Klasicismus a osvícenství, preromantismus - literatura

Jméno: Klasicismus a osvícenství, preromantismus

Přidal(a): Jan Beránek

1. Charakteristika období

2. pol. 17. – 18. stol.
V Evropě se prosazuje absolutismus – moc se soustřeďuje v rukou panovníka a centrálních úřadů: „Stát jsem já!“ (Ludvík XIV.)
Velká francouzská revoluce -> Napoleonské války
Reformy osvícenských panovníků (Marie Terezie, Josef II. – povinná školní docházka, zrušení nevolnictví, toleranční patent /náboženská svoboda/, katastrální a daňová reforma, sekularizace církevních majetků, zákaz jezuitského řádu, rušení klášterů, používání pytlů místo rakví…)
Vyhlášení USA
Znaky: racionalismus (projekt Encyklopedie), volnomyšlenkářství (Giacomo Casanova, markýz de Sade, Choderlos de Laclos: Nebezpečné známosti), deismus -> ateismus, návrat k Antice –> řád a pravidla v umění: zákon 3 jednot, lit. vysoká (óda, epos, hymnus, tragedie…) a nízká (fraška, bajka, satira, komedie…)

2. Klasicistní lit.

Nicolas Boileau: Umění básnické – popsal hlavní zásady klasicistní poetiky; vybízí umělce, aby napodobovali antické formy
Pierre Corneille: Cid – námět hry vychází ze španělského středověkého cyklu o Cidovi (1)
Jean Racine: Faidra – antický příběh o žárlivosti (viz Euripides)
Molière: Lakomec – příběh lakomého lichváře Harpagona (viz Plautus: Komedie o hrnci), Tartuffe aneb Podvodník – komedie o pokrytectví a falši (2)
Carlo Goldoni – reformoval komedii dell’arte3 : zavedl pevný scénář, zrušil masky -> zživotnění strnulé formy; hry: Sluha dvou pánů, Mirandolina, Poprask na laguně
Bajky: La Fontaine, Krylov (viz Ezop)

Ivan Andrejevič Krylov: Vlk a beránek
Byl horký letní den. Beránek na výsluní
dostal chuť pít a zaběhl si k tůni.
Co čert však nechtěl, bloudil vlk v tom kraji,
měl prázdný břich a hledal, kde se nají.
Aby se zločin podobal však právu,
vykřikl: „Kdo ti, smělče, dovolil
pít čistou vodu z mého napajedla?
Tvá hnusná tlama rozvířila jíl,
z dna potoka se všechna špína zvedla
a já ti za to utrhnu teď hlavu.“
„Odpusťte, Vaše Vlčí Excelence,
po proudu níž, sto kroků od vás vzdálen
dovolil jsem si pít. Váš pramen není zkalen.
Já napajedlům vyhnul jsem se přece.“
„Pak já jsem tedy lhář?
Má řeč ti nevoní?
Jsi stejně drzý jako předloni.
Už tenkrát se mnou začínal sis rvačky.“
„Mně ještě není rok,“ beránek na to plačky.
„Pak to tvůj bratr byl.“ – „Já nemám sourozence.“
„Pak to byl snad tvůj tchán
anebo někdo druhý z příbuzných.
Nemají jiné věci na práci
ti vaši psi a vaši pasáci,
než honit mě, že strachy nedýchám.
Teď za všechno mi splatíš místo nich.“
„A moje vina?“
beran tlapy spíná.
„Mlč, spratku! Je čas obrátit už list.
Já nemám chuť teď rozbírat tvé činy.
Jsi vinen už jen tím, že mně se chce tak jíst.“
A vlk beránka odvlek do houštiny.
Slabý vždy vinu má – silný je nevinný.
Tomu nás dávno učí dějiny.

