Pýcha a předsudek – rozbor díla k maturitě (4)

 

Kniha: Pýcha a předsudek

Autor: Jane Austenová

Přidal(a): Knedla14,  AV

 

 

Jane Austenová

• Narodila se 16. prosince roku 1775 ve Steventonu v hrabství Hampshire. Rodina měla slušné zázemí a přístup do vyšší společnosti. Měla sedm sourozenců a sama byla druhou nejmladší členkou rodiny.
• V rodině převládaly dobré vztahy, nejvíce však měla ráda svou sestru Cassandru. Odtud zřejmě pochází vřelé sesterské vztahy v jejích románech.
• Dostalo se jí na tu dobu nadmírně kvalitního vzdělání. Studovala na Oxfordu, později v Southamptonu.
• O vzdělání dětí se snažil její otec, který byl sám vzdělaným teologem. Po ukončení studií byla Jane uvedena do společnosti.
• Zbytek života trávila návštěvami plesů, známých a občasnými cestami do Londýna.
• Zemřela ve Winchesteru 18. července 1817 pravděpodobně na Addisonovu chorobu, kvůli jejíž léčbě sem přicestovala.
• Jane Austenová se nikdy nevdala.

 

Společenské a historické pozadí.

• I když byla kniha vydána již v roce 1812, je díky svému ději zařazena do realismu.
• Ten se počítá od roku 1848 kdy v mnoha evropských zemích propukly revoluce.
• Realismus se snažil vystihovat skutečnost takovou jaká doopravdy je, bez snů nebo představ, které by ji vylepšovaly.
• Austenová je považována za zakladatelku rodinných románů, které popisují běžný život žen v její době.
• Ženské hrdinky řeší v románech běžné rodinné otázky jako finance, nutnost manželství apod.
• Sama autorka žila ve střední třídě anglické společnosti, takže důvěrně znala prostředí, jež popisovala.

 

SPOLEČENSKÁ PROBLEMATIKA A PROSTŘEDÍ DÍLA:

• Děj nás přenese do viktoriánské Anglie na konci 18. století, kdy v kultuře vládne empír. Jsme svědky venkovského, občas i městského života, vztahů mezi různě postavenými lidmi.
• Hlavní náplní životů tehdejších lidí bylo výhodně se provdat (oženit) a dělat dobrý dojem ve společnosti.

 

DALŠÍ AUTOŘI

• Emily Brontëová – Na větrné hůrce
• Charles Dickens – Oliver Twist
• Gustave Flaubert – Paní Bovaryová
• Guy de Maupassant – Kulička

 

Rozbor díla: Pýcha a předsudek

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

• Z anglického originálu Pride and Prejudice přeložila Eva Kondrysová
• Nakladatelství: Vyšehrad, Praha, 1986, první vydání
• Počet stran: 318

 

LITERÁRNÍ DRUH, LITERÁRNÍ ŽÁNR.

• Druh: epika (próza)
• Žánr: román rodinného typu – zachycuje běžný život žen 18. a 19. století

 

HLAVNÍ MYŠLENKA:

• Autorka odmítá sňatky z rozumu a bez lásky a vysmívá se pošetilosti a marnotratnosti, což jsou typické rysy tehdejší společnosti.

 

TÉMA

• Námět: ze společnosti 17.století – autorka kritizuje vyšší společnost, prospěchářské sňatky bez lásky a závislost žen na mužích.
• Motivy: láska, námluvy, plesy
• Prostředí: anglický venkov – nijak zvlášť popisováno
• Postavení autora: vypravěč
• Pojetí díla: idylizace

 

O NÁZVU DÍLA.

• Pýcha = pýcha, kterou dával najevo pan Darcy, než se zamiloval do Elizabeth.
• Předsudek = předsudky, které měla Elizabeth vůči panu Darcymu, než ho než poznala

 

KOMPOZICE

• Kompoziční postupy: gradace, psáno chronologicky
• Děleno na 61 kapitol.
• Podstatnou část tvoří dialogy, které jsou často rozsáhlé. Díky dlouhým dialogům kniha připomíná drama.
• V díle najdeme i několik dopisů.

 

VYPRAVĚČ.

