Jméno práce: Fejeton na téma MHD
Slohový útvar: Fejeton
Přidal(a): Jan Řezáč
Madam Hrůzná Doprava
Pevně spoután s místem, sledován všemi a zároveň nikým. Bez možnosti jiné cesty nucen protrpět tato muka. Ne, nejedná se o hororovou scénu. Jedná se o tradičně nesnesitelnou cestu v doprovodu naší dámy.
Cesty MHD jsou strašné, o tom není pochyb, ale na to co se mi nedávno stalo, nezapomenu do konce svého života. Píše se den 29.září tohoto roku. Vyčkávám na svou tramvaj čísla 22, která má dorazit dle jizdního řádu během tří minut a rozhodnu se, že si své čekání zkrátím první cigaretou dne. Vybledlý výraz ve tváři a vrásčité kruhy pod očima jsou alfou a omegou mé typické ranní vizáže. Po dokouření třetí cigarety milostpaní tramvaj přijíždí na nástupiště a krasojízda může začít.
V tramvaji v takto brzkých hodinách bývá většinou pusto jak v hrobě, ale dnešní den není obyčejný, a tak v celém vagónu zbývají dvě místa. Sice nastupuji jen já a jedna stařenka, ale pro veřejnou bezpečnost je celý nástup korigován paní důchodkyní, která na vše dohlíží svou vycházkovou holí. Usednu na dokonale vymraženou laminátovou židli a zvažuji, zda-li by se mi k ní po olíznutí přilepil jazyk či nikoliv. Z mých duchaplných myšlenek mě vytrhuje chlapík, který se přidal do našeho zájezdu při poslední zastávce. Sympaticky vypadající stařík s více vousy než vlasy, oblečen do roztrhaných džínů, vytahaného a opomeneme-li fleky připomínající horčici, bílého trika. Vzhled však není to, co mě zaujalo. Je to fakt, že chlapík nastoupil do vozu s cigárkem a na křiky ostatních pasažérů typu:
,,Co to provádíte?“
„Jste normální?“
„Okamžitě vypadněte!“
reaguje s naprostým klidem: „Vždyť jsem si sem přišel jen (š)típnout.“
V tu ránu chlapík letí s výpomocí ostatních dveřmi ven.
Zaskočen celou touto šarádou si opět plácnu obličej o sklo a snažím se alespoň na pár minutek přimouřit oči. Jako na potvoru nastoupí tatínek s malinkou dcerkou. Formálně ošacený muž a vedle něj drobná dívenka v růžových holinkách s motivem Hello Kitty, které jí závidím snad i já. Očividně se nudí, a tak zaplavuje svého otce dotazy:
„Tatí, kdy už tam konečně budem?“
,,Za chvíli sluníčko, už je to jen pár stanic.“
„A doopravdy tam musím? Mně se tam dneska nechce.“
„Ano, ano. Do školy se musí chodit každičký den, beruško.“
„Ale JÁ mám hlad. Nemůžeme radši někam na snídani?“
„Ne! Půjdeš do školy a basta. Není nic, čím bys mě mohla přesvědčit a už o tom nechci slyšet.“
„A co když řeknu mámě, že luláš do dřezu?“
Okamžité zrudnutí a zbytek cesty bezeslova byla jediná reakce na kterou se chudák zmohl. Shodou náhod vystupují se mnou na I.P. Pavlova, ale přechází na druhou stranu směrem k McDonald’s. Zvláštní… Nevybavuji si, že by tamtím směrem byla jakákoliv škola.
V cuku letu sbíhám do podzemních pater a vychutnávám si tlačenici na jediných eskalátorech. Ano, je špička. Ano, jsou zde čtvery eskalátory, ale to DPP nezajímá, zapne se prostě jen jeden. Zbývá přežít poslední věc. Cesta metrem. Úpřímně. Strávil jsem spoustu času na oněch mechanických býcích, co bývají na poutích a dovolil bych si tvrdit, že mi to i šlo, ale fanda stání v metru ze mě asi nikdy nebude. Dokonce mi přijde, že se lidé řídí pravidlem: Pošlapej, nebo budeš pošlapán, a tak raději usedám na čalounění vyhřáté někým přede mnou. Obdivuju multifunkčnost slečny sedící přes uličku. Telefonovat, hledat cosi v kabelce a nadávat přes celé metro v jeden moment, vyžaduje spoustu talentu. On si člověk prostě nevybere. Po mé levici sedí otylejší chlapík, co funí jak mečoun při výměně ocasního pohonu a třešničkou na dortu je naproti sedící můž, jenž si očividně spletl vodku s mlíkem, když si dělal ráno cereálie.
„Sakra, měl bych začít jezdit do školy na kole,“ mrmlám si pro sebe.
Vlak pomalu dojíždí do stanice, když slečna od naproti nalézá rtěnku, přidá další vrstvu na své rty a vykřikuje se značným uspokojením: „Konečně!“
Úsměvné… To samé si říkám při výstupu každičký den.
Jan Řezáč 4.F
Hodnocení: neuvedeno
