My děti ze stanice ZOO - rozbor díla (8)

Kniha: My děti ze stanice ZOO

Autor: Christiane Vera Felscherinow

Přidal(a): Zdenca

Autorství knihy:

Christiane F. – celým příjmením Felscherinowová, narozena 20. května 1962
Christianinu zpověď do knižní podoby převedli dva novináři časopisu Stern – Kai Hermann a Horst Rieck.

Literárně historický kontext:

1978 – Horst Rieck sledoval v berlínské věznici Moabit proces s obchodníkem, který platil za sex s nezletilými prostituty heroinem
Rieck požádal jednu ze svědkyň, tehdy 15letou Christiane F., o krátký rozhovor. Z krátkého interview se staly 2 měsíce, během kterých Christiane téměř denně vyprávěla o svém životě. Její příběh byl zachycen na magnetofonové pásky. Rieck přizval ke spolupráci svého kolegu Kaie Hermanna a na základě přepisů nahrávek postupně vznikla celá kniha.
Text nejprve vycházel na pokračování v časopise Stern, v roce 1978 byl vydán knižně
My děti ze stanice ZOO byly první knihou, která se otevřeně věnovala drogové problematice v západním Německu
V roce 1980 a 1981 se stala nejprodávanější knihou ve Spolkové republice Německo, na mnohých školách byla zařazena mezi povinnou četbu.
Kniha byla přeložena do minimálně 15 jazyků a prodalo se jí více než tři miliony výtisků po celém světě

Pokračování knihy: Můj druhý život (vychází v roce 2013, napsáno s pomocí novinářky Soni Vukovićové)

Žánr: reportážní román, biografie, připomíná deníkové záznamy

Kompozice: retrospektivní

předmluva: PhDr. Ivan Douda – psycholog, zakladatel Drop Inu
na začátku knihy – kopie Žaloby (Výňatky z obžalovacího spisu státního návladního u zemského soudu v Berlíně 27. července 1977) proti žákyni Christianě Veře F. a kopie Rozsudku
do textu jsou vloženy výpovědi Chritianiny matky, která mluví životě své dcery ze svého úhlu pohledu (ich-forma)
dále text přerušují více či méně objetivní výpovědi dospělých, jejichž práce nějak souvisí s Chritianou
Jürgen Quandt – oblastní farář pro práci s mládeží a provozní vedoucí evangelického centra Dům středu
Gerhard Ulber – vrchní kriminální rada západoberlínské policie a vedoucí oddělení pro potírání toxikomanie
Renata Schipkeová – referentka oddělení pro potírání toxikomanie
Berndt Georg Thamm – vedoucí psychosociální poradny Charitativního spolku v Západním Berlíně
Horst Brömer – psycholog a referent pro toxikomanii organizace Caritas
vložené texty – kurzíva
kniha doplněna fotodokumentací

Forma vypravěče: ich-forma; vypravěčka je zároveň hlavní hrdinkou

Témata knihy:

Drogová závislost, snadná dostupnost drog
Homosexualita
Dětská prostituce
Alkoholismus
Nefunkční, rozpadlé rodiny; domácí násilí
Bezradnost policie a dalších institucí (psychiatrie, odvykací centra) v řešení problematiky dětské drogové závislosti
Chybějící komunikace mezi rodiči a jejich dětmi
Bezradnost rodičů drogově závislých dětí – nedostatečná informovanost, nemožnost najít odbornou pomoc
Špatné sociální podmínky
Neutěšenost velkých sídlišť, které dětem nenabízí žádnou možnost, jak smysluplně trávit volný čas
Špatný školský systém, neschopnost učitelů poradit si s problémovými žáky
Město (zlo) X venkov (dobro)

Jazyk knihy:

obecná, popř. hovorová čeština
slangové výrazy z prostředí mládeže a feťáků – herák (ten, kdo bere heroin), heračka, háčko, elesdyýčko, trip, cool, kanakové (turečtí přistěhovalci), baby stop, jet na opici (mít absťák), Bonnieho ranč (slangové označení nervové kliniky Karla Bonhoeffera)
vložené výpovědi Chrisitinaniny matky a výpovědi odborníků – spisovný jazyk

Charakteristika postav:

