Kniha: Lidé z maringotek
Autor: Eduard Bass
Přidal(a): kat
Eduard Bass
(*01. 01. 1888 – †02. 10. 1946)
Eduard Bass, vlastním jménem Eduard Schmidt, byl český spisovatel, novinář, zpěvák, fejetonista, herec, recitátor, konferenciér a textař. Byl jedním z představitelů demokratického proudu české meziválečné literatury. Proslul zejména knihami Klapzubova jedenáctka a Cirkus Humberto. Vystudoval v Praze obchodní akademii a poté byl skoro deset let obchodním zástupcem firmy svého otce. Roku 1910 vystoupil jako recitátor a zpěvák v kabaretu Bílá labuť. Jednalo se o spolutvůrce literárního kabaretu Červená sedma. Spolupracoval se satirickými časopisy a spolu s několika karikaturisty vydával Letáky.
V letech 1921–1942 působil jako fejetonista, reportér, soudničkář a divadelní kritik. Vydával kabaretní texty v edici Syrinx a satirický časopis Šibeničky. Později byl ředitelem v pražských kabaretech Červená sedma a Rokoko.
V letech 1921–1933 působil jako redaktor Lidových novin. Od roku 1933 byl šéfredaktorem Lidových novin, tuto činnost vykonával až do roku 1942. Zemřel 2. října 1946 v Praze na srdeční nemoc.
Psal díla posilující české národní vědomí. Bassova dlouholetá a intenzivní láska k cirkusu vyústila na začátku II. světové války v rozhodnutí vytvořit románovou kroniku cirkusového podniku jako kolektivního díla lidí oddaných společné věci – Cirkus Humberto.
Další díla:
Jak se dělá kabaret? – 1917
Náhrdelník: Detektivní komedie o jednom aktu – 1917
Klapzubova jedenáctka – 1922, příběh otce, který má jedenáct synů, ze kterých vytvoří profesionální, neporazitelný fotbalový tým. Bass se zde humornou formou zamýšlí i nad etikou a profesionalitou sportu.
To Arbes nenapsal, Vrchlický nezbásnil – 1930, literární parodie, které se setkaly s velkým ohlasem.
Cirkus Humberto – román byl zamýšlen jako povzbuzení českého národa, vyzdvihovány jsou spravedlnost, přímost, ctižádost. Bass zde na pozadí cirkusu sleduje tři generace cirkusáků. Ústřední postavou je Vašek Karas, syn šumavského zedníka, který odejde k cirkusu, nakonec se ožení s dcerou ředitele a sám se později stane ředitelem cirkusu, předtím však vystřídá mnoho činností u cirkusu.
Posmrtně
Vyšla celá řada jeho povídek, nejedná se o výbory sestavené jím, ale o posmrtná vydání jeho většinou ještě nepublikované tvorby. Kromě toho vytvořil řadu rozhlásků, šansonů, skečů a kupletů – některé z nich zlidověly (např. Nešťastný šafářův dvoreček)
Rozbor díla:
První vydání roku 1942
Tuto knihu napsal jako dík čtenářům za jejich lásku a pozornost, kterou věnovali jeho Cirkusu Humberto. Jedná se o tzv. cirkusový dekameron.
Žánr – novela. Význam spočívá v optimistickém přístupu ke světu, úsměvném humoru. Zaměřuje se na mravní sílu a schopnost českých lidí.
Záměr autora
Hlavní myšlenkou je podle mého názoru důležitost příběhů a vyprávění v lidské společnosti. Autor vyjadřuje názor, že i v nejobyčejnějších příbězích je veškerá moudrost světa. Právě podle nich se pozná vyspělost národů a nebýt jich, lidé by neměli žádné sny ani přání. Nedokázali by odlišit pravdu od lži, neznali by naději. Všechny tyto věci se totiž v povídkách odrážejí.
Tématika:
Místo a doba děje: Děj příběhů se odehrává v nejrůznějších obdobích, většinou však okolo 1. světové války
Autorský postoj: novela zaměřující se na mravní sílu a schopnost českých lidí
Obsah knihy: Hrabě d’Ascensons-Létardais si pozve na hostinu své přátele, kteří mají společnou jednu věc – všichni jsou nějak spjati s cirkusem. Můžeme se zde tedy setkat například s hráčem na xylofon, malířem stínoher, voltižérem a dalšími. Každý z hostů toho večera začne vyprávět příběh, buď ze života svého, svého přítele či pouze náhodně zaslechnutý. Někdy se ani o příběhy nejedná, spíš o takové úvahy. Všechny povídky jsou – protože přátelé hraběte d’Ascensons jsou do jednoho muži – samozřejmě o ženách. Cirkusové nebo kabaretní prostředí je potom pouze jakýmsi dokreslením příběhu, dotváří jeho atmosféru. Jinak se vše točí kolem žen. Můžeme se zde setkat téměř se všemi úhly pohledu na něžné pohlaví. Nalézají se zde příběhy velké lásky, velkého zklamání, věčného hledání i myšlenky o kráse žen, jež musí být nutně spojena s bezduchostí (např. povídka Úvahy zkušeného iluzionisty). Žádný názor není upřednostňován, spíše se dá říci, že v každé povídce je zastoupen jeden. Občas je ovšem vyprávění o ženách pouze obalem popisu běžného života kolem manéže. V knize je celkem 10 povídek.
