Quo vadis? - rozbor díla k maturitě (7)

Kniha: Quo vadis?

Autor: Henryk Sienkiewicz

Přidal(a): Martina007

O autorovi

května 1846, Wola Okrzejska – 15. listopadu 1916, Vevey, Švýcarsko
Polský spisovatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1905
Největší slávu získal svými historickými romány, týkajícími se polských a křesťanských dějin¨
Představitel polského pozitivismu.
Psal rovněž pod pseudonymem Litwos

ŽIVOT

Ze středního šlechtického stavu, své dětství prožil mezi vesnickým lidem, což se projevilo nejen v námětech jeho povídek. Ve Varšavavě vystudoval na univerzitě dějiny, poskytly mu náměty pro jeho rozsáhlé dílo, pochopení pro neustálé, často krvavé úsilí vlastního národa o znovunabytí svobody a sociální spravedlnosti.
Doba jeho studií byla v Polsku obdobím nástupu kritické generace pozitivistů.
Hodně cestoval, navštívil Německo, Belgii, Francii a Anglii, Spojené státy, Itálii, Řecko, Turecko a Španělsko, lovecké safari do východní Afriky.
Roku 1884 se stal hlavním redaktorem varšavského Słowa. Črty, povídky a novely, v nichž popsal realistické obrazy ze života, obraz bídy a zaostalosti nižších společenských vrstev a na druhé straně problematické, vnitřními rozpory zmítané postavy inteligentů, snažících se o nápravu.
Světové proslulosti pak dosáhl svým románem z římských dějin Quo vadis (1896). Stal se oblíbeným a uznávaným doma i v zahraničí.
Roku 1905 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu „… za velkolepé zásluhy epického spisovatele“
Po vypuknutí první světové války se Sienkiewicz usadil ve švýcarském městě Vevey, odkud organizoval pomoc polským obětem války a kde také roku 1916 zemřel.

DÍLO

Povídka „Na zmar“ (1872)
Historická trilogie, která teprve vzbudila nesmírný zájem:
- Román Ohněm a mečem (1884, Ogniem i mieczem)
- Potopa (1886, Potop)
- Pan Wołodyjowski (1888)
Quo Vadis (1896) Dílo mělo v podtextu posílit sebevědomí Poláků (výjimečně krásná princezna a křesťanka Lygie i její ochránce neobyčejně silný otrok Ursus pocházeli z pozdějších polských území) v době, kdy bylo Polsko rozděleno mezi Rusko, Prusko a Rakousko. Především za tuto knihu dostal spisovatel Nobelovu cenu v roce 1905.

O knize

Název vychází z křesťanské legendy, která je vylíčena v závěru románu. Svatý Petr odchází na žádost svých stoupenců před pronásledováním za Nerovy vlády z Říma. Cestou potkává Krista a ptá se ho „Quo vadis, Domine?“ (Kam kráčíš, Pane?), „Když ty opouštíš můj lid, jdu do Říma, aby mě ukřižovali podruhé,“ odpovídá mu Ježíš. Poté se Petr obrací nazpět a později umírá na kříži stejně jako jeho Pán. Z pokory však, aby Ježíše nenapodoboval, si Sv. Petr vyprosil, aby jej ukřižovali jinak – hlavou dolů.

Styl – Realismus

Literární druh – epika

Literární žánr – historický román

Celkové téma – historické, společenské?

Hlavní téma – láska Vinicia a Lygie

Vedlejší téma – učení a pronásledování prvních křesťanů (končí až r. 313), život tehdejších Římanů, krutost a zhýralost tehdejšího Říma, Nerova vláda, převedení Vinicia na křesťanství, požár Říma, hry jako trest křesťanům

Motivy – láska Vinicia a Lygii, láska k bohu, žárlivost, ???

Autor využívá první i druhý způsob psaní historických románů – využívá doložená fakta, osoby a události během nich příběh probíhá, zároveň vytváří své vlastní postavy, vkládá je do probíhajících událostí jako jedny z klíčových postav

Jeho vlastními postavami jsou Lygie, Vinicius, Ursus, atd., kteří interagují s Petroniem, Pavlem z Tarsu, apoštolem Petrem, Neronem atd. – historicky doloženými postavami. Chilón, rovněž autorova originální postava, pátrá pro Vinicia po Lygii, později udá křesťany Nerovi.

Čas – odehrává se za vlády Nera v Římě (vládl od r. 54 do r. 68), r. 64 (podle dějin, stejně tak i v knize) dochází k požáru Říma, chronologicky (vzpomínky retrospektivně)

Místo – Řím, Achaja (zmíněná), Sicilie, Palatin (jeden ze sedmi pahorků v Římě, označoval se tak i Caesarův palác, který na něm stál),…

