Kniha: Problém malého národa
Autor: Tomáš Garrigue Masaryk
Přidal(a): Palcuse
Tomáš Garrigue Masaryk
T. G. Masaryk byl jednou z nejvýznamnějších postav české historie. Byl to státník, politik, pedagog, filozof a první prezident Československé republiky.
Masaryk vždy mluvil o problému národa malého, protože český národ je národ malý a je třeba si stále ujasňovat jeho postavení ve světě. V osmi kapitolách nám vykládá o obsahu pojmu národ, o vývoji pojmu národnosti, o národnosti a humanitě, o národnosti a svědomí, o národě velikém a malém, o prostředcích malého národa, o poučení z historie a o tom, kam spějeme. Ukazuje nám tak prvky, které dohromady tvoří národnost, a také nové cesty pravého vlastenectví.
Hned v úvodním citátu knihy říká, že malost našeho národního života je pouze dočasná a přestane poznáním našich nedostatků, neboť kdo tyto nedostatky pozná, bude je odstraňovat.
Problém malého národa
- Obsah pojmu národa
V úvodní krátké kapitole mluví o důležitosti lásce k vlasti. A to ne jen jako lásce k půdě, ale k národnosti, protože půda(území) je jen jeden prvek při pojmu vlasti a národa. Dalším prvkem je jazyk mluvený, hospodářské a sociální poměry, krásná literatura (především básnictví, protože v básních je vyjádřen cit a myšlenky, a proto působí více), mravnost, náboženství (pravoslaví je prý nejvhodnějším náboženstvím slovanským), myšlení filosofické (každá národnost myslí jinak) a věda.
Všechny tyto prvky dohromady tvoří národnost.
- Vývoj pojmu národnosti
V druhé kapitole mluví o tom, jak se pojem národnosti měnil v průběhu dějin. Ukazuje na různých autorech (Kollár, Mácha, Neruda, Bezruč, Havlíček), že si každý národ představoval trochu jinak a trochu něco jiného němu cítil (např. Bezruč cit sociální, zájem o dělníka). Cit se tedy mění, a tím vznikají spory. Dále rozebírá důvod pro lásku k národu. Vždy byl cit pro něco, co je vlastní, ale ve středověku se například kladl důraz hlavně na náboženské rozdělení, a do 18.století byl důležitý jen stát, říše a církev. V 18.století se začíná zobrazovat národ jako něco samostatného vedle církve a státu. Poté se zaobírá humanitní myšlenkou Herdera, který srovnává lidstvo a národy se stromem a větvemi. Lidstvo se projevuje v národech, které jsou součástí celku. Nejen stát a církev jsou důležité, nýbrž národnost. Stát je umělý, přirozené dělení lidstva je národ. Také je zde humanitní myšlenka o ideálu člověka, ke kterému mají lidé směřovat. Právo jazyka a národa není však do té doby formulováno, na rozdíl od práv církve a státu.
- Národnost a humanita
Je důležitější národnost nebo lidstvo? Lidstvo je samozřejmě větší, ale nepřijde dříve než národ, protože lidstvo pro sebe nic není, jsou to jednotliví národové. Národové jsou přirozené části lidstva-celku a proto by měli mít stejná práva.
Humanism není kosmopolitism. Kosmopolitism je politický, humanism má význam kulturní. Humanitní myšlenka má dvojí obsah, jak jsme se dočetli již v minulé kapitole: zaprvé, všichni národové tvoří lidstvo, a zadruhé, člověk má dosáhnout ve svém životě mravního ideálu člověka (lidské x nelidské). Podle této myšlenky se národnost pojímá humanitně. Napřed musíme být čestným člověkem, protože to je národnost, vlastenectví. Národ dosud nemá žádná práva, narozdíl od státu. Vývoj národního cítění se teprve vyvíjí, ale brzy bude jasné, že národ je přirozený člen lidstva a že lidstvo má být národnostně organizováno.
