Kniha: Saturnin
Autor: Zdeněk Jirotka
Přidal(a): Kamca
Zdeněk Jirotka
- byl český spisovatel a fejetonista, autor humoristických románů, povídek, soudniček a rozhlasových hříček.
- autor humoristických románů a povídek
- úředníkem ministerstva veřejných prací
- od 1940 psal do Svobodných novin
- 1945 šéfredaktorem Svobodných novin
- 1951-71 působil střídavě v redakci humoristického týdeníku Dikobraz a v Čs. rozhlasu
- 1942 román Saturnin vznikl z krátké povídky publikované v Lidových novinách
- typizace postav (dobře situovaný pán a jeho sluha, kuriózní rozvětvené příbuzenstvo i způsobem vypravěčského podání)
- 1944 Muž se psem – ironizoval některé motivy ustálené komerční zábavy
- jediné své dva romány přiblížil četným parodiím na populární žánry z protektorátního období
- drobné satiristické a anekdotické povídky psal v poválečném období – 1956 Profesor biologie na žebříku
- Kouzlo Jirotkova humoru tkví v inspiraci „suchým“ anglickým humorem a často v kouzlu nedořečeného a skrytého.
Literárně-historický kontext
„Čeští humoristé“
Humoristický žánr, satiry:
- Jaroslav Hašek – Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války
- Miroslav Švandrlík – Černí baroni
Rozbor díla: Saturnin
- Román
- vhodný pro socialistického čtenáře
- Děj této knihy se odehrává ve 20.-30. letech 20. století v Praze a v okolí nějakého malého města.
- Jedná se o prozaický text, ve kterém je použita spíše epika, ale jsou zde i části, v nichž převládá charakteristika. Kniha sama je humoristický román z meziválečné literatury
- Dílo vzniklo za nacistické okupace v Čechách
- Saturnin je jméno latinského původu (lat. Saturninus), odkazující k římskému bohu Saturnovi
- v roce 1994 natočil režisér Jiří Věrčák
Časoprostor
- Čas: 1. polovina 20. století
- Prostor: v domě pod Hradovou a v Praze
Kompoziční výstavba
- Rozděleno do kapitol, na začátku každé kapitoly je stručná osnova
- Chronologický děj, někdy i retrospektivní (vzpomínky Kateřiny na jejího muže)
- Rámcové uspořádání
Literární druh a žánr
- Literární druh: epika
- Literární žánr: román
- Forma literatury: próza
Vypravěč/lyrický subjekt
- Ich forma, personální vypravěč
HLAVNÍ MYŠLENKA:
- Hlavním cílem je čtenáře pobavit slovy a komikou, kritika nabubřelosti a omezenosti, vypočítavosti, v jistém smyslu zesměšňování klasických vážných románových příběhů. „Saturnin a já jsme zjistili, že v dnešní literatuře je spousta nepřesností a chybných pasáží. Chtěli bychom se tím zabývat a tak tě prosíme, jestli by tady nemohl se mnou Saturnin zůstat.“
JAZYK, ŽÁNR:
- Jedná se o humoristický román členěný na kapitoly a psaný ich-formou. Už samotný jazyk je neskutečně vtipný, slovních spojení a výrazů typu „plazeovaný pohyb“ apod. je kniha plná. Často se vyskytuje přímá řeč, citace dopisů, vyprávění příběhů, postřehy vypravěče a tetina milovaná přísloví. Každá kapitola je uvedena stručnou osnovou (Slečna Barbora nenašla srnu; Měl bych se oholit; Jak se chovati o pohřbu, …), vše doplňují úžasně směšné ilustrace.
Děj
Děj se odehrává v Praze a na venkově v okolí nějakého malého města. Čas není výslovně udán.
Vypravěč, pražský úředník, který žije klidným životem, najme sluhu Saturnina. Netuší však, že ten mu v příštích dnech změní podstatně život. Sluha je pracovitý, má uhlazené způsoby a je i vzdělaný. Začne ale nenápadně mezi známými svého pána roznášet zvěsti o pánových dobrodružných cestách na safari a jeho byt vybaví trofejemi, vypůjčenými z rekvizit. Vypravěč ale nikomu nic nevyvrací. Pak ovšem jednoho dne přijde z práce do prázdného bytu a dozví se, že byl přestěhován na hausbót; sluha mu vysvětlí, že byt už byl nedostačující a loď že je prostě lepší. Vypravěč je stále pasivní a začíná si zvykat, že s tímhle člověkem toho ještě zažije mnoho.
