Kniha: Římanka
Autor: Alberto Moravia
Přidal(a): Fifinka
Alberto Moravio (=Alberto Pincherle)
(28. listopad 1907 – 26. září 1990, Řím)
- Italský prozaik, dramatik, esejista a literární kritik.
- Alberto Moravia se narodil v rodině architekta. V dětství onemocněl tuberkulózou kostí. Devět let strávil upoután na lůžko v sanatoriích i doma. Nemoc u něho vyvolávala pocity společenské vyřazenosti a osamělosti. Zkušenosti z této doby promítl nepřímo i do své literární tvorby. Vzdělával se jako samouk, především četbou. Brzy se začal věnovat literární tvorbě, psal básně, prózu a dramata.
- Alberto Moravia nastoupil žurnalistickou dráhu v novinách La Stampa, La Gazetta del Popolo, byl korespondentem v Londýně a v Paříži, hodně cestoval.
- Ve třicátých letech poměrně úspěšně bojoval s tehdejší fašistickou cenzurou, jelikož pocházel z židovské rodiny, během druhé světové války, téměř nemohl publikovat, byl na něj dokonce vydán zatykač. Vystupoval veřejně proti fašistickému režimu, jeho první román byl na příkaz Mussoliniho zakázán.
- Představitel poválečného italského románu a neorealistického stylu. Ve svých dílech usiluje o důsledně prokreslené a dramatické vidění každodenního života s důrazem na sociální problematiku.
- Romány: Zklamané naděje, Marné ctižádosti (1935), Lhostejní 1929, Maškaráda (1941), Agostino (1944), Neposlušnost (1948), Láska manželská (1949), Římanka – 1947, Pohrdání (1954), Horalka (1957), Nešťastná milenka (1943), Konformista, Nuda (1960) – (psychologický román), Pozornost, Já a on (1971), Cesta do Říma, Leopardí žena, 1934 – Přežít vlastní smrt, Voyeur aneb Muž, který se dívá – 1985
- Povídky a novely: Epidemie, Římské povídky (1954), Nové římské povídky (1959), Agostino (1944), Automat (1963)
- Dramata: Beatrice Centi, Život je hra
- Publicistické knihy: Člověk jako cíl, Představa Indie
Neorealismus
– umělecký směr, vznikl na počátku 20. Století, zahrnuje mnoho, někdy až protikladných tendencí. Nejvíce se prosadil v Itálii, kde byl patrný obzvláště v literatuře a filmu po druhé světové válce.
– Autorem pojmu je Antonio Gramsci, který ho definoval jako „nonkonformní, kritický postoj k italskému fašismu.“
– Filosofie neorealismu vychází z jakéhosi předpokladu, že lze ztotožnit předmět poznání s poznáním jako takovým, tuto teorii se někdy pokoušeli dotáhnout do opravdových extrémů, takže díla přestávala být srozumitelná. V Itálii, především v 50. letech, kde byl tento myšlenkový směr nejsilnější, tento směr směřoval až k realistickému dokumentu, který měl zobrazit skutečnou situaci, toto byla reakce na italský fašismus a uvědomění si nutnosti morální obrody v Itálii. Tito umělci pak zaměřili svůj zájem především na obyčejného člověka.
– V italské literatuře došlo po druhé světové válce k velmi těsnému propojení s filmem. Neorealisté usilovali o důkladně zpracování tehdejšího italského života a některých období minulosti Itálie, především fašismu a odporu proti němu, jelikož v Itálii bylo poměrně málo odpůrců fašismu, byli nuceni hledat své hrdiny mezi obyčejnými venkovany a poté se snažili proniknout do jejich myšlení, to občas působí poněkud křečovitě a nevěrohodně. Používali jednoduchý jazyk, podobný lidové řeči.
– díla byla v období fašismu považována za morálně a vlastenecky nevhodná. Neorealismus je vlastně syrové podání reality, která není nikterak přibarvená a to ani v zájmu děje, nic nevynechává. Přesto lze říci, že si vybírá z každého období to, co se tomuto směru hodilo, proto nemůžeme hovořit o nestrannosti či objektivitě.
Římanka
(Nakladatelství. ODEON, 1947 Miláno, Praha 1966, Přeložil Václav Čep)
Lit.druh-epika
Žánr: román
Směr: neorealismus
Jazyk: spisovný, hovorový, vulgarismy
Kompozice: retrospektivně chronologicky uspořádané, rozděleno na 2 části: 1. (1. – 9. Kapitola) – po „zajetý“ život prostitutky, 2. (1. – 11. Kapitola) – od seznámení s Minem
Téma: příběh krásné mladé římské dívky Adriany, kterou okolnosti přiměly stát se prostitutkou, aniž by ovšem zlomily její ryzí charakter a osobnost
Prostředí: Itálie mezi světovými válkami, v době habešské války.Vznik fašismu v Itálii,pochod na Řím 1922 Mussoliny.