Jazyk

Er-forma (autor do příběhu nezasahuje svými názory, ani promluvami), jen monology a dialogy jsou psány v ich-formě
Spisovný
Knižní výrazy, archaismy
Latinská slova, nebo věty, př. carissima mea; mae cupla; me miserum; pax tecum; pax vobiscum; Ave, caesar imperator! Morituri te salutant!; arbiter elegantiarum, atd.
Řecká slova, např. Heuréka (našel jsem ji), koncha, diatriba, kryptoportik, atd.
Jména řeckým, římských, egyptských bohů a mytologických názvů př. Hesperidky, Apollon, Kyprida (Afrodita), Pollux, atd.
Přechodníky: Probudiv se tedy pozdě; rozkázav, aby mu ho přinesli, atd.
Vulgarismy té doby, jako ostré nadávky např. prase, opice, mule, trubče, pse
Přenesená pojmenování, přirovnání
Postavy se snaží věty obohacovat
Odlišnost jazykových prostředků na základě postav př. Petronius (vznešený a vzdělaný), Chilón (podlézavý, bezcharakterní) – výběr slovní zásoby je odlišuje
Postup vyprávěcí, popisný, úvahový (př. monolog Petronia), informační (některé kapitoly jsou psány formou dopisu, které si Vinicius píše s Petroniem, např. když Petronius odjede s Caesarem a Vinicius ho zpravuje o postupu jeho pátrání po Lygii)
Citace Homéra

A protože ji dosud neoslovil, povstal, sklonil před ní hlavu a místo obvyklých slov na uvítanou začal citovat slova, jimiž Odysseus uvítal Nausikau: „Pro boha prosím tě, paní! Jsi božstvo či smrtelný člověk? Jsi-li však některá z lidí, co mají na zemi sídlo, třikrát blaženi jsou tvůj otec i velebná matka, třikrát blaženi bratři…“ (nevystřiženo, dále nepokračuje)

…neboť Lygie pohlédla znenadání na Petronia a odpověděla mu slovy téže Nausikay, deklamujíc je jedním dechem a tak trošku školácky: „Cizinče, vůbec se nezdá, že zlý jsi neb nemoudrý člověk…“ (nevystřiženo, dále nepokračuje), (str. 30)

Kompozice, obsah

Expozice – Autor nás uvádí do děje. Představuje Petronia, Vinicia, Lygii. Líčí Viniciovu touhu učinit z Lygie svou milenku.
Kolize – Lygie je přivedena do Caesarova paláce. Popisuje Lygiiny obavy a její následný útěk během cesty z Neronova paláce do Viniciova domu. Vinicius Lygii několik týdnů hledá a nakonec se mu podaří ji s pomocí Chilóna najít. Skrývá se u křesťanů.
Krize – Při pokusu o Lygiin únos je Vinicius těžce zraněn Ursem.
Peripetie – Lygie se nad ním smiluje a ošetřuje jeho zranění. Vinicius poznává život křesťnů, jejich vzájemnou lásku a jejich obětavost. Vinicius se dozví, kde Lygie nyní přebývá, vydá se tam a chce se stát křesťanem.
Katastrofa (Rozuzlení) – Vinicius a Lygie se dohodnou se vzít. Dochází k požáru Říma. Vinicius hledá Lygii, je pokřtěn.
Gradace – Křesťané jsou obviněni ze zapálení Říma a jsou pronásledování. Zavírají je do žalářů, mučí a popravují v aréně. Mezi vězni jsou i Lygie s Ursem.
Retardace (zpomalení) – Vinicius se snaží Lygii osvobodit. Nedaří se. Navštěvuje ji a tráví čas spolu ve vězení.
Závěr – Ursus nakonec Lygii zachrání v aréně, když tura zabije. Lid si vyžádá jejich omilostnění. Vinicius a Lygie žijí spokojeně na Sicílii. Petronius spáchá s Euniké sebevraždu, umírá jako poslední velký a vznešený římský občan. Nero je svržen a rovněž umírá.

Postavy

Hl. postavy:

Marcus Vinicius – vojenský tribun a augustian, zamiloval se do Lygie, naučený na život, kdy mu nikdo neodporoval, nemilosrdný, krutý k otrokům, chtěl dát trýznit otroky a poslouchat jejich nářek, když měl špatnou náladu, zabil Gula (oblíbeného otroka, když se jeho otrokům nepodařilo přivést mu Lygii), chtěl Lygii získat lstí, udělat ní svou milenku, když mu utekla, měl chuť jí zmrskat, zároveň jí kleknout k nohám, rozporuplný, postupně se mění pod vlivem Lygie, zamiluje si Lygiinu povahu/duši, učí se milovat své bližní, odpouštět, přijímá křesťanství, laskavý, zamiluje si Krista; (během Lygiina uvěznění se s ní odpoutává od reality, smířený, hodlá ji po smrti následovat, nebere smrt jako odloučení, ale že Kristus mu ji v nebi dá za manželku, budou spolu navždy)
Lygie (původním jménem Kallina) – krásná princezna Lygů – milá, laskavá, odpouštějící, až naivní, miluje Krista, oddaná Bohu, křesťanství ji naučila Pomponia Graecina (také křesťanka, její manžel není), zamiluje se do Vinicia, zděšená z poměrů na Palatinu, chtěla Nerovi odporovat, kdyby ji od toho Akté neodradila (chtěla nepřijít na hostinu, na kterou byla pozvána, odporovat Nerovi, naivně se i těšila, že kdyby ji mučili, nepoddala by se a zemřela smrtí libou Kristu), zklamaná, zoufalá i zrazená, když zjistí, že ji odňali Pomponii a Vinicius ji nepomůže zpět domů, že je to i jeho vina, později snaží se Vinicia změnit, má strach ze svých citů k němu, že nemiluje jen Krista, ve vězení oddaná svému osudu, věří, že počká v nebi na Vinicia, Kristus mu ji dá za manželku, budou spolu.

