Kniha: Slezské písně
Autor: Petr Bezruč
Přidal(a): Laguna Kladno
PETR BEZRUČ
[15.9.1867 – 12.2.1958]
Básník Petr Bezruč, vlastním jménem Vladimír Vašek, se narodil roku 1867 v Opavě. Jeho otec byl středoškolským profesorem a známým slezským buditelem. Roku 1873 byl Bezručův otec přeložen do Brna, kde Vladimír navštěvoval Slovanské gymnázium. Náhlá smrt otce roku 1880 zhoršila finanční situaci rodiny. Z tohoto důvodu a z pocitu beznaděje a marnosti Vladimír nedokončil studia klasické filologie v Praze a po třech letech studia se roku 1888 vrátil se do Brna.
V Brně začal Bezruč pracovat u Zemského výboru a od roku 1889 se stal pracovníkem na poště. Následně roku 1891 byl přeložen na poštu do Místku. V tuto dobu se začal stýkat s kroužkem bohémských přátel, prožil tu také dvojí milostný vztah. Roku 1893 se Bezruč vrátil do Brna. Na přelomu století vážně onemocněl plicní a nervovou chorobou. Bezruč byl za války půl roku vězněn pro pozdezření z velezrady (údajně napsal protistátní báseň do jednoho emigratského časopisu, což bylo nakonec vyvráceno).
Bezruč zůstal pracovníkem nádražní pošty až do roku 1928, od roku 1939 pak žil samotářským životem v Kostelci na Hané. Roku 1945 byl jmenován národním umělcem. Petr Bezruč zemřel roku 1958 v Olomouci.
Bezruč publikoval jedinou sbírku Slezské písně, jeho básně se nicméně staly jedním z hlavních a stále živých pramenů české moderní sociální poezie 20. století. Bezručovy básně jsou drsné a dramatické, jsou inspirovány odporem proti sociálnímu a národnímu útlaku v rodném Slezsku, svým dramatickým patosem a symbolikou přerůstají až do podoby lidového mýtu. Slezské písně vznikaly dlouhá léta a obsahují básně z různých období autorova života. K vyjádření svých myšlenek zvolil Bezruč nejčastěji jednu z nejúčinnějších básnických forem, a to baladu. Tento epický útvar přivedl Bezruč k novému vývojovému vrcholu v naší poezii. Bezručovo hlavní dílo získalo velký ohlas nejen doma, ale také v zahraničí. Slezské písně byly přeloženy do mnoha jazyků. Kromě této sbírky byl Bezruč autorem i milostné lyriky a reflexívních veršů o smyslu života. Napsal také několik povídek.
Poezie:
- Slezské písně, 1909
- Stužkonoska modrá, 1930
- Paralipomena I, 1937
- Paralipomena II, 1938
- Zpěvy o zemi slunečné, 1947
- Písně 1899-1900, 1953
- Verše starého ještěra, 1957
- Přátelům i nepřátelům, 1958
- Přátelům i nepřátelům: Paralipomena, 1958
- Labutinka, 1961
- Básně, 1964
- Verše milostné, 1967
- Studie z kafé Lustig, 1889
- Moravská zem a moravská řeč. Republika před svatým Petrem, 1923
- Lolo a druhové, 1937
- Mláďátko, 1948
- Je nás šest, 1950
- Povídky ze života, 1957
SLEZSKÉ PÍSNĚ
Bibliografické údaje:
Vydalo nakladatelství Československý spisovatel v Praze roku 1952. Počet stran: 186.
původní název Slezské číslo (1903, vydal Jan Herben, kterému autor zasílal básně anonymně pod svým pseudonymem), od roku 1909 Slezské písně
- polemizuje se o autorství Vladimíra Vaška (= Petra Bezruče) – někteří kritikové tvrdí, že Slezské písně nepocházejí z jeho pera, ale že je napsal jeho starší přítel Ondřej Boleslav Petr (nebo aspoň větší část z nich)
- místo a doba děje: 2. polovina 19. století, oblast Těšínska, Ostravska a Opavy
Celková charakteristika:
Dílo se zabývá otázkou národnostního a sociálního útisku slezského lidu, také vyzývá ke vzpouře a naději na úspěch.
