Kniha: Nedotknutelná
Autor: Růžena Svobodová
Přidal(a): Rostislav Reininger
Povídka nám představuje podle mě jednu z nejzajímavějších postav celé knihy, extrémně plachou, stydlivou a trochu zvláštní, přesto velmi krásnou Haničku. Ta žila se svými rodiči a třemi sestrami v myslivně. Její otec tři své dcery provdal, ale Hanička všechny ženichy odmítala. Jednoho dne se do ní zamiloval černý myslivec Petr a byl první, komu se Hanička alespoň trochu otevřela. V jednu chvíli se dívka dokonce osmělila natolik, že si vyšla na myslivecký ples, kde Petra poprosila, aby jí po celou noc dělal doprovod. O něco později se Petr na popud svých druhů rozhodl na Haničku počkat v její světnici, aby jí překvapil. Nesmělá dívka se ho však natolik lekla, že od té doby již nikdy nebyla stejná. Zdálo se, že se Hanička naprosto pomátla a po několika střídavých obdobích smutku a radosti zeslábla, zchřadla a zemřela.
Přestože dějový oblouk mi v této povídce oproti ostatním přišel vcelku jednoduchý, Svobodová nás zde nechá hluboce nahlédnout do psychiky a až extrémně citlivé duše mladé Haničky. Ta je díky své přehnané cudnosti a stydlivosti svým okolím považována za podivínku a lidé o ní roznášeli různé pověry. O tom do jakých extrémů Hanička zachází, nás Svobodová přesvědčuje opět svým nesmírně barvitým líčením. Dozvídáme, že se Hanička stydí dokonce i sama před sebou a není schopná ani podání ruky někomu jinému. Přestože se může zdát, že žije nešťastný život, z rozhovorů s Petrem víme, že má život ráda, akorát jiný než všichni ostatní. Největší strach má Hanička ale z pomíjivosti lásky. Bála se, že láska zákonitě bude později znamenat zklamání a nechtěla trpět jejím vyhasnutím.
„Nebojím se bídy, ani strastí, ani nemocí, ale toho se bojím, že v lásce, v té prosté živelné lásce snadno se zdá, že má každý muž krásnou duši…a toho se bojím, kdybych poznala pak náhle, že neměl té bratrské, sladké a pevné duše, jakou já si představuji, a byl by to docela obyčejný člověk…bože můj, to by mne zlomilo…!“[1]
V tomto jí samozřejmě zklame i Petr a Hančina již tak slabá a citlivá duše se po potvrzení jejích obav úplně rozpadne.
Myslivec Petr zde taky není úplně typickým černým myslivce. Černí myslivci byli pro Petra od malička vzorem a vždy chtěl být jedním z nich. Snažil se chovat jako oni a toužil žít stejně nespoutaným životem, doopravdy byl však velice citlivý a zněžnělý. Přijde mi, že ve skrytu duše cítil, že rady jeho druhů ho mohou svést špatným směrem, ale chtěl se jim zavděčit a uposlechl, čímž vše pokazil.
[1] SVOBODOVÁ, Růžena. Černí myslivci. Odeon, Praha, 1971
