Kniha: Kytice
Autor: Karel Jaromír Erben
Přidal(a): Leontýna
V klubu mladých čtenářů vydal jako svou 4927. publikaci Albatros, v Praze roku 1976
Karel Jaromír Erben
(7. listopadu 1811, Miletín u Hořic v Podkrkonoší (okres Jičín) – 21. listopadu 1870, Praha) byl český historik, právník, archivář, spisovatel, básník, překladatel a sběratel českých lidových písní a pohádek; představitel literárního romantismu.
Životopis:
Po svých studiích na gymnáziu v Hradci Králové a v Praze byl zaměstnancem Královské české společnosti nauk a sekretářem Českého muzea. Od roku 1851 působil jako archivář města Prahy a od roku 1864 se stal ředitelem pomocných úřadů pražských. Ve svých studijních letech se Erben stýkal s Karlem Hynkem Máchou a později se také seznámil s Františkem Palackým, s nímž spolupracoval (mj. na přípravě českého diplomatáře) a jehož politickými názory byl trvale ovlivněn. Spory s Martinem Hattalou Erbena vyčerpávaly a přispívaly ke zhoršení jeho zdravotního stavu.
Erben je znám především jako sběratel lidové poezie. Ve smyslu názorů bratří Grimmů hledal v ústní lidové slovesnosti odraz starých náboženských mýtů, jež lidové podání a tradice během věků přetvořily a často zakryly. Výsledkem Erbenovy sběratelské činnosti byly tři svazky Písní národních v Čechách (1842–1845), jejich přepracované a rozšířené vydání vyšlo roku 1864 s titulem Prostonárodní české písně a říkadla.
Nejvíce však Erben proslul sbírkou Kytice z pověstí národních (1853), zkráceně jen Kytice), která vyšla podruhé roku 1861, a to v rozšířené verzi (s oddílem příležitostných písní) s názvem Kytice z básní K. J. Erbena. Jádrem této sbírky je dvanáct básní oddílu Pověsti národní, jimž předchází úvodní báseň Kytice.
Dílo:
Těžiště svého odborného zájmu Erben spatřoval v edicích folklórních materiálů, především českých lidových písní. Srovnával jejich varianty a vyhledával mezi nimi text, který nejlépe odpovídá předpokládanému původnímu tvaru. Na písně se díval jako na zpívané texty, přihlížel proto i k nápěvům, které rovněž vydával. Erben neuznával vzpoury proti osudu, uctíval daný řád. V jeho básních se opakují témata viny a trestu.
- Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních (1865) – jakási „slovanská čítanka“ (k dispozici online)
- Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských (1869) – „slovanská čítanka“ ve zkrácené úpravě a v českém překladě
- Kytice z pověstí národních (1853, rozšířené vydání 1861) – jediná sbírka básní, kterou vydal; podkladem Kytice jsou staré české lidové báje
- Písně národní v Čechách- obsahuje 500 písní
- Prostonárodní české písně a říkadla (1864) – pětidílná sbírka folklóru z Čech. Toto dílo je velmi ovlivněno romantismem, ten předpokládal, že lidová slovesnost je projevem nedochovaného prastarého mýtu, který vyjadřuje jakousi národní povahu (charakter). Tento mýtus měl vyjadřovat ucelený soubor představ o vztazích mezi lidmi navzájem a mezi lidmi a přírodou. Karel Jaromír Erben se tento mýtus pokoušel znovu sestavit.
- České pohádky
Erben se nespokojil s tím, že by lidovou tvorbu pouze sbíral, snažil se ji kriticky zkoumat a tím ji i ovlivňovat.
- Mladší bratr – vlastenecké dílo
- Večer – vlastenecké dílo
- Tulák
- Na hřbitově
K jeho sběratelské činnosti je vhodné dodat, že sbíral lidové písničky, říkadla, pohádky atd. pouze z Čech, nikoliv na Moravě. Tam působili například František Sušil, František Bartoš nebo Františka Stránecká.
Historická díla
- Rukopis musejní letopisů Kosmových
- Ondřej Puklice ze Vstruh
- Příspěvky k dějepisu českému, sebrané ze starých letopisů ruských
- Měsíčník hodin staročeských na Staroměstské radnici
- Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae – Výtahy listin Čech a Moravy. Dílo se zabývá nejstaršími českými a moravskými listinami do roku 1253, tj. smrti Václava I. Pravděpodobně jeho nejvýznamnější práce z oblasti historie. Dalšími díly navázal Josef Emler.
