Dekameron - rozbor díla k maturitě (3)

Kniha: Dekameron

Přidal(a): Johny77

Jan Nedvěd 3.A

Boccacciův Dekameron, sbírka jednoho sta ,,povídek aneb pohádek aneb podobenství aneb historek“ – je zván též ,,knihou rozkoše“. Je to mistrovské renesanční dílo prosycené radostí, humorem, vtipem, erotikou – dílo, které oslavuje život. Tím více překvapuje, že se zrodilo v bezprostředním střetu se smrtí. Literární odborníci dnes nedokáží přesně určit, kdy Boccaccio své veledílo napsal. Ví se jen tolik, že na něm začal pracovat roku 1348, v době, kdy ve Florencii zuřila strašlivá morová nákaza. Postižena nebyla však jen Itálie, do Evropy vtrhla uprostřed čtrnáctého století epidemie takového rozsahu, jakou náš světadíl do té doby nezažil.

Poté, co mor pronikl za brány města, pětatřicetiletý Boccaccio z Florencie uprchl, aby se pustil do práce na Dekameronu – podle jedné skupiny literárních historiků jej napsal v Neapoli, podle jiných na zámku Montefugoni nedaleko Florencie. Možná nám dnes připadá nepochopitelné, nebo dokonce zvrácené, že chvíle hrůzy a děsu inspirovaly autora k napsání díla, které se pro jeho pravnuky stane symbolem veselosti, nebo dokonce frivolity. Abychom lépe pochopili, je třeba vysvětlit, jak se vlastně středověké město epidemii bránilo. Přístupy se lišily opravdu velice – od náboženského blouznění a flagelantství přes čistý cynismus a strach až po veselí a zcela nezávazné hýření a orgie.

Dějiny středověké medicíny hovoří o tom, že některá města za morových epidemií výslovně zakazovala zvonit umíráčkem a svým obyvatelům nepovolovala nosit smuteční šaty či jiným způsobem projevovat smutek. Truchlení bylo přísně zakázáno. Ze smutku totiž ,,chvátala smrt“. Věřilo se, že smutek otravuje duši a snižuje odolnost těla proti chorobě.

Nedivme se tedy, že se Boccaccio rozhodl postavit hráz kruté době, smutku, morové káře tímto způsobem. Pod jeho perem vzniklo veledílo oslavující život, jeho veselost, jeho lásky, veškeré životní radosti. Giovanni Boccaccio napsal Dekameron, aby zvedl štít proti smutku a smrti. A napsal jej tak, že ještě po polovině tisíciletí stojí za to, abychom se těšili z jeho stránek.

CHARAKTERISTIKA DÍLA

soubor sta novel o lásce rozdělených po deseti na deset dní
příběhy si vypráví deset mladých lidí, kteří utekli z města na venkov, aby se zachránili před morem
Dekameron byl psán v letech 1348 až 1353 (pravděpodobně)
v úvodu Dekameronu je jeden z nejvýznamnějších a nejpodrobnějších popisů moru ve středověku
dílo zváno taktéž jako ,,kniha krve a rozkoše,,
příběhy Dekameronu a jejich náměty ovlivnily řadu dalších uměleckých děl v podstatě ve všech oblastech umění

OBSAH

Příběh začíná roku 1348 ve městě Florencii v Itálii, kde z neznámého důvodu udeřil vražedný mor. Městem se mor šířil nesmírně rychle a jakmile někdo onemocněl, bylo témeř jisté, že brzy zemře. Jak šel čas, začaly se vytrácet obyčeje a všechny tradice. S těli zesnulých se začalo zacházet jako s pouhou nakaženou hmotou, které se lidé snažili zbavit co nejdříve. Lidé se pochopitelně chtěli vyhnout nemoci a tak když nepomáhaly ani prosby k Bohu, ani rady lékaře, utíkali z města nebo se zavírali ve svých domech, kde pojídali a pili velmi střídmě. Jiní se naopak veselili a užívali si všeho do systosti. Lidé opouštěli své nejbližší, neboť byla jim protivná nemoc jejich. Město bylo načichlé smrtí, která obcházela domy a prostupovala ulicemi jako nynější paní tohoto města. Když už bylo město téměř bez obyvatel, sešla se v kostele Santa Maria Novella společnost sedmi žen a tří mužů, kteří se rozhodli opustit město se ctí. Odjeli tedy se svými sluhy za město a počínali si užívat krás lidského života, avšak ve vší počestnosti a v hranicích rozumu. Pro zábavu všech si následujících deset dní vyprávějí příběhy, z kterých vždy plyne nějaké ponaučení.