Jednoho dne se na loď nezvána přistěhuje otravná teta Kateřina s vysvětlením, že její syn potřebuje být na zdravém vzduchu, a drze vyšoupne vypravěče z jeho kabiny. Saturnin však neváhá a jedná – zakoupí masky čerta a Mikuláše a varuje tetu před hlodavci, kteří v noci přebíhají lidem přes obličeje. Teta se poleká a s nevrlým prskáním se rychle odstěhuje.
Většina děje románu se odehrává na třítýdenní dovolené na dědečkově venkovském sídle. V prvním týdnu se neděje zprvu nic zajímavého; vypravěč se těší na příjezd krásné slečny Barbory. Zná se s ní z tenisového klubu, kde na ni však příliš velký dojem neudělal. Pozván byl také doktor Vlach, rodinný přítel. Opět se sem ale vmísí teta Kateřina se svým synem Miloušem a po celou dobu kazí ostatním jinak pěkné dny. Saturnin se okamžitě sblíží s dědečkem a naučí ho džiu-džitsu, to má však neblahé následky, protože v bleskovém jednostranném „souboji“ si vypravěč vyvrtne kotník a musí jet do nemocnice. Zpět ho již odváží slečna Barbora. Řeka, která odděluje dědečkův dům od zbytku světa, se rozvodní a strhne most, jedinou přístupovou cestu, navíc z neznámého důvodu vypadne proud. Společnost tak prožívá malé dobrodružství. Po večerech si vyprávějí příběhy a dny tráví procházkami a odpočinkem. Vypravěč se sbližuje se slečnou Barborou, je však otráven chováním osmnáctiletého Milouše, který se s ním chtěl dokonce vsadit, „kdo ji dostane první“. Dohodne se tak se Saturninem, že společně povedou proti Miloušovi skrytou válku, tomu se pak v dalších dnech stávají „náhodné“ nehody a jeho umělý obraz nonšalantního světáka se rozplývá.
Jelikož však docházejí zásoby, rozhodne se společnost, že se pěšky vydá přes srub doktora Vlacha, kde si odpočine, obejde pramen řeky a dostane se do městečka. Cesta je příjemná a stane se opět několik zábavných příhod. Po cestě se však dědeček zraní a nezbývá než jednu noc přenocovat pod širým nebem. Potom ale již dojdou až k místu strženého mostu; jaké je jejich překvapení, když zde vidí stát most nový, který podle staré dohody s dědečkem nechal postavit stavitel z blízkého městečka. Jejich strastiplné dobrodružství tak bylo zbytečné.
Po návratu se vnutila teta Kateřina ošetřovat dědečka, ač měl pouze bolavá záda, a nepustila k němu ani doktora Vlacha. Dědeček však byl z jejího strašného podlézání, nucení, proseb, hraných hysterických záchvatů a vyhrožování natolik otráven, že začal předstírat šílenství. Tím dostal tetu ze své blízkosti. Ona však i přes upřímnou dědečkovu snahu stále trvala na tom, že je zcela duševně zdráv. Dědeček pak fingovaně sepsal závěť, ve které všechen svůj majetek odkázal na dobročinné účely. Když se to teta Kateřina dozvěděla, prohlásila o něm, že se zbláznil a že to požene k soudu, načež odjela. Dokázala tak svoji bezcharakternost a jedinou opravdovou touhu – po penězích. Později se ukázalo, že i tato finta byl Saturninův rafinovaný nápad.
Příběh končí tím, že všichni odjíždějí domů a vracejí se do života, na který byli zvyklí. Vypravěč pozve slečnu Barboru na schůzku a z dopisu od Saturnina se dozvídá, že Saturnin zůstává ve službách dědečka, že houseboat ve skutečnosti patří Saturninovi a že bude rád, když na něm jeho bývalý pán zůstane. Dědeček si se Saturninem otevřeli kancelář pro napravování nepravostí v románech a začali ve jménu pravdy přepracovávat přehnané scény z literárních děl do reálnější podoby. Teta Kateřina se bohatě vdala.