- Sebrané spisy Jana Husa
Napsal vědecká pojednání k legendě o svaté Kateřině, Tomáši Štítném, J. A. Komenském.Dále vydal několik starších českých děl, podílel se na překladech Soudního a konkursního řádu a Občanského zákoníku.
Romantismus:
Široké umělecké hnutí především první poloviny 19. století, které vzniklo jako umělecký protiklad klasicismu a jako reakce na hluboký rozpor mezi realitou a humanistickými ideály, které proklamovala Velká francouzská revoluce. Své jméno dostalo od románu, tehdy moderního slovesného útvaru, v němž obraznost a citovost převládala nad rozumovostí.
V Čechách se objevuje až ve 30. letech 19. století. Český romantismus čerpá inspiraci především z francouzské, anglické a německé literatury.
Charakteristické znaky Romantismu v Čechách:
- převládá snovost nad rozumem
- děj je většinou umístěn v nespoutané krajině nebo exotických krajích kam autor utíká
- autor většinou splývá s hrdinou
- hrdinové jsou vždy něčím výjimeční
- objevují se scény z opuštěných hradů nebo zřícenin, ze hřbitovů a okolí jezer
- autor v díle vyjadřuje své subjektivní pocity
- romantický hrdina
- bojuje proti nepravostem světa,ale nedojde k úspěchu,protože je ve svém boji sám; má pocit, že mu nikdo nerozumí, hledá únik v přírodě
- vždy miluje nešťastně, protože miluje vždy vysněný ideál, ne skutečnou ženu; své zklamání často nemůže přežít
- romantická hrdinka
- na rozdíl od hrdiny nikdy neporuší společenské konvence
- neopustí manžela nebo nezruší slib zasnoubení
Další autoři romantismu:
Svět: George Gordon Byron , Walter Scott, Thomas Moore (Anglie), Jean Paul, Novalis, bratři Grimmové (Německo), Geradr de Nerval, Victor Hugo (Francie), Alexander Sergejevič Puškin, Nikolaj Vasiljevič Gogol (Rusko),Edgar Allan Poe, Walt Whitman (Amerika)
Čechy: Karel Hynek Mácha, Karel Sabina, Josef Kajetán Tyl, Josef Václav Frič, Václav Kliment Klicpera
Charakteristika Tvorby:
1) personifikace (polidštění)
2) zvukomalba – hláskou „l“ a „s“
3) baladická zkratka – vyšla babice, kůže a kost
4) stručný a názorný popis osob – malá, hnědá, tváře divé
5) metafory, epiteta
6) apostrofy (básnická zvolání)
7) neslovesné věty, hutné dialogy
Rozbor díla:
– 13 baladických básní (původně 12), romantické rysy (X vymykání, polemizování), obraz dávných lidových představ a lidového názoru na život ( životní úděl člověka), vliv bájí
– základní motivy: boj člověka s přírodou, víra v nadpřirozené síly (bezmocnost), základní vztahy mezi lidmi (neposlušnost, vražda, péče o dítě), zvláště vztah matky a dítěte (motiv mateřské lásky nebo nelásky), motivy viny a trestu (narušení základních vztahů vede ke konfliktu), osudovost – jedinec často nucen volit, ale nevyhne se tragédii (neúměrně vsoký a nevyhnutelný trest)
– jediná Erbenova básnická sbírka, vychází v roce 1853, nejdříve byla vydávaná v časopisech
– časoprostor básní je neurčitý, symbolický (les, jezero, chalupa)
– inspirace : české báje
– Výrazný rým, zvukomalba, přirovnání, metafora, epiteton, personifikace, apostrofy, elipsy, živé dialogy, názorná popisnost postav a přírody
– lyrickoepické básně formou lidových balad
– i jiný druh epiky – pohádka (Zlatý kolovrat), pověst ( Věštkyně), legenda ( Záhořovo lože), pohanský mýtus (Polednice), místní lidová pověst (Poklad)
– využití jazyku → typické pro lidovou poezii a umělecký básnický text
– výrazné romantické prvky → líčení přírodních reálií ( motivy hřbitovů, lesů či jezera) a nadpřirozené bytosti
– Kytice a Věštkyně – motiv národního smutku a naděje, matka (matka se převtělí v květ mateřídoušky) = vlast, národně buditelské a politické poselství
– Poklad a Dceřina kletba – motiv mateřské viny, narušení vztahu mezi matkou a dítětem
– Svatební košile a Vrba – vztah mrtvých k živým
– Polednice a Vodník – nepřátelské nadpřirozené bytosti
– Zlatý kolovrat a Záhořovo lože – motiv dobra, pohádkový námět, vina, pokání a vykoupení
– Štědrý den (měla proti němu stát Svatojánská noc, ale nedokončena) a Holoubek (měl být středem sbírky) – kontrast motivů štěstí a smutku, lásky a smrti
– Lilie – balada přidána ve 2. Vydání (1861)
– Venkovské prostředí, čas objektivního vyprávění je absolutní
Celková charakteristika postav:
Hrdinové jsou smířeni se svým osudem, ať už je dobrý či špatný. Za své prohřešky, ať už jsou úmyslné či nikoliv, jsou souzeni. Přijímají pokorně trest za svoji vinu bez ohledu na čas a společnost.