Jedná se o sbírku epických a lyrických básní:
Společenská, přírodní a intimní lyrika (odnárodňování = popolšťování, poněmčování – 70 000; lhostejnost Prahy k osudu slezského lidu – Praga Caput Regni)
Další vedlejší témata: antika, lidová slovesnost (Ondráš); láska, marný boj proti přesile (Leonidas), utrpení, zoufalství (Vrbice, Návrat); vzpoura, revolta (Ostrava)
Epické sociální balady (Maryčka Magdonová, Kantor Halfar)
V básních se často objevuje postava markýze Géra jako symbol útisku chudých Slezanů.
Autor občas oslovuje i sám sebe (například „Bezruči“; „Petře“; „ty blázne“; „rapsóde zoufalý“).
Objevují se prvky nářečí.
Hlavní rozdělení:
Osobní, intimní lyrika (básně Labutinka; Jen jedenkrát; Červený květ; Kdo na moje místo?)
Autor sám vstupuje do situace (do básní) jako osamělý člověk, tedy vypravěčem je často on sám a má k dílu subjektivní přístup.
Sociální balady (například Maryčka Magdonová; Ostrava; Kantor Halfar; 70 000; Bernard Žár; Návrat)
Rozbor vybraných básní:
ČERVENÝ KVĚT (intimní lyrika) – úvodní báseň – tato báseň pojednává o kaktusu, který kvete jen jednou za život a o růži, která je krásná. Básník odsoudí ošklivý kaktus a „pochválí“ krásnou růži (tato báseň značí jeho samotu v životě a jeho neúspěchy v lásce – byl to starý mládenec).
MARYČKA MAGDONOVÁ Sociální balada – značí sociální útisk. Maryčka přišla o oba rodiče (otec šel z hospody opilý a spadl do příkopu a matku zavalil vůz plný uhlí). Zbylo 5 sirotků – nejstarší Maryčka – bydleli na Starých Hamrech. Báli se, že nebudou mít co jíst a čím topit. Šla tedy jednou Maryčka do panských lesů markýze Géra, ale byla chycena při sběru dřeva a byla potrestána tak, že si musela vzít někoho, koho nechtěla. Když je odváděna do Frýdku, Maryčka neunese tíhu osudu (bezvýchodnost situace) a vrhne se ze skalnatého břehu Ostravice. Hrob má na hřbitově u zdi – bez křížku – nemohla mít křesťanský pohřeb, protože spáchala sebevraždu.
Příhodné názvy (výrazy z nářečí, archaismy, zastaralé výrazy):
„bartovská harenda“ – čertovská hospoda
„drva“ – dřevo
„fěrtoch“ – zástěra
Znaky sociálního útisku:
Lhostejnost společnosti k sirotkům – sobectví, nikdo se o ně nestaral, všem byli jedno, ale také trest, který postihl Maryčku za sběr dřeva (přehnaný trest)
Básnické prostředky:
- metafora, metonymie („V mrazivé chýši, tam ptáčata zbyla“ – nemohou se o sebe postarat, jsou závislá jako ptáčata)
- epiteton („mrazivá chýše“; „černé vlasy“; „divoká Ostravice“; „hořké a ohnivé krůpěje“)
- personifikace („krčí se hroby“; „vlasy se na skále chytly“)
- oslovení – básník oslovuje Maryčku, ptá se jí na řešení situace (co bude dělat)
Maryčka Magdonová
Cos to za ženicha vybrala sobě?
Bodák má k rameni, na čepce peří,
drsné má čelo, ty jdeš s ním do Frydku,
půjdeš s ním Maryčko Magdonova?
KANTOR HALFAR Sociální balada, představuje národnostní útisk. Halfar jako učitel musí učit polsky, ale on nechce, brání se a učí dál česky. Lidé, protože mají strach, vyloučí ho ze společnosti (například seděl sám v hospodě – „v krčmě v noci sám za stolem“).
Jeho děvče si vzalo jiného, protože on by čekal 10 let na povýšení („což by mělo deset roků čekat děvče Halfarovo?“).
