Kniha: Máj
Autor: Karel Hynek Mácha
Přidal(a): Analeigh
Karel Hynek Mácha (1810 – 1836)
- Český básník a prozaik
- Narodil se 16. listopadu 1810 (Praha), zemřel 6. listopadu 1836 (Litoměřice)
- Největší představitel českého romantismu a zakladatel moderní české poezie
- Vystudoval gymnázium, filozofii, práva na Univerzitě Karlově
- Zemřel na choleru nebo tyfus, dva dny před jeho svatbou
- V jeho dílech nalezneme časté autobiografické prvky
Rozbor díla: Máj (1836)
- Literární druh: lyricko-epická báseň
- Literární žánr: smutná básnická povídka
Hlavní funkce/myšlenka:
- vylíčení přírody, duševního stavu vězně, poukázat na pomíjivost člověka x věčnost přírody, smysl života
Hlavní motiv:
- pohana, vina, pomsta, trest
Symboly: (Postavy (archetypy))
- Poutník: neurčitost, nejistota, volnost, svoboda – symbol pochází z Bible (první poutník, trestem od Boha)
- Vězeň: omezený prostor, čas, jistota, velký kontrast s poutníkem
- Loupežník: je někdy mezi, má volnost, ale je vězeň svého povolání.
- > Všichni milují svobodu
Kompozice
- Dílo se skládá ze čtyř zpěvů a dvou mezizpěvů (Intermezzo)
- Celý Máj začíná básní – Čechové jsou národ dobrý – > vlastenecké
Jazyk a styl
- Jazykové prostředky:
- Hudebnost, zvukomalba, intermezza (dramatické x lyrické zpěvy), spousta figur a trop. Máchova poezie založena na kontrastech (život-smrt, vítr-klid, den-noc, např.) Pocity zániku, úmrtí člověka x věčnost přírody. Výrazné plynutí času.
- Útvary jazyka: Spisovná čeština. Jazyk archaický, knižní, básnický.
- Zvukové prostředky: Eufonie (libozvučnost), zvukomalba, („řinčích řetězů hřmot“), zvukosled („Hrdliččin zval ku lásce hlas“), rytmus (vzestupný jamb) a rým (obkročný).
- Stylové rozvrstvení slovní zásoby: Slova jak stylově neutrální, tak stylově zabarvená.
- Textové prostředky: Styl vyprávěcí a popisný. Dialogy, monology, řeč postav přímá.
- Pojmenování:
- Přímá: epiteton (básnický přívlastek) „zelené jezero“, „bělavé páry“, „růžový večer“, přirovnání („co slzy lásky“), antiteze (otec a syn).
- Nepřímá: metafory, personifikace („Jezero hladké v křovích stinných…“), metonymie, oxymoron („mrtvé milenky cit“).
- Figury: Apostrofa, řečnické otázky, časté opakování slov máj, láska, den a noc.
Postavy:
- Vilém:
- Loupežník, měl těžký život, ale byl to správný člověk, lidé i příroda ho měli rádi. Nechal se unést, protože byl hluboce zamilovaný do Jarmily a zavraždil jejího milence. Je mu jeho činu líto, ale nedává si plnou vinu. Je to milovník přírody.
- Jarmila:
- Vilémova dívka, osamělá, citově nedoceněná, zahýbá Vilémovi. Když zjistí, že její čin zabil oba „její“ muže. Spáchá sebevraždu, nesnese svojí vinu.
- Poutník:
- Objevuje se ke konci básně (v posledním zpěvu), ztotožnění autora, srovnává svůj osud s osudem Viléma. Mluví o sobě, o svém mládí a poznává, že mládí je již ztracené.
Obsah (děj) díla
1. zpěv
- Úvod k vylíčení krajiny. Hodně personifikací – zživotnění přírody (Ouplné lůny krásná tvář). Měkké koncovky (blíž atd.) dvojhlásky – zvukomalba. Představa přírody naprosto dokonalá, při líčení používá všechny smysly.
- Jarmila se dozví, že Vilém, její chlapec, zabil jejího milence (Vilémův otec) a bude popraven. Jarmila se zabije skokem ze skály.
2. zpěv
- Začíná přírodou, zpětně se dozvídáme o Vilémovi. Byl vyhnán jako dítě, vyrůstal v loupežnické tlupě a později se stal jejím vůdcem -> Strašný lesa pán. Zamiloval se do Jarmily, ale zřídka se vídali, citově strádala, nechá se svést otcem Viléma. Vilém netuší, že je to jeho otec, a tak ho zabije. Zjistí se, že je to jeho otec a Vilém je odsouzen ke smrti na kole (inspiraci vzal Mácha ze skutečné události). Sedí ve věži a čeká, až bude popraven, přemítá, zda je to jeho vina. Myslí, že není, podle Viléma je to vina jeho otce, který ho vyhodil. Přemýšlí, co bude po smrti – prázdno – po smrti nebude nic, smrt je totálním zánikem. Vidina smrti je pro něho strašná. Vilém strážci vylíčí svůj osud. Strážný se dostane do melancholického stavu, je mu Viléma líto.
- Vilémův stav je beznadějný – opakování měkkých hlásek a výrazů jako „žádný, nic“ – beznaděj. Čas je zde měřen kapkami vody.
INTERMEZZO 1.
- Dostáváme se na popraviště a hřbitov, popis přírody a její oživení a soucit s odsouzeným, příprava jeho pohřbu. Vděčnost a krása přírody.
3. zpěv
- Poprava – lidé soucítí s Vilémem.
- Vilém se loučí s přírodou („přírody slavný chrám“ – pokora přírodě). Miluje tu krajinu, strávil zde dětství, mluví k hvězdám (ráno – rozplývají se), metafory (stíny modra nebe). Prosí, aby pozdravily zemi (= všechno pro Viléma) a Jarmilu (netuší, že je mrtvá).
- Konec třetího zpěvu jsou oxymórony (spojení nespojitelného, např. mrtvé milenky cit), stojí tu kontrast pomíjivosti člověka a věčnost přírody.
INTERMEZZO II.
- Věnováno opět přírodě, která lituje smrti Viléma.
4. zpěv
- Plynutí času (cyklické – roční období), objevuje se tu sám Mácha, zvyšuje to subjektivní dojem z básně. Po 7 letech od popravy je tu stále Vilémova lebka (výstraha a pomník), Hynek odejde a vrátí se až 1. Máje, dělá přesně to, co dělával Vilém (osoba, ne vrah – užívá si přírodu) -> Vilém nezemřel, připomíná se. Příroda ho oživuje (A kolem lebky pozdní zář se vložila, co věnec z růží; kostlivou, bílou barví tvář).
- Zakončení – mladík Hynek (Mácha), melancholik, poslání putovat – nekonečné – nevyplněnost. Ztotožňuje se s Vilémem a Jarmilou.
Kritika díla
- Nebylo přijato společností jeho doby, protože nemělo výchovný prvek, staví jedince nad společnost, kritika společnosti i světské moci (odsouzení), nevěří na posmrtný život, narušuje krásu – míchá tam vraždu a autor se ztotožňuje s hrdinou.
