Hamlet, kralevic dánský – rozbor díla (5)

 

Kniha: Hamlet

Autor: William Shakespeare

Přidal(a): Kostka, luc66

 

 

William Shakespeare

• 1564-1616
• anglický básník a největší světový dramatik
• spoluzakladatel divadla Globe (1599 postaven, 1613 shořel, 1614 postaven, zavřen, 1994 otevřen 230 m od původního místa)
• humanismus a renesance (návrat k antice)
• anglický sonet (3 čtyřverší a 1 dvojverší – couplet – nečekaný tematický nebo obrazový obrat, schéma sonetu je a-b-a-b, c-d-c-d, e-f-e-f, g-g)
• komedie, historická dramata, tragédie, sonety (v období morové nákazy, kdy se nehrálo v divadlech)
• celkem napsal asi 37 her a 154 sonetů

Shakespearovské drama:

• blankverský verš→ nerýmovaný verš, není řazený do strof
• spisovný, vysoký styl, ale postavy hovoří odpovídajícím jazykem
• spletitý děj, záměny postav, převleky…
• často ženské hrdinky – samostatné, silné…
• pozemský život, ne náboženská témata
• tragika vyplývá z konfliktu, nepříznivých podmínek
• tragikomika
• nedodržuje antickou jednotu tří (čas, místo, děj)
• poezie se střídá s prózou
• používá chór (=sbor) – uvádí, posouvá děj
• komedie – situační komika
• individualita, nezávislost (církev, rodinné tradice), svoboda

Literární dílo autora

• divadelní hry (celkem 37), sonety, 2 dlouhé epické básně
• 1. období
  • plně v moci renesančního ducha
  • vznik především veseloher, historických her s náměty z anglických dějin a v neposlední řadě her s námětem ze starověkých dějin; na sklonku tohoto období vzniká i proslulá romantická tragédie Romeo a Julie (1595)
  • komedie: Zkrocení zlé ženy; Sen noc svatojánské; Kupec benátský; Mnoho povyku pro nic
  • historické hry: Jindřich IV.; Jindřich V.; Richard II.; Julius Caesar
• 2. období
  • po roce 1600 dochází v Shakespearově tvorbě ke zcela zřetelnému obratu
    • optimismus, tolik příznačný pro renesanci, pomalu vyprchává (pravděpodobně z přesvědčení neuskutečnitelnosti humanistických ideálů)
    • do her proniká životní zklamání a pesimismus
  • právě z tohoto období pocházejí nejslavnější tragédie; teprve na sklonku života ustupuje pesimistické ladění her jistému smířlivému vyrovnání (patrné např. ve hrách Zimní pohádka (část tohoto dramatu se odehrává v Čechách); Bouře (vyjadřuje vztahy mýtu a umění, utopie a skutečnosti))
  • tragédie: Hamlet (1601); Othello; Macbeth; Král Lear (námět z keltských pověstí)
• Sonety
  • tato oblast tvorby zůstává tak trochu ve stínu činnosti dramatické
  • zachovala se sbírka 154 sonetů (znělek)
    • milostné – polovina věnována neznámé ženě (oslava tajemné dámy černé pleti), polovina neznámému muži (oslava přítele, krásného mladíka)
    • úvahy o světě

 

Literárně-historický kontext

• 2. pol. 16. století = humanismus a renesance (návrat k antice, člověk, vědy…)

