Kniha: Markéta Lazarová
Autor: Vladislav Vančura
Přidal(a): Muminek
Vladislav Vančura (1891 – 1942) byl český spisovatel, dramatik, filmový režisér, původním povoláním lékař. Byl členem a prvním předsedou Devětsilu. Od roku 1921 byl členem KSČ, ale jeho dílo se rozhodně nedá označit jako agitační či jakkoli politicky motivované. Z KSČ vystoupil v roce 1929 spolu s řadou dalších umělců v reakci na nástup Gottwaldova vedení. Za německé okupace vedl spisovatelskou sekci Výboru inteligence – ilegální odbojové organizace při komunistickém Ústředním národním revolučním výboru. V květnu roku 1942 byl zatčen a 1. června na Kobyliské střelnici popraven. V roce 1946 byl in memoriam jmenován národním umělcem.
Jeho dílo je ovlivněno nejvíce světovou válkou a expresionismem. Prošel tvůrčím vývojem od proletářského umění přes socialistický román až k poetismu a dílům inspirovaným historií.
Román Markéta Lazarová, který bývá označován jako baladická próza poprvé vyšel v roce 1931.
Dílo je věnováno Jiřímu Mahenovi, vzdálenému Vančurovu příbuznému.
Soudobá literární kritika přijímala román velmi kladně –
- recenze: Karel Sezima (Lumír 1932), Roman Jakobson (Literární noviny 1931),
- studie:František Götz (Básnický dnešek 1931),
1957: studie Milana Kundery
1989: Daniela Hodrová – Rozumět Literatuře 1 (interpretace základních děl české literatury)
Až na kritiku Arne Nováka bylo hodnocení díla kladné. Novák Vančurovi vytýkal časovou neurčitost děje a také to, že zde neprobíhá žádná významná událost našich dějin.
Karel Sezima naopak přijímá a schvaluje pojetí historie pouze jako kulis pro představení psychologie postav: „(Vančura) nepoután realistickým detailem, skutečnostmi dávnověkými ani novodobými, oproštěn naopak jak od úzkých zřetelů současných, tak od šedivé historické průkaznosti, může básník s neomezenou svobodou obrazivosti i fabulační motivace dosyta ukájet své záliby v primitivním barbarství pudů, v nezřízených výbuších a slepých náruživostech lidské přírody.“[1]
Děj se odehrává v oblasti u Mladé Boleslavi, v časech, „kdy král usiloval o bezpečnost silnic, maje ukrutné potíže se šlechtici, kteří si vedli doslova zlodějsky, a co je horší, kteří prolévali krev málem se chechtajíce“[2]. – Protože Vančura v románu nikde neuvedl určitý čas ani místo, nelze Marketu Lazarovou považovat za historický román, jak jej chápe pojetí scottovské nebo jiráskovské. Děj navíc není podřízen žádným dobovým událostem a nevystupují v něm historické osobnosti. Podle historiků je děj situován do období vrcholného středověku, tedy do 13. století.
V kraji mladoboleslavském žijí dva nepřátelské loupežnické rody: Kozlíkův na tvrzi Roháček a Lazarův na Obořišti. Kozlík si znepřátelí krále, který na něj pošle vojsko. Kozlík se chce proti králi bránit společně s Lazarem, ale pokus o smír dopadne neúspěšně, mezi rody vznikne ještě větší konflikt. Mikoláš vypálí Lazarovu tvrz a zajme jeho dceru Markétu. Markétu její otec zaslíbil klášteru. Když ji Mikoláš přivede k jejich provizornímu táboru, v noci k ní přijde, přetne jí pouta a zmocní se jí, Markéta se stane jeho milenkou. Pláče, následujícího dne má výčitky, ale současně „V propastech, do nichž jí bylo sestoupiti, shlédla jakýsi přísvit rozkoše, bludičku, která ji zavádí, vydechnutí, za něž se kaje.“[3]
Když chce Kozlík Markétě nechat obout škorně s hřebíky a poslat ji zpátky k otci (protože po Mikulášovi chtěl, aby přivedl Lazara), Mikoláš se Markéty zastane. Jinými slovy postaví se proti otci, který jej však v tuto chvíli nemůže zatratit, protože Mikoláš je silný v boji, otec by jej postrádal. Kozlík nechá za trest svázat Mikoláše, Marketu, svoji dceru Alexandru, a Kristiána (což je další zajatec, syn saského hraběte). Při střetu s královským vojskem většina Kozlíkových mužů zemře nebo padne do zajetí. Milencům se podaří utéct.