(Do hlavních postav patří ještě Petronius, je ve skupině historických postav)

Vedlejší postavy

Ursus (pokřtěný Urban) – služebník Lygie, Lyg, který doprovázel Lygii s její matkou, když byli posláni jako záruka, ohromně silný, zabil Krotóna (nejsilnějšího gladiátora), který měl Viniciovi pomoci unést Lygii, zastavil germánského tura, k němuž byla Lygie připoutaná, vědom si své ohromné síly, kterou neumí dobře ovládat, křesťan, nechce zabít lidi, chtěl zachránit Lygii, miluje ji jako svou princeznu, oddaný jí
Chilón – najatý Viniciem, aby našel Lygii, lotr (Glauka, s nímž dříve cestoval se pokusil zabít (asi?), jeho dceru a ženu prodá do otroctví), lhář, filosof, umí dobře hovořit, schopný, našel Ursa, dostal se do společnosti křesťanů, mazaný, udá křesťany jako pomstu Viniciovi, že ho dal zmrskat, mstivý, bezohledný, i když mu Glaukos odpustil své hříchy, pracuje jen pro svůj vlastní zisk, myslel, že křesťany bude čekat rychlá smrt, zhrozen z her, dokonce omdlel, výčitky svědomí, když Glaukos mu odpustí i svou smrt, obrátí se na křesťanství a veřejně obviní Nera ze zapálení Říma

„Lide římský! Na svou smrt přísahám, že zde hynou nevinní a že žhářem je – tady ten!“ A ukázal prstem na Nerona. (str. 466)

své prohlášení neodvolá ani při mučení, umírá na kříži s klidem v duši

Euniké – krásná otrokyně, zamilovaná do Petronia, vzpírá se odejít k Viniciovi, nechtěla, aby Petronius zrušil její otroctví k němu, prý raději jeho otrokyní, než Nerovou manželkou, umírá s ním dobrovolně, nechce ho opustit, obětavá, laskavá, naivní, nechala si prodat od Chilóna amulet, aby Petronius oplatil její city (amulet nebyl to, co Chilón tvrdil)
Crispus – fanatický věřící, přísný, učil Lygii, když se mu vyznala z lásky k Marcovi, odsoudil ji, prý zradila Krista, když necítí lásku jen k němu, apoštol Petr ho pokáral, že Kristus odpustil i Marii Magdaleně, že Kristus nabízí lidi, aby se ze srdce milovali, Crispus děsil křesťany v době požáru, že Kristus bude trestat jejich hříchy nemilosrdně, stejně tak při umírání na kříži s ostatními, Pavel z Tarsu ho při tom zastavil, uklidnil je, že budou brzy v ráji spaseni, Crispus se kal, pak zakřičel na Nera, než zemřel: „Matkovrahu! Běda ti!…“ (str. 448)

Postavy historicky doložené

Nero – caesar, „Měděnobradý“, v knize zobrazen jako ješitný člověk, zajímá se jen o hudba, poezii, tanec a obdiv posluchačů, krutý, rád ubližuje ostatním, mstivý a nemilosrdný, když se mu někdo zprotiví, pošle mu vzkaz, aby spáchal sebevraždu, plánoval jeden i pro Petronia, vrah matky, manželky i nevlastního bratra (jen zmíněné, stalo se před začátkem knihy), komediant, po smrti své dcery svůj smutek zveličoval, možná i předstíral úplně, ne špatný umělec, ale ani ne dobrý, zhýralý, přepadával a unášel dívky se svou společností v noci z města, ovlivnitelný podbízením a lichotkami, záleželo mu na názoru Petronia
Gaius Petronius – je kladnou postavou, augustián, arbiter elegantiarum (soudce vkusu), jeden z Nerových nejbližších, Nero většinou dá na jeho mínění, skrz to může do určité míry caesara ovládat, chytrý, bystrý, skvělý řečník, svou řečí si z caesara tropí žerty, ale podává to jako lichotku a tak získává ještě větší caesarovu oblibu, života užívá, je připraven zemřít, protože ví, jak to na caesarově dvoře chodí, obdivuje krásu, ztratil pojem dobra a zla, rozlišuje jen krásné od ošklivého

„Petronius a já,“ odpověděl Seneca, „jsme lidé ze dvou proti sobě stojících táborů. Co na něho platí, nevím, vlivu nepodléhá ničímu, Je možné, že přes všechnu svou zkaženost stojí Petronius přece jen za víc než ti všichni lotři, jimiž se dnes Nero obklopuje. Ale dokazovat mu, že se dopustil zlého činu, to by bylo jen mrhání časem. Petronius už dávno ztratil onen smysl, kterým se rozpoznává zlé od dobrého. Ale dokaž mu, že jeho čin není krásný – pak se zastydí. Až se s ním setkám, řeknu mu: ,Tvůj čin je hoden propuštěnce.‘ Jestliže nepomůže to, nepomůže už nic. (str. 44-45)

Jeho synovec Vinicius je mu drahý, proto se mu snaží pomoci, když mu Vinicius na začátku knihy řekl, že chce Lygii mít, že se s ní klidně ožení, Petronius ho zastavil a řekl, že si sem nepřivedli barbarské ženy, aby se s nimi ženili. Poté zajde za caesarem a domluví, aby byla Lygii od Aulů odebrána. Caesarovi ve svém posledním dopise nepodlézá jako ostatní, kterým byla sebevražda nařízena, aby zachránili své blízké. Baví se lidskou hloupostí a oceňuje znalosti, rozum a krásu.