Zaměřeno na ženy – matky – zamyšlení nad mateřskou láskou a jejími úskalími,
Kytice
Zemřela matka, její děti po ní velice truchlily a tak se matka převtělila do květů Mateřídoušky, které porůstaly celý její hrob. – Autor matkou myslí vlast a sirotky lid po událostech roku 1848.
Poklad
Na Velký Pátek běží pěkně oblečená žena lesem, na ruce nese dítě. Běží do kostela na mši. V tom se v lese ztratí, všechno kolem se najednou změní a před ní uprostřed cesty objeví je velká skála s vchodem. Přijde ke skále, ze vchodu zahlédne jasné světlo, dovnitř se však bojí. Pochvíli se přeci jen odváží a jde dál do skály. Kolem vidí samé zlato a drahokamy. Chvíli přemýšlí, zda by si kousek z toho pokladu měla vzít domů, mohla by se ona i dítě míti velice dobře. Položí tedy dítě na zem a začne si nabírat poklady. Když už má všechno naplněné uvědomí si, že by již dítě na ruce neunesla. Nechá ho tedy samotné čekat v oné skále a běží domů poklad schovat. Hned zas rychle zpátky do skály, aby dítě mohla domů odnést. Ale když tam viděla ty poklady, opět si nabrala a dítě tak opět nechala čekat a běžela domů poklad schovat. Doma už jen přemýšlela, jak si bude žít a když truhlu s pokladem otevřela zjistila, že místo zlata je tam jen kamení. Najednou si vzpomněla na ubohého synky, kterého nechala v jeskyni. rychla utíkala zpátky,ale už tam nebyla ani skála ani její synek. Žena ho všude hladá ale marně, chodí stále do kostela, trápí se a prosí Boha o odpuštění.
Když uplyne rok, spěchá žena zas na Velký Pátek rychle k té skále, snad bude otevřená. Tentokrát už nedbá na poklady, hledá jen svého hošíka. Najde ho a rychle s ním spěchá domů. Hned jak vyjdou ven, skála se za nimi zavře.
A žena se s hrůzou blíží
a ve strachu a v naději
tu po jizbě se ohlíží.
Snad ji vábí stříbro, zlato? –
Ach, již ona nedbá na to! –
„Haha, mama, haha, mama!“
po celý rok oplakané,
potleskuje ručičkama!
Ale v ženě není dechu,
a hrůzou se celá třese,
a ve zoufanlivém spěchu
chopíc dítě do náručí,
dlouho síní odtud nese.
A třesk, třesk! huhu! to hučí
jí s patách ve vrchu klíně;
praskot hrozný, vichr skučí,
zem se třese, hluk a lomoz –
jí v patách se boří síně!
„Ach, rodičko boží, pomoz!“
v úzkosti tu volá žena,
zpět prohlednouc poděšena.
