Kniha: Jozova Hanule
Autor: Květa Legátová
Přidal(a): Vladí
Spisovatelka, vlastním jménem Věra Hofmanová, se narodila roku 1919. Celý svůj život pracovala jako učitelka, debutovala v roce 1957 souborem črt Postavičky po němž následoval román pro děti Korda Dabrová. Publikovala texty v časopise Host do domu, patřila k tzv. brněnské škole rozhlasové hry, nejméně 14 jejich her bylo zrealizováno, 2 jako filmové adaptace, k publikování se vrátila po roce 2000 v nakladatelství Paseka povídkovým pásmem Želary (2001) a novelou Jozova Hanule (2002)
Dílo:
Korda Dabrová
Želary
Jozova Hanule
Nic není tak prosté, Mušle a jiné odposlechy – drobné prózy
Pro každého nebe, Posedlá a jiné hry, Mimo tento čas – knižní vydání rozhlasových her (pod pseudonymem Věra Podhorná)
Současná česká próza:
– po roce 1989 zrušení hranic mezi oficiální, samizdatovou a exilovou literaturou
– nové formy komunikace – knihy na internetu
– imaginativní próza, postmoderní román (mísí prvky a postupy různých žánrů)
– Jiří Kratochvíl, Michal Ajvaz, Michal Viewegh, Jáchym Topol, Jan Balabán, Tereza Boučková, Petra Hůlová, Petr Šabach, Kateřina Tučková
Literárněhistorický, tematický kontext:
dobou vzniku, časem a místem děje jsou Jozově Hanuli nejblíže nedávno vydané Žítkovské bohyně Kateřiny Tučkové.
Novelu můžeme zařadit i do kontextu děl o 2. světové válce, skrývání ohrožené dívky je například námětem novely Romeo, Julie a tma (J. Otčenášek)
JOZOVA HANULE
ŽÁNR: Novela (středně dlouhý epický žánr)
Funkční styl: umělecký
Slohový postup: vyprávěcí, popisný
Místo a doba děje: vesnice Želary, období protektorátu
Kompozice díla: Chronologický postup času, novela je rozdělena na kapitoly, začátek děje je plný vsuvek, které objasňují širší kontext (Richardovy instrukce, příběh Jozy)
úvod a závěr se odehrává v Brně v nemocnici
občas rozhovor s babičkou (dávala jí za života rady, teď s ní Hanule diskutuje, zda měla pravdu)
Jazyk: spisovný, živý jazyk s účelně použitými hovorovými a nářečními výrazy
– objevují se zde archaismy – máselnice, babice, úvoz
– dialektismy (=nářeční v.) – halekačky
– výrazy z obecné češtiny – šráky, fortel
– vulgarismy
– ironie, která se později vytrácí, přirovnání (jako spráskaný pes, jednotlivé obrazy navlékal za sebe jako perličky náhrdelníku)
– metafora (tekutá nebesa mi padají na hlavu)
– ich-forma, dialogy, vnitřní myšlenky
Charakteristika postav:
Eliška (Hanule): mladá, nedostudovaná lékařka, má poměr s ženatým mužem, zapojí se do odboje, po prozrazení musí přijmout svou novou roli, odejde s mužem kterého původně ošetřovala a kterému darovala svou krev. Musela se vzdát pohodlného městského života, ocitla se v úplně jiném světě, svůj vztek a frustraci si vybíjí na Jozovi, po dlouhém čase si však uvědomí, že právě Želary se staly jejím domovem.
Joza Janda: trpělivý, hodný, pracovitý, silný, není jako ostatní muži z vesnice (tyran, opilec). Není bohatý, ale umí se postarat o svou ženu, je odvážný a spravedlivý. Ve vesnici považovaný za blba, od 13 let sirotek, od 15 u kováře. Dobrák, něžný, skromný, Hanuli miloval
Lucka Vojničková: svérázná babka kořenářka, vážená žena ze Želar, všichni k ní chodí pro radu, ona si před nikým nebere servítky
Žeňa: Jozova kamarádka, pomáhá Hanuli sžít se s novým životem, učí ji jak žít a přežít na vesnici
Richard: ženatý lékař, 2 synové. Sukničkář, má úpoměr s Eliškou, odbojář.Ona si později uvědomuje, že jím byla využita pro odboj, v nebezpečí mizí v zahraničí, po válce se setkávají znovu, ve srovnání s Jozou je pokrytec
Radoslav Chládek/ Slávek: spolužák z fakult, dobrý kamarád, po prozrazení pomohl Elišce domluvit útěk s Jozou, sám zahynul
Hlavní myšlenka:
Příběh o zpočátku složitém soužití dvou naprosto odlišných osob, jejichž později láskyplný vztah zmařila válka. Hlavním motivem je proměna skrze lásku. (Variace příběhu o Krásce a zvířeti.) Městem zhýčkaná studentka se ocitá v chudé chalupě s mužem, který jí sice není nemilý, ale kterého by si ke společnému životu sama nevybrala.
