Kniha: Obsluhoval jsem anglického krále
Autor: Bohumil Hrabal
Přidal(a): Smíšek
Tato próza, často označovaná za vrchol Hrabalovy tvorby, jako jedno z mála děl tohoto autora nesměla v soudobém Československu vyjít. Ačkoliv kniha byla dokončena už roku 1971, prvního exilového vydání se dočkala až roku 1980 – v Jazzové sekci (občanské sdružení pro nekomerční kulturu) a oficiálně až roku 1989. Za hlavní důvod zákazu vydání byly uváděny příliš otevřené erotické scény, kniha ale rozhodně nemohla vyhovovat především z hlediska ideologického – Hrabal zesměšňuje všechny totalitní režimy, na českého člověka se určitě nedívá skrz růžové brýle a navíc striktně odmítá černobílé vidění 2. světové války a jejích následků.
DĚJ:
Hlavním hrdinou je mladík nevelkého vzrůstu Jan Dítě, který začíná jako pikolík v hotelu Praha a přivydělává si jako prodavač párků (párek = koruna osmdesát) na nádraží – tato práce mu vynáší překvapivě mnoho peněz: cestující často platí většími bankovkami a Jan Dítě tak dlouho předstírá, že nemá drobné, dlouze je hledá, anebo otálí s jejich vrácením, až je zákazník nucen naskočit do vagónu. Dítě pak někdy ještě chvíli běží podél rozjíždějícího se vlaku a „snaží se“ zoufalému klientovi peníze vrátit, bankovky se již dotýkají ruky, která se po nich sápe z okýnka kupé, ale pak souprava nabere rychlost a ošizený mizí v dáli. Za měsíc se mu takto podaří vydělat pár stovek a brzy má už i tisícovku. V hotelu Praha se každý večer schází menší společnost několika mužů (notář, přednosta stanice a soudu, vedoucí hudební školy, zvěrolékař, továrník), kteří nad sklenicemi piva diskutují o všem možném, Dítě je poslouchá a dozvídá se tak o slečnách U Rajských. Chce si stůj co stůj vydělat tolik peněz, aby mohl Rajské také navštívit, a tak na nádraží někdy i pláče, lidé si myslí, že je sirotek, a mávnou nad zbytkem svých peněz rukou. Jan Dítě nám pak líčí incident, ke kterému jednou v hotelu došlo. Hostili zrovna skupinu cikánů, když v tom do jídelny vpadla banda nějakých jiných cikánů s noži v rukou, nastala ohromná řež, všude bylo plno křiku, a když se ta vichřice přehnala, stoly byly zbrocené krví. (Pan ředitel hudební školy však ani na okamžik nevzhlédne od své knihy.) Jednou v noci jde konečně tajně k Rajským, kde v chambre séparé přikáže, aby mu nosili to nejlepší, a povečeří s krásnou dívkou, se kterou se pak i několikrát pomiluje. Poprvé se tak nechává opájet tím, že má peníze, které mu mohou vydobýt uznání. Když spatří na ulici penzistu, který na zemi hledá zakutálené halíře, počká, až kolem půjde více lidí a vyhodí do vzduchu celou hrst mincí. Pak s potěšením sleduje, jak se o ně lidi perou a těší se pomyšlením, že přišel na to „co s lidma hejbá“. Představuje si, jak takhle lítá vysoko nad městy a všichni lidé hluboko pod ním se shýbají pro jeho peníze. Také nosí tvrdý kaučukový límec, který ve spojení s jeho malým vzrůstem způsobuje, že nosí hlavu vztyčenou a zakloněnou, až to vypadá, že se na svět dívá svrchu. Každý týden si našetří „na novou slečnu“ a u Rajských se chová jako velký pán. Jeho další milenkou je blondýnka, které zdobí nahé tělo okvětními plátky pivoněk, až mu řekne, že se do něj skrz ty kytky zamilovala. Ta za ním jednou přijde do hotelu a vrací mu jeho dvě stovky – Dítě jí pak nechtě vylije do klína malinovou grenadýnu. Okamžitě na něj začne křičet šéf a tahá jej za ucho, blondýnka se Dítěte však ostře zastane a sama si lije malinovou šťávu na hlavu. Dítě se pak musí přestěhovat do jiného pokoje (šéfovi dojde, co tropí po nocích).
Jan Dítě má obzvlášť rád obchodní cestující: vypráví nám třeba o Gumovém králi, který prodává prezervativy, umělé panny a jiné erotické pomůcky, a panu Živnostkovi, který má zas fabriku na umělé zuby. Tihle prodavači pak baví společnost, která se v hotelu sejde, různými žerty, strávníci nacházejí pod svými knedlíky pánské ochrany a ve svých sklenicích zas umělý chrup. Dítěte zaujme krejčovská firma z Pardubic, která poté, co její zástupce vezme klientovi míry, vyrobí nafukovací figurínu jeho těla, a zákazník tak nemusí už nikdy více utrácet drahocenný čas zkoušením fraků apod. Jeho trup se už napořád bude vznášet u stropu oné krejčovské firmy. Velkým vzorem a inspirací se Dítětovi stane zejména neobyčejně tlustý obchodní cestující firmy van Berkel, která nabízí úsporná zařízení na krájení salámů a váhy, které svou přesností ušetří hromady peněz. Tento pan Walden u nich docela často nocuje, pěkně si s naším hrdinou povídá a jednou jej Dítě přistihne při jeho oblíbené kratochvíli, která spočívá v tom, že sedí na zemi ve svém pokoji a rozkládá kolem sebe až s dětinskou radostí všechny bankovky, které se mu podařilo vydělat.