Halfar dále učí česky („ale vzpurný Halfar učí, jak mu káže zákon Boží“). Má deprese, hodně pije („tich po mezích chodí kantor, bez úsměvu, bez myšlenky, v krčmě, v noci sám za stolem, hledí k zemi, hledí sklenky“).
Bezvýchodnost své situace řeší sebevraždou („vrazí děvče v černou jizbu, kantor visí na jabloni!“)
Příhodné názvy:
„krčma“ – starší název lidové hospody
„jizba“ – prostá obytná místnost, světnice
„škaredý“ – vzhledem nepěkný, ošklivý
„jeseň“ – podzim
PAGA CAPUT REGNI Vlastenecká poezie. Kritika lhostejnosti Prahy k utrpení slezského lidu. Bezruč v básní mluví za Slezany a kritizuje Pražany – jejich namyšlenost a pýchu („si nekoupím trojníky: nás česká pýcha nenasytí“).
Útisk Slezanů Němci a Poláky („mru na německé kovadlině a Polák na ni udeří“) – umírají těžkou prací.
70 000 Symbolizuje neutěšenou budoucnost lidu ve Slezsku.
„Sto tisíc nás poněmčili, sto tisíc nás popolštili“ a zbývajících sedmdesát tisíc bez odporu čeká, až se s nimi stane totéž („jak nám k špalku kladou hlavu, jak vůl na porážku vola“).
Za bečku vína jsou ochotni dál sloužit („Markýz Géro tak je bohat: dej nám beček sedmdesát, beček tisíc sedmdesát! Poly se ti poněmčíme, poly se ti popolštíme…“) – značí problém alkoholismu ve Slezsku – alkohol přinášel chvilkové zapomenutí, ale uvrhl lid do ještě větší bídy („ale prve nežli zhynem, nech se zpijem rudým vínem, robka s dcerkou, chlop se synem“).
Výrazy z nářečí:
„robka“ – dívka, panenka; žena vůbec
„chlop“ – polský sedlák, muž
70.000
Hore-hej-markýze Gera!
Ale prve nežli zhynem,
nech se zpijem rudým vínem
robka s dcerkou, chlop se synem
před Těšínem, před Těšínem.
JEN JEDENKRÁT Paralela mezi pověstí a básníkovým osudem („už nevím, kdy a kde jsem slyšel vypravovat pověst“).
Autor vypráví pověst o lidu v zemi věčné zimy a smutku („to teskné jest a temné, neb žádný den tam nezasvitne slunce“).
Do země přišlo slunce, ale lidé se před ním schovali („v den jeden svitlo slunce: a celý národ, poděšený září, vráz prchl v černé jurty a balvany zavalil každý vchod, a tváří klesl k zemi“). Když slunce odešlo (Bůh slunečný byl dotčen, že se před ním schovávají), vyrazili lidé z děr a uviděli, že to, co slunce udělalo, je dobré („viděli vlahou zemi, květ neznámý a vůni fial čili, a zřeli, že se dobrý Bůh na ně podíval“), ale už je nenávratně pryč („a poznali v své duši, že nikdy den ten nevrátí se zpátky“).
K tomuto dílu se přirovnává sám autor, že potkal lásku, ale zabouchl před ní dveře („Jen jedenkráte kolem mne šla láska.“ – „že sladkým krokem kolem mne šla láska, a já přirazil dveře svojí chaty, a nikdy více se nevrátí zpátky“). Odmítá lásku („Bez konce, slečno, s oným půjde štěstí, jenž bude vaším mužem, však na strom zvadlý nepřipínám růži“).
Výrazy z nářečí:
„hore“ – vzhůru, nahoru, nahoře
„jurta“ – stan, chýše
Jen jednou
Já jsem ji miloval, ona se mi vydala!
Vyhasl můj krb, v srdci lehly stíny,
a smutek bez konce mým táhne žitím,
když vzpomenu si časem,
že sladkým krokem kolem mně šla láska
a já přirazil dveře svojí chaty,
a nikdy nikdy více se nevrátí zpátky.
NÁVRAT Autor se navrátil do rodné vesnice („Po letech, po letech v rodnou mou ves vrací mne života příval.“) a zjišťuje, že se všechno změnilo – přibylo Židů a zabaveného i skoupeného majetku.