Umělecký směr RENESANCE

• renesance = znovuzrození, obnovení (návrat antiky: 8. století ante–476)
  • tento pojem pochází z italského „rinascitá dell arte antica“ a byl poprvé použit italským malířem G. Vasarim
  • inspirace antickou kulturou (starověká Římská říše a Řecko)
  • renesance nevznikla proto, aby se oživil duch antiky, ale lidé se obracejí k antice proto, že vzniká renesance (renesance hledala vzor)
• 14.-16. století
• epocha ve vývoji společenského, politického a kulturního života v Evropě (historické období; celý dobový umělecký a životní styl)
• není jednolitá a vyhraněná → naopak je to bohatá a rozvětvená mozaika světonázorových a uměleckých proudů a tendencí
  • jeden důležitý společný rys: ostře a důrazně se postavily proti středověku obecně (proti svázanosti člověka středověkými ideologiemi a církevními dogmaty) → obrácení zájmu od Boha k člověku samému
• Historické souvislosti renesance:
  • vznikla na přelomu 13. a 14. století v bohatých městech severní Itálie (Florencie, Benátky)
  • dále se šířila zejména do Anglie, Španělska, Německa, Francie a střední Evropy
  • největší společenskou silou renesance se stalo bohaté měšťanstvo (bohaté díky vzkvétajícímu obchodu) → movití obchodníci a bankéři podporovali umělce a jejich studium řecké a římské minulosti (ocenění člověka pro jeho schopnosti, ne pro původ; aktivita v pozemském životě)
  • podmíněna mnohými přírodními a astronomickými objevy, které otřásly autoritou církve (důvěra ve vědecké zkoumání a v lidský rozum)
  • v renesanci se také objevují snahy o reformaci církve → proces nápravy římské církve a omezení její moci (M. Luther, J. Kalvín)
• ANTICKÉ PRVKY
  • architektura: půlkruhový oblouk, sloupy, římsy, kopule, vyrovnanost vodorovných a svislých čar, …
  • výtvarné umění: perspektivní malba, proporční zobrazení lidské postavy (akty; ocenění krásy lidského těla) – možné díky vědeckým poznatkům
  • náměty z antiky (antická témata sloužily jako zdroj inspirace)
  • kalokagathie = harmonický rozvoj člověka (péče o stránku duševní (vzdělání, umění) i o tělesnou → antický (řecký) princip péče o člověka
• úzký vztah s HUMANISMEM
  • humanismus je soustava názorů či ještě lépe životní program, jenž představoval základní proud v období renesance (jedna ze složek renesančního úsilí)
  • humanus = lidský
  • zájem obrácen od Boha k člověku jakožto jedinci, individualitě, která má právo na svobodné myšlení a jednání, ale současně je za své konání zodpovědná → za střed světa pokládána osobnost člověka
  • zdůrazňování přirozené rovnosti všech lidí před Bohem
  • preference individuální zkušenosti, která pramení z praktického jednání člověka
  • zdůrazňování moci a síly lidského rozumu v poznávání okolního světa → racionalismus
  • ocenění nejenom člověka, ale obecně i pozemského života (vznikaly portréty měšťanů, šlechty a obrazy krajiny)
  • člověk je aktivním členem společnosti
• ZÁJEM O HMOTNÝ SVĚT
  • svět byl předmětem vědeckého zkoumání (objevování světa)
  • rozvoj přírodních věd (astronomie, matematika, zeměpis, mechanika, přírodopis, lékařství) → heliocentrismus (= model stavící Slunce do středu sluneční soustavy a celého vesmíru), názory o nekonečnosti vesmíru, zámořské plavby, geografické objevy, herbáře, pitvy
  • objev knihtisku německým vynálezcem a tiskařem J. Gutenbergem – poznatky bylo možno šířit mnohem rychleji a pružněji
  • důraz na vzdělanost
  • nejvýznamnější renesanční učenci: M. Koperník (astronomie), G. Galilei (astronomie), G. Bruno (astronomie), Bombelli (matematika), …
• UMĚLCI
  • malířství: L. da Vinci (Mona Lisa, Dáma s hranostajem), S Botticelli (Zrození Venuše)
  • architektura: F. Brunelleschi
  • sochařství: Donatello (socha Davida), M. Buonarotti (socha Davida, Mojžíše)
• Anglie – období vlády Alžběty I. (alžbětinská doba; zlatý věk Anglie)
  • „panenská královna“ – nikdy se nevdala, aby se na anglický trůn nedostal panovnický rod z jiné země
  • podpora anglikánské církve a hugenotů (francouzských protestantů)
  • mocenský vzestup Anglie (přední postavení mezi světovými mocnostmi)
  • položení základů anglické koloniální říše
    • kolonie zejména v Severní Americe
    • x Španělsko, hlavní evropská velmoc na moři (angličtí piráti přepadávali španělské lodě plující z Ameriky do Evropy – podporováni státem)
    • dovoz surovin z kolonií a vývoz výrobků do kolonií
    • velké výnosy, zisk bohatství
  • blahobyt
  • rozvoj kultury (literatury a umění → „alžbětinské drama“, období od poslední čtvrtiny 16. století po začátek století následujícího), hospodářství, obchodu (světového)
    • naučná, moralizující či utopická (ideál správného světa) literatura