Příběh vysloužilého voltižéra
Hlavní postavy: Vincek-cirkusový jezdec, bezmezně zamilovaný do Ninočky, věrný, trpělivý
Ninočka- mladičká krasojezdkyně, milá, obětavá, zamilovaná do Vincka, snadno ovlivnitelná
Obsah povídky: Příběh vysloužilého voltižéra
Cirkusový jezdec Vincek poznal mnoho žen. Nezabýval se jimi, ale jen do té doby než přišla Ninočka. Malé patnáctileté stvoření, které ho naprosto okouzlilo. Než dospěla, musel na vojnu. Těsně před odchodem si přísahali lásku. Když se ale Vincek vrátil z vojny, dozvěděl se, že rodiče se s Ninočkou vydali na východ, aby jí našli bohatého ženicha. Dlouhou dobu Vincek usilovně pátral po jejich stopách. Přišel ale pozdě. Jakmile Ninoččin ženich spatřil nebezpečí v podobě Vincka, vzal nevěstu a odjel s ní na svá panství. Nezvítězil však nadobro. Za několik let se Ninočka vrátila s dítětem na rukou. Vincek se na nic neptal a ona nic neříkala. Znovu účinkovala jako krasojezdkyně. Neklid z ponížení v ní ale zůstal. Několik let se snažila být Vinckovi dobrou ženou, ale cosi ji stále pronásledovalo. A tak jednoho dne po svém vystoupení zmizela. Vzala si několik kusů oblečení a kufírek, do kterého předtím bez zájmu odhazovala všechny šperky, jež jí muži posílali. Dítě – holčička Věrka zůstala u Vincka. Aby se i jí nestal cirkus osudem, odvezl ji Vincek do Čech ke své sestře, kde se šťastně provdala za mladého mlynáře a mají spolu krásnou dcerušku. Jen Vincek stále nemohl najít klidu, nezbylo mu nic jiného než doufat že se Ninočka jednoho dne vrátí.
Kompozice:
V knize je využito chronologické kompozice. Hlavním tématem knihy je tedy popis cirkusového, kabaretního, pouťového či jiného prostředí spojeného s kočovným životem. Kniha popisuje životy lidí spojených s tímto
světem, jejich radosti i starosti, a dále vztahy mužů k ženám. Dílo se skládá: Úvod spisovatelův, Proslov, 10 povídek, vysvětlivky
Jazyk:
Je jednou z nejzajímavějších věcí na tomto díle. Má snad všechny myslitelné formy, mění se podle toho, jaká je inteligence a původ daného vypravěče. Například hrabě mluví velmi bohatou, čistě spisovnou či přímo knižní češtinou, mistr těžké váhy používá primitivní obecnou češtinu se spoustou nespisovných výrazů, zkušený iluzionista se naopak úplně vyžívá v cizích slovech, je mu hodně špatně rozumět. Také jsou patrné rozdíly ve větné stavbě jednotlivých osob.
Figury:
Epizeuxis(= opakování slov ve větě)- ,,chápu, chápu, dočista chápu‘‘ kýval hlavou milostpán
Apostrofa (= oslovení nepřítomné osoby nebo věci)– Bože, do jaké krásy dal jsi tomu kvítečku vykvésti!
Řečnická otázka (= otázka nevyžadující odpověď)- Nač bys odpočítával čas, je-li ti dvacet let a patří-li ti celá Evropa?
Hyperbola (= nadsázka, zveličení)-Tisíckrát jsem se bušil do hlavy: Vincku, měj rozum je to ještě dítě; tisíckrát jsem zaťal zuby, až skřípaly.
Asyndeton (=vynechání spojek, nahrazení čárkou)-viděl jsem modré, zelené, žluté maringotky tábořit za stanem
Tropy:
Personifikace (= přenesení lidských vlastností na neživé objekty)-Popiješ a řeč se sama prodere jako pramínek.
Přirovnání (= obrazné pojmenování na základě porovnání)-Stál tam jako černý hrom…
Metafora (= přenesení významu na základě podobnosti) Za několik let se Ninočka vrátila s dítětem na rukou.
Oxymóron (typ epiteta, využívající protikladné významy slov)-stařenku Ninočku…tu moji carevnu krásnou; všechny žáry nebes…
Epiteton (básnický přívlastek)-…přilehla ke mně celým svým horoucím tělem, pro mne sis přišel, holoubku sivý.
Úryvek: Mohl bych tedy k nim na odpočinek, ale mně to nedá. Už si ten život bez harcování světem ani nedovedu představit. A pak je tu jedna věc …Přiznám se, když se tak zpovídáme…a ta mne pořád žene světem: co kdybych přece jen…kdyby bůh dal…a já ji někde ve světě spatřil, stařenku Ninočku…tu moji carevnu krásnou!
Vlastní hodnocení: Tato kniha mě velice zaujala, a to hlavně tím, jak v ní autor dokázal důkladně popsat poutavé příběhy lidí z cirkusového, kabaretního, pouťového či jiného prostředí, spojeného s kočovným způsobem života. Zaujalo mě také, jak kniha popisuje osudy lidí spojených s tímto světem, jejich radosti i starosti, a dále vztahy mužů k ženám.
Použitá literatura a internetové servery:
Primární literatura: BASS, Eduard. Lidé z maringotek. Praha: Slunovrat, 1983
Internetové servery:
http://www.spisovatele.cz/eduard-bass
http://cs.wikipedia.org/wiki/Eduard_Bass