Svatební košile
Mladá dívka klečí, pláče a modlí se k Panně Marii, aby jí vrátila milého, který jí odešel do ciziny. Nemá již nikoho jiného, protože celá její rodina je již po smrti. Vtom někdo ťuká na okno, je to její milý a láká jí ven. Dívce se do noci moc nechce, ale milý jí přesvědčí aby s ním šla a ještě v noci si ho vzala za muže. Jdou tedy spolu nocí a milý ji přesvědčí a vyhodila vše, co měla u sebe křížek, růženec i modlitební knížky. Dívka byť nerada, vše vyhodí a pospíchá se svým milým dál. Najednou přijdou až k hřbitovu a tu začíná děvčeti docházet, že její milovaný již není mezi živými a chce si ji vzít sebou na onen svět. Její milý jí dokonce vyhodí i košile, který pro něj šila. Děvče se schová v hrobce a zavře dveře na závoru. Její milovaný se za ní dobývá a prosí o pomoc mrtvolu, která je v hrobce spolu s dívkou. Ovšem dívčiny modlitby mrtvolu udrží v klidu až do svítání. Tu se vše uklidní a všichni mrtví se vrací do svých hrobů. Když jdou vesničané na mši, najdou dívku v hrobce a košile roztrhané všude kolem.
„Maria Panno, při mně stůj,
u syna svého oroduj!
Nehodně jsem tě prosila:
ach odpusť, co jsem zhřešila!
Maria, matko milosti,
z té moci zlé mě vyprosti.“
A slyš, tu právě nablízce
kokrhá kohout ve vísce;
a za ním, co ta dědina,
všecka kohoutí družina.
Tu mrtvý, jak se postavil,
pádem na zem povalil,
a venku ticho – ani ruch:
zmizel dav, i zlý její druh. –
Ráno když lidé na mši jdou,
v úžasu státi zůstanou:
hrob jeden dutý nahoře,
panna v úmrlčí komoře,
a na každičké mohyle
útržek z nové košile. –
Dobře ses, panno, radila,
na boha že jsi myslila
a druha zlého odbyla!
bys byla jinak jednala,
zle bysi byla skonala:
tvé tělo bílé, spanilé,
Bylo by co ty košile!
Polednice
matka vaří v kuchyni oběd a její dítě neustále brečí. Snaží se ho utěšit, ale dítě ne a ne přestat. Když už matka neví, co má s dítětem dělat, pohrozí mu tím, že na něj zavolá polednici. Když tu se otevřou dveře a přijde do světnice polednice a chce po matce dítě. Matka si vezme dítě na klín a pevně ho drží. Najednou omdlí. V tom se vrací otec z práce. Matku se mu podaří vzkřísit, ale dítě je mrtvé.
Pojď si proň, ty polednice,
pojď, vem si ho, zlostníka!
A hle, tu kdos u světnice
dvéře zlehka odmyká.
Malá, hnědá, tváři divé
pod plachetkou osoba;
o berličce, hnáty křivé,
hlas – vichřice podoba!
„Dej sem dítě!“ – „Kriste Pane,
odpusť hříchy hříšnici!“
Div, že smrt ji neovane,
ejhle tuť – polednici!
Zlatý kolovrat
Král při lovu zvěře zabloudí, dojede k chaloupce. V chaloupce krásná přadlena, přinese králi napit vody. Král se do dívky hned zamiluje a požádá ji o ruku. Dívka nehce svolit dříve než se vrátí její nevlastní matka se sestrou z města. Král tedy odjede a vrací se druhý den opět k chaloupce, aby požádal o dívčinu ruku přímo u macechy. Macecha – zlá baba – zkouší nabídnout králi za ženu svou vlastní dceru, ale tu král nechce a poručí babce přivést svou nevlastní dceru ráno na jeho hrad.
Ráno se tedy všechny vydají na hrad. Macecha s dcerou s sebou berou nůž a sekyru, dívce je vše divné, proto se ptá, na co to mají. Odpoví, že na obranu před hady a lesní zvěří. Ale když přijdou do lesa, zabijou dívku, od těla odříznou údy a vypíchnu oči, které si pak vezmou sebou na hrad. Na hradě babka podstrčí králi vlastní dceru, a protože si jsou s nevlastní derou velmi podobné, král nic nepozná a vystrojí svatbu. Osmý den odjíždí král do bitvy a přikáže své ženě, aby doma pilně předla.
