Kniha: Proměny
Autor: Publius Ovidus Naso
Přidal(a): Magda Š.
Gymnázium Čakovice, Praha 9
Magdalena Špatenková 1.A, 2014/2015
Autor – Publius Ovidius Naso :
Publius Ovidius Naso, představitel latinské římské literatury, se narodil roku 43 př. n. l. Byl jedním z nejnadanějších autorů světové literatury. Z blíže neznámého důvodu byl císařem Augustem poslán do vyhnanství v Tomidě (dnešní Constanta) na pobřeží Černého moře, kde také roku 17 nebo 18 n. l. zemřel. Až do smrti toužil po přátelích a své rodině v Římě a svůj stesk vyjevil v prosebných listech i básnických Žalozpěvech (Tristia).
Značné popularity dosáhl již za svého života. Po jeho odchodu do vyhnanství byly jeho knihy staženy z veřejných knihoven po celé říši, ale přesto se dále hrály v divadlech a různí řečníci je předčítali lidu.
Počátek jeho tvorby charakterizují sbírky Lásky a Listy heroin (fiktivní dopisy mytických žen) a báseň Umění milovat. K hlavním dílům patří mytologická epická skladba Metamorfózy (Proměny), básnicky zpracovávající báje s tématem proměny, a Kalendář, popisující v kalendářním pořádku římské svátky a obřady. Z doby jeho pobytu ve vyhnanství pocházejí elegické sbírky Žalozpěvy a Dopisy z Pontu. Jeho poezii charakterizuje elegantní lehkost a mistrovství, obdivované do současnosti.
Literární druh:
Žánr:
Epická báseň, báje.
Námět:
Řecká i římská mytologie
Téma:
Příběhy spojuje téma proměny, nejčastěji člověka, ať už za trest nebo za odměnu. Celým dílem prostupuje téma lásky.
Princip proměny je patrný také v díle jako celku – celý text sleduje jednu proměnu od počátečního chaosu, přes stvoření řádu až po dokonalé impérium. Dalo by se říct, že dílo zaznamenává historii lidstva od počátku po tehdejší současnost.
Doba a místo děje:
Příběh se odehrává v době od počátku existence (počáteční chaos) po autorovu současnost (Caesar). Většina děje se odehrává v antickém Řecku či Římě, což souvisí s námětem knihy (řecká a římská mytologie).
Děj:
Proměny jsou sbírkou přibližně 250 mytologických bájí líčených chronologicky. Jejich hlavním spojovacím motivem jsou různé proměny, například proměna člověka ve zvíře, rostlinu nebo kámen, i obráceně. Proměna je patrná v každém příběhu, i když někde není hlavním námětem. Nejčastějším tématem je láska.
V příbězích vystupuje velké množství bohyň a bohů, králové a členové královských rodin, nymfy a další mytologické i historické postavy.
Dílo začíná příběhem o vzniku světa z chaosu, o stvoření člověka, o potopě světa. Pokračuje vyprávěním o vzniku nového lidského rodu a o zrození pokolení hrdinů (Herakles atd.). Další část tvoří příběhy o zakladatelích měst a osudech jejich rodů (např. Kadmia a Théby), pověsti thesalské (Medea), athénské (Theseus), krétské (Minotaurus, Daidalos a Ikaros), trojské a mýty o Orfeovi. Dílo zahrnuje i báje římské (o Aeneovi, Romulovi aj.). Jsou zde příběhy o osudech bohů, bohyň a nymf. Například příběh o Dafné, do které se zamiloval bůh Apollon a ona raději, než aby se mu odevzdala, proměnila se ve strom. Nebo příběh o pyšné královně Niobé, která se po smrti svých sedmi dětí proměnila v kámen. Posledním příběhem je Caesarova proměna v kometu.
Příběh s názvem FAETHÓN:
Mladý Faethón se chlubil, že je synem boha Slunce. Epafos, syn Dia a Íó, to zpochybnil, a proto se Faethón vydal do slunečního paláce za svým otcem Foibem. Ten mu jeho původ potvrdil a rozhodl se mu splnit jakékoliv přání. Faethón chtěl ostatním dokázat, že je skutečně synem boha Slunce a přál si proto alespoň jednou řídit otcův sluneční kočár, se kterým putuje po obloze. Foibos se snažil to synovi vymluvit, nepodařilo se mu to však. Faethón se tedy vydal s kočárem na oblohu, ale nezvládl bujné koně a letěl příliš blízko u Země. Vše začalo hořet a Matka Země žádala Dia, aby zasáhl. Sám Zeus viděl, že pokud nezasáhne, došlo by k velké zkáze. Bleskem tedy udeřil do kočáru, zničil plameny a i Faethónův život. Faethón padl mrtvý do vod Éridanu a najády ho pak pohřbily. A jeho otec, bůh Slunce, truchlil, zahalil se a celý den přešel bez slunce.
Hlavní postavy:
Faethón – krásný mladík, hrdý na svého božského otce.
Epafos – syn nejvyššího boha Dia a jeho milenky Íó.
Foibos – v řecké mytologii též zvaný Helios – bůh slunce.
Forma:
V díle jsou použity tropy – metafory, personifikace, metonymie, synekdochy, epiteta.
Častá je symbolika – číselná, barevná, zvířecí.
Z figur např. inverze slovosledu.
Ve vyprávění je využitý kontrast – radost i žal, pohyb i klid.
Styl básní je velmi rozmanitý – od prostého vyprávění až ke složitým pasážím.
Příběhy na sebe lehce navazují, jsou rozděleny do patnácti knih (částí) a jsou řazeny chronologicky.
Používán je jazyk spisovný, knižní, umělecký, s archaickými výrazy a nečekanými obraty.
Vypravěčem je autor a vypráví Er-formou.
Můj názor:
Tato kniha se mi líbila, protože mám ráda řeckou a římskou mytologii. Některé příběhy se mi četly velmi dobře, jiné byly složitější a musela jsem o nich hodně přemýšlet.