- Národnost a svědomí
Zde Masaryk mluví o svědomí každého jednotlivce v rámci národního celku. Nevěří, že národ může být svatý, jestliže jednotlivci jsou lumpové. Čest národa je čest každého jednotlivce. Nelze se schovávat za národ. Říká, že láska k národu vlastnímu neznamená nenávist k jinému národu, to je jen negativní stránka národnosti. Člověk, který miluje svůj národ negativně, přijímá myšlenky cizího národa tou měrou, jakou jej nenávidí. Nenávidět cizí národ je vlastenectví negativní, ale důležitější je vlastenectví pozitivní, tj. starat seno svůj vlastní národ. Čím více budeme sledovat jiný národ, tím více ho budeme napodobovat.
Národnost není jen o citu, ale také o rozumu. Ideálem jsou lidé harmoničtí, vyvinutí rozumově i citově. Není pravda, že můžeme milovat jen to, co zbožňujeme. Je nutno znát všechny chyby národa, abychom ho milovali. Bez jasnosti nelze národ milovat. Je potřeba kritiky, kritika totiž není negace. Ne zrádcovat a pomlouvat, nýbrž hledat důvod, proč je něco špatně a vyvracet to. Je důležité pozorovat chyby a hledat nápravu, protože se učíme se z předchozích chyb velkých lidí, našich předchůdců. Kritizujeme je, ale přesto si jich vážíme. Národ sám sebe nemůže pokládat za neomylný.
- Velký a malý národ
V páté kapitole se Masaryk zabývá otázkou malosti a velkosti národa. Říká, že kromě počtu je důležitá také poloha (my nevýhodnou – obklopeni nepřátelským národem a bez moře) a velikost území. Nejde ani tak o velikost národa nebo území, ale o poměr obyvatelstva k území. Z velikosti národa se nedá nic posuzovat, ale číselně veliký národ má samozřejmě převahu. Rozhodují ale také i přírodní a komunikační poměry. Kromě politické nezávislosti je důležitá i nezávislost hospodářská. I malý národ může být samostatný. Malost je pouze v tom, že člověk nehledá prostředky k odstranění své malosti. Jinak má veliký národ stejné problémy a boje jako národ malý. Lišíme se jen v prostředcích.
- Prostředky národa malého
V šesté kapitole se Masaryk zabývá tím, jaké má malý národ prostředky. Nejdůležitější je podle něho vychování a sebevychování. Říká, že je důležitá národní výchova a že musíme mít svou českou a národní školu, protože taková zatím není. Taková škola by byla vedena českým duchem, učilo by se v ní o českých věcech a českých problémech. Malý národ musí sbírat všechny své síly, soustřeďovat je a spolčovat se, asociovat se. Spolčování je totiž důležité nejen pro ohrožené, ale také pro ty mocné.
Dalším důležitým bodem je práce intensivní a neustálá, ne extensivní a ledabylá.
V neposlední řadě je důležitá taktika malého národa, neboli způsob boje. Není nutné jít cestou násilí, lepší je jít cestou práce. Humanitní program učí bránit se prací.
- Poučení z historie
V předposlední kapitole píše, že je nutné se poučit z historie a najít směr, kterým se máme ubírat. Zároveň ale nelpět na minulosti, ale dívat se spíše dopředu. Je nutné kritizovat chyby z minulosti a vybrat si správnou cestu. A zejména si uvědomit program z doby obrození. Ale ani to nestačí. Vždy přichází noví lidé a ukazují, že i jiné věci mají důležitost. Nestačí jen jazyk, vzdělání nebo rozum, důležitý je i charakter a práce hospodářská. Přecházíme od jednostrannosti k určitějšímu řešení problémů. Mluví o Dobrovském, Jungmannovi, Hankovi, Kollárovi, Máchovi, Havlíčkovi, Palackém, Hálkovi, Nerudovi či Němcové, o tom, co udělali, jejich myšlenky a jak bychom se z nich mohli poučit. Popisuje průběh dějin, nejdříve se objevil humanismus, poté slovanská myšlenka a nakonec myšlenka češství.
- Kam spějeme?
V poslední kapitole se zamýšlí nad tím, kam náš národ spěje. Program humanitní se vypracovává v program hospodářský, sociální. Měli bychom nevidět problémy tak velce a řešit je určitě. Každý národ má svůj úkol. Znovu zde stručně shrnuje všechny své předešlé myšlenky.
