Směšné lásky - rozbor díla k maturitě (4)

rozbor-díla

Kniha: Směšné lásky

Přidal(a): antoineta

Milan Kundera *1929-2023 (Brno)

Život:

Milan Kundera je prozaik, básník, esejista, překladatel a dramatik. Stal se světově nejúspěšnějším a nejpřekládanějším autorem českého původu. Otec Ludvík Kundera byl klavírista, muzikolog a rektor JAMU. Bratranec Ludvík Kundera byl básník a překladatel. Díky otci se stal milovníkem hudby a učil se hrát na klavír. Po maturitě na gymnáziu v Brně Milan Kundera studoval na filozofické fakultě UK literární vědu a estetiku, po dvou semestrech přešel na FAMU, kde studoval filmovou režii a scenáristiku. Zde po skončení studií vyučoval světovou literaturu, v roce 1964 se stal docentem. V roce 1948 vstoupil do komunistické strany, v roce 1950 byl ze strany vyloučen za protistranickou činnost. V roce 1968 se aktivně účastnil pražského jara, proto mu bylo po sovětské okupaci zakázáno publikovat. V roce 1975 emigroval do Francie, kde žil do 11. 7. 2023, kdy zemřel po dlouhé nemoci. Po vydání Knihy smíchu a zapomnění (1979) mu bylo odebráno české občanství. Získal mnoho prestižních ocenění doma i v zahraničí (2001 – Velká cena Francouzské akademie za celoživotní dílo; 2007 – Státní cena za literaturu za román Nesnesitelná lehkost bytí).

Historické zařazení autora:

Exilová literatura v období normalizace – Normalizace = období od potlačení pražského jara 1968 po listopad 1989. „Normální stav“ = totalitní komunistický režim, cenzura, zákaz publikace politicky nevhodných knih, stíhání politicky nevhodných osob. Vysoká emigrace. Tři proudy: domácí oficiální literatura (Bohumil Hrabal), domácí samizdatová literatura (Ludvík Vaculík), exilová literatura (Josef Škvorecký)
Postmoderní literatura – typické postmoderní dílo mísí prvky a postupy z různých žánrů. Založeno na destrukci stávajících literárních modelů, často mystifikace (= úmyslné klamání, šíření nepravdivých zpráv, předstírání něčeho, rozšíření nepravdivé zprávy k oklamání veřejnosti).
Obecná charakteristika díla
Dílo Milana Kundery patří do české i francouzské národní literatury. Charakteristické jsou romány, v nichž se Kundera zabývá základními otázkami lidské existence (láska, smrt, zapomnění, osudovost). Kundera se hlásí k tradici středoevropského románu (důraz na esejistické a úvahové prvky). Své romány často komponuje jako hudební skladby, v nichž se prolínají různé motivy, tvořící vyvážený celek, využívá např. variačního principu (obměny daného tématu). Odmítá klasické pojetí románu (hlavní role je vyprávění a příběh) a zavádí své vlastní pojetí románu (příběhy nejsou založeny na životě hrdiny, ale na myšlenkách autora). V dílech hraje velkou roli žert, hra, mystifikace, náhoda.

Inspirace:

Odmítal romantický patos a cit, proto našel inspiraci hlavně v osvícenském románu 18. století. Obdivoval Denise Diderota a Laurence Sterna (nedodržovali jednotu děje příznačnou pro pozdější román 19. stol.)

Vrstevníci

Josef Škvorecký – emigroval do Kanady, kde se svou ženou Zdenou Salivarovou založil nakladatelství Sixty – Eight Publishers. V 70. letech mezi zakázanými autory; román Zbabělci
Ludvík Vaculík – v době normalizace nesměl publikovat; autobiografický román Sekyra