Dítě si nechá u pardubické krejčovské firmy zhotovit svou bustu, podle níž mu ušijí frak na míru. Nejdříve se skoro rozpláče nad tím, jak j maličký, když svou figurínu poprvé spatří, ale poté mu šéf ukáže dva drobné nafukovací trupy ministra vyučování a ministra národní obrany, a Dítě je naopak hrdý na to, v jaké společnosti se ocitl. Na doporučení pana Waldena se dostane do hotelu Tichota, luxusního podniku. Pracuje zde pod přísným dohledem pana Tichoty, který je sice na vozíku, ale jeho píšťalka se jako zázrakem ozve vždy, když by si náš hrdina nebo vrchní Zdeněk chtěli odpočinout a začali se flákat. (Jsou „namotáváni“ na zvuk píšťalky, ta se z ničeho nic ozve a oni musí běžet co nejrychleji k pánovi na kolečkovém křesle.) Celý hotel je udržován v úzkostlivé čistotě a vše je upraveno do nejmenších detailů, pan Tichota ze svého křesla neustále aranžuje květiny a dbá na to, aby jeho podnik měl „půvab biedermajerové domácnosti“. / Ovšem stále žádní hosté. Zvláštní atmosféra opuštěného místa, jež čeká perfektně připraveno na první klienty. x Povlečení je neustále převlékáno a Jan Dítě dostává velmi vysoký plat. = Zprvu je to dost zvláštní! Tak každý večer v hotelu Tichota byl těhotný očekáváním až k prasknutí. Nikdo nešel, žádné auto nepřijíždělo, a přesto celý hotel byl připravený jako nějaký orchestrion, do kterého někdo najednou hodí korunu a on začne hrát, byl ten hotel jako kapela, dirigent má zdviženou taktovku, všichni hráči jsou v pohotovosti a soustředění, ale ta taktovka takt zatím nedává… / Pak tam konečně přijede jakýsi generál a přivede si s sebou společnost, i nějaké krásné slečny, a diskutují o umění a literatuře. Dále tam jezdí bohatí průmyslníci a továrníci, uzavírají tam obchody a vyrážejí si z kopýtka. Zdeněk má tokový „hraběcí zvyk“: ve svém volném čase rád hýří vydělanými penězi jako hosté jejich hotelu a pořádá taneční zábavy, na které vždy sezve skoro celou vesnici, a druhého dne ještě rozdá všem starým babkám a dědkům výslužky. Jednou je hostem hotelu Tichota sám pan prezident a jeho krásná přítelkyně z Francie. Nejdříve se baví v biedermajerovském salónku, pak vyběhnou do zahrady a skotačí mezi kupkami sena… Dítě jim po půlnoci donese jídlo do dětského domečku vzadu v zahradě. Jednoho dne jsou jejich klienty nějací čtyři cizinci z Bolívie, kteří s sebou přivezli nějaký tajemný kufřík. Ukáže se, že v onom zavazadle je schováno Bambini di Praga – Pražské Jezulátko, které má v Čechách vysvětit samotný arcibiskup. Jenomže se už o něm ví v Polsku i v pražském podsvětí a tak musí být maximálně střeženo. Na vysvěcení proto Dítě se Zdeňkem vezou pravé Jezulátko z ryzího zlata, zatímco Boliviánci s policejním prezidentem vezou jeho imitaci. Bambini di Praga je vysvěceno v Chrámu sv. Víta, ale málem o něj přijdou, když jej samotná bolivijská delegace nechá nejdřív mezi panenkami v dětském domečku za hotelem Tichota (naštěstí se zavčasu podívají do kufříku a spatří tam panenku ve slováckém kroji) a pak před vchodem do letiště (v domnění, že tam nechávají to falešné a matou tak případné lupiče).
Z hotelu Tichota je ovšem po incidentu s Pražským Jezulátkem nucen odejít, protože šéf jej nařkne z toho, že Bambini di Praga schválně zaměnil s tím falešným, aby ukořistil ty čtyři kila zlata. Opět na doporučení pana Waldena se dostane do pražského hotelu Paříž, kde se v něm jakožto ve velmi nadaném číšníkovi vzhlédne zkušený vrchní Skřivánek, který ho učí správně rozumět číšnickému řemeslu.
A taky věděl, kdo kde u kterého stolu nedostal ještě jídlo, a zakročil, a taky věděl, kdo chce
platit, nikdo, jak jsem zatím viděl, nikdo nemusel zvednout ruku a luskat prstama ani třepat lístkem, vrchní se tak divně díval, jako by přehlížel veliké množství lidi nebo se díval z rozhledny do krajiny, nebo z nějakého parníku na moře, jakoby nikam, protože každý pohyb hosta a hostů okamžitě mu říkal, co host by si přál nebo co si přeje. A hned jsem si všiml, že vrchní nemá rad pingla, už očima mu vytýkal, že spletl jídlo a místo na šestý stůl podal vepřovou na stůl jedenáctý.
Společně se snaží odhadnout hosty, kteří se přicházejí najíst do hotelu Paříž. Pan Skřivánek se na hosta jen podívá a dokáže říci, jaké je národnosti, zda je bohatý a co přesně si objedná. Dítě se s ním sází o dvacetikoruny a dost prohrává, protože vrchní Skřivánek má skutečně vytříbené pozorovací schopnosti. Když se jej Dítě zeptá, jak to všechno tak ví, odpoví mu, že obsluhoval anglického krále.
- Je nám vylíčen i osud číšníka Karla, který byl pravým mistrem ve svém oboru a dokázal nést naráz i 20 talířů, ale jednoho dne se mu stalo, že jakýsi host kýchl, ztratil rovnováhu a 2 talíře upustil. Tuto nehodu vnímal jako ztrátu své cti na place, šel se opít a pak příšerně běsnil, vrátil se do hotelu Paříž a rozbíjel nábytek, praštil podomka, kterému bylo přikázáno, aby jej vyvedl, a skopal i policajty, které na něj zavolali. Nakonec produpl i umyvadlo a vyrval ze zdi trubky. — Je pak na Dítětovi, aby každý čtvrtek obsluhoval burziány, co si do chambre separé vodí holky na „vizitaci“ a také jemu připadne to potěšení se s nimi po vizitacích, které je vždycky velmi vzruší, vyspat.
