Kniha: Dekameron
Autor: Giovanni Boccaccio
Přidal(a): Týna
Autor: Giovanni Boccaccio
– básník a prozaik
– italský spisovatel
– inspiroval se především milostnými vztahy
– psal novely, erotické romány a lyrické básně
– první životopisec Danteho a vykladačem jeho Božské komedie
– pocházel z Florencie
– původem právník – otec dbal na jeho učení
– jedním ze zakladatelů italské a světové renesance
– psal italsky a latinsky
Novela:
– próza kratšího rozsahu
– stojí mezi povídkou a románem
– zajímavý a napínavý děj vede často k překvapivému konci
– z novely vznikly renesanční povídky
– opak románu
– G. Boccaccio, E. A. Poe
Próza:
– není psána ve verších
– vyprávění a objektivní zachycení skutečnosti
– prozaické žánry jsou povídka, novela, román, esej, pohádka, pověst, anekdota
Povídka
– jednoduchý děj
– méně rozvětvený než román – odbočuje se pouze od hlavní linie a začlení epizody
– rozvoj od 19. století
– B. Němcová, J. Neruda, K. Čapek, I. Olbracht
Román
prozaický epický žánr, smyšlené vyprávění; dlouhý vývoj románu se výrazně projevil na proměnlivosti jeho struktury; uvádí se, že by měl obsahovat minimálně 40 000 slov, ale nejedná se o závazné pravidlo; často rozvíjí příběh několika směry, zachycuje více hlavních postav a mnoho postav vedlejších
Literárně historický kontext:
Humanismus
od slova „humanus“ = lidský, ušlechtilý, vzdělaný. Zájem poantického světa o antiku jako ztělesnění dokonalého lidství, kdy úmyslem bylo dosáhnout tohoto ideálu vzděláním – a to studiem ant. lit. (humaniora) jako příkladným výrazem antiky
v užším smyslu se pod h. rozumí lit. a duchovní osvojení antiky ve 14.-16. století jako doprovodný jev renesance
cíl obrodit souč. člověka podle vzoru antiky. Autoři opisovali a vykládali staré lat., později i řec. rkp., zdůrazňovali starý řec. ideál dobra a krásy, práva člověka jako jednotlivce, lidské vědění a jeho všestrannost, čímž se vymaňovali z pout střv. myšlení
filozoficky vyrůstala renesance z humanismu, který se v Itálii uplatňoval od 14.století. V širším smyslu byl humanismus /humanus = lidský/ předchozím stupněm renesance, v užším smyslu zahrnoval profesionální učenectví, zaměřené především ke studiu antiky.
Zdůrazňuje svobodný rozvoj lidské osobnosti
Kritizuje církev jako vládnoucí orgán
Renesance:
období renesance /slovo pochází z francouzštiny a znamená „znovuzrození“/ v Evropě za Alpami je vymezováno léty 1490-1560
vznikla v Itálii a tam se vyhranil i renesanční sloh
Renesanční literatura vytvořila ve velkých evropských zemích spisovný národní jazyk tím, že povýšila na toto místo některý dialekt
rozvoj renesanční literatury jde souběžně s rozvojem humanismu, jeho studiem antických textů a tvořivým využíváním podnětů antické literatury
myšlenkový a umělecký směr, který zobrazuje snahu o obrození společnosti na základě antických ideálů
důraz kladen na poznání a vzdělání
středem světa není Bůh
svoboda je vnímána jako přirozený stav člověka
Útvar:
Epika – má děj, časové a příčinné souvislosti; píše se prózou nebo formou poezie
Žánr:
Novela – příběh, který podává dramaticky a končí jej výrazným, často překvapivým závěrem (pointou). Postavy se v novele nevyvíjejí.
Historické zařazení:
– rozvoj ekonomického a společenského vývoje díky mnoha novým vynálezům a objevům (kompas, knihtisk)
– zámořské objevy – K. Kolumbus 1992 objevil Ameriku, Vasco de Gama navázal obchodní vztahy s Indií (koření)
– vývoj v astronomii – G. Bruno, M. Koperník, G. Galilei
– vznik národních států s literaturou v národních jazycích
– velký rozvoj podstoupila Itálie
– znaky v archytektuře: kopule, sgrafity = fasáda jako psaníčka
– renesanční zámek Telč
– malíř Sandro Botticelli – Zrození Venuše
– sochař Michelangelo Buonarroti
Obsah
Své příběhy, novely, pohádky, historky vypráví deset lidí (7 mužů a 3 ženy 7 žen a 3 muži), kteří utekli z města na venkov, aby se zachránili před morem, který vypukl ve Florencii roku 1348. Snaží se tak zkrátit si dlouhé chvíle, pobavit se, rozptýlit. Každý den jsou vypravovány příběhy s různým vypravěčem a motivem, nejčastěji však milostným – lidské vztahy.
– kniha vznikla v době černé smrti
– v této době nebylo příliš vyvinuto lékařství; lékaři často říkali, že jediný lék je útéct
– lidé věřili, že radost napomáhá k léčbě
– zábava byla jediným únikem od každodenní hrůzy
Jazyk
– typická renesance – přes těžkou situaci mají urození lidé stále optimistický pohled na svět a i přes zapeklitost jejich příběhů vždy skončí šťastně; jako urození lidé jsou velmi sebevědomí, spoléhají na své síly a schopnosti, žijí podle obecných zákonitostí
– v příbězích je možno najít pokrytectví, pověrčivost i výsměch
– renesance se zde střetává se středověkem (v podobě čísel či jmen vypravěčů)
– použitá satira především proti šlechtě, duchovenstvu i měšťanům
– příběhy jsou v celku krátké, důležitý je děj a ne složité detaily
Postavy
– hlavní vypravěči – urozené dámy a páni
– hlavními hrdiny příběhů jsou sedláci, řemeslníci, vznešené dámy, měšťané či duchovní
– postavy z vysokých vrstev se mísí z postavami z nižších vrstev, a to především díky fyzické přitažlivosti
– sluhové mohli být chytří než páni a ženy mohly být silnější než králové