Mezitím torzo mladé dívky najde v lese stařeček a odnese jej do jeskyně. Pošle pachole se zlatým kolovrátkem k hradu, aby jej vyměnil za nohy. Babce i její dceři se zdálo divné, že chce nohy, ale dcera kolovrat tak moc chtěla, až nakonec nohy vydala. Poté pachole přiběhlo se zlatou přeslicí, kterou vyměnilo za ruce a nakonec i zlatý kužílek, který vyměnil za oči. Stařeček vše spojil s torzem mrtvé dívky a dívku oživil.
Když se za 3 týdny vrátil král z války, poprosil svou paní, aby mu na svém novém kolovrátku něco upředla. Ta začala příst a zlatý kolovrátek začal zpívat písničku o hanebné vraždě, kterou spáchala babka se svou dcerou na ubohé dívce. Král se okamžitě vydal do lesa hledat svou lásku. Když dívku našel, vzal si ji za ženu. A babce s její dcerou nechal udělat přesně to, co ony udělaly ubohé dívce.¨
„Za ruce!? Divná, divná věc!
Ale já ji chci míti přec:
jděte, mamičko, do komory,
tam jsou ty ruce naší Dory,
přineste mu je.“
Pachole ruce přijalo,
do lesa zpátky spěchalo. –
„Podej mi, chlapče, živé vody,
nechť bude tělo beze škody,
jako bývalo.“
A ránu k ráně přiložil,
a v rukou oheň zas ožil;
a v jeden celek srostlo tělo,
jako by vždycky bylo celo,
bez porušení.
„Skoč, hochu, na cestu se měj,
mám zlatý kužel na prodej:
v královském hradě jej prodávej,
za nic jiného však nedávej,
nežli za oči.“
Štědrý večer
Ke konci adventu dívka přede len na svatební košile. Marie a Hana se rozhodnou, že půjdou na Štědrý večer o půlnoci k jezeru, kde jsou staré vrby, prosekají led a na hladině se jim ukáže jejich milý, jak praví legenda. Vydají se tedy o půlnoci na ono místo. První hledí do vody Hanička. Hanička vidí domek a hocha v zeleném kabátě a kloboukem na stranu – je to Václav. Poté přistoupí k hladině i Marie. Vidí plno mlhy všechno zatemnělé – je v kostele, a v něm rakev a černý kříž.
Po nějaké době, když je vše v plném květu, je svatba, Hanička se vdává a bere si ženicha přesně tak, jak ho viděla tenkrát o půlnoci u jezera.
Na podzim pak zemře Marie.
„Hano, Haničko, zlaté srdíčko,
jaké tam vidíš vidění?“
„Ach vidím domek – ale jen v šeře –
jako co Václav ostává –
však již se jasní – ach, vidím dvéře,
ve dveřích mužská postava!
Na těle kabát zeleni temné,
klobouk na stranu – znám jej, znám,
na něm ta kytka, co dostal ode mne –
můj milý bože! Václav sám!“
Na nohy skočí, srdce jí bije,
druhá přikleká vedle ní:
„Zdař bůh, má milá, zlatá Marie,
jaké ty vidíš vidění?“
Holoubek
Mladá žena jde kolem hřbitova a truchlí po svém zesnulém manželovi. Potká mladého hocha a ten ji nabídne, aby si ho vzala a na nebožtíka zapomněla. Žena váhá, ale po týdnu na mrtvého zapomene a vdá se za onoho mladíka. Nevěsta rychle zapomněla na svého muže, kterého ještě nedávno milovala a plnými doušky si užívá nového muže. Uběhly už 3 roky a u hrobu nebožtíka na dubu sedává smutně bílý holoubek. Celé dny vrká a nejvíce to vadí té ženě, která na nebožtíka tak rychle zapomněla. žena neví co má dělat, smutné vrkání jí tak vadí a vina ji tak tlačí, že skočí do řeky a zabije se.
Teče voda, teče,
vlna vlnu stíhá,
a mezi vlnami
bílý šat se míhá.
Tu vyplývá noha,
tam zas ruka bledá:
žena nešťastnice
hrobu sobě hledá! –
Vytáhli ji na břeh,
zahrabali skrytě,
kde cesty pěšiny
křižují se v žitě.
Nižádného hrobu
jí býti nemělo:
jen kámen veliký
tlačí její tělo.