Dívky mu pak na ulici mávají a zdraví jej, což Dítětovi na dvojnásobně podbitých podrážkách náramně posiluje sebevědomí. Začíná na sebe držet víc, než by měl a draze se obléká a také nosí luxusní kravaty, které si v hotelu zapomněli význační hosté (třeba kníže Hohenlohe nebo velkoobchodník z Damašku), a ty tam na ně nyní čekají opatřené štítkem se jménem.
… a já jsem si pak vybíral látku na šaty, na kterou jsem neměl peníze s sebou, vybral jsem si esterhazy, anglickou látku, kterou jsem prosil, aby mi ji vynesli před obchod, abych viděl, jak vypadá na slunci, a hned mě měli za klienta, který rozumí látkám, a vynesl mi příručí celý ten štosek, přehrnul cip, abych si mohl dosyta odhadnout, jak bude můj příští oblek vypadat v městských ulicích, a já jsem poděkoval a zrozpačitěl jsem, ale příručí pravil, že takový zákazník, jako jsem já, docela správně rozvažuje a otálí s koupí, a že zítra je také den, tuhle látku si mohu kdykoliv koupit, protože firma Heinrich Pisko je klidná, poněvadž tuhle látku má v Praze jediná. Tak jsem poděkoval a vyšel jsem a přešel jsem na druhou stranu ulice, tak nějak mne to všechno ohromilo, dokonce hlavu jsem si dal trochu na stranu a krčil jsem se, abych dostal ušlechtile vrásky na čele, jakoby v zadumání, a pak se stalo něco, co mne utvrdilo, že jsem se tou kravatou změnil pořádně, protože tam kráčela slečna Věra, ta z chambre separé, ta, která poslední čtvrtek byla s burziány v oddělení vizitací, ta, která mne znala z kavárny, viděla mne a viděl jsem, že na mne chtěla přátelsky pokynout taštičkou s bílými rukavičkami, které držela s řemínkem taštičky, ale najednou si to rozmyslela, jako by se
spletla, docela nepoznala už, že jsem to já, ten, který ji musel poskytnout sebe, aby ze starých pánů vzrušena vůbec mohla odejit z našeho podniku domů…, a já jsem dělal, že jsem někdo jiny, otočila se za mnou, a pak šla dál, přesvědčena, že se mýlila…, a to všechno ten kapesníček a ta bíla kravata.
Do restaurace přijíždí dokonce habešský císař, protože pouze hotel Paříž má dostatek zlatých příborů, a chystá se velkolepá hostina, celý hotel se jen blýská a z Hradu přijedou detektivové, aby zajistili císařovu bezpečnost.
… protože si dali přivézt dvě antilopy, které už byly vyvržené, rychle je stáhli, koupili je v zoologické zahradě, a ty největší kastroly, co jsme měli, tak na těch ty antilopy pekli, házeli cele kostky másla pod ně, sypali z pytlíků to svoje kořeni, všechna okna jsme museli mít
otevřena, tolik páry tu bylo, pak do těch antilop vkládali ty napolo pečené krocany s nádivkou, volné místo vyplnili stovkami vajec natvrdo a pekli to současně, ale potom se celý hotel skoro zhroutil, sám šéf se polekal, protože na tohle nebyl připraven, kuchaři přivezli před hotel živého velblouda a chtěli ho porazit, ale toho jsme se báli, ale tlumočník uprosil pana Brandejse, a tak přišli novináři a ti způsobili, že nás hotel se stal středem pozornosti tisku, tak svázali toho velblouda, který jasně a zřetelně mečel, neee, neee, jakože aby ho nepodřezávali, ale jeden kuchař ho podřízl košeráckým nožem a dvůr byl plny krve a už za nohy stoupal velbloud na kladku, drali se nožema pro jeho droby a pak celého toho velblouda bez noh vykostili, zrovna tak jako ty antilopy, a přivezli cele tři vozy dříví, a šéf musel přivolat hasiče, a ti se stříkačkou připraveni se dívali, jak ti kuchaři rychle rozdělali oheň, veliký oheň, jako se děla dřevěné uhlí, a na tom ohni na třínožce, když oheň odešel a zůstalo řezavé uhlí, otáčeli špízem a opékali celého toho velblouda, a když byli skoro hotovi, tak do toho velblouda dali ty dvě antilopy, ve kterých byli krocani jako nádivka, a v těch už byla taky nádivka a taky ryby, a volné místo vyfutrovali vařenými vajíčky a pořad sypali to svoje
kořeni a pili pivo, protože jim bylo pořad zima i u toho ohně, tak jako pivovarští kočí, kteří v zimě, aby se ohřáli, pijí studené pivo.
Dítě je vyznamenán řádem habešského císaře (onou modrou šerpou) za vzornou obsluhu jeho výsosti (samotnému císaři zapomenout nalít víno, Dítě si toho všimne, nejdříve poklekne na jedno koleno, a pak jej obslouží) a fotografují jej novináři a reportéři si zapíší jeho jméno. Slavnostní večer ale skončí pro Dítěte tragédií, protože je obviněn z krádeže zlaté lžičky, která, jak se nakonec ukáže, uvízla v odpadu u dřezu. Cítí se tak zahanben oním obviněním a je natolik nešťasten z toho, že už jej pan vrchní Skřivánek nemá rád, že sedne i se svou modrou šerpou do taxíku a nechá se odvézt do Stromovky, kde se chce oběsit. Nakonec ale zůstane živ díky taxikáři, který zajede do hotelu, řekne, k čemu může dojít, a Dítě procitne mezi stromy ve Skřivánkově náruči. Vrchní jej utěší a řekne mu, že lžička se už našla.
