Kniha: Legenda Emöke
Autor: Josef Škvorecký
Přidal(a): Poldejen
Žánr – novela
Hlavní postavy –
– redaktor, asi 30 let, pracuje v pražském nakladatelství, ještě svobodný, ale „sukničkář“, v Praze udržuje vztah s vdanou ženou (Margitka), intelektuál, vzdělaný, inteligentní, pragmatik, nedokáže navázat plnohodnotný vztah
– Emöke, Maďarka z Košic, vdova, 28 let, žije sama se svou malou dcerkou, po nevydařeném manželství odmítá muže jako příliš „fyzické“, je cele pohlcena náboženskou vírou
– učitel, třicátník, učí na venkově, klasický typ polovzdělance, závistivý, podlý, intrikán
Téma – hledání podstatných životních hodnot v konfrontaci několika různých životních postojů
Místo a čas děje – nejspíše polovina 50. let, blíže neurčená slovenská odborářská zotavovna
Forma – ich forma, vypravěčem je redaktor, chronologický vyprávěcí postup
Jazyk – dlouhá souvětí, minimum dialogů (netypické pro autora, vliv paralelně překládaného Faulknerova románu Báj), spisovná čeština v úvahových pasážích, hovorová i obecná v nečetných dialozích
Děj:
Tuto novelu Škvorecký napsal již na jaře 1958, kdy byl zaměstnán v nakladatelství Odeon v redakci revue Světová literatura. Její děj se odehrává v rozpětí několika dnů a líčí pobyt skupiny rekreantů ve venkovské zotavovně; těžištěm příběhu je popis zpáteční cesty rekreantů vlakem. Hrdinou a vypravěčem této prózy je pražský redaktor (alter ego J.Š.), který během pobytu v zotavovně vzplane láskou k tajemné Maďarce Emöke z východního Slovenska, jež ho přitahuje nejen svou krásou, ale současně i irituje svým horoucím náboženským přesvědčením. Emöke má za sebou nevydařené maželství , vdávala se bez lásky, peníze jejího manžela měly pomoci hlavně rodičům, otec se za války zapletl s ľuďáckým režimem. Manžel ale po únoru přišel o majetek a při útěku na západ byl zastřelen. Toto životní trauma vytěsní z jejího života erotično, odvrátí Emöke od „fyzického světa“ k duchovnu. Rozvíjející se citový vztah však ztroskotá kvůli úkladné intrice hrdinova spolubydlícího, provinčního učitele, přízemního, živočišného a závistivého človíčka. Učitel namluví Emöke, že jeho sok je v Praze ženatý, což redaktor neumí vyvrátit, byť to není pravda. V občanském průkazu má totiž vloženou fotografii své vdané pražské přítelkyně…
Druhá část novely popisuje vypravěčovu pomstu; v nevinné společenské hře při nudné cestě vlakem domů je učitel zesměšněn, protože nepochopí triviální princip jednoduché společenské hry.
Redaktor se pak po příjezdu z dovolené navrací do rutinovaného velkoměstského světa “drobných surovostí, klamů, podvodů, přetvářek a lží”, nedokáže a ani zřejmě nechce znovunavázat jakýkoli kontakt s Emöke.
Na rozdíl od hemingwayovských dialogů (tzv. staccatový dialog, tzn. krátké, úsečné věty) ve Zbabělcích se zde Škvorecký přiklonil zejména ve stylistickém ztvárnění Legendy k poetice W. Faulknera (mj. jeho Báje, kterou tehdy překládal), již ovšem obohatil o bluesové frázování svého vyprávění, sestávajícího z rozlehlých “faulknerovských” vět.
Novela konfrontuje tři různé životní filosofie: egoisticky uzavřenou, zbavenou vzdělání a morálky (učitel), touhu po přesahu každodenních hodnot a po božském absolutnu (Emöke) a ateistický skepticismus pragmatického pražského intelektuála (redaktor).
UKÁZKA (ze závěru novely)
Taková to byla pomsta. Ale když jsem pak přijel do Prahy a kráčel v tlačenici nádražního davu podzemní chodbou k východu, kde se rozsvěcovaly hrozny dívčích tváří, těch velkoměstských tváří, růžových pudrem, zjemnělých, krásných pražských tváří, a pak mě přijaly do svých barevných a temných jícnů hlučné ulice, ozdobené barevnými zvony letních šatů a stísněné hlukem každodenních nepříjemností, když jsem se znovu tajně sešel s Margitkou v modrobíle pruhovaných šatech, v diskrétním boxu u Myšáka, s Margitkou, která se živila karamelovým krémem a otáčela na mě něžné, zamilované oči, když jsem se zase začal účastnit té veliké hry drobných surovostí, klamů, podvodů, přetvářek a lží, v jejímž pozadí je touha po ztraceném ráji, po jiném, dokonalejším člověku, který snad kdysi byl a který snad zase jednou bude, ale teď se teprve rodí těžkým a velikým císařským řezem socialismu (snad se už batolí v plenkách v okruhu továrního mistra, ale to nevím, neznám, nemohu říct), byla už Emöke zase jen snem, jen legendou, která snad ani nikdy nebyla, vzdálenou ozvěnou jakéhosi cizího osudu, v jehož skutečnost jsem téměř přestal věřit. Nenapsal jsem jí, neposlal jsem knihy, které jsem chtěl poslat, filosofii, krátký soukromý kurs myšlení od Sokrata k Engelsovi, do Košic jsem nejel.
