Kniha: Pan Theodor Mundstock
Autor: Ladislav Fuks
Přidal(a): Saitlová
Ladislav Fuks
*24. září 1923 Praha – 19. srpna 1994 tamtéž; byl český prozaik, autor především psychologické prózy s tématem úzkosti člověka ohrožovaného nesvobodou a násilím.
Studoval filosofii, psychologii, dějiny umění a pedagogiku. Jeho první román vyšel v 60. letech (Pan Theodor Mundstock). Poté vyšla jeho povídková kniha Mí černovlasí bratři, román Variace pro temnou strunu a Spalovač mrtvol. Mezi další díla patří Myši Natálie Mooshbarové,Oslovení z tmy. V jeho dílech je klíčový strach, úzkost, vědomí blížícího se nebezpečí. Hlavními hrdiny jeho děl jsou lidé psychicky deformovaní – studoval psychologii – postavy dobře vyrýsoval (pan K. – vrah, pan TM-schizofrenik).Spojuje tragédii s groteskou.
Fuks byl extravagantní člověk, okna měl přilepená tapetami, ze stropu viseli kostry a přespával v rakvi. Byl homosexuál a uvědomil si to právě v době, kdy se jinak orientovaní lidé posílali do plynu. Koncem šedesátých let ale podlehl Ladislav Fuks politickému tlaku a stále zřetelněji se stavěl na stranu vládnoucího komunistického režimu.
Další díla: Spalovač mrtvol, Mí černovlasí bratři
Pan Theodor Mundstock (1963)
Čas a místo děje:
– román se odehrává v době konce jednačtyřicátého roku v tíživém čase heydrichiády, pražské ulice (zasazeno do reálného času i místa)
Téma:
– osudy Židů za války, strach z koncentračního tábora; víra v obrat k lepšímu; strach, úzkost; vztahy mezi lidmi; příprava na koncentrační tábor
Forma:
– psychologická próza – román
– střídání skutečnosti s fantazií psychicky narušených postav, například pan Mundstock mluví se svým druhým já, stínem Monem, či prožívá rozhovory s jinými lidmi jako je Rabí, podobného rázu jsou i jeho představy o transportu, které vypadají, jako by se opravdu děly; pan Mundstock zde „hovoří“ s panem Vohrjahrenem, „pozoruje ho“ a poučuje se z jeho nedostatků, jako je těžký kufr bez omotaného držadla, upozorňování na sebe, nebezpečná pozice na kraji zástupu, kde jej můžou dozorci napadat apod.; pan Theodor Mundstock si komunikačně docela vystačí sám – komunikuje jen se Šternovými a zkouší si na ostatních lidech své taktiky (řezník)
– er-forma, vnitřní monology (úvahy, Mon)
Jazykové prostředky:
– filozofické a imaginativní prvky
– psaný spisovnou češtinou – objevují se německé výrazy a nadávky (z úst něm. hlídačů)
– 2 linie:tragická, melancholická – do 10. kapitoly, rozštěpené druhé já – stín Montragikomická, akční – od 10. kapitoly – příprava Mundstocka na koncentrák, bez Mona, končí baladicky
– složitá metaforičnost a symbolika, která se v díle několikrát navrací a opakuje:motiv Kolumbovy plachetnice na otáčivém stínidle lampy, motiv prachu, dlažby, smetí ulice, motiv hvězdy, osudu, smrti, motiv stínu, tmy, šera mlhy
Hlavní postavy:
– Theodor Mundstock– bývalý židovský úředník, který byl, podobně jako deseti tisíce jiných českých Židů, degradován na metaře a čeká na transport do koncentračního tábora. Se starostmi s svěřuje svému stínu Monovi, který ale zmízí ve chvíli, kdy TM zjistí, že vše má svůj postup a že je schopný se na vše připravit.
– Šternovi – rodina, kterou navštěvuje během války a která u něj hledá útěchu a oporu. Situaci zvládá daleko hůře, propadá beznaději. Různé názory členů rodiny , vztahy, láska za války – dceru Šternů Frýdu opustil árijec kvůli jejímu původu. Šimon – nejmladší z rodiny, který TM miluje.