Dítě je však stále nespokojen. Už třikrát se hlásil u odvodu, ale nestal se vojákem, protože je na to moc malý. V hotelu se mu kvůli tomu smáli a sám pan Brandejs se jej na to zeptal a tím ho zesměšnil. Dítě cítí, že je maličký a bude maličký až nadosmrti, protože už nevyroste.
Němci tou dobou nejsou v Praze vůbec oblíbení, ale Dítě se přesto začíná učit němčinu a navštěvovat německé biografy. Na jednom filmu se potom seznámí s Lízou, německou učitelkou tělocviku, za což ho nakonec v hotelu zostudí (všechen personál jej poplive) a Dítě odtamtud odchází. Na ulici je pak ztluče skupina Čechů, srazí Líze z hlavy tyrolský klobouček a z nohou jí strhají bílé punčochy. Dítě cítí, jak jsou Češi k Němcům hluboce nespravedliví a stydí se za to, že kdy byl přispěvatelem Sokola.
Poté, co německá vojska obsadila Prahu, se mu začíná znovu dařit. Opět se setkává s Lízou, která pracovala jako velitelka vojenských sester (Jdou si spolu sednout do hotelu Paříž mezi německé důstojníky, Dítě objednává v němčině a pobledlý vrchní Skřivánek i pan Brandejs se mu klaní a dokonce se mu i omlouvají za tu trapnou událost, ke které zde před časem došlo.), a nedlouho po tomto setkání s ní stráví jejich první společnou noc. Následně mu je přiděleno místo kdesi nad Děčínskem v horách, kde se nachází celá vesnička zasvěcená „vypěstování“ dokonalého německého člověka. Dítě se nechá podle svého příbuzného přejmenovat na Ditie a slouží v této vesničce těhotným Němkám.
A Líza mi všechno vysvětlovala a já jsem se nestačil divit, a vzpomněl jsem si na podomka v hotelu Tichota, který říkával a rád hovořil o tom, kterak neuvěřitelné se stalo skutkem, tohleto taky bylo tak, Líza mi pyšně vykládala, že tady je nejzdravější vzduch ve střední Evropě, a jedno to místo je ještě u Prahy nad Ouholičkami a Podmořání, a tady že je první evropská stanice ušlechtilého chovu lidí, že nacionální strana tady vybudovala první křížení ušlechtilé krve německých dívek a plnokrevných vojáků jak z heereswaffe, tak eses, všechno je na vědeckém podkladě, tady že nejen denně dochází k národně socialistickým souložím tak, jak souložili naostro staří Germáni, ale hlavně tady budoucí rodičky nosící ve svých lůnech nové lidi Evropy, tady i slehnou a teprve po roce se rozjedou do Tyrol a Bavor a Černého lesa nebo k mořím, aby tam v prvních školičkách a mateřských školkách pokračovaly ve výchově nového člověka, už ovšem bez matek, ale pod dozorem nové školy.
Konečně má pocit, že si jej všichni považují, ale záhy pochopí, že nahé koupající se Němky se před ním nestydí jen proto, že jej považují za obyčejného sluhu, je pro ně bezvýznamným sloužícím, jakého měly královny v šaškovi nebo pidimužíkovi. Líza se vrací zpět do vesničky a řekne mu, že je rozhodnuta si jej vzít. Aby jim byl sňatek umožněn, musí Dítě absolvovat prohlídku, která podle norimberských zákonů zaručí, že je schopen oplodnit árijskou germánskou krev. Přemítá o tom, že zatímco on předkládá Němcům vzorek svého spermatu k přezkoumání, jinde umírají čeští občané. Nakonec jde skutečně s Lízou k oltáři, ale takovému, kde visí vlajka s hákovým křížem, a žárovky ozařují bustu Adolfa Hitlera. Po obřadu všichni gratulují Líze, ale důstojníci Wehrmachtu a Eses mu ani nepodají ruku.
Líza je pevně rozhodnutá zplodit s ním dítě Nové Evropy.
Líza ten večer přišla v dlouhé říze, s očima bez lásky, ale plnýma povinnosti a té jejich krve a cti, podala mi ruku a něco blábolila v němčině a dívala se k nebi, jako by z toho stropu a skrz ten strop se na nás dívali všichni ti z germánského nebe, všichni Nibelungové, a dokonce i sám Wagner, kterého Líza vzývala, aby ji dopomohl, aby otěhotněla tak, jak si přeje, podle germánské nove cti, aby milosti v jejím břiše začal nový život nového člověka, který založí a bude žít nový řád nové krve, nového smýšlení a nové cti, a když jsem slyšel to všechno, tak jsem cítil, jak ode mne odchází všechno to, co dělá mužského mužským, a tak jsem jen ležel a díval jsem se do stropu a snil jsem o ztraceném ráji, o tom, jak to všechno bylo krásné před manželstvím, o tom, jak jsem se všemi ženami žil jako nějaký psí bastard, zatímco teď jsem postaven před úkol jako nějaký ušlechtilý pes s ušlechtilou fenou, a to jsem věděl a viděl, jaké s tím bývá trápení, jak pěstitele cele dny musejí čekat na pravou chvíli…
Dlouho se jim nedaří počít a Dítě musí chodit na posilující injekce a podle předpisů se svou ženou souložit. Nakonec Líza otěhotní, ale ted pro změnu ona musí chodit na injekce, aby toho „nového člověka“ vůbec donosila. — zajímavost: Vojáci se mezitím učí ruštinu a hejtman se Dítěteho zeptá, co si o tom myslí – ten mu odpoví, že asi bude válka s Ruskem. Hejtman na něj křičí, že pobuřuje veřejnost, ale když zvedne telefon, zbledne a zeptá se jej, jak to uhádl. Dítě odvětí, že obsluhoval habešského císaře. Den na to se jim narodí syn Siegfried. Později se ukáže, že je silně retardovaný (zatlouká ty hřebíky).
