Kniha: Nový epochální výlet pana Broučka tentokrát do XV.století
Autor: Svatopluk Čech
Přidal(a): alipre
1. autor, literární druh a žánr
Svatopluk Čech (1846-1908) – český básník a prozaik, žurnalista a cestovatel. Narodil se v rodině českého vlastence, vystudoval práva v Praze. Po studiu se začal věnovat žurnalistice, psal do časopisů Květy a Ruch, v roce 1871 se stal redaktorem časopisu Světozor. V letech 1873-1876 působil jako redaktor Lumíru. Chvíli pracoval v advokátní kanceláři v Praze. Tuto praxi za nedlouho opustil. Svatopluk Čech hodně cestoval. Navštívil Kavkaz, Chorvatsko, Dánsko, Itálii, Francii. Na sklonku svého života byl velmi uzavřený, stranil se společnosti.
Svatopluk Čech byl už za svého života uznávaným umělcem. Patřil ke skupině ruchovců a snažil se prosazovat vlasteneckou tvorbu, snažil se narovnat vztahy mezi ruchovci a lumírovci. Uznávala ho i mladá generace autorů.
Literární druh – epika (založeno na ději, příběh s postavami, prostředím, psáno v próze).
Literární žánr – satirická povídka (kratší vypravování, využívá ironie a výsměch ke kritice nedostatků a chyb).
2. Historicko-literární kontext
Satirickou prózu Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV. století vydal Svatopluk Čech poprvé v roce 1888. Jedná se o druhou autorovu povídku s hlavním hrdinou Matějem Broučkem, majitelem činžáku. Na začátku padesátých let 19. století nastává konec Bachova absolutismu, v Rakousku-Uhersku se projevuje rozmach nového společenského řádu – kapitalismu. Období znovuobnovení národního kulturního i politického života (Národní divadlo, Akademie věd, nová nakladatelství). Došlo k založení mnoha kulturních a společenských spolků. V oblasti literatury se v této době projevují 2 nejdůležitější literární směry – ruchovci a lumírovci. Národní směr kolem almanachu Ruch a světový směr kolem časopisu Lumír. ruchovci do literatury vstupují r. 1868 vydáním almanachu Ruch. Na 1. místě zdůrazňují národního cítění a národní tradice. Znovu se vracejí k české minulosti – sláva českého národa. Záměrem je prostřednictvím těchto událostí posílit národní cítění – ukázat slavnou minulost
3. místo a doba děje
Místem, kde se děj odehrává, je Praha, hora Vítkov. Časové linie jsou 2. Povídka začíná v autorově současnosti na konci 19. století. Pak se ale pan Brouček ocitá v roce 1420 přímo v husitské bitvě na Vítkově.
4. námět a dějová linie
Námětem je srovnání doby současnosti autora (19. století je i současnost měšťana Broučka) a doby v Čechách v 15. století, období husitství a slavná bitva na Vítkově. Autor srovnává morálku Pražanů-husitů a Pražanů své doby.
Matěj Brouček je v jádru zbabělý a pokrytecký člověk. Jednoho dne se v hospodě Na Vikárce opije a ocitne se v tmavé chodbě, která vede do místnosti plné klenotů. Ve ztemnělé ulici potká muže s lucernou, který tvrdí, že je rok 1420, je oblečený v podivných šatech a mluví zastaralou češtinou. Pan Brouček si myslí, že je to blázen, avšak to samé si myslí muž, když mu Matěj sdělí, že je rok 1888. Dá se do řeči s Janem Domšíkem, zvaným Janek od Zvonu, který mu poskytne přístřeší a šaty. Prahu zrovna obléhá Zikmund a Brouček má společně s husity město bránit. Když dojde na boj, Brouček předstírá mrtvého a později se přidá ke skupině táboritů. Vystoupí na horu, kterou pojmenují Žižkova. Z dalšího boje uprchne zpět do města a vydává se za posla od táboritů. Najednou proti němu vyrazí jezdci s křižáckými hábity a pan Brouček vykřikuje a žebroní, že je Němec a katolík, aby si zachránil život. Vojáci jsou Češi a husité v ukořistěné zbroji. Odvedou Broučka na prostranství, kde v něm táborité poznají zbabělce, který v největším zápalu boje uprchl. Zavřou ho do sudu a ten zapálí. Vtom se pan Brouček probudí ze snu – je v hospodě a je rád, že přežil i bez pokladu i bez pěkné Kunky – dcery Domšíka.