– Mon –fiktivní postava – existuje jen v Mundstockově mysli, Mundstockovo druhé já, představuje racionální složku, je korektorem paniky; jemu se Mundstock zpovídá ze svých myšlenek, prožitků, obav i představ; objevuje se u něj po vyhození ze zaměstnání státního bezvýznamného úředníčka a když mu drzý esesák, co ho vyhazoval, vynadal do svobodné židovské svině a mizí, když nachází trochu vnitřního klidu a naději; tento zlom přichází v 10. kapitole, od které se začíná systematicky připravovat na transport a pobyt v koncentračním táboře
– radí, napovídá (porovnání se Spal. m.)
– slepice – přítel, chová se jako pes; ve skutečnosti připomíná holuba
– další: Ruth Krausová (láska TM), Čížkovi (sousedi), pan Haus …
Děj:
Děj není vůbec komplikovaný z hlediska postav. Celé je to zaměřeno na pana Mundstocka a jeho pocity, psychické rozpoložení během války.
Pan Theodor Mundstock je osamělý pražský Žid. Oba rodiče zemřeli, když mu bylo 13 let. V mládí měl sice vztah s Ruth Krausovou. Ona však byla velmi zvláštní a mladého pana Mundstocka si k sobě skoro vůbec nepustila. Ve své garsonce bydlí pouze se svým domácím mazlíčkem, malou slepičkou. Pracuje třicet let ve firmě pana Samuela Vorjahrena – Menache Löwy, konopí, provazy a nitě. Jednou však šel do práce a tam našel všechno rozházené a rozbité. Nad tím vším stál německý voják, který mu velmi hrubě oznámil, že je propuštěn.
Trvalo velmi dlouho, než se pan Mundstock z toho všeho vzpamatoval. Nyní pracoval pouze jako pouliční zametač. Několikrát týdně musel uklidit ulice, které mu přidělili. Každý den se třásl strachem při pohledu na schránku. Jen aby se v ní neobjevilo to bílé psaní, které by mu oznámilo odjezd do koncentračního tábora. Se svými přáteli už se také skoro nestýkal, jedinou výjimkou byl rodina Šternova, ale i ty navštívil jen několikrát. Ještě před válkou k nim chodil každý týden na sváteční oběd. Nyní měl z návštěv u nich hrůzu, protože se bál, že se budou ptát jak je to s transporty. Nechtěl jim říkat pravdu, aby nebyli zbytečně vyděšení a tak si raději vymýšlel, že válka určitě na jaře skončí. Také jim vykládal karty, ale i ty přizpůsoboval tomu, co chtěli slyšet. Nejvíce mu věřil malý Šimon, pro kterého byl pan Mundstock velký vzor. Vždy mu nosil známky, chodil s ním do ZOO a přál malému chlapci co nejvíce pomoci například na studiích, jenže nyní Šimon nemohl kvůli tomu, že je Žid, chodit do školy. V podvědomí ale asi všichni tušili, že se pan Mundstock snaží pouze ulehčit situaci, která byla pro něho samotného velmi obtížná. Od začátku okupace, kdy s ním začal chodit Mon, začal totiž velmi hubnout a být na tom psychicky velmi špatně. Ven chodil jen minimálně a neustále vedl dlouhé rozhovory s Monem. To vše se změnilo až jednoho dne, kdy opět zametal ulice. Když přijel se svým vozíkem do Mečířské ulice, udělalo se mu až špatně. Jako by se proti němu všichni lidé z této ulice domluvili a zrovna v ten den uklízeli. Před každým domem bylo neskutečné množství nepořádku, který měl pan Mundstock uklidit do svého vozíku. Už přemýšlel, jak ho odsoudí k smrti, protože nesplnil příkaz. V tom si však vzpomněl na pana Vorjahrena, jak ho vždy chválil, že je praktický člověk. Najednou se v něm něco zlomilo. Kbelíky, ve kterých byl nepořádek nevysypával, ale věšel po stranách vozíku a cihly do vozíku skládal, aby ušetřil místo. Uvědomil si, proč by se měl koncentračního tábora bát, když je tak praktický člověk. Vždyť se na něj může dostatečně připravit a určitě potom přežije. Jen musí pořád myslet jako v Mečířské ulici. Chtěl si o tom promluvit s Monem, ale ten zmizel. Tak tedy začal s přísně metodickou přípravou.
