Kniha: Pěna dní
Autor: Boris Vian
Přidal(a): Peggy
Rozbor díla: Pěna dní
Charakteristika uměleckého textu
Hlavními hrdiny Vianova románu jsou:
- Colin – bohatý pohledný mladík, bydlí v krásném bytě se soukromým kuchařem, díky jeho finančnímu zabezpečení nemusí pracovat, hluboce a oddaně miluje Chloé, udělal by pro ni cokoliv; když ho výdaje na Chloinu léčbu zruinují, musí si hledat práci, ovšem i přes jeho snahu se mu nikde nedaří a vždy dostane záhy vyhazov
- Chloé – později Colinova manželka, krásná, milá, křehká; v průběhu příběhu těžce onemocní (na levé plíci jí vyroste leknín), takže je čím dál tím víc zesláblá a nemůže se nijak projevovat
- Chick – Colinův přítel, fanaticky obdivuje Jean-Sol Partra a sbírá jeho díla, není tak bohatý, takže musí pracovat jako inženýr, jenže inženýrský plat mu nestačí na nákladné knihy a jiné předměty spojené s jeho idolem, a tak musí žádat o půjčku svého strýce, později mu půjčuje i Colin
- Alise – Colinova přítelkyně, taktéž obdivuje Partra, ovšem je rozumnější než Chick a ví, kde jsou patřičné meze; chce si Chicka vzít, avšak ten nemá na svatbu dost peněz, protože všechny utratí za svou Partrovu sbírku
Román se odehrává v Paříži, nelze přesně určit v jaké době, ale nejspíš někdy kolem roku jeho napsání (1947). Děj se točí kolem dvou mladých mileneckých dvojicí, které se navzájem přátelí – Colina s Chloé a Chicka s Alise. Na počátku sledujeme, jak se tyto páry daly dohromady a všichni jsou šťastní.
Colin si brzy vezme Chloé, odjedou spolu na svatební cestu, ovšem Chloé někde onemocní (nejspíš během cesty), a tak se musejí vrátit a Chloé má nařízeno jen odpočívat. Doktor zjistí, že na levé plíci jí roste leknín, a to je příčinou všech potíží. Aby mu Chloé neusnadňovala růst, nesmí za den vypít víc než dvě lžičky vody a má být stále obklopena jinými květinami, jejichž vůně by měla leknín hubit.
Mezitím mají problémy i Chick a Alise, ačkoliv zpočátku byli velmi spokojení. Oba jsou náruživými milovníky slavného spisovatele Jean-Sol Partra, na jehož přednášce se také potkali. Chick sbírá jeho díla, ale také různé předměty, které mu kdy patřily nebo kterých se kdy dotknul, což ho přijde hodně draho. Vzhledem k tomu, že je jen obyčejným inženýrem a nedostává moc velký plat, nemůže si takové náklady dovolit, a tak postupně redukuje všechny své výdaje, jen aby měl na svou sbírku. Kvůli tomu odkládá i svatbu s Alise, která po ní velice touží, a od té doby, co spolu začali bydlet, za Partra už vůbec neutrácí.
Colin dělá vše, co může, aby opatřil Chloé co nejvíce květin a aby měla co nejlepší péči, takže nakonec téměř přijde na mizinu, ačkoliv býval velmi bohatý. Musí si najít práci, aby měl z čeho platit všechny ty květiny, ale protože nikdy předtím nepracoval, nic mu pořádně nejde. Nejdříve pracuje v továrně na zbraně, kde dostane za úkol rovnoměrně zahřívat klíčící pušky tak, aby vyrostly rovně. To se mu ovšem nedaří, takže je propuštěn. Další práci sežene v bance, kde musí obcházet podzemní trezor zlata a hlídat ho tak před zloději. Jenže poněvadž je unavený a nekráčí dost rychle, zloději ho předběhnou a zlatou ukradnou, takže znovu o práci přijde. Nakonec se stane poslem špatných zpráv, chodí po lidech a ohlašuje jim den předem, co špatného se jim nebo jejich blízkým přihodí, za což ho samozřejmě všichni nenávidí a uráží ho nebo po něm hází předměty. Jednoho dne dostane k doručení obálku s vlastní adresou a je mu jasné, že Chloé příštího dne zemře.