„Jsi šťasten, že máš tu, kterou miluješ.“

„Já? Víš, co mě na Chrysothemidě ještě baví? To, že je mi nevěrná s mých vlastním propuštěncem, loutnistou Theoklem, a domnívá se, že já to nevidím. Kdysi jsem ji miloval, ale teď se bavím jejím lhaním a její hloupostí…“(str. 36)

Není žárlivý, je to klidný i trochu líný muž. Neudává caesarovi a svého vlivu nezneužívá, aby někomu ublížil, dokonce naopak, když jeden z otroků zabil svého krutého pána, zastal se u caesara, aby nedal zabít celou jeho famílii (otroci, propuštěnci atd.) atd. U lidu je oblíbený. Křesťanství odmítal, protože křesťanství považuje moc a krásu za marnost. Po promluvě Pavla z Tarsu, se zmohl jen na „To není nic pro mě.“ Není schopen se stát křesťanem, obdivuje Vinicia (trochu mu i závidí). Napsal caesarovi ve svém posledním dopise, že zahubil všechny poctivé lidi ve svém impériu – křesťany.

Apoštol Petr – laskavý, dobrý člověk, oblíbil si ho Vinicius, pokřtil Vinicia, uklidnil zbylé křesťany, když se ho ptali, proč je Kristus nezachrání, řekl, že když Kristus vykoupil hříchy světa svou krví, tak oni vykoupí hříchy Říma, žehnal lidem v aréně na jejich cestu na věčný život, Kristus si vybral Řím za své město, váhal, zda má opustit Řím, přemlouvali ho. Když odcházel, zjevil se mu Kristus.

„Quo Vadis, Domine?“

Nazarius odpověď neslyšel, ale Petrův sluch zachytil smutný a mírný hlas, který pravil: „Když ty opouštíš můj lid, jdu do Říma, aby mě ukřižovali podruhé.“ (str. 502)

Petr se vrátil a poté byl ukřižován.

„Jsi vykoupeny a jsi mé.“ A nikdo, nejen mezi vojáky hloubícími jámu, do níž měl být vsazen kříž, ale ani mezi vyznavači netušil, že tu opravdu stojí skutečný vládce této metropole a že pominou caesarové, převalí se vlny barbarů, uplynou staletí, ale tento veliký stařec zde povládne stále. (str. 506)

…

A Petr, stoje na vyvýšeném místě, udělal vztaženou rukou znamení kříže, žehnaje v hodině smrti: „Urbi et orbi!“ (Městu a světu), (str. 507)

Pavel z Tarsu – vlídný, dobrý člověk, apoštol Pavel, spřátelil se s Viniciem, převedl ho na křesťanskou víru, stejně tak i mnoho otroků jeho i Petronia, ptal se Petronia, jestli by nebylo lepší, kdyby byl caesar křesťanem, jestli by se jim nežilo lépe, jistěji, šťastněji, atd.; poté, co Chilón obviní Nera ze zapálení Říma, k němu přijde a řekne mu, že ho chce spasit, a když Chilón povídá, že pro něj není spásy, Pavel mu řekne, že když mu odpustil Kristův služebník, proč by mu neodpustil i Kristus, prosí Krista o smilování a Chilóna pokřtí; na konci i jej vedou na smrt

„Bojoval jsem dobrý boj, víru jsem si zachoval, svůj úkol jsem splnil, nakonec je mi určen věnec spravedlnosti.“ (str. 508)

Je spokojen se svým dílem, kdy učil lidi milovat, odpouštět, provázen davem věřících, stejně jako apoštol Petr.

Tigellinus – prefekt praetoriánů, soupeř Petroniův o Nerovu přízeň, nabádá Nera ke zločinům, zapálil Řím na caerův příkaz, když na něj Nero chtěl svalit vinu a obětovat ho lidu, Tigellinus odpověděl, že caesar přece nechce, aby se bouřili i praetoriáni – vyhrožuje Nerovi, není tak chytrý, ani takový řečník jako Petronius, je podlézavý a hanebný, navrhl Nerovi obětovat křesťany (poté co mluvil s Chilónem a židovskými kněžími, jež na ne chtěli svalit vinu)
Akté – propuštěnkyně Nera, jeho dřívější souložnice, hodná, vlídná, tichá, pokorná, získala si věrnost mnoha lidí, studuje křesťanské spisy, ale nepovažuje se za hodnou stát se křesťankou, stále Nera miluje, i když on se o ni vůbec nezajímá, žije v paláci, nemá žádný vliv na Nera, oblíbila si Lygii, chtěla jí pomoci, obdivuje víru křesťanů, věrná, po smrti Nera, ho zavinula do drahocenných látek a spálila na hranici
Poppaea – Nerova žena, krásná, bezcitná, má velký vliv na Nera, nenávidí Lygii, protože jí v kráse konkuruje a navíc je mladší, také proto, že když Nero měl románek s vestálkou Rubriou, zalíbil se jí Vinicius, ten ji však, nevěda, že je to ona, odmítl, řka, že miluje jinou, když poprvé potkala Lygii ještě v paláci caesara, její dcera – ještě dítě – se rozplakala a později zemřela, černošská otrokyně svalila vinnu na Lygii, protože se dítě rozplakalo, když ji uvidělo. Její syn z předchozího manželství usne při Neronově představení, Nero rozčilen ho zraní, když je dítě v horečce, za Poppaeou přijde Petronius, řka, že to je trest křesťanského boha, protože se přimluvila, aby křesťany obvinili z požáru (už kvůli Lygii), a řekne jí, aby se za Lygii přimluvili, než k tomu však dojde, je její syn na rozkaz caesara zavražděn, ona sama se stala obětí Caesarova chvilkového hněvu (zmíněno ke konci knihy)