5. Hlavní postavy
Matěj Brouček – současný měšťan, zbabělý, pokrytecký, líný, bezcharakterní, zajímá se jen sám o sebe, na národ kašle. Matěj Brouček se rád dobře nají, napije, rád užívá svých peněz získaných od nájemníků svého domu a přitom sám nepracuje, ani se nijak nezajímá o život lidí ve svém okolí. Svůj volný čas tráví vysedáváním po hospodách a zbytečným tlacháním.
Jan Domšík – středověký měšťan, husitský bojovník, odvážný, obětavý, přátelský a nesobecký, bojuje s nadšením, uvědomělý vlastenec.
6. umělecké a kompoziční prostředky
Povídka je rozdělena do 14 kapitol, které jsou retrospektivně a chronologicky uspořádané (Brouček zabloudí – seznámí se s Jankem od Zvonu – potká se s Žižkou v husitském táboře – uteče z boje – je chycen a má být upálen – návrat do 19. století). Vyprávění v er formě.
Ukázka z díla
„Buď kdo buď, smrti nejohavnější jsi hoden, zbabělce a pokrytče ničemný!“ rozhodl Žižka. „A jsi-li vpravdě Čech, tím spíše musí tě vyhladiti spravedlivý hněv rodáků, jimž pro hanbu jen žiješ a potupu. Hned po prvé vida tebe, soudil jsem, že sloužíš více břichu svému nežli Bohu, ale nyní poznávám, že nemáš boha žádného, že nic není tobě svato a draho kromě mrzkého prospěchu bídného těla tvého, pro kterýž hotov jsi každému po libosti zapříti Boha, pravdu, bratry, matku, rod a jazyk svůj. – Budiž vyhlazen s této země, kteréž jsi ohavou a poskvrnou!“
„Smilování!“ sténal pan domácí, šoupaje se po kolenou, a pak náhle v zoufalém odhodlání zakoktal: „Proboha – slyšte – přátelé – Vždyť ani nepatřím – do vašeho věku – vždyť jsem se narodil v devatenáctém století – jsem váš prapravnuk – a jenom zázrakem nepochopitelným dostal jsem se mezi vás – do daleké minulosti!“
Překvapené davy pohlížely naň chvíli v němém ustrnutí.
Konečně promluvil Žižka: „Ha, babský strach pomátl tvůj rozum. Šílená jest myšlenka, že by člověk dalekých příštích věků přišel mezi dávné předky své, a kdyby se i mohl státi neslýchaný ten div, – toho bohdá nikdy nebude, abychom takové měli potomky!“
Čech napsal satirickou prózu ve třech jazykových rovinách:
- současné autorské vyprávění
- řeč Pražanů 15. století a jejich husitských spojenců z venkova (nepoužívá přesnou staročeštinu, ale výrazy pro čtenáře upravoval, aby byly srozumitelné)
- řeč měšťanů pana Broučka a pana Würfla
Některé postavy si vzájemně nerozumí, protože slova mají v každé době jiný význam. Broučka uráží i dobové tykání mezi husity. Autor používá archaizmy (po prvé vida tebe; nic není tobě svato a draho), používá němčinu a hovorové nespisovné výrazy. Jazyk odpovídá době a také postavě, která hovoří. V autorově vyprávění jsou častá složitá dlouhá souvětí, přechodníkové vazby (kdyby se i mohl státi), spojku by, částici –li (jsi-li vpravdě Čech). Objevují se úryvky husitských písní.
7. hlavní myšlenka a autorův záměr
Motivy – vlastenectví, husitství, zbabělost a odvaha.
Hlavní myšlenka – kritika maloměšťáctví, prospěchářství. Autor poukazuje na bezcharakternost a falešné vlastenectví. Protiklad zbabělého pražského měšťana proti odhodlaným husitům. Pan Brouček nepředstavuje jedince, ale chování celé společnosti.
Autorův záměr
Prostřednictvím hlavního hrdiny Svatopluk Čech satiricky kritizoval typické vlastnosti a chování bohatších pražských měšťanů sedmdesátých a osmdesátých let 19. století. Brouček je věrný svým zásadám – kam vítr, tam plášť. V Matěji Broučkovi byla Svatoplukem Čechem vytvořena typická postava zobrazující vlastnosti mnoha podobných skutečných lidí, kterým klesá jejich národnostní uvědomění, nemají žádné pevné zásady a pro osobní prospěch jsou ochotni udělat cokoli. Výlet pana Broučka do 15. století je nejlepší prozaické dílo Čechovo a znamená důležitou etapu v rozvoji české satirické prózy.
