Kniha: Cizinec

Autor: Albert Camus

Přidal(a): Belaspecta

 

 

 

 

 

 

 

Albert Camus

Cizinec je dílo od Francouzského  “piednoir” spisovatele Alberta Cama (piednoir-   lidé žijící ve francouzském Alžíru, jejichž rodiče se přistěhovali z Francie). Albert Camus se narodil v roce 1913 v Alžíru, kde později vystudoval filosofii a klasické vědy.

 

Ve 21 letech se stal členem komunistické strany, v níž viděl způsob jako bojovat s problémy nerovnoprávnosti mezi Evropany a rodilými Alžířany. Nikdy se však neztotožňoval s Marxistickou ideologií a jak sám řekl: “Komunismus bychom měli brát jako odrazový můstek pro další duchovní aktivity.“ On sám se k Marxismu nikdy nehlásil a také byl kvůli svému přístupu ze strany o rok později vyloučen a označen za trockistu.

 

V roce 1940 je dokonce vyhoštěn z Alžíru, nejspíše kvůli článkům v místních novinách byl donucen odjet do Francie, kde se i přesto, že je zapřisáhlý pacifista zapojuje do protifašistického odboje.

 

Později se Camus přidává do francouzskému anarchistickému hnutí a ovlivněn tímto hnutím píše několik publikací a dokonce se i angažuje v různých povstání. Nejdříve vyjádřil svou podporu povstání ve východním německu v roce 1953 a poté v roce 1956 v Poznaň a Maďarsku.

 

Camus umírá v roce 1960 v pouhých 46 letech při autonehodě.

 

 

Dílo

Albert Camus byl při psaní svých děl velmi ovlivněn svým dětstvím, které prožil v chudobě a častých nemocích (několikrát prodělal tuberkulosu).

Za války se přidává k francouzskému odbojovému hnutí Boj a přispívá do stejnojmenného časopisu, který hnutí vydává. Po válce redakci opouští a  právě v této době rozvíjí, stejně jako mnoho jiných autorů myšlenku, že život nemá žádný význam a smysl (stejný názor vlivem II. světové války přejalo mnoho ostatních autorů). Celá lidská existence se tak zdála býti jaksi absurdní. Právě absurdita života.

 

A právě absurdita se stává jedním z ústředních motivů díla Cizinec, které vyšlo v roce 1942 a které vypráví příběh „emocionálně prázdného“ a nemorálního mladého muže jménem Meursault.

 

Absurdita života vede Camuse k přesvědčení, že morální zásady nemají v životě žádné racionální základy. To však neznamená, že by se podle nich člověk neměl řídit, naopak Camus byl zapřisáhlý humanista .

 

 

Ve stejném roce jako Cizinec vydává i filosofickou esej o absurditě s názvem Mýtus o Sisyfovi. Mezi jeho další významná díla se řadí Mor a Pád, za který dostal v roce 1957 Nobelovu cenu za literaturu.

 

Cizinec

Cizinec je novela vyprávěná v ich formě hlavním hrdinou (antihrdinou) jménem Meursault. Meursault je vůči svému okolí velmi odtažitý a události, které by pro normálního člověka byli velmi důležité, neřku-li životní milníky, mu jsou celkem lhostejné. Na mě však tato lhostejnost v knize působila spíše jako upřímnost,.On se nesnažil dostát očekávání okolí a neschovával své emoce a svou odtažitost za vynucené slzy, ale choval se opravdově, choval se tak jak to opravdu cítil.

 

Kniha je rozdělena do dvou částí. První „dějová“ popisuje posledních několik dní kdy je Meursault na svobodě. V druhé části, která je spíše úvahová, je Meuresault vyslýchán a zpovídá se ze svého života.

1. Část

Na začátku knihy se setkáváme s Meursaultem, kterému právě přišla zpráva o smrti jeho matky.

Dnes umřela maminka. Možná taky že už včera, zatím mi to není jasné. Z útulku přišel telegram: „Matka zesnula. Pohřeb zítra. Hlubokou soustrast.“ Z toho se nic nevyčte. Asi už včera.

 

Na cestě do Marenga, což je místo, kde stál chudobinec, ve kterém matka prožila své poslední dny. Když dorazí do chudobince, zjišťuje že víko rakve je již zapečetěno. Ředitel mu nabídne, že není problém rakev otevřít aby se mohl naposledy podívat na svou matku, Meursault však odmítá, že to není zapotřebí. (Tento moment se stává důležitým na konci knihy).