Vodník
V noci sedí vodník na topole a šije si šaty na svatbu.
děvče brzy ráno vstane a chce si jít k jezeru vyprat šátky. Matka ji přemlouvá, aby zůstala doma, protože měla špatný sen. Dcerka se nenechá matkou odradit a přesto k jezeru vyrazí. Jakmile namočí první šátek, voda ji vtáhne dolů. Dívka žije pod vodou a zpívá svému synkovi, jak je smutná, protože nemůže vidět svou maminku, že žije s vodníkem, který sbírá dušičky a nebýt jeho raději by zemřela. Vodník se jí ptá, co to zpívá, že pokud toho nenecha promění jí v rybu. Žena se svému muži omlouvá a prosím ho aby ji pustil ke své matce aspoň na krátký čas, aby se s ní mohla rozloučit. Vodník by jí rád pustil, ale nevěří ženské mysli. Nakonec tedy svolí, ale musí mu slíbit, že se s žádným člověkem nebude objímat, ale do klekání musí být zase zpátky v jezeře. A jako jistotu si vodník nechá u sebe syna.
Když se dívka s matkou vidí, radostí ji objímá. Bojí se večera, až se bude muset vrátit zpátky. Matka ji ale nechce nechat odejít zpět. Zavře se s ní v komoře a čeká. Večer chodí vodník po dvoře, bouchá na dveře, volá svojí ženu domů, aby připravila večeři. Matka ho odežene. O půlnoci zas přijde vodník a bouchá na dveře, volá svojí ženu domů, ať mu ustele postel. Matka ho zase sprostě odežene. Nad ránem zas přijde vodník, volá svojí ženu domů, že dítě pláče a má hlad. Dcera chce jít za svým synkem, ale matka ji zastaví a řekne vodníkovi, aby dítě přinesl na jejich práh, pokud pláče. Nastala velká bouře a do toho je slyšet dětský pláč, žena se strachuje o dítě. Najednou se pode dveřmi objeví krvavá kaluž. Když matka otevře, leží tam její vodnický vnouček bez hlavy.
Když klekání odzvonili,
buch, buch! venku na dvéře:
”Pojď již domů, ženo moje,
nemám ještě večeře.” –
”Vari od našeho prahu,
vari pryč, ty lstivý vrahu,
a co dřív jsi večeříval,
večeř zase v jezeře!” –
O půlnoci buch, buch! zase
na ty dvéře zpukřelé:
”Pojď již domů, ženo moje,
pojď mi ustlat postele.” –
”Vari od našeho prahu,
vari pryč, ty lstivý vrahu,
a kdo tobě prve stlával,
ať ti zase ustele!” –
A potřetí buch, buch! zase,
když se šeřil ranní svit:
”Pojď již domů, ženo moje,
dítě pláče, dej mu pít!” –
”Ach matičko, muka, muka –
pro děťátko srdce puká!
Matko má, matičko zlatá,
nech mne, nech mne zase jít!” –
”Nikam nechoď, dcero moje!
Zradu kuje vodní vrah;
ač že péči máš o dítě,
mně o tebe větší strach.
Vari, vrahu, do jezera!
Nikam nesmí moje dcera;
a pláče-li tvé děťátko,
přines je sem na náš práh.” –
Na jezeře bouře hučí,
v bouři dítě naříká:
nářek ostře bodá v duši,
potom náhle zaniká.
”Ach matičko, běda, běda,
tím pláčem mi krev usedá:
matko má, matičko zlatá,
strachuji se Vodníka!” –
Vrba
Muž se při snídani ptá své ženy, jak to, že je přes den zdravá a noci leží její tělo bezvládně jako mrtvé a ani pláč jejich dítěte ji neprobere. Žena říká, že to tak má celý život a je jí to tak souzeno. Muž nevěří slovům své ženy a vydá se poradit k bábě. Bába mu řekne, že jeho žena má jen půlku života a že ta druhá půlka je ve vrbě s bílou kůrou. Muž neváhá a jde vrbu pokácet. Když vrba padne k zemi, muže se rozběhne k domovu. Jeho paní je mrtvá. Muž si uvědomí, co provedl, jde k vrbě a ptá se co má dělat. Vrba mu poradí ať z jejího proutí nechá udělat kolébku a do kolébky dá své dítě, aby neplakalo, bude to jako obejmutí od jeho maminky. Zbytek proutí ať zasadí kolem vody, až bude chlapec větší bude si z něj vyřezávat píšťalka a povídat si tak se svojí maminkou.
