Jméno práce: Normalizace
Slohový útvar: Esej
Přidal(a): Blooond
Normalizace
Na začátku 60. let se Československo dívá do „lidské tváře“ komunismu. Lidé si prozpěvují spolu s Johnem Lennonem, kochají se pohledem na otisk úředního razítka na pozadí Zdeničky Svaté a debatují, jestli ve Vesmíru zvítězí imperialismus nad socialismem.
Charismatický a lidový Alexandr Dubček vede Československo k lepším zítřkům a ve vzduchu je cítit jaro, Pražské jaro.
Velká matička „osvoboditelka“ je ale z uvolňování poměrů značně znepokojena. Je načase přitáhnout uzdu, nenechá přece své vlastní dítě utéct na divoký západ.
A tak v noci z 20. srpna na 21. srpna 1968 ukryla matička Československo pod svá ochranná křídla a zabránila tak špatnému vlivu zvenčí a zároveň v zemi překazila bující kontrarevoluci.
Do čela zachráněné republiky usedla snadno ovladatelná loutka a začala 20 let trvající doba normalizace, rezignace a stagnace.
Po okupaci začal režim lidem nabízet ideu lepšího života. Zajišťoval práci, byt, auto nebo dovolenou u moře. Na oplátku chtěl hlasité vyjádření podpory a splynutí s davem.
V případě zdvižení hlavy a bránění svého vlastního přesvědčení, cti, nebo práce, čekal vyzyvatele trest v podobě vězení, sesazení z pozice anebo za jeho čin zaplatila nejbližší rodina a přátelé. Na principech strachu, útlaku, lži a vydírání stál celý komunistický režim.
Režim měl mnoho prostředků, kterými udržoval v zemi pořádek. Tajná státní policie, milice, nebo VB. Všechny tyto mocenské skupiny měly za úkol podpírat vysoké zdi komunismu a nedovolit jakémukoliv narušiteli rozvrátit zavedený pořádek. Jednou za čas se objevili lidé, kterým nebyl osud národa lhostejný a pokoušeli se ostatní vyvést ze tmy. Stali se hořící pochodní, světlem ve tmě. Ani takové oběti ale neměli proti režimu a především netečnosti lidí šanci.
Můžeme je tedy považovat za hrdiny, i když měli na pádu komunismu jen malou zásluhu? Myslím si, že ano. Hrdinové jsou pro mě všichni, kteří překonávají překážky a bojují pro to, v co věří. Imponují mi lidé, kteří pouze nemluví, ale jednají.
Jako skvělý příklad mohu uvést Chartu 77. Chartu 77 tvořila společnost, které byla odebrána šance svobodně se vyjadřovat a tvořit. Povolání umělce je posláním, takový člověk má totiž dar nastavovat svému okolí zrcadlo. Je to ale velmi nevděčná práce, protože ne každý má rád zrcadla. Podívat se do tváře sám sobě je častokrát těžší, než stát proti nepřátelské armádě.
I přestože jim nevyšlo vše, tak jak si představovali, spolu s mnoha dalšími faktory stáli za pádem komunismu.
Po pádu komunismu nastala ve společnosti velká euforie a radost ze znovu nabyté svobody. Svoboda má nevyčíslitelnou hodnotu, ale je potřeba se s ní naučit zacházet.
„Láska a pravda zvítězí nad lží a nenávistí.“ Nadějné revoluční heslo, které se mělo stát příslibem lepší budoucnosti. Jsou to však pouze slova a význam jim dává až lidská interpretace.
Privatizace neboli „rozkradení“, všudypřítomná korupce, špatná kvalita potravin, přehnaná byrokracie, značné majetkové rozdíly mezi lidmi… Lépe fungující forma vlády než demokracie nebyla vymyšlena, takže nám bude muset prozatím stačit.
Hodnocení: 1 = výborně
