Lakomec - rozbor díla [17]

rozbor-díla

Kniha: Lakomec

Přidal(a): Kytiska

Jean-Baptiste Poquelin Moliere

Dal světovému dramatu tradici komedie charakterů v jedinečné podobě. Mnozí jej proto pokládají za největšího komediografa světové dramatické tvorby. Obdivoval se mu například Goethe – ten Moliera nazval komediantem, jehož velikost dosáhla hranic tragédie.

Původně se však připravoval na zcela jinou životní dráhu. Vzdělání získal v jezuitské koleji v Clermontu, pak studoval práva a měl se podle přání otce stát notářem. V roce 1642 přišel v doprovodu krále Ludvíka XIII. Do Narbonne jako člověk, který má před sebou skvělou právnickou kariéru. Ale osud určil jinak V Narbonne se Moliere seznámil s hereckou rodinou Béjarových. Madeleina, nejstarší z několika sester, se stala jeho přítelkyní. A tak se v roce 1643 zřekl úřadu, který měl převzít po svém otci, a rozhodl se pro divadlo.

V následujícím roce založil s Madeleinou Illustre Théatre, jež ovšem záhy pro dluhy zaniklo. Moliere vstoupil do kočovné herecké společnosti, s níž po řadu let putoval po francouzském venkově. V roce 1654 se potkal s herci italské komedie dell’arte a podle jejich vzoru napsal první scénáře a první hru. V době kočování získal nezaplatitelné zkušenosti, které byly asi rozhodující pro celou jeho tvorbu. I jako herec si zřejmě ověřoval možnosti, jak bavit a rozesmát obecenstvo, a využil toho nepochybně i ve své kariéře dramatika. Společnost, již Moliere vedl, si získala dobrou pověst a těšila se i vážnosti. S pomocí přátel se dostala i do Paříže. 24. Října 1658 – což je datum pro francouzské divadlo památné – vystoupila před králem Ludvíkem XIV. Ve starém Louavru. Společnost hrála Corneillova Nikomeda, v němž drtivá přítomných diváků obdivovala v předešlém provedení předního pařížského tragéda Montfleuryho. Molierův přirozenější způsob hraní se vedle tohoto rétora jeviště zdál být nevýrazný. Osud společnosti byl na vážkách – a také možná i osud velkého komediografa, neboť kdo ví, jak by se dále utvářela jeho tvorba, kdyby nadále zůstal venkovským herce. Ale Moliere uvedl krátkým improvizovaným projevem pohotově frašku Zamilovaný doktor – a s ní zvítězil. Král dal povolení, aby Molierova společnost spolu s italskými herci vystupovala v paláci Petit-Bourbon a později v Palais-Royal. Začala Molierova mistrovská léta.

Nebyl to lehký život. Moliere byl stále vystaven nejrůznějším, často zavilým a nenávistným útokům. Dostával se do ostrých sporů, v nichž jeho protivníci používali všechny zbraně. Jeho působení v Paříži bylo vlastně jediným velkým bojem, který ukončila až Molierova smrt. Proti svým mocným a vysoce postaveným nepřátelům se mohl udržet jen proto, že mu ochranu poskytoval sám král. Nebylo to ovšem zadarmo. Kromě jiného musel Moliere přispívat k lesku Ludvíkových versailleských dvorních slavností, organizovat je, psát pro ně texty. V roce 1663 napsal na královu žádost Versailleské impromptu (dílo menšího rozsahu a většinou prosté svou formou). Byla to hořká satira na divadelní společnost Hotelu de Bourgogne, která neustále útočila na Molierovo postavení u dvora, zpochybňovala profesionální úroveň Molierova společnosti. Neštítila se ničeho, což dokazuje i aféra kolem Molierova sňatku s Armandou Béjartovou. Byla o mnoho mladší než Moliere a o jejím původu kolovaly mnohé pověsti. Jedna z nich tvrdila, že je dítětem Moliera a Madeleiny. I to vmetli Molierovi divadelní soupeři do tváře: přímo jej obvinili z incestu. Král odpověděl tím, že přijal Versailleské impromtu a šel Armadinu dítěti za kmotra. Přitom tento sňatek nebyl příliš šťastný, nepřinesl Molierovi klidné rodinné zázemí. Armanda byla svéhlavá, koketní a dělala Molierovi velkolepé scény končící neméně velkolepým pláčem.

Moliere povahou své dramatiky nezapřel, že patřil době začínajícího racionalismu, že svým dílem spolutvořil francouzský klasicismus. Pracoval systematickou metodou. Vzal si na mušku jistou lidskou vlastnost, obracel ji ze všech stran a přiváděl nositele této vlastnosti do situací, v nichž se v různých podobách neustále vyjevovala. Tak vyrůstají hlavní postavy jeho her ve velké společenské typy předvádějící určitý typ chování.