 

Současnicí: 

Anglie:    

• Chaucer (Canterburské povídky)
• Marlowe (Doktor Faust)

Itálie:     

• Petrarca (Sonety)
• Alighieri  (Božská komedie)
• Boccaccio(Dekameron)
• Machiavelli (Vladař)

Španělsko: 

• Lope de Vega (Ovčí pramen)
• Cervantes y Saavedra (Don Quijote)

Francie:  

• F. Villon ( Velký Testament)
• Rabelais (Gargantua a Pantagruel)

 

Rozbor díla: Hamlet

Jedná se o tragédii (tragické drama), kde tragédie je způsobena konfliktem a také nešťastnými náhodami (smrt královny a Laerta)

• Forma: poezie (kombinace s prózou)
• Druh: drama
• Žánr: tragédie
  • z antického “tragos“ → kozel (oslavy Dionýsa)
  • tragický konec (většinou smrt hlavní postavy) – boje s nerovnými silami (např. osud)

 

Hlavní téma:

• zrada a následná pomsta

Vedlejší téma:

• láska, přátelství, odvaha

Motivy díla:

• bratrovražda, Hamletovo předstírání pomatenosti, odhalení vraha pomocí divadla (hra ve hře – pojetí divadla jako zrcadla člověka a doby), nešťastná láska Ofélie a Hamleta, úvahy o smyslu života, lidské existence, špehování, šermířský souboj, jed

 

Stěžejní překladatel:

• Josef Václav Sládek

 

Hl. námět:  

• zrada, pomsta, otázka života

 

Inspirace:     

• dobou, ve které žil
• starodávný skandinávský příběh Ur-Hamleta, přesněji „Amleta“, prince jutského, příběh napsal dánský kronikář Saxo Grammaticus (1150–1220)

 

Kompozice:

• Dílo je psáno chronologicky s občasnými skoky v čase.
• Gradace je hlavně na konci a nebo v jednotlivých úsecích (po divadle rozhovor s matkou).
• Postavy mluví poměrně otevřeně o některých tématech, což mě zarazilo (obzvláště jak mluví Hamlet k Ofelii v dvojsmyslech.
• Toto drama se skládá z 5 dějství (expozice, kolize, krize, peripetie, katastrofa) a každé ještě z několika takzvaných obrazů.
• Blíže neurčená doba – Středověk, Dánsko

 

Forma

• kniha nemá vypravěče ani nelze mluvit o ich- či er-formě, protože je dílo divadelní hrou → repliky (přímá řeč postav)
• dialogy, dlouhé monology (úvahy), scénické poznámky
• dominantní slohový postup: vyprávěcí

 

Jazyk:    

