Krysař – rozbor díla k maturitě (9)

 

Kniha: Krysař

Autor: Viktor Dyk

Přidal(a): Lania

 

 

Viktor Dyk (31. 12. 1877 – 14. 5. 1931)

Narodil se v Pšovce u Mělníka. Tento básník, prozaik, dramatik, publicista a překladatel (francouzština a němčina) byl synem ředitele lobkovického mělnického panství. Navštěvoval gymnázium v Žitné ulici v Praze, kde byl jedním z jeho učitelů Alois Jirásek Alois Jirásek. Poté vystudoval Právnickou fakultu Karlovy Univerzity. Dále se zajímal o politické i kulturní dění, proto se rozhodl pro dráhu novináře, spisovatele a aktivního nacionálního politika.

Dyk se od roku 1907 až do své smrti podílel na redigování časopisu Lumír. V letech 1910–1914 redigoval také časopis Samostatnost. Za první světové války (1916) se Viktor Dyk podílel na protirakouském odboji a byl zatčen za velezradu; pro nedostatek důkazů byl ovšem propuštěn. Dále byl vězněn kvůli své literární činnosti (1916–1917) ve Vídni. Od roku 1918 byl redaktorem Národních listů.

Dykova politická činnost započala roku 1911, kdy se stal členem Státoprávně pokrokové strany a neúspěšně za tuto stranu kandidoval ve vinohradském volebním okrese do Říšské rady. Roku 1918 se podílel na založení Československé národní demokracie, za niž potom působil jako poslanec v Národním shromáždění a od roku 1925 jako senátor. Viktor Dyk byl orientován pravicově a nacionalisticky. Patřil mezi nejvýraznější prvorepublikové odpůrce tzv. hradní politiky, a především jejích tvůrců – T. G. Masaryka a Edvarda Beneše. Příležitostně psal do časopisu Vlajka. V roce 1928 se po sedmadvacetileté známosti oženil se spisovatelkou a novinářkou Zdeňkou Háskovou.

Viktor Dyk zemřel na srdeční mrtvici při koupání se v Jaderském moři v blízkosti jugoslávského ostrova Lopud. V této souvislosti je často připomínána jeho báseň Soumrak moře ze sbírky Devátá vlna. Pohřben je na pražských Olšanských hřbitovech.

Viktor Dyk byl příslušníkem generace buřičů – anarchistů. Jeho první básnické sbírky jsou ovlivněny symbolismem a dekadencí. Ve své tvorbě Dyk často využíval aforistickou úsečnost, satiru a pravidelný rytmický, ale nemelodický verš – bez metafor a záměrně suchý. Jeho díla zpravidla obsahují jasnou pointu, využíval paradoxy. Dále jsou pro jeho díla typické momenty deziluze, rozpor mezi snem a realitou, gesta individuální vzpoury a ironie. Počátek Dykovy literární tvorby je spojen se značnou skepsí, která pramení z potlačení omladinářských bouří v první polovině 90. let. Značná kritika národní nesoudržnosti a cesta k zanícenému vlastenectví. Sbírky jsou spojovány s tvorbou skupiny soustředěné kolem Moderní revue.

 

Dílo Krysař:

• 1915, neoklasicistní novela, nejprve publikováno časopisecky

 

• původní německá pověst o krysaři pochází z 13. století
• historickým jádrem mohla být bitva u Gedemünde, kde padl výkvět hammelnské mládeže, nebo křížová výprava dětí
• v novele se neobjevuje objektivní historický čas – nedá přesně určit – nejspíše doba hanzovních měst
• příběh se odehrává v minulosti – čas je vnímán podle proměny hrdinův život – životní proměny = měřítko času
• nikde v díle se neobjevuje ani náznak časového vymezení děje
• prostředí – město Hammeln a jeho okolí – prostředí je většinou popsané (Dyk se však omezuje na stručnější popisy bez zbytečných vět, které by čtenáře nudily) – autor často popisy krajiny spojuje s tím, co postava cítí

 