Rozděleno do tří dílů a epilog

1. Díl

Do Petroniova domu přichází Vinicius, jeho synovec, právě se vrátil z války do Říma, zranil se a byl hostem v domě Aula Plautia, kde uviděl krásnou dívku, jež je schovankou Pomponie Graeciny, Aulovi manželky. Jmenuje se Lygie a je to princezna Lygů, jež se sem dostala jako rukojmí z dřívější války a na níž se zapomnělo. Chce ji získat a žádá o radu. Navštíví spolu Aulův dům, Vinicius mluví s Lygií. Dalšího dne je na rozkaz Caesara Lygie z domu odebrána a jako rukojmí, jež podle zákona podléhají caesarovi, přivedena do jeho paláce. Když se to Vinicius dozví, zuří, jde za Petroniem, zjistí, že to je Petroniův chytrý plán, kdy řekl caesarovi, aby ji Aulovi vzal a pak ji dal Viniciovi. Lygie potká Akté, propuštěnkyni Caesara, která ji přivede na hostinu, kam byla pozvaná. Tam potkává Vinicia, prosí ho, aby se přimluvil u Caesara, Vinicius se opije a snaží se ji políbit, říká jí, že ji Caesar slíbil jemu. Ursus, služebník Lygie, Vinicia odstrčí a ji odnese pryč. Lygie s Akté potkává v zahradě Poppaeu s dítětem a otrokyněmi, Lygie ji žádá o přimluvení u Caesara, aby ji poslal zpět k Pomponii, žárlivá Poppaea, jež vidí Lygiinu krásu jí slíbí, že brzy bude Viniciovou otrokyní. Dítě se rozpláče a oni odchází. Lygie se rozhodne uprchnout. Když pro ni přijdou Viniciovi lidé, cestou je unesena Ursem a jeho pomocníky, kteří lektiku přepadli. Vinicius zuří, zabije jednoho z otroků, dalším dá hrozný trest. Dozví se, že Lygie zinscenovala svůj únos. Dítě Poppaei je vážně nemocné, vina padá na Lygii, dítě se rozplakalo před ní. Viniciovi otroci hledají Lygii, Petronius mu radí najít si potěšení v jedné z otrokyň, Vinicius odmítá, odchází, Petronius nařizuje Euniké, své otrokyni, která ho tajně miluje, aby se připravila a šla do Viniciova domu, ta to odmítá a prosí, aby mohla zůstat, za neposlušnost dostane rány bičem, ale v domě zůstává. Chilón, kterého doporučí Euniké, za peníze od Vinicia hledá Lygii. Lygie mu když byl poprvé u Aulů, nakreslila do písku rybu. Chilón zjistí, že je to znak křesťanů, dostává se do komunity křesťanů, když další peníze od Vinicia dájednomu z křesťanů, aby za ně mohl vykoupit jeho syna. Dcera Caesara zemřela, on viní Petronia, protože na jeho žádost do svého paláce přivedl Lygii, předstírá žal a zoufalství, Petronius jednou chytrou poznámkou zachrání sebe, Vinicia i Lygii, nabádá Caesara, aby odjeli z Říma. Chilón uvidí lékaře Glauka, jež dříve podvedl, a potřebuje se ho zbavit, aby se neprozradil, při hledání někoho, kdo ho Glauka zbaví, narazí na Ursa, kterému namluví, že Glaukos chce křesťany zradit a hledá pro Vinicia Lygii. Viniciovi řekne, že našel Ursa a že v Ostrianu se sejdou křesťané, protože tam přijde apoštol Petr. Společně Chilón, Vinius a Krotón jdou na Ostrianum, poslouchají apoštola Petra, pak následují Lygii k domu, kde přebývá. Jde s ní i Ursus, apoštol a další. Chilón počká venku, zatím co Vinicius a Krotón jdou dovnitř, Krotón napadne Ursa, Vinicius popadne Lygii. Ursus zabije Krotóna a zraní Vinicia, ale Lygie ho zastaví, než může být zabít. Chilón vidí, jak se Ursus zbaví těla Krotóna, utíká pryč. Dalšího dne do jeho bytu přijde Ursus, prý jeho pán Vinicius proněj posílá.