Charakteristika doby: v období Habešské války, ale prostředí poválečné (- Brutální koloniální válka vedená italským fašistickým státem proti řádnému členu Společnosti národů Habeši (dnes Etiopie). Agrese byla zahájena bez vypovězení nepřátelství útokem vojsk generála De Bona (později maršála Badoglia) z Eritreje a generála Grazianiho z Italského Somálska. Vzdor obrovské technické převaz a zejména leteckého teroru se podařilo zlomit houževnatý odpor Habešanů (vedl je císař Hailé Selassié II.) až po bitvě u jezera Ašangi na jaře 1936. Habeš se stala italskou kolonií (do roku 1940).
Postavy:
– Adriana: krásná, mladá dívka s čistým charakterem, má radost ze života, dělá vše s chutí a vášní, sny o rodině, bojuje se svým smutným osudem
– matka Adriany: zklamaná životem, jako mladá dělala modelku, šička košil, V Adrianě vidí možnost, jak získat věci, které díky mateřství ztratila a chce, aby se vdala za bohatého pána., touží po penězích,
– Gino: chudý šofér, rád si přivlastňuje bohatství své paní, zatajuje svoji rodinu, zamilovaný do Adriany
– Giocomo (Mino): mladý student práv z bohaté rodiny, členem ilegální organizace zaměřené proti vládě, neopětoval Adrianinu lásku, Měl opovržlivý postoj vůči společnosti, bohatým, své rodiny i proti sobě samému. Přemáhali ho pocity omrzelosti, úplné nesmyslnosti, mluvíval sarkasticky a i k Adrianě se často choval škaredě. Nedokáže se vypořádat se svojí vlastní zradou, až těsně před svou smrtí si uvědomuje, že Adrianu miloval.
– Gissela – prostitutka, přítelkyně Adriany, mrcha, dychtí po penězích, hraje si na vznešenou paní
– Sonzogno: přítel Gina, silný, agresivní, neovládá svoje emoce, člověk bez zákona, vrah, zloděj, zamilovaný do Adriany, nahání hrůzu
– Astarita-bohatý mládenec,který se zajímal o Adrianu, byl to přítel Gisseli
Římanka
Asi nejslavnější román italského spisovatele Alberta Moravia z roku 1947 vypráví příběh krásné mladé římské dívky Adriany, kterou okolnosti přiměly stát se prostitutkou, aniž by ovšem zlomily její ryzí charakter a osobnost. Přes tlak zkaženého, zištného a vypočítavého okolí, které reprezentuje její rodina, přátelé i milenci, přes úzkosti, zoufalství, pochyby i strach, které s sebou nese její zaměstnání a muži, s nimiž se takto setkává, zůstává vnitřně silnou a pevnou v odhodlání žít dál svůj život. To vrcholí v okamžiku ztráty milovaného Giacoma a rozhodnutí zajistit svému nenarozenému dítěti šťastnou budoucnost.
Římanka byla v roce 1954 úspěšně zfilmována, Adrianu ztvárnila herečka Gina Lollobrigida.
Děj
Vyprávění mladé prostitutky, Adrianě, která vyrůstala v chudých poměrech v jedné části Říma. Ještě když byla malá, zemřel jí otec, její matka se živila šitím košil. Adriana byla moc hezká, matka jí to pořád opakovala a slibovala si od její krásy, to co sama díky mateřství ztratila. Nechala ji od šestnácti dělat modelku na umělecké akty.
V osmnácti se zamilovala do chudého šoféra Gina. Toužila po klidném štěstí rodinného kruhu a to se jí mělo s Ginem splnit, ale on datum svatby neustále odkládal, až se nakonec dozvěděla, že už je ženatý a má rodinu. Dále se s ním scházela, ale jen kvůli sexu, také jeho paní jen tak ukradla velmi drahou pudřenku.
Mezitím zažila jednu nepříjemnou zkušenost, když si spolu se svou kamarádkou Gisellou (modelka, prostitutka), jejím přítelem Riccardem a Astaritou vyjeli na výlet (do Viterburku). Astarita byl bohatý člověk od tajné policie, do Adriany šíleně zamilovaný, přímo posedlý a vydíráním jí donutil se s ním vyspat, Gisella ho kvůli závisti jen povzbuzovala. Bylo to poprvé, co Adriana dostala za sex peníze, ze všeho měla výčitky svědomí, proto šla k zpovědníkovi.