Díla

Poezie: Člověk zahrada čirá – 1953, první básnická sbírka; Poslední máj – 1955, skladba zpracovává příběh Fučíka; Monology – 1957
Drama:
Majitelé klíčů – 1962; Ptákovina – 1969, absurdní groteska; Jakub a jeho pán – 1975
Teoretická práce:
Umění románu – 1960, na materiálu V. Vančury formuluje obecnou představu moderního umění
Próza: ( vydáváno od 60. let, od 70. let vydává Kundera díla ve Francii)
Směšné lásky – 1963, povídkové soubory; druhý sešit směšných lásek – 1965; třetí sešit směšných lásek – 1968; v roce 1970 bylo ve Francii sedm z deseti povídek vydáno jako román Směšné lásky.
Žert – 1967, román, z úvodního nevinného vtipu studenta Kahna je uvedena do pohybu lavina následků politického dosahu.
Život je jinde – 1973 (česky 1979), román komponovaný jako sedmidílná sonátová skladba
Valčík na rozloučenou – 1976 (česky 1979), román s detektivní zápletkou
Kniha smíchu a zapomnění – 1979 (česky 1981), toto dílo je variacemi příběhů o mravní devastaci českých lidí doma i v cizině
Nesnesitelná lehkost bytí – 1984, román, na příbězích dvou vzájemně propletených dvojic se vyrovnává s pojmy lehkost a tíha, vycházejí mu obráceně, pocit tíhy je vyjádřením plnosti života, pocit lehkosti synonymem prázdnoty a nevě
Podle tohoto románu byl v USA v roce 1987 natočen stejnojmenný film. V roce 2006 vyšla kniha i v Česku.
Nesmrtelnost – 1990 (česky 1993), román
Zrazené testamenty – 1993, eseje se zamýšlejí nad úlohou moderního světového románu.

Rozbor díla: Směšné lásky

Rok vydání: Původně deset povídek, vydávaných postupně – 1963 první svazek, 1965 druhý svazek, 1968 třetí svazek, 1970 – první české souborné vydání, dvě povídky odebrány, 1970 sedm z deseti vydáno ve Francii, 1981 v Torontu, 1991 v Brně.
Literární druh: epika
Literární žánr: milostné povídky (povídka = kratší rozsah než román, jednoduchý děj, neměnnost charakteru hlavní postavy, hlavní postava se nevyvíjí)
Forma: er – forma, ich – forma
Téma: Hlavní tématikou je láska chápaná jako iluze, milostné vztahy a konflikty mezi dvěma pohlavími. Velkou roli hraje erotika.
Námět: láska zasazená do komických až tragikomických souvislostí a situací
Motiv: láska, trapnost, směšnost, mystifikace
Hlavní myšlenka: Láska, chápaná jako iluze. Hrdinové se zaplétají do svých her a mystifikací, což často způsobí pravý opak toho, co původně zamýšleli. Většina povídek má otevřený konec, takže si čtenář může pokračování domyslet. Témata v povídkách jsou vážná, ale v mnoha případech působí skutečně komicky, což nám ukazuje, že láska může být v některých situacích velmi směšná.
Kompozice: chronologická (dodržuje důsledně časovou posloupnost), občas se vyskytují vzpomínky na minulost. Povídky jsou řazeny do kapitol, které jsou buď číslovány, nebo nesou název související s obsahem kapitoly.
Jazyk: spisovný, vulgarismy a nespisovné výrazy se téměř nevyskytují. Jednoduchý, dobře srozumitelný vypravěčský styl. Vyskytují se dlouhá souvětí. Vyskytuje se mnoho částí s filozofickými úvahami.
Vypravěč: Vzhledem k tomu, že se jedná o soubor povídek, ve kterých se vyskytuje er – forma i ich – forma, najdeme zde vypravěče shodující se s autorem, i vypravěče, kteří se s autorem neshodují.
Prostředí a čas děje: Československo za dob komunistického režimu
Hlavní Postavy: Mladí muži, kteří mají pletky s ženami. Většinou jsou sebejistí, neschopní milosrdenství vůči druhým, jsou ješitní, egocentričtí a exhibicionističtí, řeší problém vlastní identity. Mnozí se lehkovážně pohybují ve svých milostných vztazích, aniž by pomysleli na dopad svého chování.

Děj:

Nikdo se nebude smát

Hlavní postavou a vypravěčem příběhu je muž, který je zaměstnaný jako přednášející na fakultě dějin umění. Ve svém oboru je uznávaný, proto ho pan Záturecký požádá, aby napsal pozitivní posudek jeho teoretické práce. Díky tomuto posudku by totiž práce pana Zátureckého mohla být otištěna a pan Záturecký by mohl získat uznání. Práce však není příliš kvalitní a není hodna otištění. Vypravěč však nemá odvahu říci tuto skutečnost panu Zátureckému do očí, proto se mu neustále vyhýbá a snaží se před ním skrývat. Tímto chováním e vypravěč zaplete do problémů s vedením univerzity. Pan Záturecký však stále na svém přání trvá. Chování vypravěče se však stupňuje, stále před panem Zátureckým prchá a nakonec obviní pana Zátureckého ze sexuálního obtěžování jeho milenky Kláry. To však samozřejmě není pravda, obvinil ho pouze proto, že doufal, že se ho tím konečně zbaví. Vypravěč se nakonec pana Zátureckého zbaví, ale přijde jak o svoji Kláru, tak o místo na fakultě.