Další díla:

- „Zdravý nemocný“
- „Měšťák šlechticem“
- „Don Juan“
- „Misantrop“
- „Tartuffe“

Literárně historický kontext

a, Zařazení k uměleckému směru: klasicismus -> Velké století- ve Francii vláda Ludvíka XIV.
b, Zařazení do národního / evropského / světového literárního kontextu: světové
c, Vyjádření postoje ke skutečnosti (neutrální, ironický, zveličující….): Zveličující, avšak tak to musí být, aby se vystihla důležitost problému. Vypíchnutí, že tomu tak opravdu je Harpagon velice zveličen to tomu dodává tu satiru a vážnost, jak hrozné to je
d, Názorové východisko díla: Slepá láska k penězům zabíjí šlechta vs poddaní dá se chápat i v dnešním století – osobnost lidí zničující případ
e, Inspirační zdroj (jiné dílo, autor, životní osud, historická skutečnost…): historický podkontext – francouzská světská moc

Další autoři:

- Pierre Corneille
- Carlo Goldoni
- Daniel Defoe
- Jonathan Swift – satirické pamflety

Rozbor díla: Lakomec

Vypravěč

nemá vypravěče

Vyprávěcí způsoby

drama – monology a dialogy

Typy promluv

přímá řeč
střídají se monology a dialogy

Stylové rozvržení

napsáno vtipně a srozumitelně
často používaná ironie, nadsázka
Př.: Bez věna! To je ono to každému zacpe ústa. Bez věna! Proti tomuhle argumentu není obrana.

Útvary národního jazyka

jazyk spisovný občas hovorový
Hovorové: Ukrad jsem mu ji. Jaks to udělal?

Umělecké prostředky

Sarkasmus: To vy si chcete namastit kapsu touhle zločincovou lichvou?
Metafora: Ty si po tomhle ještě troufáš chodit mi na oči.
Hyperbola: Podřízli mi krk, ukradli mi všechny peníze!

Obsah:

Lakomec patří k vrcholným dílům francouzského dramatika. Jedná se o realistický obraz života pařížských měšťanů v 17. stol ve formě klasicistní komedie o pěti dějstvích. Za nejvýznamnější předlohu lakomce bývá považována komedie Hrnec antického dramatika Plauta o chuďasovu Eucliovi, který se náhodou stal majitelem hrnce plného peněz

Hlavní postavou je šedesátiletý Harpagon, který žije v Paříži, kde nabyl svého bohatství především obchodem a lichvou. Harpagon ve svém domě vládne tvrdou a despotickou rukou. Otec dvou dětí, krásné Elišky a ušlechtilého Kleanta, je také pánem domu svému kuchaři Jakubovi, dvěma vozatajům a hospodyni Klaudince. Peníze pro něj představují moc, blahobyt a uznání, ale opravdu to stačí ke štěstí?

V prvním dějství se nám ve svých rolích představují Eliška a Valér, kteří sní o společném životě, ale pociťují s nekonečným štěstím i obavy z toho, co tomu řekne Eliščin otec, kterému jde především o to, aby své děti výhodně provdal. Eliška a Valér vedou dialog do nějž se v mísí Kleant, Eliščin bratr. Ten má podobné trápení s láskou. Zamiloval se totiž do krásné, ale chudé ženy. Společně se snaží přijít na to, jak dojít svému štěstí. Pán domu, nic netušíc jejich rozmluvy, pozve si je na kobereček. Nejprve se zeptá Kleanta, jak se mu líbí žena jménem Mariana. Kleant, který netuší záměr svého otce, odpoví mu, že krásnější ženu neviděl. Otec se ho tedy ptá, zda by mu byla dobrou ženou. Kleant si v momentě začne protiřečit, ale Harpagon ho již neposlouchá a horlivě promlouvá k Elišce, které našel postaršího šlechtice Anselma, jež si ji chce vzít i bez věna. Aby Elišku přesvědčil, pozve si na pomoc Valéra, který si nechce starého blázna rozezlít a proto bez otálení všemu, co říká, přitakává. Eliška zuří vzteky a v zahradě, kde se nachází sami, se ho táže, co to mělo znamenat? Valér jí vysvětlí své důvody a v tom se k nim přiblíží Harpagon a oznamuje jim, že večer se koná zásnubní večere. Právě totiž vše domluvil s kuplířkou Frosinou, která ví, jak si přijít na své.

Po večeři si Harpagon všímá jen toho, aby někdo něco neukradl a proto si nevšimne významných pohledů mezi Marianou, jeho nastávající, a Kleantem. Po večeři si spolu mohou promluvit. Frosina, když vidí, co svým sobeckým chováním způsobila, snaží se najít, jak čtveřici zamilovaných pomoct. Pomocnou ruku jim o chvíli později nabídne Čipera, sluha mladého pana Kleanta, když ukradne kazetu s Harpagonovými penězi.