Ditie je převelen na nové místo v restauraci Košíčku v Českém ráji, kde se vojáci scházejí na rozloučenou se svými dívkami, než odejdou na frontu a možná se už nikdy nevrátí. Líza mu posílá z válečných tažení známky, které nakradla po domech deportovaných Židů a které jim po válce mají zajistit slušné živobytí.
Je jasné, že Němci mají prohranou válku. Na Dítěteho však doléhá pocit viny a zrady, a tak když je omylem místo Zdeňka odvlečen do vězení, má z toho radost, protože cítí, že je to jeho šance, jak se opět vrátit do Prahy.
…viděl jsem Zdeňka, jak se na mne díval jako ve snách, byl bledý, jen tak stál a díval se na mne, jak mne nakládají do auta a odvážejí Němci, a já jsem se divil, kam mne vezou a proč, a oni mne vezli na Pankrác, otevřely se brány a zase mne vedli jako zločince a hodili mě do cely…, a já jsem byl najednou oslněn tím, co se mi stalo, najednou jsem se skoro zaradoval, trnul jsem, aby mne hned tak nepustili, přál jsem si, protože válka už se stejně chýlila ke konci, přál jsem si, abych byl zavřen, abych byl v koncentračním táboře, přál jsem si, abych byl zavřen pravě od Němců a Němci, moje šťastna hvězda mi zazářila, otevřely se dveře a byl jsem veden k výslechu…
Zanedlouho je propuštěn a před věznicí narazí na zhrouceného muže, jenž byl odsouzen za vraždu. Doprovází jej domů, za Prahu… onen muž pocházel z Lidic.
Asi za tím druhým vrškem…, ale když jsme ušli stovku metrů, padl na vraha i na mne strach…, teď se vrah roztřásl ještě víc, než když vyšel z vrat pankrácké trestnice…, posadil se, utíral si čelo, které se lesklo, jako by přes něj tekla voda… Co je, povídám. Tady byla vesnice a je cela pryč, blázním, nebo jsem zešílel, nebo co? breptal vrah… Povídám, jak se ta vesnice jmenuje? A on pravil, Lidice…, povídám, tak to je tedy ta vesnice pryč. Němci ji rozstříleli a lidi postříleli a zbytek odvezli do koncentráku. A vrah se ptal dál, a proč? Povídám, protože zavraždili říšského protektora a cesta vrahů vedla sem… A vrah seděl a ruce mu visely přes pokrčená kolena, jako dvě ploutve… A pak se zvedl a jako opilý chodil tou měsíční krajinou a pak se zastavil před takovým kůlem, a padl před ním a objal ten kůl, ale on to nebyl kůl, ale kmen nějakého stromu, a trčela z něj jediná useknuta větev, jako by se na té větvi popravovalo oběšením. Tak tady, řekl vrah, tady, to je nás ořech, tady byla naše zahrada, a tady zvolna kráčel, tady někde…, pak poklekl, a rukama vyhmatával zasypané základy stavení a hospodářských budov, jistě šel slepeckým písmem posilovaným vzpomínkou, a když ohmatal po kolenou celý rodný dům, posadil se pod kmen a zakřičel, vy vrahové!, a vstal a zatínal pěsti a modré žíly mu vyběhly na krku v tom světle sporého měsíce…
Po skončení války, v níž mu zahynula žena (Lízu najde po bombardování ležící bez hlavy v sutinách jejich chebského domu, jak svým tělem kryje kufřík se známkami), si koupí starý lom a vystaví zde nejluxusnější hotel celé republiky (hostí v něm Steinbecka!). Přesto se však nikdy nestane plnohodnotným členem společenské smetánky, Brandejs ani Šroubek k němu nemají úctu. Přijde vládní převrat a náš milionář čeká, až mu přijde příkaz k uhrazení milionářské dávky (je pro něj krásným, skoro jmenovacím dekretem). Ale dopis ne a ne přijít, a když nakonec dorazí, Zdeněk, který je nyní velkým pánem, jej hodí do ohně. I později svého starého známého podobným způsobem „chrání“, až se nakonec Dítě sebere a jde se jakožto milionář přihlásit do kněžského učiliště, kam jsou jemu podobní internováni a jsou nepodmíněně vězněni na tolik let, kolik mají milionů. Nemají se tam ale vůbec špatně, své miliony utrácejí za jídlo, kterým se nacpávají i dozorci. Ale ani tam není Dítě uznáván – ostatní milionáři ten jeho milion neuznávají a panu hoteliéru Šroubkovi, který je tam zavřený také, nesmí podat ani lžičku, která mu upadla na zem (když mu ji zvedl, Šroubek ji štítivě odsunul a šel si pro náhradní). Jakožto „válečný zbohatlík“ mezi ně nepatří. Stará se tam o několik stovek holubů, kteří se k němu slétávají a klovají jej zobáčky. Má pocit, že jsou to jeho skuteční přátelé a jako by byli vysláni z nebes, kterým se v něm asi zalíbilo. Hodně vzpomíná na Zdeňka, kterak třeba jednou vzal z blázince pro lehké diskordanty autobus plný bláznů na posvícení, kde se pak vozili na kolotoči, a pak koupil sud piva a jel s nimi do lesa, kde mezi břízkami fandili imaginárnímu zápasu Sparty a Slávie.