Zlaté jablko věčné touhy
Hlavními hrdiny příběhu jsou dva přátelé. Jeden z nich je vypravěčem příběhu, druhý je vypravěčův přítel Martin. Vypravěč považuje Martina za profesionálního svůdníka žen, nechává se jím ovlivňovat a chová se podle jeho rad. Doufá, že tímto počínáním nějakou ženu získá. Martin je však ženatý, svou ženu miluje a celé dobrodružství se ženami považuje spíše za jakousi hru.

Falešný autostop

Vypravěčem tohoto příběhu je autor, můžeme tedy sledovat myšlenkové postupy obou hlavních hrdinů. Mladý pár je na cestě do Tater, kde má strávit dovolenou. Mladík je ohleduplný a něžný muž, dívka je velmi stydlivá a jemná. Po cestě si začnou hrát na řidiče a stopařku. Hra se jim zpočátku líbí, ale oba se chovají jako úplně jiní lidé. Dívka sebevědomě, mladík bez zábran. Začnou na sebe žárlit, protože si oba myslí, že toto je jejich skutečná podoba. Mladík změní dokonce cíl cesty a pár stráví noc v nějakém hotelu. Mladík se chová k dívce jako k prostitutce a i přes snahu dívky se jim nepodaří hru včas zastavit. Nakonec oba ví, že jejich hra zašla příliš daleko, že se toto nemělo nikdy stát a oba toho litují.

Symposion

Děj příběhu se odehrává při noční službě v nemocnici. Vypravěčem je autor, sledujeme rozhovory mezi pěti osobami: doktorem Havlem, sestrou Alžbětou, primářem, doktorkou a medikem Flajšmanem. V rozhovorech se rozvíjejí filozofické diskuze o lásce, ženách a erotice. Doktor Havel je známý jako svůdník žen, avšak Alžbětu, která po něm touží, nechce. Alžběta se opije a poté, co

předvede fiktivní striptýz a stane se terčem posměchu, odchází. Později Alžbětu najdou nahou v pokoji, přiotrávenou plynem. Podaří se ji včas zachránit, každý si ale o jejím činu myslí něco jiného. Doktorka říká, že šlo o nehodu. Primář si myslí, že se pokusila o demonstraci, aby všichni viděli, jak má krásné tělo. Doktor Havel si myslí, že se chtěla doopravdy zabít a Flašman prezentuje názor, že to byl důkaz lásky k němu.

Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým

Vypravěčem je autor. Hlavní hrdinkou této povídky je žena, která jede navštívit hrob svého muže. Dozví se, že hrob byl zrušen a s chmurnými myšlenkami odchází do města. Náhodou potká bývalého milence, který ji pozve k sobě do bytu. Vzpomínají spolu na minulost, žena vede debatu o stáří. Muž její stáří popírá a přesto, že sám je v šoku z toho, jak žena zestárla, ji konejší slovy, že je stále krásná jako kdysi. Muž se ji pokouší svést, žena zpočátku odmítá (kvůli jejímu stáří a kvůli představám, co by si o ní pomyslel její syn), nakonec se mu však poddá.

Doktor Havel po dvaceti letech

Vypravěčem je autor, hlavním hrdinou je doktor Havel z povídky Symposion, tentokrát o dvacet let starší. Doktor Havel má za manželku slavnou herečku. Na začátku povídky odjíždí do lázní, protože má problémy se žlučníkem. Zde si uvědomuje, že už o něho není takový zájem jako kdysi a že u žen nebudí žádnou pozornost. Z této skutečnosti je velice rozladěný. V lázních se seznámí s redaktorem, který chce napsat článek o jeho ženě. Poučuje ho o ženách a seznamuje ho se svými zkušenostmi. Za doktorem Havlem přijede na návštěvu manželka, což budí u všech lázeňských hostů pozornost. Druhý den po jejím odjezdu doktor Havel zjišťuje, že díky návštěvě jeho ženy o něj začaly ženy znovu jevit zájem.

