Kniha: Faktotum
Autor: Charles Bukowski
Přidal(a): Dujač
Kniha Charlese Bukowskeho „Faktotum“ popisuje život mladíka v Americe v období
II. světové války. Jak již název napovídá – Faktotum = něčí pravá ruka, důležitý pomocník nebo též děvče pro všechno, autor, respektive jeho tradiční literární dvojník Henry Chinaski zde mezi svým dvacátým a třicátým rokem života prostřídá nespočet zaměstnání, kde pracuje především jako dělník, skladník, údržbář…
Novela má 87 kapitol, 165 stran. Z anglického originálu Factotum, vydaného roku 1975 nakladatelstvím Black Sparrow Press, Santa Rosa, USA. Přeložil Jan Jařab, obálku navrhl Luděk Kubík. Vydalo nakladatelství Pragma. Praha 1992.
ISBN 80 – 213 – 26 – 5. Jednotlivé kapitoly na sebe vzájemně navazují, ale každá tvoří samostatný celek a jsou řazeny chronologicky.
Přestože je dílo charakterizováno jako novela, osobně bych ho nazval spíše žánrem povídek, jež autor užívá ve většině svých děl. Bukowski, narozen 1920 v Německu bývá často díky svému stylu přiřazován k beatnické generaci, čemuž se však vždy bránil. Myslím, že se ve svých dílech opravdu poněkud odlišoval i přes notnou dávku vulgarismů
a sebedestruktivního stylu života. Všude, i do dosti prekérních situací vsazují sobě vlastní lehký druh černého humoru: „Povězte mi, proč chodíte tak divně?“ „Smažil jsem kuře a stříkl na mě omastek. Spálilo mi to nohy.“ „Myslel jsem, že třeba máte zranění z války.“ „Ne, bylo to kuře.“ str. 121.
Jak vidno, autor používá ich formu. Jak je výše uvedeno, vystupuje sice pod jiným jménem, ale z každého řádku je cítit osobní prožitek: „Prosím?“ „Tady jsou Timesy.“ „Prosím?“ „Probrali jsme si vaši žádost a chtěli bychom vás zaměstnat.“ „Jako reportéra?“ „Ne, jako uklízeče a údržbáře.“ „Tak jo.“ Str.117.
Hlavní postavou je zmiňovaný Henry Chinaski. Vysoký samotář utápějící se v alkoholu, který se nebojí rozdat ani přijmout ránu. Od dětství si nese hořkost odstrkovaného pro svůj obličej zjizvený po neštovicích a pro svůj německý původ. Zároveň budí respekt svou postavou a především divokostí. „Končím,“ řekl jsem jim. Skřítek byl zdrcený. „Jak to tu bez tebe zvládnem, Chinaski?“ „Uch.“ „Aspoň tuhle směnu!“ Chytil jsem mu hlavu do kravaty
a zmáčkl ji, až mu zrůžověly uši. „Ty hajzle mrňavej,“ řekl jsem mu. Pak jsem ho pustil. str. 39. Chinaski se pohybuje mezi absolutní spodinou, bydlí v levných ubytovnách a i tam má sotva na zaplacení. Zbytek peněz investuje do alkoholu. Mluví hovorovým jazykem s častými vulgarismy, kterými nikterak nešetří. Ruku na srdce, bez své specifické mluvy by to rozhodně nebyl on. Prožívá obrovskou lidskou bídu, zoufalstí a beznaděj, před čímž se snaží utéct do své samoty. „Nejlepší člověk je ten, který mě obdaří svou nepřítomností.“ Wikipedie – citace Bukowski. Nutnost najít si práci ho však vrhá zpět. Je to začarovaný kruh, který Chinaski řeší flegmatismem, který ale není zcela upřímný, bohužel však nutný. Cestuje po amerických městech, kde chce stále znovu začínat, ale končí vždy stejně. Občas se vrací k rodičům, kde se ale nikdy nezdrží dlouho především díky svému otci. Snažil se mě srazit na kolena. „Já ti ukážu.“ „Nech…“ „Ukážu ti, co se dělá se psy!“ Tím švihem pěsti jsem se zvedl s podlahy. Sedla mu parádně. str. 25.
Ostatní postavy se kolem jen míhají, ať už jsou mužského, či ženského pohlaví. Občas se s nějakou ženou, samozřejmě vždy alkoholičkou zdrží trochu déle – Laura, Jane…, ale nikdy to nedrvá dlouho.
Kniha má spád, čtenář se u ní nemůže nudit, žádná věta není zbytečná. Nutno však podotknout, že je určena poněkud uzšímu okruhu čtenářů. Přesto je dnes Charles Bukowski jedním z nejpřekládanějších amerických spisovatelů.