Christiane

narodila se 20. května 1962 v malé vesničce nedaleko Hamburku
na vesnici žila životem úplně normálního dítěte – hrála si s ostatními dětmi, milovala zvířata, starala se o ně…
přestěhování do Berlína zcela změnilo její život – pochopila, že vztahy mezi dětmi na velkém anonymním sídlišti jsou úplně jiné než mezi dětmi z venkova a že „přežije jen nejsilnější“
mění se její vzhled – obléká se jako dospělá, nosí boty na vysokém podpatku, maluje se, jejím vzorem je styl „heráků“
kvůli drogám výrazně hubne, její obličej zůstává dětský – proto je také tak oblíbená u svých zákazníků
i v Berlíně se nějakou dobu stará o zvířata – o svého psa a kocoura , a tím se liší od většiny městských dětí
Christiane si nerozumí se svými rodiči a náhradní „rodinu“ hledá v nové partě; hašiš vyzkouší právě proto, aby do té party zapadla (má strach z odvržení, vyloučení z party)
Uvědomuje si, že fetování je špatné a že ji drogy zabíjejí à chce s nimi přestat, ale nikde nenachází pomocnou ruku (ani v rodině, ani u úřadů); i když se na terapiích opravdu snaží, její pokusy nakonec vždy ztroskotají a touha po droze je silnější
má pocit, že jediný, o koho se může opřít, je její přítel Detlef à sní o společné budoucnosti v malém domečku bez drog
ke konci knihy je už tak zoufalá, že se neúspěšně pokusí o sebevraždu – zlatá rána
svou roli feťačky opouští pouze během několika „odvykacích pobytů“ u babičky na vesnici à během prvních prázdnin zde se ještě dokáže chovat jako malá holka, tedy přiměřeně svému věku
stává se naprosto lhostejnou ke hnusu spojenému s drogovou závislostí à píchá si na odpudivých veřejných záchodcích, stříkačku si klidně vypláchne v záchodové míse nebo ji sdílí s dalšími feťáky, bydlí ve vybydleném feťáckém bytě plném špíny….

Detlef

Christianin přítel, se kterým se seznamuje v „Soundu“
do Detlefa se zamiluje, protože je podle ní „jiný než ostatní kluci“ – „Hodně jsme si povídali. Rozuměla jsem si s Detlefem jinak než s ostatníma. Nevytahovali jsme se jeden na druhýho, byli jsme si rovný, aspoň v těch rozhovorech. S Detlefem jsem mohla plácat o všem možným a nemusela jsem se bát, že využije mejch slabostí. Ani jeden jsme netrvali na svým stanovisku. Jeden druhýho moh přesvědčit o své pravdě. Ale Atze byl jinej. Detlef byl proti němu trochu moc jemnej a jakoby dětskej.“
Detlef zprvu nechce, aby si Christiane drogu píchala (i když on sám už to tak dělá)
na rozdíl od ostatních feťáků je přátelský, k Christianě se chová něžně, dělí se s ní o heroin
aby získal peníze na heroin, prodává se homosexuálním zákazníkům
kvůli krádeži se dostává do vězení

Atze

první kluk, do kterého byla Christiane zamilovaná a který ji nakonec opustil kvůli dívce jménem Moni
Atze si nakonec píchne zlatou ránu a v dopise na rozloučenou varuje mládež před nebezpečím drog

Christianina matka

naivní, i kvůli nedostatku informací o drogové závislosti
nešťastná, zoufalá z toho, co s Christianou
ze začátku o drogové závislosti své dcery nevěděla a později si často kladla otázku, jak to že si nevšimla, co se s její dcerou děje
její výchova je zprvu velmi benevolentní, nechce dceru nijak omezovat
pro svoje dcery chtěla jen to nejlepší
protože od svého muže nedostávala alimenty, trávila celé dny v práci ® chtěla mít hezký byt, chtěla svým holčičkám koupit něco pěkného na sebe…
později si uvědomuje, že se měla s dětmi trávit více času a méně chodit do práce
„klapky z očí“ jí spadly teprve ve chvíli, kdy přistihla Christianu se stříkačkou v koupelně jejich bytu
několikrát Christianě pomůže s odvykáním, snaží se jí sehnat odbornou pomoc, ale nikde jí neumí poradit
chtěla Chistianě věřit a zároveň jí kontrolovala ruce, zda na nich nemá vpichy ® nevěděla, jak se k ní má chovat
nakonec Christianu posadí do letadla o odletí s ní za tetou Evelyn do malého městečka nedaleko Hamburku ® úplné odtržení od drog vidí jako jedinou možnost záchrany ® věří, že udělala dobré rozhodnutí

Podrobný obsah:

Christiane se přestěhovala se svými rodiči a mladší sestrou z vesnice do Berlína – Kreuzbergu. Její rodiče si zde chtějí otevřít seznamovací kancelář, k čemuž ale nikdy nedojde. Kvůli nedostatku peněz se tak rodina musí přestěhovat do výhodnějšího panelákového bytu na sídlišti Gropiusstadt. Především otec se s touto situací nedokáže smířit a svoji frustraci si vybíjí na dětech a manželce. Jeho opilecké scény doprovázené domácím násilím jsou stále častější, a tak se konečně matka rozhodne i s dětmi svého manžela opustit. Nastěhuje se s nimi ke svému novému příteli Klausovi. Christiane si s Klausem nerozumí (hlavně proto, že jí zakazuje jejího milovaného psa) a vyhledává nejrůznější záminky k hádkám. Sídliště Gropiusstadt je betonovou pouští, která dětem neposkytuje žádné možnosti ke hrám. Když už se mezi paneláky najde nějaký kousek zeleně, je vstup na něj omezen zákazem, nad jehož dodržováním bdí přísný domovník nebo hlídač. Děti se tak baví poměrně nebezpečnými hrami ve výtazích.