2. Díl

O Vinicia se starají Lygie, lékař Glaukos. Bydlí v domě s nimi a s Ursem, apoštolem Petrem atd. Chtějí odejít, on je přemlouvá, aby zůstali, pošle Ursa pro Chilóna, tomu řekne, že Krotón odjel pryč, on sám také. Poslouchá o jejich učení, ale nerozumí tomu, jeho povaha jej odmítá. Lygie se do něj zamiluje. (Už předtím ho milovala.) Crispus jí to vyčítá, ale apoštol Petr ji ukonejší, dokud Vinius se nezmění, ať se mu vyhýbá, ale pokud se změní, ať jsou spolu šťastni. Vinicius se vrací do svého domu, kde jeho otroci oslavují, bojí se jeho trestu, naučili se ho po jeho vzteku, který si vybíjel na nich, když pátral po Lygii, nesnášet a mít z něj strach. Řekne jim, ať se to znovu neopakuje, ale netrestá je, zkouší odpustit. Tak jak odpustil například Glaukos Chilónovi, když ho poznal, poté, co si pro něj Vinicius poslal. Přijde za ním Chilón, ví kde je Lygie. Může pro ni jít s otroky a získat ji násilím. Vinicius Lygii slíbil, že to neudělá. Nechá Chilóna zmrkat, pak mu řekne, ať ho k ní dovede. Chilón si slibuje odplatu. Vinicius se ptá, co křesťané přinášejí, když Řecko vytvořilo moudrost a krásu a Řím moc. Říkají lásku. Lygie přiznává, že ho miluje, když se jí Petr ptá. Vinius chce pochopit křesťanství, žádá je, aby ho učili. Pavel z Tarsu s ním odjíždí s Caesarem a dalšími. Učí Vinicia křesťanství. Vinicius navštíví Lygii, slyší řvát lvy z arén, děsí je to, má pocit, že je to předzvěst něčeho zlého. Vrací se zpět, Petronius u Caesara domluví svatbu Vinicia a Lygie, přiběhne sluha, že Řím hoří. Vinius spěchá do Říma. Dozví se, že oheň začal u cirku, měli zakázané ho hasit. Hledá Lygii, pomůžou mu křesťané, když už nemůže, s Chilónem hledá Lygii v katakombách, přijde Petr, zavede ho k Lygii. Vinicius chce, aby všichni odjeli na Sicilii, na jeho panství, Petr odmítá, musí se starat o své lidi. Vinius prozře, říká, že zůstane tedy a pomůže svým bratřím, je Petrem pokřtěn. Petronius mezitím poslouchal, jak caesar zpíval rozzuřenému, nešťastnému davu, nabídne se dav uklidnit, město bude stát, budou otevřeny zahrady, dostanou jídlo, přijdou hry.

3. Díl

Caesar hledá, na koho svalit vinu. Tigllinus se hájí, že jednal na jeho rozkaz zapálit město (caesar píše Troiku a chtěl vidět, jak hoří město, aby ji mohl dopsat, navíc nesnáší Řím), vyhrožuje praetoriany, vrací se po chvíli, židovští kněží, jež nesnáší křesťany, a Chilón navrhli svalit vinu na křesťany, Poppaea souhlasí. Je rozčilená na Lygii a Vinicia. Petronius se Nera snaží od toho odradit, prohrává. Praetoriáni odvedou Lygii a Ursa, než tam stačí přijít Vinicius, jehož varoval Petronius. Jsou ve vězení a vězení je hlídáno. Křesťané jsou chytáni. Vypukne ve vězeních nemoc. Lygie onemocní, což ji zachrání před zhanobením a prvními hrami. Křesťané jsou v aréně pojídány lvy, nebojují, klečí a modlí se. Pověšeni na křížích, jsou na nich předváděny mytologické scény, Herakles v plamenech, Daidalos a Ikaros. Chilóna trápí svědomí, zděšen hrami. Petronius a Vinicius se snaží dostat Lygii ven z vězení, uplatí je, aby ji vynesli ven v rakvi, je však předtím přesunuta do jiného vězení. Vinicius ji navštěvuje jako vynašec lidí, jež zemřeli na nemoc. Křesťané jsou upalováni v zahradách, Chilón tam uvidí Glauka, žádá o odpuštění, ten mu jej dává. Chilón provolává Nera viníkem požáru a křesťany nevinnými, je Pavlem pokřtěn. Poté mučen, aby své tvrzení zapřel, nezapře a ukřižován. Petronius pozve Caesara na svatbu Lygie a Vinicia, jelikož Lygie jako rukojmí nemůže být vězněna. Caesar si uvědomuje, že Petronius má pravdu, na dalších hrách je vpuštěn do arény Ursus, Lygie je připoutána k hlavě germánského tura. Ursus jej zastaví a Lygii zachrání. Vinicius sočí do arény. Lidé provolávají spásu pro Ursa i dívku. Petr a Pavel jsou pronásledováni. Petra přesvědčí, aby odešel. Na cestě uvidí Krista a vrací se zpět do Říma. On i Pavel jsou provázeni davem křesťanů na smrt. Spiknutí proti Nerovi nevychází a spousta rozsudků smrti následuje (jak kvůli spiknutí, tak pro jiné důvody), i Poppaea zaplatí za Nerův dočasný hněv. Petronius si píše s Viniciem, jež odjel z Říma. Zjistí, že má brzy dostat dopis o cesara, aby si podřezal žíly. Uspořádá hostinu, na níž přečte závěrečný dopis caesarovi a se svou věrnou Euniké, do které se zamiloval, kterou zbavil otroctví a která po něm měla zdědit všechen jeho majetek, a je jejím přáním odejít s ním, umírá.