 

Tu noc bdí u své matky, bohužel pro Meursaulta mu dělá společnost velmi hovorný ošetřovatel a několik dalších plačících lidí. On sám popíjí bílou kávu, kouří cigarety a vůbec svou lhostejností ke smrti někoho tak blízkého, jako je matka, přivádí do značných rozpaků.

 

Dlouho jsme tak seděli. Vzdechy a vzlyky té ženy konečně utichaly. Jenže teď zase neustále popotahovala. A nakonec přece umlkla. Mě přešla ospalost, jen jsem byl umořený a bolelo mě v kříži. A byl jsem zas nesvůj z toho, že všichni mlčeli. Jenom čas od času bylo slyšet podivný zvuk, který jsem si nedovedl vysvětlit. Teprv za nějakou dobu jsem uhodl, že si někteří z chovanců sají tváře a že se při tom ozývá to zvláštní mlaskání. Byli do svých myšlenek tak zabraní, že si to ani neuvědomovali. Měl jsem dokonce dojem, že ta mrtvá, co leží uprostřed, pro ně nic neznamená. Ale dnes bych už řekl, že jsem se mýlil.

 

 

Po návratu z Margena jde na pláž a potkává Marii Cordona, svou bývalou spolupracovnici, se kterou je ještě ten den sblíží, shlédnou komedii v kině a poté spolu stráví noc.

 

Další den potkává svého souseda, o kterém v baráku říkalo, že je pasák. Meursaultovi je to upřímně jedno, a tak když ho Raymond pozve k sobě na večeři,  přijímá. U jídla se dozvídá, že Raymond surově zbil svoji dívku, za to, že mu byla nevěrná, ale chce ji s pomocí Mouresalta ještě více potrestat. Ten mu pomůže, díky čemuž se s Raymondem stávají přáteli.

 

Poté se zasnubuje s Marií stylem, jestli chceš tak klidně a společně vyráží k strávit sobotu u Raymonda na pláži. Při procházce po pobřeží potkává skupinku Arabů, kterou vede bratr dívky, kterou Raymond zbil a která ho už několik dní sleduje, strhne se mezi nimi bitka, při které je Raymond zraněn a málem jednoho z Arabů zastřelí. Meuresault mu v tom v zabrání, když se však prochází po pláži sám, v podstatě bezdůvodně bratra zbité dívky zastřelí 5 ranami. k prvnímu smrtelnému výstřelu přidá další 4 vlastně jen tak.

 

2. Část

Meuresault je zatčen a začíná druhá část knihy. Naším hrdinou  je zhnusen prakticky každý kdo se s ním o jeho případu baví, ať už je to jeho právník, který nemůže přenést přes srdce jak se Meuresault zachoval když mu zemřela matka a nechápe, že není schopen sebemenší lítosti nad svým činem. Dále soudce, který ho vyslýchá nechápe, že Meuresault  nevěří v boha a označí ho jako „pana anarchistu.“

 

absence zábavy, žen a především nedostatek cigaret nejdříve Meuresaulta ve vězení sžírají, časem si však na každodenní koloběh zvyká a většinu času za mřížemi prospí. U soudu apatičnost obžalovaného vidí jako důkaz jeho neschopnosti cítit jakékoli emoce, ať už se jedná o smutek, lásku nebo lítost. Celý proces se brzy zvrhne v soud nad charakterem Meuresaulta a nikoli jeho činem. Žalobce na něj postupně vytahuje všechny prohřešky proti „normálnosti“, se kterými jsme se v knize setkali, od nedostatečného smutku nad matčinou smrtí, až po naprostou nesmyslnost vraždy, kterou spáchal. Ve svém plamenném projevu ho dokonce označí za monstrum bez duše, které ničí společnost.

 

Meuresault je navzdory optimismu svého obhájce odsouzen k veřejné popravě. Odmítá se smířit s nevyhnutelností svého osudu, sni o útěku a doufá v milost. Jednoho dne ho navštíví kaplan (navzdory Meursaultově přání) a snaží se ho přesvědčit, že pravou útěchu a smysl života může nalézt jedině v Bohu. Kaplanova neodbytnost ho rozčílí tak, že na něj začne křičet. Právě v této chvíli nám odkrývá svůj životní postoj, rozčiluje se na kaplana, že je naprosto správné věřit ve svět, který je čistě fyzický a ze své podstaty nemá žádný smysl. Toto přijmutí lhostejnosti světa mu udělá radost. Jeho jediným přáním tak je, aby na jeho popravu přišlo hodně lidí.