– změna identity, proměna městské dívky na venkovanku
-Zobrazení hrdinčiných pocitů, duševních pochodů a vnitřního vývoje postavy.
– Motiv lásky (mateřská – Joza a maminka, milenecká – Joza a Hanule, povrchní Richard a Eliška) oběti (Joza byl ochoten vzít si Elišku), proměny (Eliška ->Hanule),
– Klíčový motiv díla je obsažen v názvu – Jozova Hanule – hrdinové patří k sobě a je mezi nimi určité pouto. Apokalyptický závěr novely nedovolí přemýšlet, jak by se manželství vyvíjelo po válce.
DĚJ:
Mladá brněnská lékařka Eliška se okrajově zapojila do místního odboje tím, že předávala tajné vzkazy na místě, které jí bylo sděleno. Při jedné z jejích pochůzek však byla téměř chycena německým vojákem. Při návratu do nemocnice zjistí, že pár lidí už je chyceno a jsou vyslýcháni.Všichni z konspirační sítě byli v nebezpečí, Slávek (kolega a kamarád) tedy zorganizoval odchod Elišky.
Do nemocnice, kde Slávek s Eliškou pracují, byl už dříve přivezen mladý muž z pohraničí, jménem Joza, který utrpěl na pile téměř smrtelné zranění. Eliška ho dostala do péče, ošetřovala ho, starala se o něj. Joza byl velmi milý, laskavý a moc krásně uměl vyprávět o Želarech (odtamtud pocházel). Všichni si z Elišky a Jozy utahovali.
Slávek, který byl hlavním mozkem celé mise, domluvil s Jozou plán. Joza si měl vzít Eliška za ženu a odvézt si ji do Želar, kde bude Eliška vystupovat jako Hanka Nováková. Hanka se proti tomuto plánu bouří, ale později si uvědomí, že jedině tak se může zachránit.
Joza na měsíc nechal Hanku v Šádově Huti, kde pracovala v hostinci, zatímco Joza vybral a opravil dům (nevybral dům, ale spíš sousedství).
Po přestěhování do Želar se Hanule ocitá v absurdním světě, mezi neurvalými, prostými lidmi po boku Jozy, ke kterému cítí odpor. Postupem času si však Hanule začne nacházet přátele (Lucka, Žeňa, Jurigovi…), okolnosti ji k tomu donutily, protože Hanule neuměla žít na vesnici, kde si všichni musí obstarat sami, co potřebují. Poznává charaktery a osudy lidí, kteří jsou ji nablízku a také začíná poznávat, jaký opravdu Joza je, zjišťuje, že se do něj zamilovala, že v něm našla nejlepšího přítele, na kterého se může spolehnout.
Hana se se svou novu identitou sžila dokonale, našla samu sebe. Našla přátele, věrné a ochotné pomoci. I ona začala ve vesnici pomáhat, chodila s „babkou kořenářkou“ a „porodní bábou“ Luckou po domech a pomáhala s nemocnými.
Příběh končí tragicky. Na konci války se objeví ruští vojáci. Místo klidu propukne drancování a znásilňování.
Vojáci je považovali za Němce, Želarští se ukryli v lesích a bojovali proti nim. Hanule pomáhala v „polní nemocnici“, Joza bojoval. Joza byl smrtelně zraněn a na následky sých zranění zemřel Hanuli v náručí. Nestihla truchlit, když Joza vydechl naposledy, šla a pomáhala dál.
Válka skončila, Hana – Eliška se vrátila do Brna, do nemocnice, odkud přišla. Znovu potkává Richarda, dřívějšího milence, který v době hrozícího nebezpečí emigroval. Ten o ni znovu projevuje zájem, ale ona už ví, že její srdce patří jenom Jozovi a že Želary jsou její domov.
Jozova Hanule vznikla původně jako námět pro film Želary. Ten ovšem nese název podle souboru 8 povídek, které jsou volně propojeny postavami, jež najdeme i v Hanuli.
CITÁT Z KNIHY
„Stačilo z mé strany velmi málo – Richard mě pozval do Grandu – abych se stala Richardovou třetí ženou. Měla bych pozorného, vzdělaného a dnes snad i věrného manžela. Dobře jsme se znali a věděla jsem, že bych u něho našla oporu i porozumění.
Pro jedno by však porozumění neměl.
Kdyby pochopil – a pochopil by brzo -, že v jeho náručí vzlykám po Jozovi.“