V momentě, kdy se o ztrátě dozvídá Harpagon, začíná ztrácet zdravý rozum i chuť do života. Nedokáže si svou existenci bez peněz představit. Celý rozhořčený se vydává na komisařství, kam si jako svědka pozve svého sluhu Jakuba, který vše svede na Valéra. Závidí mu jeho postavení, jehož dosáhl u pána za tak krátký čas. Zmatený Valér se přizná k lásce, jež chová k Elišce. U soudního stání jsou přítomni Harpagon, Kleant, Eliška i Maiana. Náasledně přichází Anselmo, který se už smířil s tím, že Eliška se jeho ženou nestane. Při menší roztržce se přijde na to, že Valér je synem Anselma, o kterém se všichni domnívali, že zahynul na moři. Anselmo jim povypráví celou historii a ve Valérovi a Marianě pozná své děti.

Toto neočekávané shledání je oslaveno dvojitou svatbu Elišky s Valérem a Kleanta s Marianou. Harpagon nakonec souhlasí pod podmínkou, že Anselmo vše zaplatí a navrch mu nechá ušít nový oblek.

Charakteristika postav:

Harpagon: je stěžejní postavou tohoto díla, na němž Moliére, demonstruje obraz lichváře, který je schopen pro své peníze obětovat cokoliv na světě. V sázku dá svůj citový život a gradace přibývá tím, že by byl ochotný obětovat i svou rodinu. Ztráta peněz pro něj znamená tragédii, pociťuje nenávist, ztrácí smysl pro realitu. Nedokáže rozumně a v souvislostech uvažovat, neuvědomuje si důsledky svého jednání.
Kleant: Mladý muž, který uznává morální hodnoty a ctí tradice. Ušlechtilý jinoch, který je rozhodnut za svou lásku bojovat. Jeho srdce je čisté a z toho důvodu nechápe otce. Doufá, že pochopí, co pro něj Mariana znamená. Kleant je muž, který má v sobě dítě, jemuž jsou intriky cizí a věci prožívá bezprostředně, impulsivně, tak jak přicházejí.
Valér: Pracovitý, cílevědomý a chytrý muž, který touží v životě něco dokázat. Jeho předvídavost je mu velmi nápomocná. Mezi jeho dobré vlastnosti patří čestnost i poctivost. Vždy si jde hrdě za svým přesvědčením a právě jeho tvrdohlavost, neústupnost v kombinaci s jeho vychytralostí mu umožnila získat si před všemi srdce krásné Elišky.

Hlavní myšlenka:

Autor poukazuje na skutečnost, že svět se mění a lidé se vydávají směrem, kde slušnost nahrazuje hulváctví, poctivost před práh vyhání přetvářka, lichvářství de ruku v ruce s okrádánm a chamtivost nezná hranic. Kniha ukazuje obraz soudobého francouzského života měšťanů, kde dává prostor různým společenským vrstvám a jak se na konci ukáže, peníze přece jen kazí charakter. Inu jedno přísloví pravý: ,,Všeho s mírou.“ Dále Moliére ve svých dílech, odsuzuje morálku, založenou na slepé poslušnosti hraničící až s tyranstvím. Vysmíval se výchově, z které pramenila tupá oddanost dětí vůči rodičům. Nesnášel špiclovský způsob života v rodinách a odmítal poslušnost církvi a jeho díla jsou toho důkazem.

Struktura díla:

Pro hru je charakteristická dobrá komediální technika, patrná jak v hlavní zápletce, tak i v dialozích. Moliére obratně využívá- slovní, situační i pohybovou komiku, kterou nalezneme v klasické frašce nebo italské lidové komedii dell arte. K antickému dramatu odkazuje jednota místa, času a děje. Hra je však psaná v próze, což tehdejšímu klasicistnímu vkusu odporovalo. Výrazná je psychologická kresba postav, jejichž rysy se utvářejí především k hlavnímu charakteru onoho lakomce. Harpagonovský motiv inspiroval mnohé umělce. U nás inspiraci Lakomcem nalezneme v díle bratří Čapků nazvaném: Ze života hmyzu, přesně řečeno ve dvojici Chrobáků.

Zajímavosti:

Moliére žil a působil v době, kdy naše národní kultura stagnovala pod vlivem pobělohorského temna. Český divák se tak s lakomcem seznámil až v 18. a 19. stol a to prostřednictvím překladu herce Gunthera z vlasteneckého divadla Bouda.
Commedia dell arte je druh improvizovaného divadla s ustálenými typy postav (např. Harlekýn, Colombina, Pantalone), které charakterizují určité společenské vrstvy a zdůrazňují určité lidské vlastnosti, které představují v karikované podobě. Mistrem commedie dell arte byl Carlo Goldoni. Z ostatních, evropských, zemích se výrazně uplatnila ve Francii.
Lakomec měl premiéru roku 1668 v pařížském Palais Royal a sám Moliére zahrál Harpagona, pro neúspěch však byla komedie po měsíci vyřazena z repertoáu. Dnes patří díky své aktuálnosti k nejhranějším a nejoblíbenějším hrám světového repertoáru.