Eduard a Bůh

Vypravěčem je autor, hlavní postavou Eduard, který je zaměstnaný jako učitel. Jeho přítelkyně Alice je silně věřící, tudíž odmítá téměř každý intimní fyzický kontakt. Eduard si přeje, aby se mu konečně oddala, ale ona to kvůli víře stále odmítá. Eduard začne chodit do kostela a začne si hrát na katolíka, protože si myslí, že tak Alici získá. Tímto počínáním si způsobí problémy ve škole, a protože nechce o místo přijít, začne podlézat ředitelce. Eduard se ředitelce líbí a tak dojde i k jejich bližšímu seznámení. Alice se Eduardovi nakonec oddá, ale Eduard záhy zjišťuje, že to byla chyba. Eduard si uvědomuje, že jejich vztah pokazil a s Alicí se rozchází. Ačkoli Eduard v Boha nevěří, nadále se jim zabývá a přemýšlí o něm.

Zfilmování: Nikdo se nebude smát (1965, režie Hynek Bočan); Já, truchlivý Bůh (1969, režie A. Kachlík)
Poznámky: První povídka Já, truchlivý Bůh byla napsána v roce 1958. První svazek: Já, truchlivý Bůh, Sestřičko mých sestřiček, Nikdo se nebude smát. Druhý svazek: Zlaté jablko věčné touhy, Zvěstovatel, Falešný autostop. Třetí svazek: Symposion, Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým, Eduard a Bůh, Doktor Havel po dvaceti letech. Nejprve vyřadil: Sestřičko mých sestřiček a Zvěstovatel. Poté Já truchlivý Bůh.
Vlastní hodnocení: Ačkoli spisovatel podává příběhy s lehkostí, nadhledem a komičností, zdá se mi, že jakýmsi vedlejším tématem je zde tíživá situace totalitní komunistické doby. Ačkoli na problémy vznikající z tohoto režimu autor nepoukazuje přímo, řekla bych, že jsou zde velice zřejmé. Autor zavádí čtenáře do soukromých životů lidí, kteří žijí pod nařízeními komunistické vlády, seznamuje nás s jejich chováním a myšlením. Je však chování hlavních hrdinů přirozené? Samozřejmě, že není. Přetvářka, hra a mystifikace zde hraje velkou roli a právě toto má podle mě úzkou spojitost s totalitním režimem. Autor nám v mnoha povídkách nepřímo ukazuje dopad totalitního režimu na soukromé životy lidí a pod ironickým nadhledem skrývá vážné úvahy o životních hodnotách. Přetvářka, ve které byli lidé nuceni žít, se promítala do vztahů, politický náhled ovlivňoval osobní životy lidí. Ze strachu a zoufalství dělali lidé různé věci (viz zaplétání se do her, z kterých nakonec není cesta zpět, hledání vlastní identity…), kterými si mnohdy odlehčovali tíhu doby, aby zapomněli na režim, ve kterém žijí. Myslím, že mnohé z povídek poukazují na to, kam jsou lidé schopni dojít (mnohdy aniž by to tušili) pokud jsou vychýleni z vnitřní rovnováhy, mají strach o vlastní existenci, nemohou projevit svůj názor a nemohou se svobodně realizovat (Eduard a Bůh).