• volné zpracování středověké německé (saské) pověsti o krysaři z města Hammeln
• autor obohatil novelu o romantický motiv milostné deziluze i o některé postavy (obecnější, symbolická platnost)
• v popředí je téma rozporu mezi snem a skutečností, touha po naplnění idejí spojená s momentem deziluze
• romantické (novoromantické) motivy a témata
• klasicizující prvky: racionální struktura, symetrická vyváženost celé skladby, větná stavba, tíhnutí k nadčasovému sdělení a nadindividuálnímu řádu
• filmová adaptace z r. 2003 – F. A. Brabec
• pověst dále inspirovala Goetheho, Čelakovského

 

• láska dala krysaři smysl života a poprvé v životě se cítil spoután láskou k Agnes, přestal cítit potřebu tuláctví (kontrast)
• když přišel o svoji lásku, ztratil smysl svého života (existenční otázka)
• symbolem nevinnosti je dítě, které ještě za nic nemůže, nic špatného za svůj život ještě nestihlo udělat, a blázen Sepp, který je pomalý, jednoduchý, a svým jednoduchým myšlením by nedokázal rychle vymyslet žádnou zákeřnost ani podlost, proto byli autorem zachráněni před smrtí (symbolismus)
• vyjádřil odpor a vzpouru proti lidské malosti, lakotnosti
  vliv symbolismu (píšťala, krysy), dekadence a novoromantismu )deziluze; kontrast snu a skutečnosti)

 

V Hammelnu se přemnožily krysy, proto radní povolali krysaře. Do města Hameln přichází muž beze jména – krysař – se svou kouzelnou píšťalou. Hraje tiše na píšťalu (nikdy nezkoušel hrát silně, protože ví, že by to znamenalo něco špatného), a tím odloudí krysy a utopí je.

Při příchodu do města se seznámí s Agnes a zamiluje se do ní, a tím se stává zranitelnější. Také Agnes se do krysaře zamiluje, ale je zasnoubená s Kristiánem – myslela, že ho miluje, protože dosud nepoznala lásku. Jednomu o druhém však nedokáže říct.

Za slíbenou odměnu zbaví hammelnské obyvatele krys. Po splnění úkolu připomene v hostinci U Žíznivého člověka radním – truhláři Froschovi a krejčímu Strummovi, že mu město dosud nevyplatilo odměnu. Ale radní se ošívají a odměnu nevyplatí, protože je prý smlouva neplatná – je neplatná, protože není známa druhá strana – krysař, a také nebyla smlouva ukončena obvyklou zbožnou formulí.

Krysař se chce pomstít; tu noc mají oba radní strašné sny, krejčímu se zdá, že ušil 1000 obleků, které se pod krysařovým zrakem změnily v 1000 rubášů. Truhlář má sen, že vyrobil 1000 postelí, a že se objevil krysař a postele se změnily v rakve. Dávno by se městu pomstil, kdyby v srdci nepocítil něco, co ještě dosud nepoznal. Miloval Agnes a kvůli ní chtěl město ušetřit svojí pomsty. Chce odejít z města.

Ale láska ale krysaře táhne zpět, jde k Žíznivému člověku, tam je jediný host – Faust, ten krysaři prozradí, že prodal ďáblu srdce a ne duši, a potom chce krysaře přesvědčit různými kousky – např.: mění kocoura v tygra, špinavou prostitutku v trojskou Helenu, aby se taky zaslíbil ďáblu; když nepochodí, Faust zase zmizí. Vrací se k Agnes.

Štěstí jim však nebylo souzeno. Agnes čeká s Kristiánem dítě, které nechce, tak to poví krysaři a pošle ho pryč. Je tak zoufalá, že se jednoho dne vydá do země Sedmihradské, odkud už nevede cesta zpět. Nad městem se tyčí vrch Koppel, na kterém je propast, jež vede do právě do Sedmihradska. Je to pouze pověst, která se ve městě odedávna vyprávěla. Je to symbol brány do lepšího světa, v němž není bolest, utrpení, neštěstí.