BERNARD ŽÁR Bernard zapírá svůj národ – původ („Z Frydku je Bernard Žár. Proto svůj zapírá národ – Bernard Žor.“).
Jeho matka neumí mluvit „lepších řeč lidí“, a proto ji nezve na žádné hostiny, stydí se za ni („do krve Bernald Žor za ni se stydí“ – „Když hosty do domu si k hostině pozve, ven z domu s matkou!“).
Rád by, aby už zemřela, ale nakonec umírá první on („po skončené pouti tam mdlou složil hlavu Bernard Žor“).
Matka se za něj ještě potom potichu modlí, aby ji neslyšel („Kdo vzadu to stojí a pláče a klečí u hrobu, pánů když odešel sbor? Tichounko modlí se bázlivým rtem matička prokletých pariů řečí.“ – „/nemůže jinak, není to vzdor, nemluví jinak, kdo z Beskyd a z hor!/ aby se nevzbudil, nezlobil v hrobě její syn dřímající, Bernard Žor“).
Příhodné názvy:
„pacholek“ – čeledín; nadávka (dareba, ničema)
„lože“ – místo k ležení upravené (postel)
POLE NA HORÁCH Hlavní postava básně horal Jura Dulava pracuje neúnavně na svých horských políčkách („do hrubé ruky si vezme rýč, jak slunce nad hory vyjde, z večera unaven jak jde pryč“). Pracuje od rána do večera. Jeho brambory a oves mu však ničí zajíci a jeleni z panských lesů, z lesů markýze Géra („Jasní jsou srnci a ušáci jasného markýza Géra.“ – „Chudobné klasy ti přes pole sežerou ušáci všudy, jelen ti vyhrabe kobzole kopyty z kamenné půdy.“).
Když svá pole hlídá, je zastřelen panským hajným. („Stůj, chlape!“ – Panský pse! – Rány dvě do noci zahřměly v dole“). Po jeho smrti je pány pořádán velký hon („Panský hon. Jak je svět veselý, veselý pán, panská chasa – na poli /hřích je to v neděli/.). V neděli má být klid, nic se nedělat.
Pole tak zůstává neobdělané. Děd horal vypráví svým vnukům za dlouhých zimních večerů, že v noci opuštěná pole hlídá sám Jura („Jurův díl. Nikdo jej nekoupí, není tu, kdo by jej zoral – večery dlouhé když nastoupí, vypráví dětem děd-goral: po poli že chodí Jura sám, z Bezkyd když noc táhne šerá – nikdo víc neseje oves tam pro macky markýza Géra.“)
Výrazy z nářečí:
„kobzole“ – brambory
„kasat“ – chystati se, odvažovati se
TY A JÁ Báseň vyjadřuje pohrdání a vzdor při setkání s baronem.
Jedná se o výčet všech vin a zločinů („robím v tvých hutích a robím v tvém dole, žluč vře mi žilou a robím ti přece“).
Zvěř jim sežrala potravu („…frygickou čapku mám, přes čelo stín. A za mnou nelkají sirotků prosby, sežrali tvoji jim zajíci pole…“).
Zabrání jejich země – útisk Slezanů („nepláčou kvůli mně v Beskydách děti, netiskl vdov jsem a nebral jim země“).
OSTRAVA Těžká práce horníka („Uhelný prach sedl do očí, rubíny se rtů mi uhly, se vlasů, s vousů a s obočí visí mi rampouchy uhlí.“)
Úvaha o vzpouře, obžaloba utiskovatelů („Sto roků v kopalně mlčel jsem, kdo mi těch sto roků vrátí?“).
Výzva („přijde den, z dolů jde plamen a dým, přijde den, zúčtujem spolu!).
JÁ Básníkova autostylizace, rozdělena na 3 oddíly. Básník jako mluvčí slezského lidu: lidový bard („Já prvý jsem z toho od Těšína lidu, bard prvý z Beskyd, co promluvil.“); toulavý šumař, bláznivý gajdoš, šílený rebel („Já, Petr Bezruč, od Těšína Bezruč, toulavý šumař a bláznivý gajdoš, šílený rebel a napilý zpěvák, zlověstný sýček na těšínské věži.“)