• Er-forma.
• Vševědoucí vypravěč je sama autorka.

 

JAZYK

• Jazykový plán
  • spisovný jazyk
• Stylové rozvrstvení slovní zásoby
  • převažují slova stylově neutrální
• Textové prostředky
  • převážně styl vyprávěcí, objevuje se styl popisný
  • poměrně časté použití dialogů
  • řeč postav je přímá
• Syntaktické prostředky
  • věty jednoduché i souvětí
  • jednočlenné (Ach, Mary.) i dvojčlenné (Jsem rád, že už jsi doma.)
  • věty zvolací (Páni!), jednoduché (Doma se jim dostalo velmi milého přijetí.), tázací (Jak by se byla zachovala?)
  • Základním prostředkem v textu je dialog, řeč postav je přímá. V textu jsou častá dlouhá souvětí.
• Poměrně často se vyskytuje ironie

 

HLAVNÍ POSTAVY:

• Elizabeth Bennetová – druhá a asi nejmilovanější dcera pana Benneta. Lízinka je naproti svým mladším a poněkud přihlouplým sestrám velice inteligentní, tvrdohlavá, hrdá, čestná, upřímná, laskává, nezkrotná a energická mladá žena. Absolutně jsou ji cizí přetvářka, arogance a faleš tak často používané ve vyšších kruzích, ba právě naopak se snaží vidět každého v pravém světle a nikoho si neidealizovat.
• Darcy – Darcy pochází z velmi urozené a bohaté rodiny, a proto v jeho povaze odjakživa kromě velice vysoké inteligence a smyslu pro čest převažovala hrdost a pýcha. Poté co se však zamiluje do Elizabeth se jeho pohled na svět zcela změní a z odměřený, uzavřený, přemýšlivý a trochu protivného a snad i předpojatého aristokrata se stává milující, chápavý, veselý a tolerantní člověk.
• Jane Bennetová – Nejstarší a nejkrásnější dcera manželů Bennetových. Jane je velice klidná, laskavá, vyrovnaná, čestná, citlivá a chápavá dívka. Stejně jako pro Elizabeth i pro jsou přetvářka a arogance cizí slova. Na rozdíl od ní je však velmi důvěřivá a ke všem bez rozdílů laskavá a nedokáže si připustit, že stejně jako láska a pochopení jsou lidskými vlastnostmi i nenávist, vychytralost a prospěchářství.
• Wickham – Darcyho bývalý přítel z mládí a příslušník domobrany. I když Wickham navenek působí jako velice příjemný, čestný a pozorný muž ve skutečnosti je to hazardní hráč s věčně prázdnou kapsou a vychytralý a nestoudný prospěchář, který je pro peníze schopen čehokoli. Svým šarmem dokáže okouzlit kohokoli a svou nejvýhodnější roli „dotčeného chudáka“ dokáže hrát opravdu brilantně.
• Bingley, manželé Bennetovi, Collins, Lydie, Kitty, Mary Bennetovi, Charlotta, lady Catherine de Bourgh,  Georgiana Darcyová, slečna Bingleyová

 

ČASOPROSTOR

• Místo: Na Anglickém venkově, v Londýně a v Kentu. Elizabeth se pohybuje ve vyšší společnosti, kde často naráží na přetvářku, faleš a aroganci, které tolik nesnáší. Obecně by se dalo říct čím vyšší společenský status, tím arogantnější lidé.
• Čas: Během asi jednoho roku, možná necelého. V závěru je časový skok další rok, možná více.

 

OBSAH:

Kniha vypráví o rodině Bennetových žijící v malém venkovském sídle v městečku Netherfield. Pan Bennet je moudrý muž, ale jeho žena je velice povrchní a rozmařilá a jejím životním snem je bohatě provdat všech svých pět dcer. Když se doslechne, že na netherfieldské panství se má nastěhovat pan Bingley, bohatý londýnský šlechtic, je štěstím bez sebe. A na ples, který nový pán pořádá, se vypraví se svými nejstaršími dcerami – Jane a Elizabeth. První se panu Bingleymu hned zalíbí a věnuje se jí celý večer. Líza však celý ples prosedí u stolu a ještě k tomu ji urazí Bingleyho přítel pan Darcy. Když do vesnice zavítá vojenský pluk, nejmladší sestry Bennetovy jsou jako u vytržení. Neustále běhají za vojáky a zanedlouho je začne pravidelně navštěvovat důstojník Wickham. Brzy začne rozšiřovat pomluvy o svém někdejším příteli Darcym. Ten se díky tomu stává v městečku neoblíbeným a dokonce je Lízou odmítnut, když ji požádá o ruku. Elizabeth mu vyčítá i to, že přemluvil svého přítele, aby se odstěhoval zpět do Londýna a překazil tak lásku Bingleyho a Jane. Postupem času ale Líza zjistí, že vše není tak, jak se zdá a začne k panu Darcymu cítit přátelství a lásku. Když se s ním po dlouhé době náhodou setká v jeho sídle na Pemberley, pochopí, že on se také změnil a že už není tak rezervovaný a chladný. Stal se z něho moudrý a laskavý muž a tak se může matka Bennetová pustit do přípravy hned dvou svateb najednou – pro Jane i Lízu.

 

DOBOVÉ VNÍMÁNÍ

Už v době vydání byla kniha oblíbená a v 19. století si získávala více a více příznivců. Největší inovací zřejmě bylo, že autorkou je žena. Proto Jane Austenová původně vydala román anonymně přes svého bratra.

 

DOSLOV:

UMĚNÍ IRONICKÉ MINIATURY

Snad ji skutečně patří epiteton „první moderní anglická autorka“. Nechce se nám věřit, že Jane Austenová (1775-1817) náleží přelomu 18. a 19. století, že prožila dobu napoleonských válek a že desítky let před Ch. Dickinsem, W. M. Thackeraym, E. Gaskellovou a sestrami Brontëovými nebo před naší Boženou němcovou či Karolinou Světlou vytvořila díla, ke kterým se dodnes vracíme bez blahovolného pocitu, že z piety čteme takzvané velké dědictví minulosti, v podstatě však značně nahlodané zubem času.

Byla současnicí Waltera Scotta, ale romantický mlhavost nostalgie zahlující díla někdejšího krále historického románu jí byla vzdálená. Austenová nechtěla objevovat ani záhadné vášňě a rozervané city v lidské duši, tak jak se o to později pokoušela Emily Brontëová, a neukázala dokonce ani tu přemíru sentimentality, jakou je poznamenáno dílo Ch. Dickinse, přestože ji právě s ním spojuje smysl pro ironii. V charakterokresbě byla často srovnávána se Shakespearem, a právem, protože její vidění hrdinů a hrdinek není plošné, ale již moderně mnohorozměrné, obrazící dialektiku dobra a zla v lidské duši s plasticitou, jež vystupuje zvlášť silně díky jejímu ironickému pohledu a výjimečnému smylsu pro složitost společenských vztahů a pro citlivé situování jednotlivce do velkolepé komedie, jako její společnost hraje. Komedie, společenksé komedie, to snad je přívlastek nejpříhodnější, jaký lze užít o jejích největších románek a v prvé řadě o románu Pýcha a předsudek.

Podrobnější rozbor první kapitoly Pýchy a předsudku nás přivede k překvapivému závěru: je to v podstatě první scéna z dramatu, z komedie; vyprávění je postaveno zásadně na dialogu. Text nepřímých řečí lze označit za minimální scénické poznámky. A sdělnost dialogu je natolik hutná a provkující, že sotva tři stránky stačí na expozici celé brilantní komedie. Máme před sebou nejen atmosféru románu a podstatu záplatky, ale esenci autorčina umění vůbec.

Soudili bychom, že tato neprovdaná žena musela prožít poměrně rušný život, který jí dal možnost dobře nahlédnout pod nažehlený a nyblýskaný povrch empírového salónu. Je pravda, že Austenová poznala anglický empírový salón a jeho „kávovou“, nebo spíš „čajovou“ společnost nadmíru zevrubně, avšak vcelku nutno říci, že prožila život značně nevzrušivý.