Její matka z toho zešílí. Od ní se také krysař dozví o osudu Agnes a rozhodne se, že se městu pomstí za to, že zabili jeho milovanou. Začne hrát na svoji píšťalu – ale ne tak jako dřív, jemně, nyní hraje plným dechem, a celé město jde zmámeně s nadějí a touhou za ním až k propasti, k bráně do země sedmihradské. Všichni s vírou v srdci vstoupili do té brány a jako poslední do ní vešel i samotný krysař.

Jediný přeživší je blázen Sepp Jörgen, který chápe vše až druhý den a je takový hloupý a pomalejší. Vydá se za krysařem tedy až další den, ale když jde kolem domu, uslyší plakat dítě – svým křikem překoná vábivý zvuk píšťaly. Vezme ho a jde hledat ženu, která by mu dala napít.

 

• postavy osudově jednoznačně formované, tak jako v antickém dramatu, vykreslení psychologické motivace a jednání postav je strohé

 

Krysař

• ústřední postava
• tulák, nevázaný, nespoutaný, tajemný, moudrý, světem zkušený, čestný a rozumný – nenechá se tak snadno zlákat
• poučený snílek – člověk, který vystřízlivěl ze svých iluzí, ironický k sobě i ke světu
• osamocen, všude považován za cizince – on sám od nikoho nic nechce
• nesnese nespravedlnost a zklamání láskou
• ztrácí jeho život smysl, převládne v něm zloba i zoufalství a posílá nevděčné obyvatele města do pekel (pošetilé, ale zároveň i spravedlivé)
• symbolicky: jako kladná postava, která vyčistí město od krys (krys jako takových i od lidí, kteří se tak chovají)
• v osudu krysaře zobrazuje Viktor Dyk svůj osud básníka

 

Agnes

• dívka, která již má za milence a snoubence (z rozumu) Kristiána, avšak zamiluje se do krysaře (i on do ní)
• když zjistí, že s Kristiánem čeká dítě, uvědomí si, jak moc miluje krysaře – problém řeší sebevraždou
• naivní, působící nevinně
• milující kladnou postavu, která v zoufalství nemá dost sil na to, aby bojovala s osudem
• Dyk kritizuje společnost, která často problémům utíká a nebo volí zbabělá řešení (kritizuje sňatky z rozumu, kdy ženich představuje materiální zajištění, ale ne duchovní)

 

Dlouhý Kristián

• milenec Agnes – domnívá se, že ji získá i díky dědictví, které má brzo získat – nemá tušení, co se mezi krysařem a Agnes odehrává
• maloměšťák, prospěchář, zajímá se o majetek, konvenční

 

Sepp Jörgen

• urostlý mladý muž – rybář (kdyby nebyl ve městě posměchem, byly by se o něj místní dívky jistě zajímaly)
• nepochopen obyvateli města stejně jako krysař – na rozdíl od krysaře, který nechce, nemůže žít spořádaným životem)
• jednoduchý, vše si uvědomuje o den později (jeho jednoduchost a smysl pro realitu ho ale nakonec zachránili od zkázou)
• naprosto kladná postava – nikdy nikomu neubližuje, a proto si zaslouží být zachráněn

 

Páni radní (Bonifác Strumm, Gottlieb Frosch)

• nečestní podvodníci, ale vesničany uznávaní

 

Lidé

• lidé z Hammeln nejsou příliš zvláštní
• mají rádi svoje zvyky, nepříliš nadšeni vidí cizince – ale když je potřebují, nestydí se jich využívat, dovedou být i krutí
• jsou praktičtí a mají rádi peníze, asi nejlépe je charakterizuje jeden citát „Tento peníz jest pravděpodobně z dílny ďáblovy, ale za zlaťák ďáblův možno koupit více nežli za groš andělův.“

 

Dítě

• symbolizuje naději a záchranu, protože je pro rybáře záchranou – překřičí píšťalu
• naděje, že se všechno změní, a do Hammeln se jednou vrátí dobří lidé

 

