Kniha: Obsluhoval jsem anglického krále
Autor: Bohumil Hrabal
Přidal(a): Maka
Bohumil Hrabal, Obsluhoval jsem anglického krále
Navrátilová Veronika, 4.A, Gymnázium Uničov
Obsluhoval jsem anglického krále je považováno za vrcholné dílo slavného českého spisovatele Bohumila Hrabala. Jedná se o novelu, kterou napsal roku 1971, ale oficiálně mohla být vydána až v roce 1989. Hlavní důvod zákazu byly otevřené erotické scény, ale Hrabal v knize zesměšňuje všechny totalitní režimy a odmítá černobílé vidění 2. světové války a jejich následků, což bylo v tehdejší době nepřípustné.
V jeho dílech je zřejmá autobiografičnost, jelikož v mnoha případech čerpal z vlastních životních zkušeností. Často chodil do hospod, kde poslouchal příběhy, zapisoval si je, a poté vydal knižní podobě. Hlavní snahou autora je vytvořit dojem mluvené řeči, což je také jeden z důvodů, proč se v dílech objevuje tolik rysů a specifik pro Hrabala typických. Objevují se zde časté erotické motivy, které jsou velmi barvitě popisovány.
Režisér Jiří Menzel natočil v roce 2006 stejnojmenný film na motivy této novely.
Bohumil Hrabal se narodil roku 1914 v Židenicích u Brna, od 6 let žil v Nymburku. Z gymnázií v Brně a v Nymburku byl vyhozen a maturitu nakonec udělal na gymnáziu v Českém Brodě. Vystudoval právnickou fakultu v Praze. Prošel řadou zaměstnání, například byl písař na notářství, úředník, skladník, výpravčí, kulisák v divadle S. K. Neumanna. Je označován za jednoho z nejvýznamnějších českých prozaiků 20. století
Hlavní hrdina, začínající číšník Jan Dítě, vypráví svůj životní příběh. Má komplexy ze svého malého vzrůstu, a proto dělá vše pro to, aby byl úspěšný a stal se milionářem. Začíná pracovat jako prodavač párků na nádraží, pak se stane pikolíkem v hotelu Zlatá Praha, později v hotelu Tichota. Nakonec pracuje v prestižním hotelu Paříž, kde především obdivuje vrchního Skřivánka, který přesně ví, odkud jejich hosté pocházejí a co si dají k jídlu. Když se ho Jan zeptal, jak to všechno ví, tak vrchní Skřivánek pouze odpoví ,,Obsluhoval jsem anglického krále.“ Janovi se poštěstí a má tu čest obsluhovat habešského císaře. Získá dokonce řád habešského císaře, ale pouze náhodou, jelikož císař byl malého vzrůstu a Dítě byl jediný, na kterého dosáhl. Později je z hotelu propuštěn, jelikož se zamiluje do Němky Lízy. Ta umíra během války při záchraně velice cenné sbírky známek. Díky známkám Jan zbohatne natolik, že si může postavit vlastní luxusní hotel. Hotel je mu však zabaven a kvůli svým milionům je poslán do vězení pro bohaté. Dítě není zklamaný, naopak je rád že je tam, kde chtěl vždycky být – mezi milionáři. Ti ho však mezi sebe nepřijali. Po propuštění z vězení začíná pracovat jako opravář cest na Šumavě. Zde nakonec klidně dožije se svými zvířaty.
V knize se objevuje 5 kapitol. Každá kapitola začíná větou: „Dávejte pozor, co vám teďka řeknu“ a končí: „Stačí vám to? Tak tím dneska končím.“ V díle můžeme najít několik typických rysů Hrabalovy tvorby. První co nás zaujme bude nejspíš atektonická kompozice, kterou zde Hrabal používá. Nemá žádnou logickou výstavbu, nelze udělat vytvořit strukuru díla. Text není člěněn, chybí zde odstavce. Jedná se o retrospektivní okamžiky, mezi nimiž není žádná chronologická, logická, ani příčinná souvislost, psal pouze to, co ho napadlo, své dojmy a pocity. Využívá asociativní metodu, která byla typická pro surrealismus a označuje se jako proud vědomí. Zde se jedná ovšem o proud řeči, jelikož pouze někomu vypráví co v životě zažil. Tato forma kompozice souvisí i s tematikou díla, jelikož se nejedná o souvislý příběh. Jde spíše o mozaiku, najdeme zde výčet všech prožitých aktivit, dále nahodilé jednotlivé okamžiky, útržky, postřehy, vzpomínky a situace, které mu utkvěly v paměti.
Dalším obsahovým rysem je vypravěčská řeč hlavní postavy, má velmi výrazný projev. Používá ich formu. Mluva Jana je v principu prostá, ale jelikož se chce dostat mezi bohaté lidi, tak se snaží mluvit i hovorovou češtinou. Objevuje se zde hojně i profesní mluva, germanismy a prvky obecné češtiny. Mísí se zde tedy prvky různých rovin jazyka, což je autorův záměr. Jediné, co v knize nenalezneme je interdialekt a dialekt. Ani tvary ohebných slov zde nejsou jednotné, neexistuje mezi nimi žádný systém. Jsou dílem spisovné a dílem nespisovné. V přímých řečích, pokud mluví například šéf, najdeme více spisovného jazyka, má vyšší jazykovou úrověň, což odpovídá realitě.
V díle převažují souřadná souvětí. Další vlastností Hrabalova stylu je propojování vět a souvětí do tzv. hypersouvětí. Výjimkou není, že souvětí mají i přes 20 řádků. Objevuje se zde polysyndeton, tedy nadbytek spojek, v tomto díle se často objevuje spojka ,,a“. Stylistický důvod tohoto jazykového prostředku je opět snaha vytvořit iluzi reálné mluvené řeči.
Vypravěč nám může připomínat typ věčně nespokojeného člověka. Jakmile dosáhne čeho chce, tak po chvíli ho to přestaně těšit a chce něco víc, to ho opět přestane bavit a tak to pokračuje pořád dokola. To znamená, že vlastně ani jednou za život není spokojený tak, jak by si přál. Po celou dobu se snaží dostat do co nejvyšší pracovní pozice, být uznáván a dostat se mezi nejbohatší lidi, být milionář. Díky penězům co si vydělá se vždycky na chvíli cítí ,,vyšší“ než ve skutečnosti je. Kvůli tomu všemu se snaží vždy přizpůsobit dané situaci a době. Po uznání touží natolik, že později už ani nevnímá meze, které by bylo lepší nepřekračovat. Především kolaborace s Němci, za což ho Češi pochopitelně odsuzovali. Paradoxně je spokojený až ve chvíli, kdy žije na samotě pouze se svými zvířaty. Zde se už nemusí s nikým srovnávat a zbaví se touhy po majetku. Zpočátku Jana spíše odsuzujeme za jeho činy, které jsou často nepochopitelné, ale na konci, kdy se smiřuje se svým životem a je sám, je nám ho spíše líto.