• většinu času spisovný, občas nějaké nespisovné výrazy
• velmi složitý (dlouhá a složitá souvětí; potřeba u čtení přemýšlet)
• vtipné a sarkastické poznámky x vážné výstupy tragických postav trýzněných duševním neklidem
• dlouhé filozofické monology
  • Hamlet se v nich snaží pochopit smysl lidské existence a historického dění
• prudké dialogy
• cynismus
  • zpochybňování a zesměšňování toho, co druzí uznávají jako základní morální a lidské hodnoty
• emotivnost
  • používání tzv. patos = emotivní apelování na posluchače nebo čtenáře
• dvojsmysly, slovní hříčky
  • „šílený“ Hamlet mluví velmi dvojsmyslně → ostatní jeho časté slovní hříčky nechápou a berou je právě za příznak šílenství
  • práce s jazykem
• 2 jazykové roviny Hamleta
  • jedna je vážná
  • druhá má vyjadřovat „šílenství“ (slovní hříčky)
  • záleží na tom, s kým zrovna Hamlet mluví
• užívání jazykových prostředků
  • zejména hyperbol (nadsázky), metafor a dalších básnických výrazů, kontrastů, inverze (zaměněný slovosled), ironie, přirovnání apod.
• archaismy = zastaralá slova
• psáno tzv. blankversem
  • = nerýmovaný verš s pěti stopami a 10 až 11 verši
    • stopa je základní jednotkou obecně platného rytmického schématu střídání stejného počtu slabik přízvučných a nepřízvučných → v tomto případě je první slabika vždy nepřízvučná, druhá přízvučná (= jamb)
  • díla psaná blankversem často nejsou dělena do slok
  • původem z Francie
  • výrazně se blankvers uplatnil v anglické literatuře (kromě Shakespeara jej používal např. Milton)

 

Místo a čas děje:

• hrad Elsinor a jeho okolí (Dánsko)
• 14.-15. století

 

Postavy (prochází vývojem):

V těchto tragédiích Shakespeare konfrontoval své postavy se světem obráceným naruby, v němž přestaly platit tradiční hodnoty a normy. Zobrazil ztrátu důvěry v mezilidských vztazích, odcizení, váhání mezi bytím a zdáním. Z nastupujícího individualismu, odrážejícího se ve vlastnostech a jednání dramatických postav, vyplývají tragické konflikty. Postavy vystupují jako myslící, cítící a trpící jednotlivci: pro svoje jednání však nemají žádné vzory a jsou izolováni.

• Hamlet: složitá psychika, touží po pomstě. Typ rozpolceného člověka – touha po naplnění ideálů proti pocitu povinnosti trestat zlo. Nedůvěra ve vlastní sílu, ale touha po činu.
• Claudius – dánský král. Hamletův strýc a také nevlastní otec, královrah, zavraždil svého bratra tak, že mu do ucha nalil jed. Je zrádný, zákeřný, podlý, neschopný vlády, ale ctižádostivý
• Gertruda – dánská královna. Hamletova matka. Claudius poté, co zavraždil svého bratra, ji pojal za manželku a stal se králem. Vnitřně je rozpolcená na dobro a zlo.
• Horatio – Hamletův nejlepší přítel. Je čestný a spravedlivý. Schopen soudit Hamletovo jednání a Claudiovu vinu.
• Ofélie – Poloniova dcera, milovala Hamleta. Poté, co byl její otec zabit, zešílí, na rozdíl od Hamleta, ale skutečně. Posléze nešťastnou náhodou utone.
• Rosenkrantz a Guildenstern – Hamletovi přátelé z dětství, nyní ho ale prodali Claudiovi, pro kterého dělají špehy → věčné typy bezcharakterních lidí, kteří slouží v každém režimu tomu, kdo vládne; jsou opakem Horatia

 

Příběh:

Děj se odehrává převážně na královském hradě Elsinor. Hamletovi, korunnímu dánskému princi, se zjeví duch jeho zesnulého otce. Dozvídá se od něj, že ho zavraždil Hamletův strýc Claudius, když Hamletův otec (dánský král) spal, a to tak, že mu nalil jed do ucha. Po králově smrti si Claudius vzal Hamletovu matku, Gertrudu, a stal se králem. Hamletovi ale nikdo nevěří, Hamlet prahne po pomstě, která mu zcela zaměstnala mysl. Proto předstírá, že je šílený a že má vidiny. Není si zcela jist Claudiovou vinou, předstírání šílenství mu pomůže snáze odhalit smýšlení lidí v jeho okolí. Na hrad přijíždějí potulní herci, Hamlet do jejich hry vloží pasáž rekonstruující otcovu vraždu (stvoří divadelní hru, která se podobá skutečným událostem, divadlo na divadle). Čeká na Claudiovu reakci, Claudius svým útěkem potvrdí svou vinu.