A tak zvolna neuvěřitelné se stávalo skutkem, kruh se začínal uzavírat, já jsem se začal vracet do doby svého dětství, svého jinošství, zase jsem byl pikolíkem, tak jak jsem se vzdaloval, tak jsem se navracel. Ještě několikrát jsem stanul tváří v tvář sám sobě, ale ne tak, že bych tomu chtěl, ale událostmi jsem byl donucen vidět svůj život, tak jako jsem s babičkou očekával v jejím pokojíku u otevřeného okna nad okny toalet Karlových lázní, odkud každý čtvrtek a patek vyhazovali obchodní cestující špinavé prádlo, které někdy na černém pozadí večera se rozpřažilo jako ukřižované bílé košile, někdy spodky, ale pak padly dolů, na obrovské mlýnské kolo, odkud babička je vytahovala hákem, aby je pak vyprala, vyspravila a prodávala dělníkům na stavbě. V tom internátě milionářů jsme dostali zprávy, že jsme tady poslední týden, že budeme dáni do práce a ti nejstarší že půjdou domů. A tak jsme si udělali poslední večeři, museli jsme sehnat co nejvíc peněz, tak jsem dostal dovolenou a s továrníkem na uměle chrupy jsme se vydali do jeho chaty, kde měl schované peníze…
Jde na úřad a bere první brigádu, kterou mu nabídli, a pak jde Prahou, nemá kravatu a přiznává, že už nechce být ani o kousek větší, a už si nevybírá z hotelů kolem sebe, který by si koupil. Je rád, že už nebude dělat sluhu a klanět se hostům, těší se, že se konečně vydá do přírody a uvidí, jak vypadá les a jak vypadá slunce. Má pocit, že hvězda, která jej provázela celým životem, nyní září více než jindy, a on se bude moci nyní podívat do samého jejího srdce (jeho oči se musely tím vším, co prožil, zeslabit natolik, aby mohly víc zažít a snést…). Odchází do zdivočelého pohraničního kraje, kde zvolna chátrají domky po Němcích a pole zarůstají plevelem. Jako bych prošel Oním světem, jak jsem viděl na rozcestí, že jedna vesnice se tak jmenovala… V myslivně se setkává s profesorem francouzské literatury a dívkou z polepšovny, společně pak pracují jako lesáci, kácejí hudební resonanční smrky. Profesor dívku vyučuje a baví se spolu o filosofii – utvrdí Dítěteho v názoru, že je třeba být sám. Dítě odchází nejdřív do Prahy, ale pak odchází na Šumavu a stává se cestářem. Kráčí ke svému novému domovu, hlasitě zpívá a má pocit, že spolu se zpěvem z něj odcházejí nánosy minulosti, které v něm utkvěly tak jako dým a kouř v kuřákových plicích. Na místě vystřídá smutnou rodinku cikánů, kteří tam udržovali cestu před ním za smutných tónů houslí. Ti se s ním loučí s lítostí a Dítě na nich vidí, že jej zatracují. Sami tu málem nepřežili zimu, zasypal je sníh. Žije tam na samotě jen s koníčkem, vlčákem, kozičkou a kočkou, tvrdě dře a spravuje cesty, které vzápětí podléhají zubu času, miluje krajinu kolem sebe a nadšeně o tom vypráví lidem v hostinci, když jednou týdně jede nakoupit. Ve dnech samoty hovoří se svými zvířaty a klade otázky sám sobě, podává na sebe jako prokurátor žalobu a pak se zase hájí, hovorem se sebou samým se dostává ke smyslu života, k cestě, kterou urazil a kterou ještě urazit musí.
…všichni se jen tak baví, jako jsem se bavíval já, všichni jak odkládají to, na co se jednou musí vyptávat, když budou mít to štěstí, že před smrti na to budou mít čas…, vlastně já jsem v tom hostinci vždycky jistil, že podstata života je ve vyptávaní se na smrt, jak já se budu chovat, až přijde ten můj čas, že vlastně smrt, ne, to vyptávaní se sebe sama, je hovor pod zorným uhlem nekonečna a věčnosti, že už řešeni té smrti je počátek myšlení v krásném a o krásném, protože vychutnávat si nesmyslnost té své cesty, která stejně konči předčasným odchodem, ten požitek a zážitek svého zmaru, to naplňuje člověka hořkostí, a tedy krásou.
A pak jsem se vra cel s nákupem domů, přemýšlel jsem cestou, celou cestu jsem se bavil,
vyprávěl jsem znovu, co jsem za ten den všechno řekl a udělal, a ptal jsem se, zda jsem to řekl nebo
udělal správně, a já jsem za správné uznával jen to, čím jsem se bavil, ne bavil jako děti nebo pijáci,
ale tak, jak mne to učil pan profesor francouzské literatury, baveni jako metafyzická potřeba, že
když člověka něco baví, tak to je ono, vy idioti, vy potomstvo zlé, blbé a zločinné, říkal a tak nám
nadával, aby nás dostal tam, kam chtěl, aby zábavou nám byla poezie, věci a události krásné, a krása
že má vždycky dopad a dosah směřující k transcendentnu, to jest v nekonečnu a věčnosti.
Dítě postupně přestává do vesnice jezdit a vytvoří si ve své chaloupce zrcadlovou stěnu, aby měl společnost, do vesnice už posílá pro věci jen svého vlčáka x vesničanům se po něm stýská, a tak mu psa zastřelí, aby za nimi zase přijel. Nezlobí se na ně.
Jednou se na něj přijde podívat Zdeněk, Dítě si jej všimne, jak ho sleduje, ale nemluví spolu. Vzájemně o sobě ví, že jsou na světě, a to jim stačí.
Samota zapadá sněhem. Rozhodne se, že přes den se bude snažit prokopat cestu k vesnici a večer bude psát = prokopávat cestu zpět. Vánoce. Na Štědrý den si obléká svůj frak a přes hrud přehazuje modrou šerpu. Večeří spolu se svými zvířátky.
