Kniha: Siddhártha
Autor: Hermann Hesse
Přidal(a): Onys
Autor: HESSE, Herman (1877 – 1962)
Siddhártha 1922
literární druh: novela
žánr: lyricko-epický
umělecký směr: moderní literatura (filozofie)
Prvky knihy:
Téma: Hlavní myšlenkou knihy, je odvrácení se od všech učení. A dosažení cíle vlastním poznáním. Myšlenka je ta, že člověk se nemůže naučit moudrosti, ale tu může najít jen při vlastní cestě životem. Také poukazuje na to, že bez poznání lásky člověk nemůže pokročit. Jenže láska je mnichům odepřena.
Námět: Námětem knihy byl život buddhistů a hinduistů, který Hesseho inspiroval při jeho pobytu v Indii.
Hlavní postavy:
Siddhártha: Je pobožný muž z Indie, který jako mladý hledal cestu, jak dosáhnout nirvány. Vydal se na cestu postění, cestu lásky, cestu bohatých, ale v ani jednom nenašel cíl. Poznával nová učení, která ho ale nevadla v poznání dál. Zjistil, že nelze se naučit moudrosti (a dosáhnout tak nirvány pochopením nejhlubšího já), ale že je třeba oprostit se od nauk a splynout s přírodou. Je velmi inteligentní, rozvážný a společenský člověk. Nebojí se poznat všechny nástrahy osudu. A z nich si pak brát ponaučení k další cestě.
Góvinda: Siddháthův dobrý přítel od dětství. Následuje všechny jeho kroky do doby, než se Siddhártha rozhodne opustit učení.
Kamala: Siddhárthova milenka. Naučí jej kouzlu lásky. Je bohatá a podobného ražení jako Siddhártha.
Vasudéva: Převozník, u kterého bude Siddhártha přebývat až do konce. Je moudrý člověk, který dokáže splynout s přírodou a naslouchat jí (konkrétně řece). Velmi přátelský člověk, který umí dobře poradit.
Vedlejší postavy:
Gautama: Buddha, kterého Siddhártha potká při svém putování. Siddhártha si díky jeho klidu a čistotě v duši uvědomí, že toho nelze dosáhnout učením.
Kasmávámí: Obchodník. Zaměstnával Siddhárthu. Starý nervózní, ale moudrý muž.
Vypravěč: ich-forma i er-forma
Kompoziční plán: Kompozice je řazena chronologicky s postupným vývojem. K posunu v čase někdy dochází až po dvaceti letech.
Jazykový plán: Dílo je psáno spisovnou češtinou. Je v něm použito mnoho přirovnání, personifikací a metonymií (rty jako rozlomený fík, řeka se mu vysmívala, kolo myšlení).
Citát:
„Dříve bych byl řekl: Tento kámen
je jenom kámen, nemá cenu, a patří do světa Máji: protože však se možná v koloběhu proměn
může stát člověkem a duchem, ponechám mu jeho platnost! Tak bych byl asi uvažoval dříve.
Dnes si ale myslím: Tento kámen je kámen, je také zvíře, je také bůh, je také Buddha, ctím
a miluji jej ne proto, že se mohl stát kdysi tím nebo oním, nýbrž protože vším dávno a stále je
– a právě to, že kámen je, že se mi dnes a denně jako kámen jeví, právě proto jej miluji a vidím
cenu a smysl v každé jeho žilce a jamce, ve žluti, v šedi, v tvrdosti, ve zvuku, který vydává,
když na něj poklepu, v suchosti nebo vlhkosti jeho povrchu. Jsou kameny, které jsou na omak
jako olej nebo jako mýdlo, a jiné jako listy, jiné jako písek, a každý je zvláštní, a modlí se svým
způsobem óm, každý je brahma, zároveň je však a ve stejné míře kamenem, je olejovým a mýdelnatým,
a právě to se mi líbí a zdá se mně úžasné a hodné nejvyšší úcty.“