Chickovo fanatické zbláznění do Partra dojde tak daleko, že přestane platit i daně v domnění, že mu stát nemůže nic špatného udělat. Alise s tím nesouhlasí, ovšem proti Chickově tvrdohlavosti nic nezmůže. Nakonec Chick oznámí Alise, že už spolu nemohou dál žít, neboť už nemá pro ně pro oba dost peněz a Alise si zaslouží někoho lepšího. Poté se Alise vydá za samotným Partrem, aby ho přesvědčila odložit vydání jeho nové knihy, která by Chicka už úplně zruinovala. Ten však odmítá, a tak ho Alise zavraždí srdcerváčem, jež tajně vzala Chickovi. Posléze se vydává po knihkupectvích celém městě a systematicky je zapaluje a vraždí prodavače, to vše jen proto, aby už Chick nemohl za Partra zbytečně utrácet a aby spolu mohli šťastně žít. V posledním knihkupectví ovšem sama uhoří. V tu dobu přijdou k Chickovi domů vymahači dluhů a zastřelí ho.
Pohřbu Chloé se tedy účastní jen Colin, jeho bývalý kuchař Nicolas a přítelkyně Isis. Poněvadž se Colin ocitl na mizině, nemohl si dovolit jiný pohřeb než pro chudé, a tak je nucen dívat se, jak nosiči rakve, řidič, ministrant a kostelník zneuctívají nevhodným chováním Chloino tělo, protože úctyhodný pohřeb si mohou dovolit jen ti, kteří štědře zaplatí.
Na závěr se nechá zabít i malá myška, jež žila u Chloé a Colina, který nakonec nejspíš zemřel žalem, a po tragických událostech nechce dál pokračovat v životě – nechá se sníst kočkou.
Ukázka:
Colin se zadíval na druhou stranu na svůj protějšek. Přešel tam a se sklopeným zrakem se zeptal Chicka, jestli neměl nějaké potíže s tou úhoří paštikou.
„Ani mi o tom nemluv,“ řekl Chick. „Lovil jsem ve svém kohoutku celou noc, abych se přesvědčil, jestli v něm není nějaký úhoř. Ale mám tam jenom pstruhy.“
„Nicolas si s tím bude umět poradit,“ ujistil ho Colin. „Máte neobyčejně schopného strýčka,“ dodal, obraceje se teď především na Alise.
„Je pýchou rodiny,“ odpověděla Alise. „Maminka je celá nešťastná, že si vzala za muže jenom profesora matematiky, zatímco bratříček to dotáhl v životě tak daleko.“
„Váš otec je profesorem matematiky?“
„Ano, přednáší na College de France a je členem Akademie nebo něčeho takového…,“ řekla Alise, „je to k pláči…, v osmatřiceti letech. Musel se asi hodně snažit. Naštěstí je tu ještě strýček Nicolas.“
„Neměl sem ráno přijít?“ připomněl Chick.
Ze světlých Alisiných vlasů stoupala rozkošná vůně. Colin kousek poodstoupil.
„Myslím, že přijde později. Vzal si dnes ráno něco do hlavy… Nechtěli byste jít oba ke mně na oběd…? Uvidí se aspoň, co to bylo…“
„To je ohromné,“ řekl Chick, „ale jestli si myslíš, že ti na to skočím, tak sis to špatně vypočítal. Musíš si nejdřív najít nějakou dívku, abychom byli do páru. Nedopustím, aby Alise šla k tobě sama, ty se svými harmoniemi a pianocktailem bys ji mohl svést, a to bych nechtěl.“
„Prosím tě!“ bránil se Colin. „Slyšíte, co říká…?“
Odpověď neslyšel, protože jakési nesmírně dlouhé individuum, které už asi pět minut předvádělo ukázky rychlé jízdy, mu právě projelo mezi nohama, ohnuté dopředu, jak nejvíce mohlo, a vzniklý průvan vynesl Colina hezkých pár metrů nad zem. Zachytil se o výstupek galerie v prvním patře, udělal výmyk a spadl zase dolů, stranou od Chicka a Alise, protože jej provedl opačným směrem.
„Jezdit tak rychle by se mělo zakázat,“ postěžoval si Colin.
Potom se pokřižoval, neboť onen bruslař se právě rozplácl o stěnu restaurace na protější straně kluziště a zůstal tam přilepený jako medúza z papírové hmoty, rozmáčknutá nějakým krutým děckem.
