Jméno práce: Elvíra
Slohový útvar: Povídka
Přidal(a): Daniela
Elvíra
Ulice Jiráskova, číslo čtyřicet sedm, třetí patro. Bydliště třiadvacetileté Elvíry Netolické, které se po ztrátě otce a jejího přítele zhroutil celý život. Byla velmi upoutaná na svého přítele a s nikým jiným se moc nebavila. Malování je jejím velkým koníčkem. Nemá se komu svěřit, proto vyjadřuje svoje city pomocí papíru a barev. Občas za ní zašla sestra jejího bývalého manžela.
Tehdy se psalo čtrnáctého října. Ráno pociťovala Elvíra nevolnost a velkou únavu. Rozhodla se napsat třídní profesorce Maráčkové omluvný dopis. Dnes se měla konat výstava jejích nádherných obrazů. Mrzelo jí to. Trávila nad malováním obrazů tolik času. Zoufalá ulehla zpátky do postele a přemýšlela nad snem, který se jí dnes v noci zdál. Nepřála si, aby se stal skutečností. Její životní styl nebyl příliš zdravý, a proto byla často nemocná. O hodinu později vstala a vydala se navštívit svého doktora. Po cestě se jí však hlavou honily myšlenky o nepěkném snu, který jí hodně vyděsil. Vyzvedla si léky, trochu se prošla a zašla koupit něco k jídlu. Když se vrátila domů, bylo kolem jedenácté dopoledne. Rozhodla se, že si dnes uvaří k obědu svíčkovou, kterou má tak ráda. Po obědě se dala do učení, ale chyběla jí soustředěnost. V televizi zrovna nic pořádného nedávali. Dala se do uklízení. Zapomněla na čas, bylo jí jedno, kdy skončí. Skončila v osm hodin. Porozhlédla se po bytě a měla radost z práce, kterou mohla udělat. Po odpoledním úklidu šla spát a opět jí zaplavily podivné emoce. Byla unavená, ale nechtěla zavřít oči. Kdykoliv je přivřela, pomyslela na zlý sen, kterého se bála. Nakonec však usnula a ponořila se do hlubokého spánku.
***
Byla tma, skoro půlnoc. Někdo vstoupil do jejího zamčeného bytu. Náhle se Elvíra vzbudila a uslyšela na chodbě šramot. Rozbušilo se jí srdce. Snažila se usnout, ale nepodařilo se. Osoba byla celá zahalená v černém a promlouvala k Elvíře. Věštila její budoucnost. Těžkou nemoc, která jí má v blízké době potkat. A potom, když už se zdá být vše jako dřív, přijde náhlá smrt. Elvíra se nechápavě rozhlížela po svém pokoji. Nikoho však nespatřila. Rozhodla se promluvit ke své věštitelce: „Paní, můžu znát vaše jméno?“ zeptala se hlasu, který k ní pořád promlouval. Zuby jí drkotaly, jako by měla zimnici. Odpověď už nedostala. Po chvíli opět usnula …
***
Elvíra se probudila ve dvě hodiny ráno. Celá upocená a po jejích tvářích jí tekly proudy slz. Nevěděla, co má dělat. Byla opuštěná a zoufalá. Bála se jít do koupelny umýt. Nechtěla vylézat z postele. Nedařilo se jí znovu usnout. Náhle si uvědomila, že nemůže zůstat ve svém bytě. Měla pocit, že jí někdo sleduje … Po dlouhém přemlouvání sebe sama vstala, zabouchla za sebou dveře a běžela ke své sousedce.
Vyděšená s očima plných slz stiskla zvonek sousedky Václavíkové. Celá se chvěla, byla jí zima. Netrpělivě čekala, až jí otevře. Nikdo jí však neotevřel. Byla opuštěná. Nevěděla, kam má jít. Sedla si na schody a složila hlavu na kolena. Po chvilce usnula …
Ráno, když šla sousedka nakupovat, našla Elvíru ležet na zemi. „Elvíro, Elvíro, co se vám stalo?
Proč nejste ve svém bytě?!“ nechápavě se jí ptala na spoustu otázek.
Elvíra byla celá vyděšená a nic si nepamatovala. Nevěděla, jak se na chodbě ocitla. Byla plná smíšených pocitů. Po tváři jí tekly slzy. Věděla, že do svého bytu se už nemůže vrátit.
„Paní Václavíková, mohla bych na vás počkat ve vašem bytě, zkusím si vzpomenout, co se vlastně stalo a pokusím se vám to vysvětlit,“ prosila Elvíra. „Elvíro, jste bledá a slabá, uvařte si čaj a odpočiňte si. Počkejte tu na mě, zajdu koupit rohlíky na snídani a hned se vrátím.“
Elvíra byla ráda, že má ochotnou sousedku, že si u ní může odpočinout a utřídit myšlenky. Byla jediná, která jí v té chvíli mohla pomoci. Nikoho jiného při sobě neměla. Chvilku jí trvalo, než našla konvici na čaj. Po chvilce hledání už držela v rukou čistě bílou konvici, ve které vařila čaj. Složila se do křesla se sametovým povlakem. Pozorovala ranní svítání. Cítila se lépe. Začala přemýšlet, proč zrovna jí se musejí zdát hrůzostrašné sny. Má to být nějaké znamení? Nebo opravdu jenom poblouzněný sen?