Přestože prožila tak typicky nekonfliktní život, spíš osaměly (nikdy se neprovdala a jediné nabídnutí k sňatku prý během hodiny důrazně odmítla), navozující asociace, smutné zatrpklosti staré panny, odstrčené od nejběřnějších radostí života, neodráží se v jejím díle žádná osudová hořkost a žádný smutek, stejně tak jako se ničemu podobnému nepoddávala ani v životě. Zdá se, že se ze své pozice dcery bez věna, a tudíž dívky bez zvláštních šancí na lepší sňatek, a později ze svého postavení stárnoucí tety, tou doubou poněkud kuriozní svými literárnímu sklony, životem spíš nesmírně bavila – asi jako člověk, který v divadle slehuje zábavnou komeii.

Vykonala svým dílem pro vývoj anglického románu neobvyklý kus práce. Přidáním ironického podtextu posunula románovou tvorbu ze sfér naivního realismu o celou generaci kupředu. A to vše v době počínajícího romantismu a rozkvětu mysteriózního gotického románu.

Tematicky nikdy nevybočila z atmosféry a prostředí Pýchy a předsudku (dobře si totiž uvědomovala, že jiné prostředí by pro ni znamenalo pouštět se na neznámou a neprozkoumanou pevninu), ale přesto z této oblasti vytěžila šest poměrně rozsáhlých románů: Rozum a cit (Sense and Sensibility, 1811), Pýcha a předsudek (Pride and Prejudice, 1813), Mansfieldský park (Mansfield Park, 1814), Ema (Emma, 1815), Northangerské opatství (Northanger Abbey) a Anna Eliotová (Persuasion). Oba poslední romány vyšly posmrtně roku 1818. Angličtina má pro typ románu, jaký Austenová svým dílem vytvořila, termín domestic novel, román rodinného života.

Pýcha a předsudek je idylicko-ironická komedie o ženění a vdávání s novým nesentimentálním a rozumově realistickým přístupem k základním životním otázkám spojeným s rodinnými vztahy. Láska, peníze, cit, společenské pokrytectví, faleš, to všechno je námětem autorčina empírového obrázku. Když se na její komedii zahledíme podrobněji, shledáme, že není jen plodem realismu napojeného ironií a satirou. Je navíc ještě neopakovatelnou kombinací ironizujícího pohledu na realitu a autorčina velikého životního snu, v její době ne ještě plně uskutečnitelného, ale snu, za jehož uskutečnění bojovaly mnohé veliké ženy XIX. Století.

Sen Austenové je ztělesněn v ústřední hrdince, v Líze: je to sen o uplatnění výjimečného ženského intelektu proti běžně vítězící ženské kráse. Není pochyb o tom, že Lízinka je sama Austenová, až na to, že autorka svou hrdinku navíc obdařila jedinečnou krásou. V očích lady Catherine je Lízinka opovážlivé, ctižádostivé „děvče bez příbuzenstva a přátel, bez peněz,“ a ta opovážlivost není nic jiného než Lízinčin smysl pro demokraticky rovnoprávné vztahy mezi lidmi. O panu Darcym dovede říci: „On je gentleman stejně jako můj otec; v tom jsme si rovni.“ Nechce být brána od muže na milost, chce být jeho rovnocennou partnerkou, chce ho jako kamaráda a přítele. Proto také odmítá s naprostou samozřejmostí povýšeneckou nabídku k sňatku od pana Collinse, pobouřena ponížením,jaké se za ní skráň. Jsme tu svědky zrodu představy „gentlewoman“ jakožto protějšku typu tolik zdůrazňovaného viktoriánskou společností a známého pod názvem „gentleman“.

celou mentalitu poklidně žijících měšťáckých vrstev předvádí střízlivě, dává nám nahlédnout do jejich svědomí a skýtá možnost podívat se na ně díky své ironii z poněkud posunutého zorného úhlu a s osvobozujícím pousmáním. Jsou to jemné špičky, ironické náznaky a trefná podotknutí, která text její komedie neobyčejně nadlehčují a oživují. Všimněme si třeba jen drobné poznámky pronesené na adresu Liziny rodiny, špičky, v níž její původkyně Bennetovy lituje, jaká že to pro ně musela být rána, když ze sousedního městečka přemístili posádku. Z podobných trefností, z nichž vysvítá pravé založení jejich lidiček, buduje Austenová nenápadně to, co bychom dnes nazvali druhým plánem její komedie.