žluté proutí roste na ní:
s tou je duše tvojí paní!“ –
„Nechtěl jsem já paní míti,
aby s vrbou měla žíti;
paní má ať se mnou žije
a vrba ať v zemi hnije.“ –
Vzal sekeru na ramena,
uťal vrbu od kořena;
padla těžce do potoka,
zašuměla od hluboka,
zašuměla, zavzdychala,
jak by matka skonávala,
jak by matka umírajíc,
po dítku se ohlédajíc. –
„Jaký shon to k mému domu?
Komu zní hodinka, komu?“ –
„Umřela tvá paní milá,
jak by kosou sťata byla;
zdráva chodíc při své práci,
padla, jako strom se skácí;
zavzdychala umírajíc,
po dítku se ohlédajíc.“ –
„Ó běda mi, běda, běda,
paní zabil jsem nevěda,
a z děťátka v tuž hodinu
učinil jsem sirotinu!
Lilie
Zemřela mladá dívka, a přála si, aby byla pochována v lese místo na hřbitově, protože tam nebude slyšet žádný nářek a pláč, jen zpěv ptáků a její srdce bude šťastné. Za rok již hrob porostl vřesem a do tří let na něm vyrostla krásná bílá lilie.
Jednoho dne pán vyrazil se svou chasou na lov do lesa. Najednou spatří bílou laň, chce jí skolit, ale najednou před sebou vidí bílou lilii. Přikáže svému sluhovi, aby ji vykopal a zasadil na jeho zahradě, protože bez ní už nebude moci žít. Pán je lilií jako omámený a přikáže sluhovi, ať ji střeží ve dne i v noci. Sluha lilii opatruje dva dny, ale třetí noci vzbudí sluha pána, že lilie mluví a chodí po zahradě. Pán požádá duši mrtvé dívky (lilii) o ruku a dokonce s ní má i synka. Jednoho dne musí pán odjet a požádá svou matku, aby jeho choť hlídala. Pánova matka jeho ženu nenávidí, proto ji i jeho dítě zabije. Po návratu se pán vše dozví a ptá se zlé matky proč tak učinila.
Vdala se ze něj; blaze bydlila,
až i synáčka jemu povila.
Pán hody slaví, štěstí svého jist;
tu mu královský posel nese list.
„Můj věrný milý!“ tak mu píše král,
„chci, abys zejtra ke službě mi stál;
chci, aby přijel každý věrný leh,
potřeba velká – všeho doma nech.“
Smutně se loučil s milou chotí svou,
jako by tušil svou nehodu zlou.
„A když mi strážcem nelze býti tvým,
svou matku tobě strážcí zůstavím.“
Špatně mu matka vůli plnila,
špatně manželku jeho střežila;
na nebi slunce – pobořena síň:
„Zhyň, paní noční! Zhyň, obludo, zhyň!“
Dceřina kletba
Rozmlouvá matka s dcerou, proč je dcera tak smutná Dcera říká, že zabila své nemanželské dítě a chce se jít oběsit, protože s takovou vinou nemůže dál žít. Matka se ptá, co vzkáže chlapci, který za ní chodíval. Dcera mu vzkáže požehnání a červa v duši, za to že ji lhal. A matce vzkáže kletbu za to, že ji špatně vychovala.
„Oh, zabila jsem děťátko,
matko má,
oh, zabila jsem děťátko,
své ubohé zrozeňátko –
žalostí bych pošla hned!“
A co míníš učiniti,
dcero má,
a co míníš učiniti,
kterak vinu napraviti
a smířiti boží hněv?
„Půjdu hledat květu toho,
matko má,
půjdu hledat květu toho,
kterýž snímá viny mnoho
a vzbouřenou chladí krev.“
A kde najdeš toho květu,
dcero má,
a kde najdeš toho květu
po všem široširém světu,
v které roste zahrádce?
„Tam za branou nad vršíkem,
matko má,
tam za branou nad vršíkem,
na tom sloupu se hřebíkem,
na konopné oprátce!“
Věštkyně (úlomky)