Najednou jí přejel mráz po zádech. Celá se zachvěla. Vzpomněla si na sestru svého bývalého přítele. Jmenuje se Rút. Nemá Elvíru moc ráda. Pořád jí nějak provokovala … Klíče od Elvířina bytu měla Rút. Zůstaly tam na hromadě s věcmi po jejím příteli. Chodí Elvíru v noci navštěvovat Rút a věští jí její osud?
„To už mě nemá ani trochu ráda? Nebo je to opravdu jen hloupý sen?“ zasténala Elvíra. Znovu si kladla otázky a chtěla se rozloučit s nostalgií, která jí poslední dobou provází.
Po chvilce přemýšlení usnula. Sousedka Václavíková rychle nakoupila a spěchala za Elvírou, aby nebyla v bytě dlouho sama.
Otevřela dveře bytu a spatřila Elvíru. Ležela na zářivě bílé sedačce. Tělo měla složené. Její tvář, jakoby už chytala barvu. Sousedka se pousmála a s chutí se pustila do vaření.
Elvíra spala celé tři hodiny. Probudila ji vůně, která k ní vanula z kuchyně. Hned poznala, že paní Václavíková vaří svíčkovou. Pozvala ji na oběd. Elvíra si s chutí a úsměvem na tváři přisedla k malému stolu. Byl z dubového dřeva, na kterém ležel květinový ubrus. Popřáli si dobrou chuť a pustily se do jídla. Elvíra poděkovala za výborný oběd a nabídla se, že umyje nádobí.
Náhle si všimla nepěkného výrazu, který spatřila na tváři sousedky. „Paní Václavíková, je vám dobře, mám vám nějak pomoci?“ ptala se Elvíra. Snažila se potlačovat nervozitu, která jí v tu chvíli pohltila. „Ano Elvíro, je mi dobře. Poslyšte, povězte mi, co vás poslední dobou trápí.“ Elvíra pochopila, proč se sousedka tak nejistě tváří. Chvíli se zamyslela a začala vyprávět svoje trápení:
„Paní Václavíková, každou nocí mě provází noční můra. Vždy kolem půlnoci se vzbudím a slyším přicházející kroky. Někdo odemkne můj byt a vstoupí dovnitř. Začne mi vykládat o mojí budoucnosti a po chvilce, jako by se ten hlas vypařil. Každou noc se opakuje stejná událost. Nevím, zda je to jen sen, nebo mě opravdu v noci někdo navštěvuje.“
Elvíra zrudla, cítila se trapně, ale zároveň pocítila úzkost. Chvíli bylo ticho. Dívala se sousedce do očí a po chvíli se jí zeptala: „Elvíro, zamykáte svůj byt? Víte o někom, kdo by mohl mít vaše klíče?“ Klíče od bytu zůstaly u Rút, sestry mého bývalého přítele. Nikdo jiný klíče nemá,“ vysvětlovala Elvíra.
„Dnes v noci zůstanete v mém bytě. O půlnoci se vzbudím a budu pozorovat kukátkem u dveří, kdo vás o půlnoci navštěvuje. Pokud by tam nikdo nešel, budeme muset navštívit psychiatra … Paní Václavíková, děkuji za vaši pomoc,“ souhlasila Elvíra.
Den se pomalu chýlil k večeru. Na obloze se objevila první hvězda. Elvíra sledovala televizi a popíjela teplý čaj. „Elvíro, běžte si vzít domů věci, které budete potřebovat. Poté zamkněte byt a přijďte zpět.“ Elvíra poslechla a šla si pro své věci. V duchu se modlila, aby se všechno co nejrychleji vrátilo zpět a mohla začít žít jako dřív.
Elvíra usnula brzy. Spalo se jí dobře. Měla bezesnou a klidnou noc. Ani si neuvědomila, že její trápení je už skoro vyřešené. Ráno jí probudilo svítání. Slunce jí hřálo přímo na tvář. Pousmála se. Snila o tom, aby se mohla probouzet odpočatá a bez strachu častěji.
Po chvilce vstala a šla si udělat snídani. Sousedka jí všechno už připravila. „Dobré ráno Elvíro, jak jste se vyspala? Dobré ráno paní Václavíková, spala jsem dobře. Cítím se odpočinutá a zdravá, jako už jsem se dlouho necítila.“ Elvíra vypila hrnek teplého mléka a pustila se do toastu. Sousedka ji pozorovala a hledala slova, jak by jí vysvětlila, co v noci spatřila.
