Kniha: Květy zla
Autor: Charles Baudelaire
Přidal(a): barbora, Aluthien
CHARLES BAUDELAIRE
- narozen v Paříži, vystudoval internátní školu a začal studovat práva
- vedl bohémský život, založil časopis Veřejné blaho
- řadí se k francouzským prokletým básníkům 19. stol. (pojmenování prokletí básníci dal → Paul Verlaine)
- literární a umělecký kritik, píše v období romantismu a symbolismu (dobově jde však ale o realismus!)
- ve svých dílech popisuje bolest, utrpení, nejistotu – vyvolané požitím drog
- stavěl se proti měšťanské společnosti, jeho pohled na svět byl cynický (bezohledný, necitelný) → nespokojenost ze života plyne z jeho dětství kdy mu otec zemřel a se svým otčímem nevycházel → začal se proti němu bouřit, připadal si že nezapadá do společnosti a svůj stesk se snažil vyjadřovat v básních
- díky překladu Edgara Allana Poea se stal slavným po celé Evropě
- zemřel v Paříži 1867 – paralýza (ochrnul na polovinu těla)
Další díla:
- básně – Albatros, Exotický parfém
- eseje – Umělé ráje (=Báseň o hašiši)
- knihy – Estetické zajímavosti, Romantické umění
- zápisky – Intimní deníky
Zařazení do historického kontextu:
Symbolismus
- 80.léta 19. století ve Francii (největší rozmach na přelomu 19. a 20. století)
- skutečnost popisována pomocí symbolů → snaha zachytit subjektivní prožitek
Dekadence
- opovrhování společností
- zaměření na vlastní nitro, mystika, únik do nereálných světů
- hledání krásy v ošklivosti, pocit přesycenosti a únavy ze společnosti, psaní o dosud tabuizovaných tématech (morbidita, erotika, kult smrti)
- pasivita, melancholie, neochota
Další autoři:
- J.A. Rimbaud – báseň Opilý koráb, Iluminace
- P. Verlaine – Saturnské básně, Romance beze slov
- O. Wilde – Obraz Doriana Graye
- A.P. Čechov – Tři sestry, Višňový sad
Rozbor díla: Květy zla
Literární druh: lyrika
Literární žánr: poezie
Prostředí: Paříž 19. století, blíže není uvedeno jelikož jsou to básně
Téma: ukázat krásu v ošklivosti, vlastní nitro, únavu ze společnosti
Hlavní myšlenka:
- Vyjádření autorových nejniternějších pocitů, myšlenek a vzpomínek, které ukazují na jeho vnitřní neklid. Snaha pobouřit a vyburcovat společnost. Básník se chce osvobodit od konvence a zastaralých pravidel. Dílo pokládá základy novodobé poezie.
Motivy:
- Splín a ideál – smutek, bolest, melancholie, beznaděj, sen
- Pařížské obrazy – sociální motivy, velkoměsto, lidé, svítání a soumrak
- Víno – alkoholové opojení, nereálnost
- Květy zla – pesimismus, beznaděj, zničení, krev, temno
- Revolta – výsměch, vzdor
- Smrt – konec, zánik, nová naděje
Kompozice:
- básnická sbírka kde je cca 140 básní
- básně jsou uspořádány do 6 tematických celků: Splín a ideál, Pařížské obrazy, Víno, Květy zla, Revolta a Smrt
Jazykové prostředky:
- alexandrín ve formě sonetu
- alexandrín = rýmovaný dvanáctislabičný verš založený na jambu, po 6. slabice má pauzu
- sonet = 14 veršů rozdělených do 4 strof, dvou čtyřveršových – kvartet a dvou tříveršových – tercet
Jazyk:
- du-forma, mluví k milované ženě (zajímá se o její vzhled více než o povahu), plný vášní, objevuje se i ich-forma a er-forma; vnitřní monology a přímá řeč, alexandrín ve formě sonetu – (alexandrín = rýmovaný dvanáctislabičný verš, po 6. slabice má pauzu, sonet = 14 veršů rozdělených do 4 strof, dvou čtyřveršových dvou tříveršových)
Umělecké prostředky:
- ozbrojené hroty – ňadra – metafora; vrhá se prudký blesk personifikace; oslnivý lesk, temné jako tma, kvetoucí květina – pleonasmus (slova mají stejný význam); Anděl či Siréna, Bůh nebo Satan – oxymóron; bídná mršina, pokálený, zdechlina, stvůrná ukrutnice – vulgarismy, mnoho archaizmů a přechodníků
Hlavní postavy:
- je popisovaná dívka – krásná rusalka, mladá, přirozená, něžná, s vyvinutým dráždivým hrudníkem, má krásné nohy, dlouhé lesklé paže
Části
- Spleen a ideál – role umělce, ženy – které současně miloval i nenáviděl, velký kontrast – láska x nenávist, věrnost x nevěra, radost x zklamání, krása x ošklivost…
- Pařížské obrazy – sociální tématika – protiklad velkého, moderního města a života v bídě a chudobě
- Víno – věnováno démonu alkoholu, mluví o lidské potřebě uměle vyvolávat potěšení a rozkoš
- Květy zla – básně jsou plné bolesti, zániku a celkově negativní energie
- Vzpoura – revolta proti Bohu ve spojení se Satanem, která je ovšem marná. Básně jsou plné výsměchu a vzdoru.