Postavy
- Saturnin – člověk s odvážným smyslem pro humor, ve skutečnosti řídí většinu děje a jeho úloha sluhy je spíše jen zdánlivá, protože ostatní jsou jakoby loutky v jeho promyšlených plánech, umí si se vším poradit, je chytrý, vynalézavý; pohrává si s lidmi ve svém okolí a připravuje jim spršku dobrodružství, o kterou mají podle něj nouzi
- Vypravěč (v románu beze jména, pro účely filmu pojmenovaný Jiří Oulický) – typický měšťák, je pro něj nejdůležitější neztratit tvář před ostatními, a tak se nechá Saturninem navléct do situací, do kterých by jinak nikdy o své vlastní vůli nešel, jedná se o mladého pána (asi třicátníka) z Prahy; gentleman, který prožívá svůj poněkud nudný život, ovšem pouze do doby, než přijme nevyzpytatelného sluhu Saturnina; zamilovává se do slečny Barbory, s níž pak tráví i dovolenou u svého dědy
- Teta Kateřina – záporná postava románu, ztělesňuje hrabivost a nezastaví se před ničím, aby dědečkovy peníze získala. Chodí „hopsavou“ chůzí a vůbec se chová groteskně až trapně. Neustále používá různá přísloví, ačkoliv jim třeba sama ani nerozumí, je podlézavá, dokáže měnit chování a náladu podle potřeby, třeba o 180 stupňů, vypočítavá vdova
- Dědeček – starý bohatý pán, který si pohrává se svými příbuznými lačnými dědictví, typická postava satirických děl, zesměšňujících mamon. Jinak je ale hodný a zapálený příznivec elektrického proudu (v jeho domě je vše na elektřinu), starý muž, bohatý jak svými zkušenostmi posbíranými za svého života, tak i opravdovým jměním; baví se tím, že spolu jeho příbuzní bojují o jeho majetek, který by jim mohl být připsán po jeho smrti; často vypráví své příběhy z mládí; tropí si žerty z tetičky Kateřiny, jíž obalamutí, že se zbláznil
- Slečna Barbora Terebová – milá, energická moderní žena, elegantní mladá dáma, která se věnuje tenisu; jezdí ve svém rapidu; jedná se o vypravěčovu velkou lásku, do níž je ovšem zamilován i Milouš
- Doktor Vlach – člověk s poněkud tvrdším smyslem pro humor, který vymýšlí neustále různé teorie o chování lidí, používá vznešenější jazyk, v němž je použito více životního moudra
- Milouš – neotesaný budižkničemu, který se chová jako laciný světák, syn tetičky, mladý měšťák, který je omezený a snaží se působit sebejistě a statečně; jedná se o další loutku, z níž si Saturnin dělá srandu
- Strýc František – Kateřinin manžel a otec Miloušův, jinak majitel továrničky na čistící prostředky. V době, kdy se příběh odehrává, je již po smrti. Jeho snem bylo vyrobení úžasného mýdla, ač neměl pražádné chemické či vědecké vzdělání. Proto byly v jeho továrně časté exploze a nehody. Po jeho smrti zvládla teta Kateřina v rekordním čase podnik zruinovat.
Úryvek
Dědeček pravil, že to bylo docela prozíravé, ale že mu není jasno, kdo vypjal hlavní kontakt, když zvonek začal zvonit, kdo vyrazil to okno a proč já jsem se pral se Saturninem. Dříve, než jsem mohl odpovědět, ozval se Saturnin a pravil, že to byl on…
Slečna Barbora se na mne se zájmem dívala a pak prohlásila, že mám vlasy plné omítky. Tím byla obrácena pozornost k zarputilému čarostřelci a nakonec se vysvětlilo, že Milouš vůbec neměl v úmyslu střílet, a zvláště ne, jak říkal dědeček, na zeď. Po prvé vystřelil, když mu uklouzla noha a on padal ze schodů. Při tom se puška vzpříčila v zábradlí schodiště a když se jí namáhal vytáhnout, vyšla druhá rána, ačkoliv se prý vůbec nedotkl kohoutku.