Kristián se vrací k otci, ale později tohoto rozhodnutí lituje, uvědomuje si, že zradil Alexandru a jde zpět, aby ji našel. Jak bloudí v lese, tak zešílí. Když ho Alexandra najde, v záchvatu zuřivosti jej zabije.
Mikoláš se společně s najatými žoldáky pokouší dobýt pevnost, v níž je uvězněn jeho otec Kozlík, ale marně – zajmou je a popraví.
Markéta se vrací ke svému otci na Obořiště, prosí jej o odpuštění, ale on se jí zřekne. Pošle ji do kláštera, aby se od svých hříchů očistila.
Alexandra i Markéta porodí syny, Alexandra krátce po porodu spáchá sebevraždu, Markéta se chlapce ujme a vychovává ho společně se svým synem.
Vypravěč zde vystupuje jako autorský, děj i postavy sleduje z vnější perspektivy, je vševědoucí, zná motivace jednání všech postav, jejich skryté myšlenky, vrací se do jejich minulosti.
Silně ovlivňuje čtenáře – hodnocením jednání postav (někdy soucitně, někdy ironicky), často klade otázky, vyzývá čtenáře k zaujetí názoru nebo mu jej rovnou předkládá
př.: „Stali jste se ze samého uvažování o ušlechtilosti a spanilém mravu našeho národa opravdu přecitlivělí, …“
Markéta Lazarová je vůbec prvním Vančurovým románem, v němž ženská postava dostává tak důležitou roli. Vylíčil zde proměnu mladé pobožné dívky, která měla vstoupit do kláštera, v milenku zbojníka. Markéta je vytržena z domova, zmocní se jí cizí muž, na druhou stranu ona se do něj zamiluje. Ale stále si vyčítá, že porušila otcův slib, který dal Bohu. I když se mu při návratu omlouvá a kaje se, on ji nechce ani vidět, resp. jí říká, že by ji viděl raději mrtvou.
Alexandra, Kozlíkova dcera – zamilují se do sebe s Kristiánem. Na počátku působí Alexandra něžně, láskyplně, na konci je nelítostná, rozzuřená divoška, zhrzená milenka, která není schopna unést tíhu svého osudu a krátce po porodu zabije Kristiána a následně i sama sebe, naprosto bez ohledu na svého novorozeného syna.
Mikuláš – silný zbojník, otec na něj spoléhá, ale Mikuláš otce dvakrát zklame: při pokusu smířit se s Lazarem, kdy se s ním ještě pobije a při druhém zavítání na Obořiště místo Lazara přivede Markétu
Kozlík – otec osmi synů a devíti dcer, zkušený šlechtický loupežník. Vystupuje jako přísný otec, hlava rodu, rozhoduje o každém podniku celé skupiny. Ačkoli je to loupežník, jedná přímo, na rozdíl od Lazara
V závěru dává Mikuláši najevo pochopení pro jeho lásku k Markétě
Lazar – podlý, nečestný, samolibý, pyšný, dceru nemilosrdně zatratí
Rod Kozlíka je šlechtický rod, jsou popisováni jako loupeživí rytíři ač krutí, tak v jistém smyslu čestní, kdežto Lazar je jen loupežník, svým jednáním pravý opak Kozlíka
Zásadní je pro tento román volba postav jako nositelů silných citů, zastánců určitých hodnot – což v dobovém kontextu znamená vymezení se proti přecitlivělému modernímu člověku, jak jej líčí (a rozebírá) moderní psychologický román.
„Jakže, vy nejste spokojeni s příběhem ze starých časů? Což vám nepůsobí ani ždibec libosti slyšeti o mrazech tak pořádných, o prudkých chlapech a sličných dámách? Nepůsobí tato povídka jako mlat u porovnání s rozkošnou složitostí současné literatury?“[4]
Jinak obecně pro Vančurovo dílo je charakteristické, že se vyžíval v humanistické větné skladbě, čili že forma podání příběhu pro něj hrála klíčovou roli. Vančurův jazyk je bohatě metaforický.