„Elvíro, dnes, pět minut po půlnoci jsem spatřila ženu, která byla celá zahalená v černém. Vytahovala klíče ze své hluboké kapsy. Chvíli jí trvalo, než našla ve velkém svazku klíčí ten správný. Upřeně jsem sledovala její pohyby. Ani jsem nedýchala. Pot mi stékal po tváři. Zasténala jsem. Osoba odemkla váš byt. Vklouzla dovnitř jako vánek.“ Elvíra seděla u stolu. Rukou si stírala slzy. Tryskaly jí proudem. „Moc dlouho u vás nevydržela. Při odchodu jsem poznala, jaká tvář se skrývá pod černým zahalením. RÚT KUČEROVÁ.“
„Ne-e-e,“ vykřikla Elvíra. Byla ráda, že je odhalena osoba, která jí dlouhou dobu trápila. Zároveň pociťovala zklamání. Nemyslela si, že by jí Rút něco takového mohla udělat. Pořád si kladla otázku Proč? Proč zrovna Rút?!?
„Elvíro, máte teď smíšené pocity. Jste v rozpacích. Běžte si ještě chvíli lehnout. Snažte se utřídit myšlenky. Musíme však co nejdříve zajít za Rút a požádat o vysvětlení.“ Elvíra souhlasila. Vzala si prášek na uklidnění a šla si na chvilku lehnout …
O dvě hodiny později Elvíra se sousedkou Václavíkovou mířily k domu paní Rút. „Tady bydlí paní Kučerová,“ ukázala Elvíra na dům. Otevřely branku. Postupovaly po kamenité cestičce směrem k hlavnímu vchodu. Elvíra stiskla zvonek. Netrpělivě poskakovala na místě. Třepala se nervozitou. Přála si mít vše za sebou.
Rút otevřela dveře, „Elvíro!, jak dlouho jsem tě neviděla. Pověz, jak se ti daří? Rút, jak je možné, že jsi mě neviděla? Kdo chodí každý den v pravou půlnoc do mého bytu? Kdo mi věští budoucnost?“ Elvíra na ní pokřikovala otázky. Celá se zadýchala.
„Dost Elvíro,“ zastavila ji sousedka. „Dobrý den Rút. Jmenuji se Dagmar Václavíková a jsem sousedka slečny Elvíry. Jednou ráno jsem ji našla ležet na schodech. Nechala jsem ji u sebe. Odpočinula si a pak mi začala vše vyprávět. Druhý den v noci jsem pozorovala kukátkem, jestli Elvíru opravdu někdo navštěvuje, nebo má jen poblouzněné sny.“
„Rút, proč jste Elvíru strašila, vypovídala jí budoucnost a chodila do jejího bytu? Co vás k tomu vedlo? Pojďte prosím dál, všechno se vám pokusím vysvětlit.“ Rút věděla, že už se z této události nevymotá. Dům byl uklizený, čistý. Působil pěkným dojmem. Elvíra a paní Václavíková si sedly do křesla a napjatě čekaly. Rút jim uvařila čaj a donesla pár povidlových taštiček, které včera pekla. Sedla si naproti nim. Chvíli bylo ticho. Potom začala vyprávět:
„Elvíro, od doby, kdy jsem vás poznala, jsem vám záviděla vaši krásu. Umíte nádherně malovat. Chodila jste s mým bratrem. Každý den, když přicházel domů, byl šťastný. Bylo na něm vidět, že mu nic neschází. Vyzařovala z něj spokojenost.“ Chvíli bylo ticho. Elvíra měla oči plných slz. Nevěděla, jak má reagovat. „Elvíro, já jsem pořád sama. Tolik jsem si přála mít vlastní děti. Když umřel můj bratr, myslela jsem, že naše životy jsou zcela vyrovnané. Za pár dní jsem se dočetla v novinách o vašem nejkrásnějším obraze města. Říkala jsem si, proč nemám umělecké nadání, proč? Od té doby jsem si začala vymýšlet a vykládat vám budoucnost. Chtěla jsem, aby jste měla nějaké trápení.“ Elvíra seděla jako přibitá. Dívala se do prázdna. Hlavou se jí honily myšlenky všeho druhu.
„Rút, v době, kdy zemřel můj přítel jsem se trápila jako ještě nikdy předtím. Když někoho milujete, a potom ho ztrácíte, je to těžší, než když jste sama. Rút, jak moc si přeji mít tak krásný dům jako vy.“ Rút si začala uvědomovat svoji velkou chybu. Přemýšlela, jak by se mohla Elvíře omluvit. „Rút, každý z nás má něco. Někdo je bohatý. Jiný má obrovské nadání. Měli bychom se navzájem doplňovat a podporovat ve svých slabostech. Když si budeme jenom závidět, povede to k velké nespokojenosti se životem. Lidé by se měli chválit a upozorňovat na slabé stránky.“
„Elvíro, přijměte prosím moji velkou omluvu. Je mi líto, jak jsem se k vám chovala.“ Rút potřebovala slyšet slova, která jí teď Elvíra řekla. Pochopila smysl života.
Rút objala Elvíru se slovy díků. Přátelsky se na sebe usmály a domlouvaly se, co by mohly společně podniknout. Paní Václavíková se tichými kroky vydala do svého bytu. Byla ráda, že se vše vysvětlilo a Elvíra se už nemusí trápit.
Hodnocení: neuvedeno