Christiane chodí na stření školu, která ji nebaví a v níž jen provokuje vyučující. Jejím vzorem se stává spolužačka Kessi. Kessi se snaží chovat jako dospělá, a dokonce má i přítele. Společně navštěvují Dům Středu, zařízení pro mládež provozované evangelickou církví. Zde se z Christiane velmi rychle stane pravidelná „hulička“ hašiše, se svojí novou partou zažívá první tripy, pije alkohol a polyká tablety, jako jsou mandrax, efedrin nebo valetol. Začíná chodit za školu a vymýšlet nejrůznější „krycí“ historky pro svoji matku. Dům Středu brzy vymění za Sound, podle reklamy nejmodernější diskotéku Evropy. Seznamuje se zde s novými přáteli a zamiluje se do kluka jménem Detlef. Drogou, která v Soundu nejvíc letí, je heroin, a Detlef je mezi prvními z party, kdo ho vyzkouší. Christiane je nejdříve proti, ale na koncertu Davida Bowie (v Německu vystoupil 10. dubna 1976), kam jde se svým starým kamarádem a těžkým herákem ze Soundu Frankem, se nechá unést všeobecnou euforií a heroin okusí také – i když nejprve ho jen šňupe nosem. Je jí 13 let…

Od tohoto okamžiku bere heroin pravidelně. Peníze shání pomocí drobných krádeží. Ve 14 si poprvé nechá, od jednoho vyřízeného feťáka na veřejných záchodcích, píchnout heroin do žíly. Pak už si heroin píchá pravidelně až do doby, kdy se na školním výletě do čokoládovny zjistí, že má žloutenku. Když je propuštěna z nemocnice, přizná se jí Detlef, že se na stanici metra Zoologická zahrada prodává, aby získal peníze na drogu. Christiane za ním na stanici chodí každý den – nejen proto, aby ho viděla, ale také aby jí dal heroin. Ve vybydleném feťáckém bytě jejich společného kamaráda se Christiane s Detlefem poprvé vyspí.

Od prosince 1976 trpí Christiane abstinenčními příznaky, jakmile je bez své dávky. Nakonec přijme nabídku jednoho z řidičů a uspokojí ho rukou, aby získala peníze na heroin. Tomuto způsobu prostituce se už nebrání, pohlavní styk se zákazníky má však od Detelfa zakázaný. Společně s Babsi a Stellou, kamarádkami ze Soundu, vytvoří partu dětských prostitutek, které si touto cestou vydělávají na drogy.

Jednoho dne je Christiane přistižena svou matkou, jak si v koupelně píchá heroin. Teď už musí konečně i ona připustit, že je její dcera drogově závislá a má opravdu velký problém. Za jejího dohledu se Christiane s Detlefem poprvé pokusí odvykat a prožívají bolestný a vyčerpávající absťák. Hned, jak opustí byt, vedou však jejich kroky na stanici podzemky a opět si píchnou. To ještě věří, že mají drogu pod kontrolou, Christiane se cítí jako „drogová královna“, která ovládá svoji stříkačku a nikoliv naopak. Růžové brýle jim strhne až smrt kamaráda Atzeho, který si píchl zlatou ránu, a zemřel tak na předávkování.

Netrvá dlouho a Christiane je zatčena policií. Po sepsání nezbytných protokolů se ale rychle dostává opět na svobodu. Matka jí pravidelně kontroluje ruce a hledá vpichy po jehlách. Další „odvykací kúru“ absolvuje Christiane na venkově u své babičky. I když se na vesnici zdá, že by mohla s heroinem přestat, po návratu do Berlína je jasné, že se jedná pouze o nesplnitelný sen. Dozvídá se o smrti dalších přítel a jedinou útěchu nachází opět ve stříkačce.