3. Osvícenská lit.

Oproti svázanosti klasicistními pravidly upřednostňovali rozum, kritický úsudek, vědecké metody poznání založené na pozorování a zkušenosti (empirismus -> John Locke), Immanuel Kant: stať Co je osvícenství
Encyklopedie aneb Racionální slovník věd, umění a řemesel (1751-1772) – měla obsáhnout veškeré poznání lidstva; hlavními redaktory Encyklopedie byli matematik d’Alembert a Diderot; -> encyklopedisté

Alegorické romány:
- Daniel Defoe: Robinson Crusoe – R. na svém příběhu demonstruje osvícenskou důvěru v člověka a jeho rozum (poradí si za každých okolností), zár. je obrazem příběhu lidské civilizace; žánr „robinsonády“
- Jonathan Swift: Gulliverovy cesty – fantastický cestopis (země liliputů, obrů, létající ostrov Laputa) -> alegorie poměrů v soudobé Anglii či nadčasově – pošetilé lidské společnosti, 4. příběh – utopie o moudrých koních chovajících primitivní lidi
  jako dobytek…

„Novátorské“ romány – narušují tradiční pojetí obsahu a formy, pohrávají si s pásmem vypravěče a postav, se čtenářem (zklamávají čtenářskou anticipaci, zkouší jeho trpělivost, mystifikují ho), retardace děje, ironie, tematizace procesu psaní atd. -> navazuje na ně experimentální román ve 20.stol. i postmoderna (Kundera: Jakub a jeho pán)
- Denis Diderot: Jakub fatalista a jeho pán, Jeptiška
- Voltaire: Candide aneb O optimismu
- Laurence Sterne: Život a názory blahorodého pana Tristrama Shandyho

4. Preromantická lit.

Přechod mezi klasicismem a romantismem: do umění se vrací akcent na citovost, char. je zájem o folklór, přírodu
Jean-Jacques Rousseau: Emil neboli O výchově – E. je vychováván v souladu s přírodou, filozofie i náboženství mu záměrně zůstávají utajeny; jediná kniha, kterou může číst, je
Robinson Crusoe (sám Rousseau dal svých pět dětí do nalezince)
Hnutí Sturm und Drang (Bouře a vzdor) – odmítali osvícenský racionalismus a po vzoru Rousseaua kladli důraz na přirozenost a cit:
- Johann Wolfgang Goethe: Utrpení mladého Werthera – román v dopisech, W. své ztroskotání v zaměstnání, společnosti i milostném životě nakonec řeší samovraždou -> wertherovská horečka (mladí muži se stylizovali – hlavně vnějškově)
  – do rozpolcených nešťastníků…), dvoudílné drama Faust – zpracování staré pověsti (4); iniciační syžet; žánr „faustiády“; Goethův Faust podnítil řadu intertextových dialogů (př. Bulgakov, Švankmajer: Lekce Faust)
  - …
    MEFISTOFELES:
    Krev, to je zcela zvláštní šťáva.
    …
    FAUST:
    Markétko! Markétko!
    …
    MARKÉTA:
    Je-li venku hrob,
    číhá-li tam smrt, tedy pojď
    …
- Friedrich Schiller: Loupežníci – předobraz romantického hrdiny a syžetu – hrabě Moor se vinou zlovolných příbuzných stává loupežníkem, zavraždí svou milou, aby se stala jaksepatří nedostupnou a sám se nechá zavřít do vězení…
- Johann Gottfried Herder: Hlasy národů v písních – sbírka lidové slovesnosti, Myšlenky k filozofii dějin lidstva

(1) Hru sice řadíme do vysoké lit., ale Corneille porušuje všechna možná pravidla klasicistního dramatu…

(2) Tartuffe dává na odiv svou čestnost a zbožnost. Vetře se k bohatému měšťanu Orgonovi, zneužije jeho důvěry a zavede v jeho domě
asketická pravidla, která sám nedodržuje. Orgon svěří svůj majetek i osud do Tartuffových rukou, ale nakonec prohlédne jeho
intriky…

(3) Vznikla za pozdní renesance v Itálii. Jejím jádrem byla herecká improvizace, komické výstupy, postavy v typických kostýmech a s předem daným charakterem (masky) a stručné scénáře popisující děj hry, ve kterých chybějí dialogy. Komedie dell’arte hráli kočovné společnosti.

(4) Faust uzavře smlouvu s ďáblem Mefistofelem, který mu musí splnit všechna přání. Jakmile Faust dosáhne plného uspokojení, propadne jeho duše peklu. Faust omládne, účastní se pitek a rejů Valpuržiny noci, zamiluje do Markétky, která má být popravena, protože utopila jejich dítě. Druhý díl se odehrává ve starověkém Řecku. Faust získá krásnou Helenu, ale stále není spokojen. Nakonec je jeho duše spasena, protože zúrodnil bažinaté pobřeží a rozhodl se nezištně pomáhat ostatním lidem.