Na románu jako celku nelze navíc neocenit úspornost autorčina projevu, snahu vyhnout se tehdy oblíbené přemíře digresí a rozvláčných úvah, což jistě také bylo výsledkem její poctivé práce na textu.

 

ÚRYVKY:

Nic takového rozhodně nedovolím. Líza není o nic lepší než ostatní, a já tvrdím, že není zdaleka tak krásná jako Jane a ani zdaleka tak veselá a příjemná jako Lydia. Jenže vy jí odjakživa nadržujete.“

„Žádná z nich nestojí za fajfku tabáku,“ odpověděl. „Jsou hloupé a pošetilé, jako děvčata bývají, ale Lízinka je přece jen trochu čipernější než její sestry.“

„Jak můžete mluvit tak ošklivě o vlastních dětech, choti! Máte radost, když můžete pozlobit. Neberete vůbec ohled na mé ubohé nervy!“

„Mýlíte se, drahá. Ctím vaše nervy. Jsem s nimi důvěrně spřátelen. Vždyť mi je ohleduplně připomínáte už dobrých dvacet let.“

***

„Drahá sestřenko, dovolte, abych byl tak domýšlivý a považoval samozřejmě vaši odmítavou odpověď na mé vyznání za pouhá slova. Vedou mě k tomu, stručně řečeno, tyto důvody: Nezdá se mi, že bych vás nebyl hoden, a partie, která se vám tu nabízí, vám nemůže připadat nelákavá. Mé postavení, mé vztahy k rodině de Bourghových, příbuzenské svazky s vámi – to všechno jsou okolnosti, které svědčí výmluvně v můj prospěch; a nadále byste měla uvážit, že není vůbec jisté, zda vás – přes vaše četné půvaby – vůbec ještě někdy někdo požádá o ruku. Máte bohužel tak nepatrné věno, že to s největší pravděpodobností převáží nad vaší krásou a ostatními přednostmi. Musel jsem proto dospět k závěru, že své odmítnutí nemyslíte vážně, a vysvětluji si je tak, že děláte drahoty, abyste ve mně roznítila ještě větší lásku, jak to koketivé dámy mívají ve zvyku.“

***

Po krátké odmlce její společník dodal: „Jste příliš velkorysá, abyste si se mnou zahrávala. Jestli se váš vztah ke mně od dubna nezměnil, řekněte mi to hned teď. Já vás mám pořád stejně rád, ale stačí slůvko a nezmíním se už o tom do konce svých dní.“

Elizabeth chápala, jak je mu v takové situaci těžko a nedobře, a proto se přemohla a bez otálení, ač ne příliš souvisle, promluvila a dala mu najevo, že její city doznaly od zmíněné doby velké proměny a že dnes přijímá s radostí a vděčností jeho slova. Její odpověď v něm vyvolala takový příval štěstí, jaký asi ještě nikdy nepocítil, i jal se k ní promlouvat vřele a tak dalece rozumně, jak se dá očekávat od muže bezmezně zamilovaného. Kdyby mu byla Elizabeth dokázala pohlédnout do oči, byla by viděla, jak se mu tvář rozzářila a zkrásněla blahem, takto však mohla jen naslouchat, co jí říká a o své lásce, a jak bez ní nemůže být, a každým okamžikem jí jeho cit připadal cennější.

 

VLASTNÍ NÁZOR:

• Autorka kritizuje pokrytectví tehdejší doby – v této knize sňatky kvůli postavení, penězům, moci. Paní Bennetová je obrazem faleše a prostoduchosti společnosti. Naproti tomu Líza představuje vlastnosti v té době velmi ojedinělé – smysl pro spravedlnost, demokracii a rovnováhu nejen mezi chudými a bohatými, ale i mezi muži a ženami.
• Kniha se mi líbila nejen kvůli romantickému námětu, ale i kvůli věrnému obrazu tehdejšího života, někdy zobrazeného až ironickým způsobem.