• novela je rozdělena na 26 částí (v první polovině knihy autor spíše popisuje postavy a v druhé se více věnuje ději)
• děj postupuje chronologicky: začíná Krysařovým příchodem, končí jeho smrtí a zachráněním dítěte a Jőrgena
• někdy se objevuje retrospektiva, např.: když se Krysař přemýšlí a vzpomíná na hezké chvíle s Agnes
• psáno v er-formě

 

Jazyk a styl:

• ve vyprávění i v dialozích – spisovná čeština (nespisovné formy se nevyskytují)
• zbarven staršími výrazy (infinitivy na –ti), někdy přeházený slovosled
• nejsou ani slovesa či formy cizích jazyků (s výjimkou německých jmen)
• bohatá slovní zásoba – ovšem krátká souvětí (max. 3 věty) – často pouze jednoduché věty
• často oslovení (Co chceš ó rybáři…)
• slova stylově neutrální, ale i zabarvená
• nepřímá pojmenování – personifikace (vody míjejí a šeptají…)
• řečnické figury – řečnické otázky
• paralelismus, prostá konstatování
• styl: vyprávěcí střídavě s popisným, znaky i charakterizačního a úvahového stylu (vnitřní monolog krysaře)
• ekonomické navazování vět, které obsahují pouze podstatné části rozhovoru a děje
• krátké odstavce, opakování, úsečnost – napínavá atmosféra
• vložena jedna báseň – pohádka O Sedmihradské zemi
• řeč postav – přímá, ale vyskytuje se málo (dialogy, monology)
• neoklasicistní prvky smíchané s romantickými, ovlivněn i symbolismem
• neobvyklý žánr u autora (spíše byl zaměřen na poezii)

 

U nás:

• přelom 19. a 20. století
• česká moderna v 90. letech 19. století – prohloubení politické krize (rozchod kultury s vládní společností) – negace dosavadních společenských ideálů (1895 – Manifest České moderny)
• J. S. Machar, A. Sova, O. Březina, V. Mrštík, F. X. Šalda aj. – individualismus a senzualita
• tendence překonat individualismus, sblížit literaturu s životem
• diferenciace literatury na různé proudy (různorodost spisovatelů)
• vliv anarchismu – snaha o neomezenou svobodu člověka, odmítnutí autority státu a marxismu, individualismus, utopický socialismus, svoboda jedince atd.
• antimilitarismu – hnutí odmítající válku
• civilismu – oslava moderní techniky a civilizace
• vitalismu – oslava života a přírody, radost, citové a smyslové požitky
• odpor ke společnosti – skepse, pesimismus
• generace buřičů – spojeni anarchistickou orientací
• sbližoval je radikalismus, bohémský a tulácký život, revolta, destrukce měšťáckého světa
• myšlenky satanismu, dekadence, anarchismu individuálním činem (atentáty), sociální postavení
• vůdčí osobností byl S. K. Neumann
• časopis Neumanna Nový Kult
• každý po svém vyjadřuje nespokojenost se společenskými poměry (Fráňa Šrámek vitalismem, S. K. Neumann satanismem, Dyk a František Gellner satirou, Karel Toman vlastenectvím, P. Bezruč originální sociální poezií)
• rozvoj techniky a civilizace, blíží se 1. světová válka
• samostatnost národa po rozpadu Rakouska-Uherska
• vitalismus (reakce na válku, radost) – Fráňa Šrámek, J. Walker; civilismus (technika, moderní svět) – S. K. Neumann, W. Wtitman; expresionismus (obava o osud člověka, duševní pocity, chápání reality zevnitř); futurismus (bez interpunkce, moderní); kubofuturismus (obrazové básně, kaligramy) – Apollinaire; dadaismus (odpor k válce, nesmyslnost života, absurdnost, náhoda, hra se slovy) – T. Tzara; poetismus, surrealismus, existencialismus, socialistický realismus (proletářská lit.)