V drogové poradně dostane kontakt na poněkud pochybné odvykací centrum pro drogově závislé Narconon provozované scientologickou církví. Všech terapií, fungujících de facto na principu „vymývání mozku“, se účastní jako posedlá, přesto čas od času utíká pro svoji dávku drogy. Z centra si ji nakonec proti její vůli vezme k sobě domů její otec. Ze závislosti se jí snaží dostat pomocí pevného denního režimu a nekončící řady drobných úkolů (péče o domácnost, nákupy, krmení holubů…). Christiane si ale samozřejmě dokáže najít časovou skulinku, v níž si sežene drogu. Detlef se mezitím dostává do vězení, protože okradl svého zákazníka. Aby Christiane získala peníze, vyspí se s jedním z pravidelných Stelliných a Babsiných zákazníků. Kariéra prostitutky je tak úplná. S tímto mužem se pak schází pravidelně a právě od něho se dozvídá, že Stella je ve vězení a Babsi se pokouší odvyknout v Narcononu. O několik dnů později se však v novinách dočte, že Babsi utekla z nemocnice a stala se nejmladší obětí heroinu v západním Berlíně. Christiane přesvědčí svého otce, aby pomohl Stelle z vězení, aby mohly odvykat spolu. Stellu skutečně propustí, jen odvykání se nekoná. Obě dívky si i nadále píchají heroin a společně prostituují, aby na něj získali peníze.

Tělesně i psychicky vyčerpaná Christiane se nechá dobrovolně hospitalizovat v nervové klinice Karla Bonhoeffera, vyhlášené mezi feťáky svým „drsným“ režimem. Zdejší personál s ní jedná jako s psychiatrickým případem („regulérním cvokem“). Protože chytne plísňovou infekci, je převezena do nemocnice, ze které pomocí drobné lsti uteče. Hospitalizace a útěk se opakují i poté, co znovu onemocní žloutenkou. Christaine si uvědomuje, že zůstala na vše úplně sama. Ani úřady, ani její matka s ní už nechtějí mít nic společného. Pokusí se proto spáchat sebevraždu, zlatá rána jí však nevyjde. Společně s Detlefem se nastěhuje k jednomu zákazníkovi a na drogy si společně zkouší vydělat jejich prodejem.

Když je opět zatčena a zase propuštěna policií, odveze ji její matka k příbuzným do malého městečka nedaleko Hamburku. Zde si sice Christiane zvyká jen těžko, ale opět dostává příležitost chodit do školy. Když za ní ale úřady pošlou její spisy a ředitel reálky (odpovídá českému gymnáziu) zjistí, že byla drogově závislá, je přeřazena na základní školu. Školu, která nenabízí svým absolventům žádné perspektivy pro budoucí úspěšný život. I tak se Christiane ze všech sil snaží být úspěšnou žačkou. Setkává se s novými přáteli, kteří sice kouří hašiš, ale neberou heroin. Školu úspěšně dokončí, nesežene však žádné dobré učňovské místo. Se svojí novou partou tráví hodně času v přírodě uprostřed lomu a sní o lepší budoucnosti, o tom nejkrásnějším „tripu“.

Další osudy hlavích postav:

Christane byla ve svých 14 letech poslána z Berlína do vesnice blízko Hamburku k příbuzným, kde se seznámila s jejím budoucím přítelem Alexandrem, se kterým pak pár let žila v Německu – potom ji opustil. Pak pobývala asi 6 let v Řecku se svým přítelem, kterého zde poznala. Ten ji také opustil. Po několika turbulentních letech v USA se vrátila zpět do Německa. Tady žila v Kolíně a dnes je zpátky v Berlíně.

V roce 1996 porodila syna, který se jmenuje Jan-Niclas. Přibližně do roku 1996 se její heroinová „nemoc“ pořád opakovala a než otěhotněla, absolvovala několik léčení.

V roce 2008 propadla znovu drogám a její jedenáctiletý syn jí byl odebrán. V roce 2010 vysoudila syna zpět, ale stejně ho nechala nadále u pěstounů. Dále se potýkala s metadonovou terapii a dodnes trpí hepatitidou typu C. Vše přežila a dnes tvrdí, že nemá obavu, že by se vrátila k drogám.

Detlef (její nejbližší přítel v době největší závislosti) žije také v Berlíně se svou přítelkyní, je čistý a pracuje jako řidič autobusu. V jednom interview tvrdil, že Christiane nikdy nemiloval.

Zdroje:

http://de.wikipedia.org/wiki/Wir_Kinder_vom_Bahnhof_Zoo
http://projektliteratur.blogspot.cz/2012/06/charakterisierung-christiane-f-wir.html
http://www.studentpoint.cz/261-nazory-a-komentare/10189-berlinsti-romeo-a-julie/#.U7-mQ_mSzMU
http://cs.wikipedia.org/wiki/Christiane_F.
http://literarky.parlamentnilisty.cz/kultura/literatura/15971-christiane-f-ze-stanice-zoo-napsala-pokraovani