Jméno práce: Moje první láska
Slohový útvar: Vypravování
Přidal(a): klara18
Koubková Klára
Moje první láska
Dívám se z okna, a vůbec nic necítím. V hlavě nemám jedinou myšlenku, v srdci nic nemám. Vlastně ani nevím, jestli ještě žiju. Je to, jako bych už ani nebyla. Jenom tělo bez duše, bez citů, bez myšlenek…
Běžela jsem, jak jsem mohla, ale i tak mi ten hloupý autobus ujel. „Krucinál, co teď asi budu dělat?!“ Mumlala jsem si potichu a přemýšlela, jak se takhle večer dostanu domů. Jak jsem se snažila něco vymyslet a stála na zastávce, přišel ke mně On. Nikdy v životě jsem neviděla někoho tak krásného. I když nejbližší lampa stála několik metrů ode mě, viděla jsem ho jasně. Neuvěřitelně vysoký, krásný, svalnatý, delší tmavé vlasy…A ty oči! Nikdy jsem takovou barvu neviděla, bylo to něco mezi fialovou a černou. Ty oči mě okamžitě pohltily, nebyla jsem schopná jediného slova. Stála jsem tam jako zhypnotizovaná a dívala se na tu nádheru přede mnou.
Srdce mi bušilo jako poděšený ptáček v kleci. V tom se usmál a z jeho úst vyšel ten nejkrásnější zvuk. Bylo to jako tichá, lehce vtíravá melodie, kterou si musíte pořád zpívat v duchu, „Promiň, ale mám pocit, že jsi ten autobus chtěla stihnout. Můžu ti nějak pomoct?“ A zase se usmál, něco v jeho hlase mi říkalo, že se ho nemusím bát. Stála jsem tam, neschopná ničeho. Chvíli bylo mezi námi ticho. Pak jsem rychle vyhrkla „Jo, ten bus pitomej mi ujel, nemám se jak dostat domů, ale fakt netuším, jak bys mi ty mohl pomoct“. Nevšímal si mojí hrubosti, a znova se usmál a pak mi povídá „No, tak pro začátek bych tě mohl vzít někam, kde je víc teplo“, v tu chvíli jsem zjistila, že se celá třesu zimou. A tak jsem souhlasila. Vyšli jsme směrem do města. Já jsem mlčela a on si začal pohvizdovat nějakou neznámou melodii.
V tom jsem zakopla, ale upadnout jsem nestihla. On mě chytil! Zachytil mě do své náruče, a jak mě objímal, viděla jsem, že se mu zrychluje dech. I mně se zrychlil. Koukali jsme jeden druhému do očí. Byly tak nádherné, tak přátelské a tak laskavé. V tom se na mě opět usmál, čímž přerušil proud mých myšlenek. Kromě jedné. Najednou mi to došlo. Já se zamilovala! Srdce mi tlouklo. Tlouklo jako zběsilé. Buch buch, buch buch. Krev v žilách mi začala proudit rychleji. Sevřel mě o trošku pevněji. Přivřel oči a přitáhl si mě ještě kousek blíž. Přitiskl svoje rty na moje. Bylo to to nejnádhernější, co může lidská bytost zažít. Byla to směs naprostého a dokonalého štěstí, radosti, touhy, vášně a ještě něčeho, co nedokážu popsat.
Málem bych omdlela, kdyby mě nedržel. Pak mě něžně políbil na čelo, a pokračovali jsme volným krokem do města. Strávili jsme spolu nádherné dva měsíce prázdnin. Byli jsme jako jedna bytost. Trávili jsme spolu každou volnou chvilku. Byly to nejkrásnější dva měsíce mého života.
A pak přišel den rozloučení. On musel zpátky domů. Slíbili jsme si, že se zase sejdeme a nepřerušíme kontakt, bylo to dojemné loučení a bolelo mě z toho srdce. Pak nastoupil do vlaku a odjel.
Teď sedím ve svém pokoji, a přemýšlím, proč se už nikdy neozval. Nereagoval ani na sms, e-maily ani na volání. Jako by se ztratil z povrchu zemského. A já si teď připadám opuštěná, skoro jako tělo bez duše. On byl pryč. Moje první láska, byla pryč.
Hodnocení: 1 = výborně