 

„Ne, milý synu,“ řekl a položil mi ruku na rameno. „Já jsem s vámi. Ale vy to vědět nemůžete, protože vaše srdce je slepé. Budu se za vás modlit.“

V té chvíli, sám nevím proč, jako by ve mně něco prasklo. Začal jsem křičet z plných plic a spílal jsem mu a řekl jsem mu, aby se nemodlil. Popadl jsem ho za límec sutany. Až ze dna srdce jsem dávil radost i vztek a všechno na něj chrlil. Vypadá tak sebejistě, co? A přece z jeho jistot žádná se nevyrovná jedinému ženskému vlasu. Není si ani jist, jestli je naživu, vždyť žije jako mrtvý. Já třeba vypadám, jako bych měl jen prázdné ruce. Ale sebou si jistý jsem, a vším jsem si jistý, jsem si jistý svým životem i tou smrtí, která už dlouho čekat nebude. Samozřejmě, mám jen tohle. Ale aspoň tu jistotu držím v rukou stejně pevně, jako ona drží mě. Měl jsem pravdu a mám pravdu, pokaždé mám pravdu. Žil jsem určitým způsobem a byl bych mohl žít jinak. Dělal jsem tohle a nedělal jsem ono. Neudělal jsem to nebo ono, ale udělal jsem zas něco jiného. A nakonec co? Jako bych byl celou tu dobu jen čekal na tuhle minutu a na to svítání, aby mi daly za pravdu. Nic, dočista nic nemá význam a já dobře vím proč.

 

Albertu Camus využívá některých postav ke zvýraznění Meursaultovy osobnosti.

Meursaulta Thomas Perez – Thomas Perez je přítel Meursaultovy matky a je velmi pohnut její smrtí. Díky této kontrastní osobě Meursaultova lhostejnost vyniká mnohem silněji.

Meursaulta Raymond Sintès – Raymond je pravým opakem Meursaulta především co se týče upřímnosti. Raymond lže a podvádí stále (jak třeba vyplývá z jeho chování k dívce kterou zbil), naopak Meursault nevidí ve lhaní a přetvářce žádný smysl.

MeursaultaSalamano – I když se Salamano zpočátku jeví jako naprosto bezcitný člověk co týrá svého psa, jeho smutek nad ztrátou svého nejlepšího přítele nám opět zvýrazňuje Meursaultovu bezcitnost, když vidíme jak s ním nepohnula ani smrt jeho matky.

 

Filosofie díla

Obvykle se dílo řadí existencialismu, Albert Camus však toto označení odmítal, jeho dílo se především věnuje absurditě světa, která spočívá ve snaze hledat smysl tam, kde žádný není (toto se především ukazuje v tom, jak hrdina nemá a ani nepotřebuje žádný rozumný důvod pro své činy.) A právě tady přichází absurdnost, když se svět snaží u soudu dát význam věcem, které žádný nemají. A lidé se bojí toho, že by se něco dělo bez zjevných důvodů.

 

 

Druhým významným prvkem celého díla je nevyhnutelnost smrti. V poslední kapitole knihy Meursault vyslovuje myšlenku, že není žádný rozdíl mezi tím, jestli zemře při popravě za pár dní, nebo bude dále žít (umírat).

 

Meursault je také člověk pro kterého je vždy na prvním místě svět „fyzický“, jeho „láska“ k Marii je čistě tělesná, horko na pohřbu je pro něj mnohem méně snesitelné než fakt, že pohřbívá vlastní matku, horko také udává jako důvod proč zabil Araba.

 

Osobní názor

Ačkoli je Meuresault v románuvykreslen, amnohýmtak take přijde, jakonaprostázrůda, měnaněmzaujalajehoupřímnost a hlavně ten odporkekýčikekterémuhospolečnostnutila. Ačkolisamozřejměneschvaluji to, co udělal, naprostorozumímtomu, jaknesmyslný mu přišelcelýproces, kde se vice nežskutkovoupodstatouzabývalijehoosobností.