Po rozchodu s Ginem se Adriana stala prostitutkou, své povolání provozovala s chutí a svým náhodným milencům byla ochotna nabízet i lásku. Zvolila si sice práci, kterou společnost odsuzuje, ale zůstala veselá a nedotčena v lidské důstojnosti.
S Gisellou se stali společnice, mezi muže se kterými se scházela patřil kromě Gina i Astarita.
Ukradená pudřenka způsobila zamotaný řetězec událostí, Adriana ji sice vrátila Ginovi, ale ten ji dal svému příteli Sonzognovi na prodej. Na schůzce, kde představil Sonzogna Adrianě, jí vše vyklopil. Adrianu rozčílilo, že krádež svedl na nevinnou služku a nadobro se s ním rozešla. Domů ji doprovodit Sonzogno, který byl neobyčejně silný. V Adrianě vyvolával obrovský strach, musela se s ním vyspat. Po styku jí pověděl, že při prodeji pudřenky v zuřivosti zabil zlatníka a vykradl krámek. Protože po něm Adriana nechtěla peníze, daroval ji onu pudřenku na památku. Adriana vrátila přes kněze pudřenku a s Astaritovou pomocí se mohla služka dostat na svobodu.
V té době už znala Giacoma (Mina), bohatého studenta práv, do kterého se bláznivě zamilovala. On její lásku neopětoval, ale s Adrianou se pravidelně scházel. Byl členem ilegální organizace zaměřené proti vládě. Měl opovržlivý postoj vůči společnosti, bohatým, své rodiny i proti sobě samému. Přemáhali ho pocity omrzelosti, úplné nesmyslnosti, mluvíval sarkasticky a i k Adrianě se často choval škaredě. Ona ho přesto vše milovala, dokonce se přestala živit prostitucí.
Po nějaké době zjistila, že je těhotná, s jistotou věděla, že otcem je Sonzogno. Ten se do ní zamiloval, vyhledal ji a chtěl se s ní vyspat a utéci s ní, ona mu to slíbila, ale těsně před sexem tajně utekla. Shodou okolností do bytu vpadla policie, která hledala Mina, Sonzogno po střelbě utekl, ale myslel si, že ho Adriana zradila.
Adriana hledala Mina, ale dozvěděla se, že je zavřený. Byla nešťastná a o pomoc požádala zase Astaritu, který nakonec Mina vyslýchal. Mino, ale zradil, pověděl vše do detailů, proto ho propustili a zaměstnali jako informátora.
Giacoma se kvůli své zradě začal nenávidět, ztratil chuť žít, sice se přestěhoval k Adrianě, ale choval se hnusně a byl plný hořkosti.
Sonzogno se chtěl Adrianě pomstít, ale Astarita, který znenadání přišel, ho ponížil a donutil odejít, za to ho potom Sonzogno zabil. Sám je potom zabit na útěku.
Té noci utekl i Mino, spáchal sebevraždu a nechal dopis na rozloučenou, ve kterém vysvětluje svoji zradu, jako poruchu vůle. Jediné východisko z pocitu vinny vidí právě ve své smrti a doufá, že se tím věci vrátí do náležitého řádu. Také si uvědomil, že měl Adrianu rád a nechává jí kontakty na své vlivné přátelé a bohatou rodinu.
Adriana byla z jeho smrti několik dní smutná k smrti, před Minovými přáteli (Tullio – učitel, Tommaso – syn šafáře), které zradil ho bránila a nakonec se rozhodla, že se plně zaměří na své dítě a nabídne mu veselý, lepší život, než jaký měla ona.
Úryvek (závěr knihy)
„Když jsem zůstala sama, cítila jsem, že se mi takřka ulevilo po tom, co jsem těm dvěma řekla. Myslila jsem na Mina a potom jsem myslila na své dítě. Myslila jsem na to, že to bude dítě vraha a lehké holky, ale každému muži se může stát, že zabije, a každé ženě se může přihodit, že se bude dávat za peníze, nejvíce záleží na tom, aby se dítě šťastně narodilo a aby bylo zdravé a silné. Rozhodla jsem se, že když to bude chlapeček, bude se jmenovat Giacomo na Minovu památku. Ale když to bude děvčátko, dám, mu jméno Letizia – Radost, protože chci, aby mělo jiný život než já, šťastný a veselý. A jsem si jista, že mu to s pomocí Minovi rodiny zaručím.“