Čističi se zase chopili své práce a jeden z nich postavil na místo nehody kříž z ledu. Než roztál, přehrál správce několik desek s nábožnými písněmi.
Pak se vše zase uklidnilo. Chick, Alise a Colin jezdili stále dokola.
Tento úryvek pochází z počátku románu, přesněji ze třetí kapitoly. Odehrává se na kluzišti, kde spolu měli Chick s Alise schůzku, na kterou Chick pozval i přítele Colina. Při bruslení si trojice povídá, přičemž například část o lovení úhořů v kohoutku působí na čtenáře značně surrealisticky. Tím je charakteristická celá kniha, těmito neskutečnými událostmi, které by se v normálním světě nikdy nestaly. Román také působí humorně a hravě, což taktéž dokládá pasáž o úhořích.
Celý příběh se vyznačuje ironií, která je znatelná například v části ukázky, kde Alise mluví o svém otci („Ano, přednáší na College de France a je členem Akademie nebo něčeho takového…,“ řekla Alise, „je to k pláči…, v osmatřiceti letech.) a znevažuje jeho povolání jako uznávaného profesora s tím, že to je k pláči.
Na kluzišti dochází k pro nás nepředstavitelným událostem, ovšem postavy románu se tomu vůbec nepodivují, naopak jim to přijde naprosto normální. Kdyby se někdo zabil na bruslích v naší realitě, rozhodně by tomu všichni takhle klidně nepřihlíželi a vzniklo by kolem toho velké pozdvižení. Hrdiny knihy to však ani v nejmenším nevyvádí z míry. To je také pro román příznačné, vykytují se zde rysy magického realismu. Takže vše, co se pro mrtvého vykoná, ilustruje tato část ukázky: Čističi se zase chopili své práce a jeden z nich postavil na místo nehody kříž z ledu. Než roztál, přehrál správce několik desek s nábožnými písněmi.
Ukázka evokuje rozvernou a žertovnou náladu, obzvlášť její první část, pojednávající o pstruzích ve vodovodním kohoutku. Také čtenáře částečně uvádí do rozpaků (viz rozplácnutý muž na kluzišti), ovšem v průběhu čtení si na takové situace zvykne, takže mu později už nepřipadají podivné.
Celý román je napsaný spisovně, občas se vyskytují hovorové nebo neformální výrazy či obraty (Uvidí se aspoň, co to bylo; jestli si myslíš, že ti na to skočím, tak sis to špatně vypočítal). Najdeme zde také zdrobněliny (bratříček, strýček). Hojně se objevují cizí slova (College de France, Akademie, individuum), občas i vlastní Vianova slova pro nové vynálezy (pianocktail). Převažuje přímá řeč postav, tedy dialogy, jež je prokládaná popisným stylem.
V ukázce se vyskytuje z přímých pojmenování básnický přívlastek v podobě přirovnání (zůstal tam přilepený jako medúza z papírové hmoty). Z figur najdeme řečnickou otázku (Slyšíte, co říká…?), z tropů hyperbolu (Lovil jsem ve svém kohoutku celou noc), metonymii (Je pýchou rodiny), ironii (přednáší na College de France a je členem Akademie nebo něčeho takového…,“ řekla Alise, „je to k pláči…), personifikaci (Ze světlých Alisiných vlasů stoupala rozkošná vůně; vzniklý průvan vynesl Colina hezkých pár metrů nad zem), metaforu (ale jestli si myslíš, že ti na to skočím) a oxymóron (medúza z papírové hmoty).
Obecně kulturní a literárněhistorický kontext díla
Dle mého názoru je Pěna dní v dnešní době rozhodně aktuální, pojednává totiž o nadčasových hodnotách, jakými jsou láska, přátelství či smrt. Že se lidé zamilovávají, přátelí a umírají, to se přece děje ve všech dobách. Jedná se o velice dojemný příběh, plný emocí, zpočátku jen pozitivních a vyvolávajících dobrou náladu, postupem času však čím dál tím víc pochmurných, vrcholících v tragickém závěru, kdy vlastně téměř všechny postavy románu zemřou, každá jiným a neobvyklým způsobem. Takový příběh je aktuální pro všechny generace, poněvadž znázorňuje pomíjivost lidského štěstí a také sílu lásky. To, jak se blíží žalostný konec, můžeme pozorovat na Colinově bytě – zpočátku byl velký a světlý, když spolu byli Colin s Chloé šťastni, ovšem s počátkem Chloiny zákeřné nemoci se začne postupně smrskávat, až nakonec z něj malá myška na poslední chvíli jen těsně stihne utéct, jinak by ji zdi rozmáčkly.