Přeneseně když se v románu tak často mluví o bojích buďto mezi loupežnickými rody nebo mezi jedním z rodů a královským vojskem: ta neustálá přítomnost krve, obnaženého masa i kostí * – i toto je Vančurova odpověď na vývoj psychologického románu, který staví do svého centra myšlenky a city postav. Protipólem moderní studie nálad se tak stává vášeň, impulsivní činnost, neustálé napětí. Na jedné straně stojí vraždy, loupeživá povaha postav, na straně druhé jejich (možná paradoxní?) zbožnost a v závěru příběhu narození následovníků obou rodů, nová naděje.
- * Kozlíkův popis: „Chlap vězel všecek v kožích, a protože byl lysý, nosíval kolem hlavy omotanou kozí kožišinu. Měl věru proč pečovati o svou lebku, neboť byla rozražena a srostla jen tak halabala.“[5]
- naturalistický popis bitky Mikoláše a Lazara, opět spousta krve, těžká zranění
- Mikoláš činí z Markéty svoji milenku – ve sněhu, připravuje ji o panenství, Markéta pláče
Zbožnost:
- „…budou se skrývati po lesích. Co na tom sejde, zastihne-li rodičku její hodinka právě u ohně? Nic! Dostane se jí slepičí polévky a nudlí ze zlodějského kotlíku! Potom přivlekou kněze (…) Ať koná svoje řemeslo, neboť tito loupežníci si potrpí na náboženství. Což kdyby maličký byl zabit jako nekřtěňátko!“[6]
- „Stalo se, když měla Markéta přijíti na svět, že stál její otec pop prvé v záloze při ohbí cesty. Ďas ví, koho tenkrát obral, zmocnil se několika grošíků, platily méně, než je cena ovce. Ale rub jednoho penízu byl vyhlazen a místo obrazu králova byla do stříbra vyryta dvě slova: Boží strach. Lidé bývají naklonění vztahovati věci divné a nevídané v souvislost s domácími událostmi. Lazar se bál, že jej toto znamení vyzývá k účastnenství na bědném údělu. Byl obtěžkán hříchem, a když se mu narodila dcera, zaslíbil ji Bohu.“[7]
Osobní názor na dílo:
Markétu Lazarovou vnímám jako výjimečné dílo z mnoha důvodů. Jednak pro hojnost metafor, pro básnické vyprávění a téměř filmové líčení, jednak kvůli rovnováze mezi tématem, kompozicí a jazykem. Poslední složka mne zaujala asi nejvíc: je podivuhodné, že loupežníci zde mluví stejně vznešeným, košatým jazykem jako vypravěč, což by se možná dalo vysvětlit jejich šlechtickým původem.
I přes některé pasáže, ve kterých vypravěč obrazně zesměšňuje a zpochybňuje úlohu psychologické prózy, je podle mne popis samotné Markéty silně psychologizující. Dozvídáme se o jejích myšlenkových pochodech mnohem víc než u jiných postav. Nehledala bych v tomto žádný protimluv, spíše si myslím, že je to podtržení úlohy Markéty v celém příběhu, neboť je to ona, která ze všech hlavních postav přežije a má za úkol vychovat nástupce obou rodů.
PRAMENY:
Primární literatura:
VANČURA, V.: Marketa Lazarová, nakl. Družstevní práce – Melantrich – Svoboda, 1946
Sekundární literatura:
CHALOUPKA, O: Příruční slovník české literatury od počátků do současnosti, Kma, 2007
SEZIMA, K.: Z nové tvorby románové; in Lumír LVIII, 1931, č. 1, s. 37
[1] SEZIMA, K.: Z nové tvorby románové; in Lumír LVIII, 1931, č. 1, s. 37
[2] VANČURA, V: Marketa Lazarová, nakl. Družstevní práce – Melantrich – Svoboda, 1946, s. 11
[3] VANČURA, V: Marketa Lazarová, nakl. Družstevní práce – Melantrich – Svoboda, 1946, s. 50
[4] VANČURA, V: Marketa Lazarová, nakl. Družstevní práce – Melantrich – Svoboda, 1946, s. 93
[5] VANČURA, V: Marketa Lazarová, nakl. Družstevní práce – Melantrich – Svoboda, 1946, s. 12
[6] VANČURA, V: Marketa Lazarová, nakl. Družstevní práce – Melantrich – Svoboda, 1946, s. 14
[7] VANČURA, V: Marketa Lazarová, nakl. Družstevní práce – Melantrich – Svoboda, 1946, s. 72
