citovost, kontrasty (x klasicistní harmonie), tragičnost x komika a groteskní scény, nešťastná láska
- výkladové pasáže – popisy – chrám, Dvůr divů, …
- jazyk – pásmo autorské řeči – spisovný jazyk; řeč postav podle společenského postavení; prvky hovorové řeči
Děj
Čtyři biřici, stojící už od devíti hodin ráno po čtyřech stranách pranýře, vzbudili v tomto davu naději, že se tu bude konat nějaká exekuce, ne sice věšení, ale aspoň bičování nebo uřezávání uší, zkrátka že něco bude; a tak dav rostl každým okamžikem, takže čtyři biřici, tísnění ze všech stran, museli jej několikrát ”stisknout”, jak se tehdy říkalo, pořádnými ranami důtek a zadky svých koní.
Konečně se objevil odsouzenec, přivázaný vzadu ke káře. A když byl vytažen na plochu pranýře a když ho mohli ze všech stran náměstí spatřit přivázaného provazy a řemeny ke stolu, propukl na náměstí ohromný řev, smích a jásot. Dav poznal Quasimoda.
Byl to vskutku on. Jak podivný návrat! Na témž náměstí, kde byl včera pozdravován, oslavován a v průvodu vévody cikánského, krále thunského a císaře galilejského svorně prohlášen za papeže a knížete bláznů, byl nyní vystaven na pranýři.
Quasimodo byl netečný, ani brvou nehnul. Jakýkoliv odpor mu byl znemožněn ”pevností a tvrdostí pout”, jak se tehdy říkalo v úřední mluvě trestního řízení, což znamená, že provazy a řetězy se mu asi zařezávaly do masa. Tato vězeňská a trestanecká tradice ostatně nevymizela a zachovává se u nás pečlivě i dnes, v národě civilizovaném, jemném a humánním, v podobě želízek na rukou (nemluvíc ani o galejích a gilotině).
Quasimodo se nechal vést, strkat, nést, posadit, svázat a připoutat. Na jeho tváři se nezračilo nic, leda údiv divocha nebo hlupáka. Vědělo se, že je hluchý, teď se zdálo, že je slepý.
Srazili ho na kolena na kulatou desku; nechal si to klidně líbit. Svlékli mu košili a kabátec až po pás; strpěl i to.
Bláznivý smích se ozval v davu, když se objevil Quasimodův nahý hrb, jeho velbloudí prsa, jeho mozolovitá a chlupatá ramena. Za všeobecného veselí vystoupil na plošinu muž v městském stejnokroji.
Tento člověk byl mučitelem vězení Châtelet. Quasimodo byl na pranýři zmrskán.
Pro Quasimoda však ještě všechno neskončilo. Zbývalo mu ještě podstoupit onu hodinu na pranýři.
Převrátili tedy přesýpací hodiny a nechali hrbáče přivázaného ke kůlu, aby tak spravedlnost byla vykonána do písmene.
Prostý lid, obzvláště ve středověku, je ve společnosti tím, čím je dítě v rodině. Pokud setrvává ve stavu prvotní naivní nevědomosti, mravní a duševní nevyspělosti, můžeme o něm říci, stejně jako říkáme o dětech: Ten věk nezná slitování.
Všelijaké nadávky jen pršely, doprovázeny hulákáním, kletbami, smíchem a tu a tam i kameny.
Čas plynul. Byl už na pranýři nejméně půl druhé hodiny, rván, mučen, bez přestání vysmíván a téměř kamenován.
Najednou sebou zaškubal znovu v zoufalství tak prudkém, že se až celé trámoví pranýře zatřáslo, přerušil mlčení, jež až dosud tvrdošíjně zachovával, a přehlušil hulákání davu chraptivým a zuřivým hlasem, podobným spíše zvířecímu zavytí než lidskému zvuku: „Pít!“
Tento úzkostný výkřik nejenže nevzbudil soucit, naopak, ještě zvýšil veselost bodrého pařížského publika, jež obklopovalo žebřík a jež, připusťme, vcelku jako dav nebylo o nic méně kruté a surové než ona strašná banda tuláků., která byla prostě nejspodnější vrstvou národa. Ani jediný hlas se neozval na pomoc ubohému odsouzenci, leda aby se posmíval jeho žízni.
Po několika minutách rozhlédl se Quasimodo po davu zoufalým zrakem a vykřikl znovu, hlasem ještě drásavějším: „Pít!“
Všichni vyprskli v smích.
„Napij se tohohle,“ vykřikl Robin Vejražka a hodil mu do obličeje houbu namočenou ve strouze. „Na, tu máš, hluchý šeredo, jsem tvým dlužníkem.“
Nějaká žena mu hodila na hlavu kámen: „To tě odnaučí probouzet nás v noci tím zatraceným zvoněním!“.