Úryvek – Falešný autostop

… Pak přinesl číšník biftek a mladík objednal další vodku se sodou (připili tentokrát na dívčina ňadra) a rozhovor pokračoval dál v divném frivolním tónu. Mladíka dráždilo čím dál víc, jak dívka umí být tou lascivní slečnou; když to tak dobře umí, pomyslel si, znamená to, že jí také opravdu je; žádná cizí duše do ní přece nevstoupila odkudsi z prostoru; to, co tu hraje; je ona sama; snad je to ta část její byotsti, která je držena pod zámkem a kterou teď záminka hry vypustila z klece; dívka si možná myslí, že hrou zapírá sama sebe; ale není to právě naopak? Nestává se ve hře teprve sama sebou? Neosvobozuje se hrou? Ne, proti němu nesedí žádná cizí žena v těle jeho dívky; je to jeho dívka, ona sama, nikdo jiný. Díval se na ni a cítil k ní rostoucí nechuť. Když viděla v mladíkově pohledu neúplatnou posedlost, snažila se pokračovat dál ve hře, i když už nemohla a neuměla. Se slzami v očích vylezla na stůl. Deska byla velká sotva metr krát metr a jedna noha byla o maličko kratší; dívka stojící na stole měla pocit vratkosti. Ale mladík byl spokojen s nahou postavou, která se teď tyčila nad ním a její stydlivá nejistota jen podněcovala jeho rozkazovačnost. Chtěl to tělo vidět ve všech polohách a ze všech stran, tak jak si představoval, že je viděli a budou vidět i jiní muži. Byl sprostý a lascivní. Říkal jí slova, která od něho v životě neslyšela. Chtěla se vzepřít, chtěla utéci ze hry, nazvala ho křestním jménem, ale on ji hned okřikl, že nemá právo ho nazývat tak důvěrně. A tak nakonec ve zmatku a vnitřním pláči poslouchala, předkláněla se i dřepala podle mladíkových přání, salutovala a zase se kroutila v bocích, aby mu předvedla twist; tehdy při trochu prudším pohybu sklouzl pod její nohou ubrus a málem upadla. Mladík ji zachytil a strhl na postel. Spojil se s ní. Zaradovala se, že konečně alespoň nyní skončí nešťastná hra a budou to zase oni dva, takoví, jací byli a měli se rádi. Chtěla se k němu přisát ústy. Ale mladík jí odstrčil hlavu a opakoval, že líbá ženy, které má rád. Rozplakala se hlasitě. Ale ani pláč jí nebyl dopřán, protože mladíkova zuřivá vášeň si postupně získávala její tělo, které pak umlčelo nářek její duše. Na loži byla proti sobě brzy dvě těla dokonale spojená, smyslná a sobě cizí. Bylo to nyní právě to, čeho se dívka celý svůj život nejvíce děsila a čemu se úzkostlivě vyhýbala: milování bez citu a bez lásky. Věděla, že přestoupila zakázanou hranici, ale pohybovala se za nyní už bez odmluv a v plné účastnosti; jenom kdesi daleko v koutku svého vědomí pociťovala hrůzu nad tím, že nikdy neměla takovou rozkoš a tolik rozkoše jako právě tenkrát – za tou hranicí. …

Úryvek – Nikdo se nebude smát

…Bylo zcela jasné, že jde o pitomost. Doktor Kalousek, redaktor Výtvarné myšlenky (jinak neobyčejně protivný člověk), mi to ostatně ještě téhož dne telefonicky potvrdil; zavolal mi na fakultu: „Prosím tě, dostals ten traktát od toho Zátureckýho? … Tak to napiš. Už mu to zřezalo pět lektorů a on pořád otravuje, teď si usmyslel, že jediná skutečná autorita jsi ty. Napiš ve dvou větách, že je to blbý, to ty už dovedeš, jedovatej umíš být dost; a budeme mít všichni pokoj.“ Jenomže ve mně se cosi vzpříčilo: Proč právě já mám být katem pana Zátureckého? Dostávám snad za to já redakční plat? Pamatoval jsem si ostatně velmi dobře, že mi ve Výtvarné myšlence odmítli z opatrnosti mou stať; zato jméno pana Zátureckého pojilo se mi pevným poutem vzpomínky s Klárou, slivovicí a krásným večerem. A konečně — nebudu to popírat, je to lidské — spočítal bych na jednom prstu lidi, kteří mne považují za „skutečnou autoritu“: proč bych měl tedy toho jediného ztrácet? Zakončil jsem rozhovor s Kalouskem nějakou vtipnou neurčitostí, kterou on mohl považovat za příslib a já za vytáčku, a položil jsem sluchátko, jsa pevně rozhodnut, že posudek na pana Zátureckého nikdy nenapíšu. Místo toho jsem vytáhl ze zásuvky dopisní papír a napsal jsem panu Zátureckému dopis, kde jsem se vyhnul jakémukoli úsudku o jeho práci a vymluvil se, že mé názory na malířství devatenáctého století jsou obecně považovány za scestné a výstřední a že by proto má přímluva — zejména v prostředí redakce Výtvarné myšlenky — mohla věci spíš uškodit než prospět; přitom jsem zahrnul pana Zátureckého přátelskou hovorností, z níž nebylo možno nevyčíst mou přízeň. …