A za mnou se tiše otevřely dveře, ztuhnul jsem…, a vešel koník a za ním koza, kočka
vyskočila na cín pultu u kamen a já jsem měl radost, že vesničané se za mnou prohrabali, že za
mnou přišli, že se mne polekali, protože já musím byt něco vzácného, protože já jsem opravdu
žákem vrchního pana Skřivánka, který obsluhoval anglického krále, a já jsem měl tu čest, že jsem
obsluhoval habešského císaře, a on mne vyznamenal navždycky tím, že mi dal ten řád, a ten řád mi
dal sílu, abych čtenářům napsal tenhle příběh…, jak neuvěřitelné se stalo skutkem.
HLAVNÍ HRDINA:
Vypravěč a hlavní hrdina příběhu se jmenuje Jan Dítě. Už jeho pouhé jméno v nás evokuje jakýsi pocit naivnosti a metaforicky předznamenává, že celý příběh je vyprávěn z velmi bezprostředního a nekomplikovaného pohledu dítěte. Dítě je nejen kvůli své výšce téměř celoživotně pronásledován pocitem méněcennosti a snaží se za každou cenu dosáhnout kvalit těch nejlepších z nejlepších. Jeho šťastná hvězda, která ho provází životem, mu postupně nabízí vše, po čem prahne – slávu, bohatství, věhlas jeho podniku, lásku krásné ženy – ale vždy ve špatnou chvíli. Dítě se nikdy necítí delší dobu šťastný, neustále po něčem touží a usiluje o to, ale jakmile toho dosáhne, zjišťuje, že předmět jeho touhy už pro něj není žádoucí, protože nepřináší trvalé uspokojení. Společnost navíc tímto hrdinou opovrhuje, protože jej vidí jako bezpáteřního člověka, který pouze využívá situace a staví se na stranu silnějšího. Důležitý je moment, kdy Dítě začíná sympatizovat s nenáviděnou německou menšinou, protože si naivně myslí, že zde může začít znovu a vydobýt si ono vytoužené společenské postavení. Zneuznán a opovrhován se na závěr své životní pouti octne na pomyslném okraji společnosti, izolován od světa, který dříve tak zbožňoval, a jedinými přáteli mu jsou jeho zvířátka (tohle se ve své idyličnosti blíží až kýčovitosti). Zde se již nesnaží vyrovnat nikomu, jen sobě samému.
Čtenář musí zpočátku mít proti přespříliš snaživému a hrabivému hlavnímu hrdinovi jisté výhrady. Dítě může u někoho svou posedlostí být důležitým vzbuzovat až odpor. Jak se ale v příběhu dostáváme dál, zjišťujeme, že Dítě pouze vedl nevydařený život, kdy se paradoxně snažil potlačovat vlastní přirozenost, což vedlo ke katastrofickému vyznění všech jeho snah. Ironií osudu se mu nakonec vydaří vše, po čem kdy toužil, záhy se ale tyto výdobytky znovu rozplynou. K závěru knihy už necítíme nic jiného než lítost – soucítíme s člověkem, který nikdy nebyl schopen být šťastný a částečně chápeme i všechny jeho prohřešky.
Dítě není hlavním hrdinou s pevně danými povahovými rysy, je to spíše postava, která představuje směsici životních postojů a především pocitů.
…a já jsem byl klidný a tichý, ležel jsem zplihlý, a viděl jsem, jak rychlými prsty trhá zbytky těch smrkových větviček, těch zálomků jako dělají myslivci, když zastřelí zvěř, a viděl jsem, jak mi pokrývá moje břicho, zplihlé pohlaví, celý klín jsem měl plný větviček, a pak si mne ona nadzvedla a rukama mne hladila a líbala ve slabinách a zvolna jsem dostával erekci, a najednou se zdvihly ty větvičky, a z nich se prodral můj pyj a zvolna rostl a shazoval ty větvičky, ale Líza ty větvičky jazykem rovnala kolem dokola, aby pak zdvihla hlavu a zarazila si moje přirození celé do úst, až někam do krku, chtěl jsem ji odehnat, ale ona mne povalila, moje ruce odstrčila…
KOMPOZICE KNIHY:
Příběh je rozdělen do pěti kapitol a každá z nich byla původně zamýšlena jako samostatná povídka, ačkoliv na sebe příběhově navazovaly. Každá kapitola začíná stejnou větou („Dávejte pozor, co vám teďka řeknu“) a shodnou větou, popřípadě její obměnou v závěrečné kapitole také končí („Stačí vám to? Tím dneska končím.“). Toto vytváří příběhový rámec, který drží všechny odbočky i hlavní dějovou linii pohromadě.
Uvádí se, že celý text byl psán během velmi horkého letního měsíce, a to na jeden zátah a automatickou metodou, která je tak příznačná pro surrealismus. Důsledkem jsou proto dlouhá souvětí, tak typická pro Hrabalovu pozdější tvorbu. I když by se na první pohled mohlo zdát, že Hrabalův styl psaní je pouhé sypání vět na papír, příběh perfektně drží pohromadě nejen díky rámci začátků a konců jednotlivých kapitol.
Po dokončení nechal autor tuto prózu nějakou dobu odpočívat, aby tak nezadusil autentičnost dojmu okamžiku.
Ačkoliv se nejedná o žádný literární experiment a příběh je reálný, významnou roli zde hrají taky neskutečné a fantastické prvky – habešskému císaři je připravena hostina, pro niž kuchaři připraví krajovou specialitu – ryby zašité do krocanů, krocany zašité do antilop a to vše nacpané do velblouda – Siegfried už jako kojenec a batole vbíjí kladivem hřebíky do podlah atd.
ZDROJE INSPIRACE:
Velmi důležitým zdrojem inspirace při psaní této knihy byly autorovy vlastní zkušenosti z prostředí noblesních hotelů a restaurací. Mnoho událostí, ale i postav má svoji předlohu ve skutečných lidech, které Hrabal znal a kteří byli ochotní mu vyprávět (např. pikolík prodávající na nádraží párky, paní Eliška pracující jako provozní v hotelu Paříž, vrchní z hotelu Palace atd.).