Epilog

Caesar odjel do Achaje a vládu svěřil Heliovi a Politelovi, kteří vládli ještě krvavěji než on. Zákon přestal platit a nikdo si nebyl jist ani životem ani majetkem. Mezitím se galské legie pod Vindexem bouřili, caesar si z toho nic nedělal. Až když mu vzkázali, že další setrvávání v Achaji ho může připravit o trůn, odjel do Neapole, kde opět zpíval. Když ho zastihla zpráva, že o něm Vindex prohlásil, že je špatný umělec, vrátil se do Říma. Nero žil dále divadlem a hudbou. Zatím odpor na Západě rostl a k němu se připojila i Hispánie. Když i vojáci ve městě pozvedli prapor vzpoury a provolali Caesarem Galbu, jeho propuštěnci mu přispěchali na pomoc. Odvezli ho na jedno panství za Římem a dále před ním netajili, že je čas zemřít. Prý posel přinesl zprávu, že parricida (vrah nejbližších příbuzných) má být potrestán podle starého způsobu. Nero si přiložil nůž ke krku, ale strach mu bránil. Když uslyšeli dusot kopit, jeden propuštěnec mu vrazil do ruky. Nůž zajel až po rukojeť. Centurio na prahu prohlásil, že mu přináší život. Už však bylo pozdě. Věrná Akté ho spálila na hranici. Nerova vláda skončila, ale Petrova bazilika vládne dodnes.

Rozbor

Sáhodlouhé detailní popisy
Znalost historických faktů
V té době byla ve městě pověra, že křesťané otravují studny, zabíjí děti chycené na ulici a oddávají se prostopášnostem, že jsou nepřátelé života a lidí. Křesťanství v té době nebylo uznáváni a vyznavači se museli ukrývat. Židé sami je obviňovali před praefektem města, že uctívají osla, hlásají senátem neuznané náboženství a z výše zmíněných zločinů. Sami je bijí a přepadají jejich chrámy, že se před nimi musí křesťané skrývat.
V románu jsou popisovány názory a chování prvních křesťanů. Jsou zobrazeni jako hodní, vlídní, pokorní lidé. Odpouští i ty největší špatnosti na nich spáchané př. Glaukos. V aréně si klekli a modlili se. Když jim byly dány zbraně, aby mezi sebou bojovali, odhodili je, objali se a poklekli. Pomáhali ostatním, např. když pomohli Viniciovi při požáru Říma. Mají zakázáno nenávidět. Věří v Krista a spásu, život věčný.
Lidé nevěřili v bohy, ale obětovávali jim pro jistotu. Modlili se k různým bohům, ve městě stály chrámy řeckých př. Zeus Kapitolský, římských bohů př. Mars, chrámy Židů, egyptských bohů jako Isis, Serapis.
V románu Petronius dává jako dar Viniciovi své dílo Satirikon, které napsal anonymně a popisuje v něm satirou společnost vyšších kruhů.
Lygie je ztělesněním jemného, cudného a citového ženství, kterému křesťanská víra v rozhodující chvíli dodává síly a heroičnosti oddané mučednic pro víru.
Smrt Petronia je epilogem dějinné epochy, symbolizujícím konec toho, co v úpadkovém Římě bylo ještě velké a vznešené
Otázku „Quo vadis?“ (Kam kráčíš?) pokládá autor Evropě a lidstvu. Román má dát odpověď na tuto otázku. Východisko z krize vidí Sienkiewicz v křesťanském světovém názoru a jeho morálce, jehož sílu a dokonalost se snaží ukázat na konfrontaci s úpadkovým stadiem slavné a vysoké společenské kultury římské, které v mnohém pomohlo připomínat to, co prožila současná Evropa.
Politická situace – 2. pol. 19. st. Ve znamení soupeření mezi Anglií a Francií. Došlo postupně ke sjednocení Itálie a Německa. Vzrůstá národní uvědomění a sílily snahy o kulturní i politickou nezávislost. Rozmach přírodních a technických věd, důvěra v rozum, smyslové poznání, vznik pozitivismu.
„Kdo uměl žít, musí umět i zemřít.“ (Petronius)
Pomoc má člověk očekávat jen odtud, odkud může přijít.
Láska se dává, láska se nebere.
Nejsou malé mé zásluhy, nýbrž malá je lidská vděčnost.

Ukázky

Dialog

Petroniův rozhovor s Viniciem, poté co se ho pokusila svést Augusta zahalená v šátku

„Víš, kdo to byl?“

„Rubria?“ zeptal se Vinicius, pobouřen už pouhým pomyšlením na to, protože Rubria byla vestálka.

„Ne.“

„Kdo tedy?“

Petronius ztlumil hlas:

„Vestin oheň byl zneuctěn, protože Rubria byla s caesarem. Ale s tebou mluvila…“ A dokončil ještě tišeji:

„Diva Augusta.“ Nastala chvíle mlčení.