hlavní postavy:

deset mladých lidí z Florencie
sedm žen a tři muži
- Jmenují se: Pampinea, Fiamnetta, Filomena, Emilia, Lauretta, Neifile, Elisa, Pamfilo, Filostrato a Dioneo

VÝSTAVBA DÍLA

DEKAMERON = dílo rozděleno na 10 dní a v každem dni je 10 příběhů
celkové téma: útěk deseti mladých lidí před morem (na venkov)
hlavní téma: vyprávění příběhů o radosti, lásce, důvtipu jednoduchosti a veškerých životních radostech
vedlejší téma: samotné příběhy, které mají každý den Dekameronu jinou tématiku
náměty příběhů:
o lidech, kteří svou obratností dosáhli svého
o lidech, jejichž láska špatně skončila
o milencích
o tom, jak ženy obelstily své muže
o šprýmech, které si ženy a muži tropí navzájem

AUTORŮV PROFIL

Giovanni Boccaccio byl italský spisovatel, autor lyrických básní, novel a románů. Narodil se

16. července 1313 v Toskánsku a zemřel 21. prosince 1375 v Certaldu.

Giovanni Boccaccio se narodil jako nemanželský syn zástupce florentského bankovního domu Bardiů. Svou matku sice nepoznal, ale jeho otec věnoval jeho výchově a vzdělání značnou pozornost. Studoval práva na neapolské univerzitě, otec mu umožnil přístup na neapolský královský dvůr, a tím i styk s řadou vzdělanců. Díky své schopnosti vyprávět vtipné příhody ze života a zajímavě fabulovat měl Giovanni Boccaccio ve společnosti velký úspěch.

Milostné vztahy ho inspirovaly i k napsání erotického románu. Stal se prvním životopiscem Danteho a vykladačem jeho Božské komedie. V Neapoli prožil nešťastnou lásku k hraběnce Marii d´Aquino, která se pravděpodobně pod jménem Fiammetta objevila i v jeho díle. Po návratu do Florencie byl pověřován diplomatickými cestami. Později, když byl zbaven městských úřadů, procházel Giovanni Boccaccio náboženskou krizí, přijal nižší svěcení a odjel do Certalda. Ke konci života psal převážně v latině a věnoval se studiu jazyků.

DOBOVÝ KONTEXT

Boccaccio začal na Dekameronu pracovat roku 1348, v době, kdy ve Florencii (v Itálii) zuřila morová epidemie nebývalého rozsahu (později se rozšířila po celé Evropě). Boccaccio napsal Dekameron proti smutku a smrti.

ŽÁNR

novela (soubor novel)
prozaický žánr kratšího nebo středního rozsahu
soustřeďuje se vždy na jeden jednoduchý, ale poutavý a nápaditý příběh
příběh se stupňuje do dějového zvratu a dále do závěrečné pointy
jednotlivé příběhy jsou často založeny na protikladech

UKÁZKA

Mor zuřil proto tak silně, že se stykem přenášel z osob nemocných na osoby zdravé, nejinak než to dělá oheň, když jsou mu hodně na blízku věci suché nebo mastné. A choroba měla sílu tím větší, že se nemoc či společný důvod k smrti přenášel na zdravé lidi nejenom hovorem a stykem s nemocnými; vyšlo najevo, že tuto nemoc způsobovalo i to, že se někdo dotkl šatu či některé jiné věci, které se dotýkal či které používal nemocný.

VLASTNÍ ČTENÁŘSKÁ ZKUŠENOST

Jelikož jsem čtenářský deník dělal v časové tísni, zkusím popsat své dojmy aspoň toho, co si pamatuji.

Povídky v díle jsou velmi různorodé. Mám na mysli, co se týče rozsahu. Některé jsou krátké, nic neříkající, jiné zase, pro mě, zdlouhavé a nudné. Náměty příběhů se také někdy zdály stejné a lišily se např. jen v detailech samotného děje. Co bych víc měl říci. Dekameron je holt klasika, velmi čtivá klasika o osudech lidí. Navíc z každého děje plyne nějaké poučení, což se do života vždycky hodí.