- Smrt – motivy konce, zániku a smrti – konec vnímán jako naděje vzniku něčeho nového a lepšího
Znaky tvorby:
- jsou zde vystiženy protiklady → život x smrt, krása x ošklivost
- je zde oxymóron (= spojení dvou slov, který se navzájem vylučuje)
- v básních líčí lásku a její krásu x láska a její zklamání, nevěra
- hledání krásy v ošklivosti, bolesti, …
- popisuje umění jako štěstí a harmonii života, obyčejný život je nudný a zlý
- často se objevují symboly, metafory a jiná obrazová pojmenování
- inspiroval se také vjemy, které dráždí smysly (zvuky, vůně, chutě, zrak)
- obdiv a zároveň nenávist k ženám
Kritika
Dílo vyvolalo v Paříži velký rozruch, šokovalo zejména svou upřímností, krutostí a zlem ukrytém v každém z nás; i kritici, Baudelairovi přátele, neměli odvahu napsat o sbírce byť pouze jedno kladné slovo, dílo tak zůstalo zcela zneuznáno; následně byl žalován za urážku náboženství a nemorálnosti, nakonec musel zaplatit pokutu; řada básní neměla být vůbec uveřejněna a nakonec byla kniha zakázána; později na jeho dílo navázal Paul Verlain nebo Arthur Rimbaud
„básník je ten, kdo dokáže ukázat slunce v hemžení hniloby“
Úryvek:
Zdechlina (Mršina, Mrcha)
Vzpomeňte, duše má, nač za letního rána,
jak stvořeného pro lásku,
jsme přišli: u cesty zdechlina rozežraná
na horkém loži z oblásků,
s nohama nahoru jak žena všeho znalá
a potíc jedy zpod žáru,
nedbale nestoudně dokořán otvírala
své břicho plné výparů.
Na tuto hnilobu zářilo slunce zlobně,
jak dopéci by chtělo tu
a velké Přírodě zas vrátit stonásobně,
co spojilo kdys v jednotu;
a nebe patřilo, jak zdechlina v své slávě
jako květ rozvíjí se dál.
Takový silný puch, že vy jste z toho v trávě
div neomdlela, na vás vál.
A mouchy bzučely nad břichem, z jehož hnilob
dralo se černo páchnoucích
pluků larv, valících se jako černý sirob
podél těch cárů živoucích.
To všecko klesalo a stoupalo jak vlna
či perlilo se praskajíc;
to tělo, řekl bys, nafouklé mlhou zplna,
množí se, žije ještě víc.
Ten svět tak prazvláštní zněl hudbou, jako v dálce
peřeje nebo vítr zní,
či zrní, které se obrací na opálce
za rytmického třesení.
Tvary se stíraly a jenom snem už byly,
na dávném plátně lehýnce
hozeným náčrtem, jejž mistr v pravou chvíli
dokončí dík jen vzpomínce.
Tam za skalisky nás pozorovala vztekle
neklidná psice, číhajíc
na chvilku, kdy se zas zakousne do rozteklé
mršiny, z níž teď nemá nic.
– A přece jedenkrát budete, není zbytí,
jak tohle svinstvo plné much,
vy, hvězda očí mých, vy, slunce mého žití,
vy, vášeň má i strážný duch!
Ano! jak tohleto, královno spanilosti,
svátostmi zaopatřenou
vás dají do země práchnivět mezi kosti,
pod tučnou trávu zelenou.
Pak rcete, kráso má, těm červům, kteří v šeru
polibky žrát vás budou dál,
že božskou podstatu i tvar svých lásek věru,
ač dávno tlím jsem uchoval!