A časem, velmi brzy, rozhostila se ve mně lhostejnost k té legendě, ta lhostejnost, jež nám dovoluje žít ve světě, kde denně umírají tvorové naší vlastní krve na tuberkulózu a rakovinu, v žalářích a koncentračních táborech, v dalekých tropech na krutých šílených bojištích starého světa, který zešílel krví, v šílenství zklamané lásky, pod břemenem směšně nepatrných strastí, ta lhostejnost, která je naší matkou, naší spásou, naší zkázou.
Tak se stává příběh, legenda, a nikdo ji nevypráví. A přece někde žije člověk, odpoledne jsou horká a marná, a člověk stárne, je opuštěn, umírá. Zbývá jen deska, jméno. Možná ani deska, ani jméno. Ten příběh, tu legendu nosí ještě několik let někdo jiný v hlavě, a pak také umírá. A ostatní lidé nevědí nic, jako nikdy, nikdy, nikdy nevěděli nic. Jméno zaniká. I příběh, legenda. A po člověku není už ani jméno, ani vzpomínka, ani prázdno. Nic.
Ale snad někde přece zůstává alespoň otisk, alespoň stopa slzy, té krásy, té líbeznosti, toho člověka, toho snu, té legendy, Emöke.
Nevím, nevím, nevím.
Praha, jaro 1958
str. 70-72, Legenda Emöke, Československý spisovatel 1965, Praha
Dobová recenze – Josef Vohryzek, Host do domu, 1963:
“Legenda Emöke” je druhá kniha Josefa Škvoreckého. Nechci ho zařazovat do žádných přihrádek, ale domnívám se, že jeho spisovatelský profil nejlépe postihují dvě kategorie: humor a senzualismus.
Ve “Zbabělcích” dominoval humor nad sensualismem, a to ve dvou polohách: v satirické poloze, která nastavovala křivé zrcadlo maloměstské smetánce, a v poloze tragikomické, která nastavovala křivé zrcadlo vypravěčskému “já” a jeho světu, zlaté mládeži s jejími blazeovanými gesty, s její chutí po životě a naivní vitalitou, která se nemohla vybít, protože jí v každé situaci cosi podstatného unikalo.
V novele “Legenda Emöke” je poměr těch dvou složek převrácen. Je to zcela vážný příběh o lásce, který skončí tragicky. Na rekreaci ROH se mladý pražský intelektuál – vypravěčské “já” – zamiluje do Emöke, mladé, krásné dívky, která má za sebou nešťastné manželství, vypěstovala v sobě odpor k erotice a ke “všemu fyzickému” a nalézá řešení svého života v okultní víře. Mladému intelektuálovi se téměř podaří její předsudky přemoci, ale vznikající vztah pře kazí jiný rekreant, který je ztělesněním lidské hlouposti, sprostoty a pavlačového moralismu.
Jeho intrika je příliš malicherná, než aby pří běhu propůjčila tragičnost. Ta je spíš v tom, co je řečeno v dovětku, ale když jsem pak přijel do Prahy… byla už Emöke zase jen snem, jen legendou… Nenapsal jsem jí, neposlal jsem knihy, které jsem chtěl poslat, do Košic jsem nejel. A časem, velmi brzy, rozhostila se ve mně lhostejnost k té legendě… “
Čili tragičnost je právě v tom, že Emöke zůstala jen legendou, že láska nepřežila první vzplanutí, nebo že pouhé vzplanutí zanechalo iluzi lásky, jak chcete. Romantická stylizace úvodu a dovětku této novely nemění nic na tom, že je to tragédie bez koturnů, bez “tragických dimenzí”, tj. příběh o moderním člověku, který prohrává ne proti přesile, ale protože “cosi ho přesahuje a cosi mu chybí “.
Humor tohoto vážného příběhu není složitý a dvojsečný jako ve “Zbabělcích”. Je to ostrý, jednoznačný humor nenávisti k lidské inferioritě, která je nejen hloupá, ale hlavně zlá. Patří k paradoxům našeho literárního života, že Škvorecký, který je tak nenáviděn zastánci prostinkých teorií o kladných a záporných hrdinech, své postavy vždycky velice jasně klasifikuje – ovšem jinak než podle známých apriorních znamének plus a mínus. Škvorecký není “problémový” autor, ale vitalista a jeho klasifikace lidí má nevšední dar přirozenosti. Píše s gustem o těch, kdo žijí nebo chtějí žít naplno a přejí to všem, a píše s výsměchem o těch vnitřně “uzavřených”, o duševních mrzácích, kteří žít naplno neumějí a nechtějí a nepřejí to ani druhým.
Literární kontext – Novela byla napsána již v roce 1958, ale vhodná doba pro její vydání nastala až v roce 1963. Byla pozitivně přijata jak kritikou, tak i čtenáři. Novela se zařadila do liberálního proudu české literatury 60. let, vyšla i v edici Život kolem nás, v níž se prezentoval díla, jež odrážela, především ve srovnání s literaturou 50. let, mnohem plastičtěji každodenní všední realitu.
Filmová adaptace – TV film, 1997, 64 minut, režie – Vojtěch Štursa, hrají – Viktor Preiss, Miroslav Donutil, Ingrid Timková
Další dílo Josefa Škvoreckého – velmi rozsáhlé, vrcholy – romány Zbabělci, Mirákl, Příběh inženýra lidských duší, Tankový prapor; povídky – výbor Hořkej svět, Sedmiramenný svícen, Babylónský příběh, Prima sezóna; novela – Konec nylonového věku.