V doslovu sám autor uvádí, že kniha byla psána pod dojmem „umělé vzpomínky“ od Salvadora Dalího a Freudova „uskřinutého afektu, který nachází průchod v řeči“, z čehož je jasně patrný vliv surrealismu a Freudovy teorie beroucí v úvahu lidské pudy.
NÁZEV KNIHY:
Vrchní Skřivánek z hotelu Paříž byl pro Dítěte velikým vzorem. Vždy dopředu věděl, jaké je host národnosti a co si objedná, díky čemuž ho Dítě nesmírně obdivoval. Pokaždé, když se zeptal, jak tohle všechno vrchní ví, ten jen pokrčil rameny a řekl s úsměvem: „Obsluhoval jsem anglického krále.“ Podobnou „průpovídku“, pouze s malou změnou (Obsluhoval jsem habešského císaře) používá později i Dítě sám. Tato symbolická věta má vyjadřovat jakousi speciální dovednost a životní moudrost, která pomáhá nahlížet do nitra ostatních lidí a lépe rozumět jejich chování, pocitům a pohnutkám.
– jeho dojmy: vzduch, který by se dal jíst jako zmrzlina
Kniha ve zkratce
Bohumil Hrabal (*28.3.1914 – 3.2.1997)
Český spisovatel
Narodil se v Židenicích u Brna – od 6 let žil v Nymburku
Studoval na gymnáziu a právnické fakultě – JUDr.
Vystřídal řadu povolání – výpravčí, skladník, číšník, dělník, pojišťován,…
Přispíval do různých časopisů (Květen, červený květ)
Nebyl členem komunistické strany, měl problémy v 70. A 80. Letech, kde nemohly být vydány všechny knihy, které napsal, a proto některé vyšly až v exilu
Byl výtvarně nadaný, dobrý znalec výtvarného umění a hudby
1997 – odpoledne tragicky zahynul po pádu z 5. Patra budovy kliniky v Praze
Za knihu Obsluhoval jsem anglického krále – oceněn – Národní cena ČR
členem Hrabalovi rodiny byl i strýc Pepin –který prý jednou přijel na 14 dní a nakonec z toho bylo skoro 40 let – tento neúmorný vypravěč byl Hrabalovou velkou múzou – objevuje se v Postřižinách
Obecně:
Hrabal si do svých děl vybíral postavy obyčejné,ztroskotance, smolaře,nemocné, na první pohled velice nezajímavé lidi,kteří v životě nic nezažili, ale o životě velmi rádi mluví.
Hrabal jim říká – Pábitelé – jsou posedlí životem,dělají všechno špatně.
Příběhy nemají souvislý děj,všechny složky vyprávění jsou v jedné rovině àvěnuje všem stejnou pozornost àMETODA KOLÁŽE
Hrabal psal své texty na stroji, které, když dopsal , rozstříhal a pak zase slepilà tak potom vypadalo jeho konečné dílo.
Charakteristické rysy:
1) osobité a neopakovatelné vidění světa,svérázná poetika jeho vnímání.
2) Většina Hrabalových próz je bezsyžetová(nemají souvislý děj) výjimku tvoří např. Ostře sledované vlaky
3) Hrabalovy texty jsou plynulým tokem jednotlivých,někdy zdánlivě nesouvisejících příběhů.Často se hovoří o metodě koláže či o linii automatického záznamu( jednoznačně projevuje vliv surrealismu a dadaismu)
4) Svět kontrastů – Hrabal užívá až drastické obrazy a příměry, v nichž dochází k zkratkovitému střetnutí krásy a ošklivosti, hrůzy a naděje, krutosti a něhy
5) Zájem o lidi z periférie (pražská Libeň)
6) Hrabal se nevyhýbá erotice, černému humoru a groteskním scénám
7) Postřeh – vše se prý skutečně stalo, Hrabal naslouchal nejen přátelům v hospodách
8) Hovorový jazyk, trefný, někdy drsný(je pravdou, že právě proto mnoho studentek nenašlo k Hrabalovi cestu) Autor se vyhýbá přesnější a podrobnější psychologické kresbě – vše je nasměrováno k expresivnímu zabarvení textu.
Další díla:
Autobiografická trilogie – ,,svatby v domě; Vita nuova; Proluky“
Povídky – ,,Ostře sledované vlaky; taneční hodiny pro starší a pokročilé; Pábitelé; Perlička na dně“
Díla 80. Let – ,,Kluby poezie; Uragán nad Prahou“
Vzpomínkové prózy – ,,Postřižiny; Slavnosti sněženek; Městečko, kde se zastavil čas“
Romány – ,, Obsluhoval jsem anglického krále; Něžný barbar“
Vrcholné dílo – ,,příliš hlučná samota“
Současníci Bohumila Hrabala:
Próza 70. A 80. Let
Oficiální
- Vladimír Páral ( Milenci a vrazi)
- Ota Pavel (Jak jsem potkal ryby, smrt krásných srnců)
- Radek John (memento)
Sci-fi
- Josef Nesvadba, Ludvík Souček
Samizdatová a exilová
- Milan Kundera (Jakub a jeho pán, Směšné lásky)
- Josef Škvorecký (Zbabělci, Prima sezóna)
- Ludvík Vaculík (Morčata)
- Ivan Klíma (Má veselá játra)
- Eva Kantůrková (Smuteční slavnost)
Filmové adaptace
Filmové adaptace Hrabalových knih jsou téměř výsostnou záležitostí režiséra Jiřího Menzela, jemu se asi nejlépe podařilo metamorfovat Hrabalovu poetiku do filmu.
Perličky na dně – 1965
Ostře sledované vlaky – 1966 – film získal amerického Oskara
Skřivánci na niti – 1969 – na základě Inzerátu na dům, ve kterém nechci bydlet
Postřižiny – 1980
Slavnosti sněženek – 1983