Stál v pokoji a vše si představoval a nápady se jen hrnuly. Věděl, že váha kufru smí být pouze 50kg a to je příliš. On si ho sbalil lehčí, ale i to bylo pro něj hodně. Proto si musí kufr předávat do druhé ruky každých 10 krocích a asi 40 kroků před cílem se interval sníží na 5 kroků. Druhou ruku si musí protřepávat, protože se tak rychleji prokrví a nebude ho bolet. Držadlo kufru má držet pořádně celou rukou a má být obaleno kouskem nenápadného flanelu. Také zjistil, že má levou ruku slabší, tak se rozhodl že ji bude 1 hodinu denně posilovat. Ve vlaku bude určitě málo místa, a tak aby se mohl najít, dá si do kapsy chleba a bude ho po kouskách ulamovat. Při vystupování z vlaku se musí držet uprostřed zástupu, protože ti krajní dostávají od vojáků nejvíce ran. Kdyby ho přece jen nějaký praštil, musí mít v puse několik umělých zubů, které vyplivne a voják mu dá pokoj. Také se rozhodl zvykat si spát na tvrdém, a tak od toho večera začal spát na žehlícím prkně a vstávat v 5h. Metodické přípravy dokončil a byl připraven. Ještě jednou zašel navštívit Šternovi a to bylo také naposledy co je viděl. Pak mu už jen od nich přišel dopis, že odjíždějí do Terezína. Prosili ho v něm, aby se postaral o Šimona, který jediný pojede až v příštím transportu. Pan Mundstock se tedy snažil připravit Šimona stejně, jako to dělal u sebe, ale měl na to málo času. Za pár dní přišlo psaní i jemu, takže měli odjet společně se Šimonem. Pan Mundstock už spěchal s kufrem k nádraží, počítal si kroky a neustále nad vším musel přemýšlet. Už si všimnul Šimona, který na něj před nádražím čekal. Neustále přemýšlel a málem by zapomněl, že už je velmi blízko nádraží a že musí změnit interval a přehazovat už po pěti krocích. Zastavil se tedy, jenže si neuvědomil, že je uprostřed rušné silnice. Vzápětí však do něj narazilo velké vojenské auto a pan Mundstock po chvíli umírá. Sklání se nad ním stín malého Šimona.
– Nikdy není možné se na vše 100% připravit a může nás zaskočit jen maličkost, kvůli které je vše pryč (absurdní vyvrcholení)
– Celá tato kniha pojednává o osudech Židů za druhé světové války. Je v ní popsáno, jak bylo zacházeno s Židy – člověk, který měl dobrou práci, musel najednou pracovat třeba jako metař a lidé na něj pohlíželi z patra.
Porovnání:
Spalovač mrtvol, Modlitba pro KH – období druhé světové války, podobná témata.
Autorův záměr:
Snaží se zachytit hrůzu doby, nelidské chování k Židům a absurdnost situace, ve které je člověk bezmocný a propadá depresím, když si uvědomí, že ho čeká smrt. Důsledky děje se snaží zmírnit tím, že na vše existuje postup a člověk se tedy na koncentrační tábor může připravit. Kniha ale přesto končí tragicky.
Vlastní názor:
Kniha v sobě skrývá velké kouzlo. Začátek byl pro mě celkem nezáživný, protože mi chvilku trvalo se dostat pod kůži ději. Prožívala jsem s TM jeho osud – výborný popis a vcítění se autora až moc realisticky do celého příběhu.