V době svého vydání a ještě za autorova života nesklidil román valný úspěch, toho se mu dostalo až v 60. letech. V příběhu můžeme najít odkazy na známé osobnosti Vianovy doby, především Jean-Sol Partra, který je očividně parafrází na slavného existencionalistického spisovatele a filozofa Jean-Paul Sartra. Parodií na Sartrovu Nevolnost je zde Zvracení a místo Sartrova Bytí a nicoty (L’Être et le Néant) nazval Vian Partrovu knihu Písmo a neón (La Lettre et le Néon), což je jazykovou hříčkou ve francouzštině, poněvadž tyto názvy znějí vlastně stejně, ačkoliv znamenají něco naprosto odlišného. Vian si v podstatě dělá legraci z kultu, který kolem Sartra vznikl, a přehnaný do extrému ho ztvárnil ve svém románu. V knize se také několikrát objevuje zmínka o Vianově oblíbeném jazzovém skladateli, Dukeu Ellingtonovi.
Vian se řadí mezi existencionalisty, ačkoliv – jak již bylo zmíněno v předešlém odstavci – většinou spíš částečně paroduje existencionalistické autory, i když určité znaky tohoto směru se v jeho knihách objevují. Porovnáme-li však Vianovu tvorbu například se Sartrem, musíme uznat, že Vian existencialismus rozhodně nebere tak vážně. Existencionalismus je filozofický a literární směr, jenž vznikl v Německu po první světové válce. K jeho většímu rozšíření však došlo až po druhé světové válce, a to ve Francii. Základní myšlenkou existencionalistického spisovatele je postavit svou postavu, osamělou a izolovanou od společnosti, do vyhrocené situace, kdy se ocitne v ohrožení života, a sledovat, jak se zachová. V té chvíli je hrdina „odsouzen“ ke svobodě rozhodnout se, co udělat. Tato postava nakonec dojde k závěru, že na jeho volbě stejně vůbec nezáleží, protože smrt je nevyhnutelná, a že samotná existence je nesmyslná. Důležitým rysem je heslo „Bůh je mrtev“, takže se postavy ani nemohou obracet k náboženství, aby jim z bezvýchodné situace pomohlo. Člověk se potom snaží překonat své zoufalství, až nakonec dojde k sebepoznání.
K tomu se jeho knihy vyznačují surrealistickým nádechem. Surrealismus je umělecký směr kladoucí důraz na podvědomí člověka, na svobodné myšlení a zachycení snů, pocitů, představ a myšlenek. Vznikl na počátku dvacátých let minulého století. V doslovném překladu znamená tento termín „nadrealita“, takže v surrealistické tvorbě se vyskytují jevy a děje, které by v obyčejném světě nebyly možné.
Toto dílo má nezanedbatelný filozofický rozměr, neboť pojednává o strachu ze smrti své a svých bližních, o zármutkem nad ztrátou milovaných osob, ale také o štěstí, které s sebou přináší láska a o tom, jak se postupně může vytratit. Upozorňuje na fanatičnost (ať už způsobenou čímkoliv) a její možné katastrofální důsledky a na zaslepenost těchto beznadějných fanoušků. Kritizuje sociální poměry, manipulovatelnost penězi (bez peněz se na člověka dívají všude skrz prsty a neprojevují mu žádnou úctu a důstojnost, ovšem k bohatému člověku se chovají zdvořile a úslužně; „bez peněz ani kuře nehrabe“) a lhostejnost k osudům cizích lidí, které denně potkáváme na ulici (to, že někdo jen tak zemře, nikoho nezajímá). Absurdnost, provázející celý román, je dovedená k dokonalosti v závěru, kdy nešťastná Colinova myška prosí kočku, aby ji snědla, ta je však moc líná a nechce se jí, takže si nakonec dá říct až po dlouhém přemlouvání.