„Caesar,“ řekl Petronius, „ nedovedl před ní skrýt svou touhu po Rubii, snad se mu tedy chtěla pomstít. A já jsem vás vyrušil proto, že kdybys Augustu poznal a odmítl ji, nebylo by pro tebe záchrany: pro Lygii a možná ani pro mne.“

Avšak Vinicius vybuchl:

„Mám dost Říma, caesara, hostin, Augusty, Tigelina i vás všech! Dusím se! Nemohu tak žít! Chápeš mě?!“

„Ztrácíš hlavu, soudnost, rozvahu! Vinicie!“

„Na celém světě miluji jenom ji!“

„Nu a?“

„Nechci tedy jinou lásku, nechci váš život, vaše hostiny, vaši nestoudnost a vaše zločiny!“

„Co se s tebou děje? Jsi snad křesťan?“ A mladý muž si sevřel hlavu rukama. „Ještě ne!“ (str. 253-254)

Monolog

Petroniův monolog, poté co bylo rozhodnuto, že vinna padne na křesťany

„Kdyby byl můj dům shořel,“ říkal si v duchu, „a s ním i mé gemy, mé etruské vázy, alexandrijské sklo a korintská měď, pak by snad Nero opravdu zapomněl na urážku. U Polluxe! Když si tak pomyslím, že záleželo jen na mně, bych teď byl praefektem praetoriánů! Byl bych Tigellina prohlásil za žháře, jímž ostatně je, byl bych ho dal obléci do bolestné tuniky, vydal bych ho lidu, zachránil křesťany a vybudoval Řím. A kdož ví, zda by se pak poctivým lidem nevedlo dokonce lépe. Měl jsem to udělat, už kvůli Viniciovi. Kdybych s tím měl příliš mnoho práce, předal bych úřad praefekta jemu – a Nero by se ani nepokusil něco namítat … Vinicius by si pak mohl pokřtít všechny praetoriány a třeba i samotného Caesara, mně by to nevadilo. Zbožný, ctnostný a milosrdný Nero – to by byla dokonce nádherná podívaná!“ (str. 375)

Popis

Caesarova hostina, na níž je Lygie pozvaná

Většina hostí ležela už pod stoly; někteří se procházeli nejistým krokem po trikliniu, někteří spali na hodovních lehátkách a chrápali nebo zvraceli ve spánku zbytky vína. A na opilé konsuly a senátory, na opilé rytíře, básníky a filosofy, na opilé tanečnice a patricijské ženy, na celý ten svět, vládnoucí sice vším, ale už bezduchý, ověnčený sice a hýřicí, ale už dohasínající, pršely a pršely ze zlaté sítě pod stropem růže.

Venku začínalo svítat. (str. 75)

Dopis

Petroniův dopis Nerovi, předtím než umírá

Po těchto slovech vyňal z purpurového polštáře dopis a začal číst:

„Vím, caesare, že netrpělivě očekáváš můj příjezd a že tvé věrné srdce přítele touží ve dne v noci po mně. Vím, že bys mě zahrnul dary, svěřil mi praefekturu praetorie a Tigellinovi bys doporučil, aby dělal to, k čemu ho stvořili bohové, totiž pohaněče mulů na tvých statcích, které jsi zdědil, když jsi otrávil Domitii. Promiň mi však, protože ti přísahám na Hádes a v něm na stíny tvé matky, manželky, tvého bratra i na stín Senekův, že za tebou nemohu přijet. Život je veliký poklad, můj drahý, a já jsem dovedl z tohoto pokladu vybírat ty nejcennější klenoty. Avšak v životě jsou také věci, které nedovedu už déle snášet. Ne, nemysli si, že mě znechutilo to, že jsi zabil matku, ženu a bratra, že jsi spálil Řím a poslal do Erebu všechny poctivé lidi ve svém impériu. Ne, můj Kronův pravnuku! Smrt je údělem lidského rodu a jiné činy nemohl od tebe nikdo očekávat. Ale mrzačit si k tomu všemu po celá léta uši tvým zpěvem, vidět tvé domitiovské tenké nohy, zmítající se v pyrrhickém tanci, poslouchat tvou hru, tvé recitace a tvé básně, ty ubohý předměstský poeto, to bylo nad mé síly a vzbudilo ve mně touhu po smrti. Řím si zacpává uši, když tě slyší, svět se ti posmívá a já se už déle za tebe červenat nechci a nemohu. Kerberovo vytí, můj milý, i když se podobá tvému zpěvu, bude pro mne méně bolestné, protože jsem nebyl nikdy Kerberovým přítelem a není tedy mou povinností stydět se za jeho hlas. Buď zdráv, ale nezpívej, vraždi, ale nepiš verše, otravuj, ale netanči, zapaluj, ale nehraj na loutnu, to ti přeje a tuto poslední přátelskou radu ti posílá Arbiter elegantiae.“ (str. 520)

Dopis, kdy Vinicius už žije s Lygii na Sicilii

Vinicius Petrnoniovi:

„Víme i zde, carissime, co se děje v Římě, a co nevíme, to nám řeknou tvé dopisy. Jestliže hodíš do vody kámen, vlny se šíří kolem dokola dál a dál; a právě taková vlna šílenství a zloby dospěla z Palatinu až k nám. Caesar poslal Carina, aby se stavil po cestě do Řecka sem, vyloupil zde města a svatyně a naplnil tak prázdnou pokladnici. Z lidského potu a z lidských slz se v Římě staví domus aurea. Je možné, že svět dosud neviděl tak velikou budovu, ale neviděl dosud ani tak nesmírné křivdy…“ (str. 510)

Zdroje:

Henryk Sienkiewicz, z polského originálu Quo vadis, přeložil Elrich Sojka, ilustrace Vladimír Tesař, grafická úprava Michal Houba, vydal ČESKÝ KLUB, NAKLADATELSTVÍ JOSEFA ŠIMONA, Praha, vytikla SEVEROGRAFIE MOST, Dotisk 2000, ISBN 80-85637-14-6