 

Svět:

• přelom 19. a 20. století (moderna)
• kulturní období závěru 19. století (souběžně s realismem a naturalismem )
  výrazná subjektivizace literatury
  úspěšný rozvoj společnosti – optimismus
• koncem století – změna: rychlé životní tempo, konkurenční boj, chaos, katastrofické představy – růst napětí, neshod a kritické pozornosti k realitě – odmítnutí hodnot a ideálů měšťanské společnosti – pesimismus, beznaděj
• soustředění na vnitřní život člověka – senzibilita, individualismus
• vstup nových uměleckých směrů a nových generací
• generace: parnasisté a „umění pro umění“, prokletí básníci
• nové umělecké směry: impresionismus, symbolismus, dekadence, novoromantismus
• impresionismus (subjektivní dojem, nálada, zrakové a sluchové dojmy, lyrika, příroda) – P. Verlaine; symbolismus (náznaky, symboly, obrazy, představy) – Ch. Baudelaire, A. Rimbaud; dekadence (úpadek, smutek, skepse, nuda, „čisté umění“, marnost, smrt) – P. Verlaine
• představitelé dekadence – směr na přelomu 19. a 20. století
• odpor ke společnosti – řešeno útěkem do čistého umění
• zdůrazňovány pocity nudy, zoufalství – vyjadřují úzkosti a deprese člověka na konci 19. století
• pesimistické nálady, morbidita, pocity rozmaru, mysticismus, erotika (přesycenost), narcisismus
• život dekadentů: bohémství, satanismus, nevázaný sex, alkohol, tuláctví, výstřednost
• lartpourlartismus – důraz na umění a estetiku

 

Představitelé:

• USA: E. A. Poe (Jáma a kyvadlo), W. Whitman (Stébla trávy)
• Anglie: Oscar Wilde
• Francie: PROKLETÍ BÁSNÍCI – Arthur Rimbaud (Iluminace, Opilý koráb), Paul Verlaine (Saturnské básně), Charles P. Baudelaire (Květy zla)

 

Byl to kout v dobrém hanzovním městě Hameln, kout tichý a opuštěný, skoro jako by města nebylo. Těžké vozy nehrčely tudy s náklady zboží; nehlučely tu trhy a nejezdili zde jezdci v bohaté zbroji. Ani procesí tudy nechodila. Pouze hlas zvonu zněl sem z chrámu svaté Trojice v Hameln, hlas vážný a zádumčivý, ale z těch hlasů, kterým, poněvadž jsme je často slyšeli, zapomínáme naslouchati. Aspoň Agnes, otevřela-li své okénko, slyšela spíše jiné hlasy.

Bylať pod jejími okny zahrada v květu, kde zpívali jí ptáci, kde vše bzučelo životem a úsměvy na její pozdrav. V zahradě bylo tolik vůní, z nichž kterákoli dovedla opojovati. A Agnes se zdálo, že je květem mezi květy a vůní mezi vůněmi.

Byl tu také dům s prejzovou střechou, starý a skrytý zelení kaštanů. Ale tento dům dovedl tak náhle zjasněti a otevříti se v slunci.

Matka krásné Agnes, žena znavená spíše nežli lety smutnými příběhy, na které vzpomínala s hrůzou a steskem, chvěla se zimomřivě a ploužila se domem jako stín. Slunce a světlo ji lekalo; prchala před ním jako noční pták.

Ale Agnes nezdálo se nic lekati, hleděla s důvěřivým úsměvem do příštích dnů.

A krysař stále pobýval v Hameln.

Vyháněl krysy.

Byla to událost pro Hameln. Děti a staří provázeli ho na jeho cestách. Děti a staří divili se krysám, které šly za ním slepě do záhuby, fascinovány jeho píšťalou, sotva více slyšitelnou pro dobré a počestné občany města nežli vzdálené bzučení hmyzu.

A vlny řeky přijaly krysy a pohltily je. — Vlny řeky je přijaly a nesly do moře, do vzdáleného moře; nikdy už neporuší dobré chuti ctihodných kupců hanzovního města.

Krysař vyháněl krysy; ale kromě toho byl jiný důvod jeho pobytu v Hammeln.