Hamlet znovu váhá se svou pomstou, když spatřil, že se strýc modlí a lituje svých činů. Hamlet chtěl matce povědět, že se mu zjevuje otcův duch a že ví, co udělal Claudius otci. Matka s Hamletem slyší, že někdo poslouchá za závěsem a Hamlet v domnění, že tam stojí Claudius, do závěsu bodne dýkou a dotyčného zabije. Vzápětí zjistí, že to byl Polonius, otec jeho milované Ofélie.

Claudius zjišťuje, že je pro něj Hamlet nebezpečný, a posílá jej do Anglie spolu s Rosencrantzem a Guildensternem, bývalými Hamletovými spolužáky, s tajným dopisem (o kterém však Hamlet nemá ani ponětí), aby zde byl Hamlet popraven. Hamlet jeho úklady včas odhalí, dopis vymění za dopis, ve kterém se píše, aby byli popraveni ti, kteří dopis přinesou, tedy Rosencrantz a Guildenstern. Anglický král je skutečně nechá popravit. Hamlet se vrací do Dánska, kde se stane svědkem Oféliina pohřbu. Zešílela, protože nemohla přenést přes srdce otcovu smrt, a posléze nešťastnou náhodou utonula. Oféliin bratr Laertes se chce za vraždu svého otce Polonia pomstít. Claudius se spolčí s Laertem a poradí mu, aby Hamleta vyzval na souboj. Pro jistotu dá Laertovi ostrý meč, který je namočený do jedu, zatímco Hamlet záměrně dostává meč tupý.

Laertes se setkává s Hamletem už na pohřbu Ofélie. Na závěr dojde k souboji, ve kterém Hamlet, s uzmutým otráveným mečem, zabije Laerta, ale sám je zraněn. Umírá na otravu jedem, stihne však ještě zabít podlého Claudia, také otráveným mečem. Hamletova matka, jako svědkyně, vypije číši otráveného vína, kterou nastražil před soubojem Claudius. Jediný živý zůstal Horacio, jenž o všem vyložil pravdivý příběh. Toto je pro Shakespearovy tragédie typické zakončení – během děje postupně umírají všechny postavy včetně hlavní, která ale zemře až nakonec.

 

Inspiroval:  

• film „Zamilovaný Shakespeare“
• manga, anime, divadelní zpracování
• Shakespearovské slavnosti
• Joseph Heller / Hlava XXII. (taky o šílenství…)
• Ken Kessey / Vyhoďme ho z kola ven (taky o předstírání šílenství…)

 

Vlastní názor:

• Toto drama mě nejprve zarazilo – první obraz mi přišel poněkud nudný, ale později začalo tempo nabírat na obrátkách a už jsem se nemohla odtrhnout. Knížka je krátká, dobře se čte a myslím, že se o ní bude dobře mluvit i u maturity, přestože jsem původně neměla v plánu přidat si ji na seznam.

 

Ukázka

Král: Hamlete, kde je Polonius?
Hamlet: U večeře.
Král: U večeře? Kde?
Hamlet: Ale ne, sám nejí. Jiní ho tam jedí. Koná se nějaký sjezd politických červů a ten se do něho hned pustil. Pokud jde o stravu, tak červ je hotový pán světa. Krmíme všechny tvory, abychom měli čím se krmit, a sami se krmíme pro červy. Tučný král a žebrák kost a kůže jsou jen dva druhy jídel, dva rozmanité chody pro jeden a týž stůl – tím to končí.
Král: Ach Bože!
Hamlet: Člověk může chytat ryby na červa, který snědl krále, a sám sníst rybu, která snědla toho červa.
Král: Co tímhle myslíš?
Hamlet: Nic, jen chci ukázat, jak může král v celé slávě projít žebrákovým břichem.