Spalovač mrtvol - rozbor díla k maturitě (3)

rozbor-díla

Kniha: Spalovač mrtvol

Autor: Ladislav Fuks

Přidal(a): Cicioko, Andy

Ladislav Fuks

1923 – 1994
Významný český prozaik se narodil v roce 1923 v Praze a celou jeho literární tvorbu ovlivnila dramatičnost doby svými peripetiemi a tísnivou atmosférou, rodinné prostředí (vyrůstal v rodině dominantního policejního úředník) i studium – filosofie, psychologie a dějiny umění. Kvůli kádrovému posudku ale pracoval jako dělník v kasárnách.
Jako osobitý vypravěč se prosadil v 60. letech, a to prvním románem Pan Theodor Mundstock (1963). Vycházel ponejvíce z lidských osudů, jež ho od dětství traumatizovaly. Častým motivem děl – strach, nebezpečí, úzkost, nenávist. Největší životní krize ho ale čekala v období dospívání, kdy si poprvé uvědomil svoji homosexuální orientaci a také skutečnost, že do koncentračních táborů jsou posíláni nejen Židé a Romové, ale i homosexuálové. Všechny příběhy ale podával s ironickým odstupem: spojoval tragédii s groteskou, lákaly ho absurdní scény a dialogy.
Po úspěchu prvního románu následovaly další prózy: povídková kniha Mí černovlasí bratří (1969), osobně laděný román Variace pro temnou strunu (1966) a Spalovač mrtvol (1967). Zatímco v některých prózách převažovala historická kulisa, jiny převládal psychologický zájem projevující se až bizarními příběhy: Myši Natálie Mooshabrové (1970), Oslovení z tmy (1972). V roce 1983 napsal jeho nejrozsáhlejší katastrofický román odehrávající se ve Vídni na sklonku 19. století, nazvaný Vévodkyně a kuchařka.
Fuks byl velmi extravagantní člověk, okna měl přelepená tapetami, ze stropu mu visely kostry ptáků s kostmi různého původu a byt měl doplněn o sbírku bizarních předmětů ve stylu kabinetu kuriozit. Místo postele přespával v rakvi.

Další dílo:

Pan Theodor Mundstock
- román
- mísí se realita s fikcí (znak Fuksovy prózy) – baví se s vlastním stínem
- T je Žid, bojí se povolání do koncentračního tábora – rozhodne se na to připravit, je bezmocný => hledá způsob, jak se na osud psychicky připravit
- i přes jeho dokonalou přípravu, nakonec ho zajede vojenské auto

Rozbor díla: Spalovač mrtvol (1967)

Spalovač mrtvol je psychologická novela zabývající se hlavně manipulací lidí během počátku druhé světové války. Autor neuvěřitelným způsobem zachytil proměnu lidské mysli a její ovlivnění.
Fuks napsal knihu schválně jako horor o vlivu ideologie a moci na vnitřní mravní svět a charakter člověka, groteskní hororová novela o zlu skrytém pod maskou dobrotivosti.

Literární druh, žánr:

Novela, próza; odbočky od hlavní dějové linie a popisné pasáže jsou omezeny na minimum, příběh směřuje k výrazné pointě. Děj novely se obvykle odehrává v krátkém časovém úseku, v příběhu vystupuje omezený počet postav.

Literární směr:

Spalovač vyšel v roce 1967, tedy v době, v níž došlo (během let 1958 – 1968) k jistému uvolnění kontroly nad oficiálně vydávanými víly. Je patrně, že se Spalovač mimo jiné zabývá tématikou 2.sv.v, lze ho tedy zařadit do linie tzv. druhé vlny válečné prózy. Děj se odehrává v Praze v období pozdní první republiky a raného Protektorátu
Hra s motivy a postavami probíhá na podkladě historických událostí, které, jak autor předpokládá, čtenář zná. Odkazy k paralelně probíhajícímu dějinnému vývoji dodávají příběhu i symbolům zla a násilí na konkrétnosti.
Příběh je vyprávěn v er-formě, ale monology pana K. často mají dominantní postavení.

Hlavní téma:

manipulace, druhá světová válka

Vedlejší téma:

životní příběh pana Karla (=Romana) Kopfrkingla

Děj a kompozice:

Děj se odehrává v roce 1937 před 2. sv.v. Hlavní postavou je pan Kopfrkingl, který se zpočátku profiluje jako mírný a hodný člověk, jež žije jen pro blaho své rodiny. Zdá se, že je i romanticky založený – stále vzpomíná na okamžik, kdy se se svou ženou seznámil před leopardí klecí, a také označuje své rodinné příslušníky jmény jako „čarokrásná, nebeská, nadoblačná apod“. Ideální rodinná atmosféra je ovšem neustále narušována K prací, o které neustále všem vypráví – dělá spalovače mrtvol v pražském krematoriu. Rád se obklopuje věcmi ze svého pracoviště, v kuchyni má například kremační tabulku, které přezdívá „jízdní řád smrti“, v jeho knihovně nechybí kremační zákon a také kniha o Tibetu, již si velmi rád pročítá. I přesto, že ho tak fascinuje smrt, odsuzuje jakékoliv násilí a bojí se blížící války. Svébytný svět protagonisty narušuje návštěva dávného přítele, nyní přesvědčeného nacisty, Williho Reinkeho. Ten přiměje K uvěřit v rasovou nadřazenost („vzpomeňte si na kapku německé krve“) a nutnost zbavit se pojítek s bytostmi nižšími a méněcennými. Nakonec nátlaku podléhá a začíná udávat lidi kolem sebe, čímž si zajistí cestu do nacistického Casina a je také povýšen na ředitele krematoria. Manželčin židovský původ mu brání v kariéře, proto postupně zavraždí nejen ji (Co abych tě drahá oběsil?), ale i svého změkčilého syna Miliho, kterého obzvlášť krutě utluče v kremační místnosti. Na základě pokřivené interpretace tibetské filozofie hodnotí páchané zločiny jako pomoc nešťastníkům, kteří nechápou vyšší zájmy světa. Když se pokusí zabít i svou osmnáctiletou dceru, přeruší jej jeho dvojník – výplod choré mysli, tibetský vyslanec, nazve ho inkarnací Buddhy a vyzve ho, aby se ujal trůnu ve Lhase, neboť dalajláma zemřel a mniši již 19 let hledají jeho nástupce. Prožitek osvícení završují tři „andělé“, kteří odvádějí Kopfrkingla do sanitky a odváží do blázince. V závěru novel je protagonista konfrontován s průvodem vyhublých lidí, kteří se vracejí po skončení války z koncentračního tábora. Ani tehdy se nevzdává přesvědčení, že je mesiášem. Kniha končí K slovy: „Šťastné lidstvo. Spasil jsem je.“

Kopozice románu se podílí na výstavbě napětí (například výjevy předváděny mechanickými loutkami při návštěvě panoptika jsou předobrazem zločinů, které později Kopfrkingl spáchá – visela tam loutka oběšence, malé děvče bylo zabito nějakou tyčí nebo holí). Fuks klade důraz na logiku a následnost děje částečně nahrazuje spojnicí jednotlivých motivů.

Postavy v díle:

Soubor postav vytváří bizarní panoptikum, někteří aktéři nemají záměrně plnohodnotné role ani jména, jsou jen schématizovanými figurkami. Hlavní hrdinou je vzorný otec rodiny a spalovač pražského krematoria, spořádaný občan pan Kopfrkingl, kterého nacistická ideologie postupně deformuje až k úplnému rozpadu osobnosti. Přesvědčen o nutnosti očistit svou krev, vraždí postupně všechny své blízké. Okázale demonstruje abstinenci, nekuřáctví a vřelý vztah k hudbě. Blízké předměty i osoby nazývá exotickými jmény (sebe místo Karel Roman, manželku Marii Lakmé, krematorium Chrám smrti). Důležitou úlohu hrají kromě členů Kopfrkinglovy rodiny nacista Willi Reinke a zaměstnanci krematoria. Motivace jejich jmen (Lišková, Zajíc, Fenek, Beran) odpovídá plně hrdinově perspektivě a jeho rovnocennému chápání lidí a zvířat. Jiní aktéři (Strauss, Dvořák – nový zaměstnanec krematoria, Janáček – Zinin přítel, Wagner) mohou deklarovat zaujetí hudbou. (nomen omen – mohou korespondovat s vlastnostmi člověka)

Přehled postav:

Hlavní postavy:

Karel Kopfrkingl (pan Kopfrkingl) – nechává si říkat Roman, jména nic neznamenají, nejprve je značně zásadový člověk s krásnými názory, že alkohol je špatný, manželství je posvátné a Židé jsou velmi dobří lidé. Tyto jeho názory se ovšem pod vlivem Wilhelma Reinkeho mění. Má německou krev.
- obětavý zaměstnanec pražského krematoria a vzorný otec rodiny, který důsledně dbá o řádný chod domácnosti a všestrannou výchovu svých dětí, postupně se ale mění v udavače a vraha; je lehce manipulovatelný, má sklony k nacismu
- oblíbená četba tibetský cestopis (od něho odvozuje svou představu o vznešenosti zpopelňování: to je v jeho představách aktem proměny, očisty od pozemských útrap; kremační pec je dílnou „samého pánaboha“);
- „utrpení je zlo a my máme dělat vše, co je v naší moci, abychom je alespoň zmírnili“ – tento názor zastával již před tím, než byl pohlcen nacistickou ideologií – odtud pramení jeho snaha o vylepšení světa (bohužel převážně verbální);
- okázalý nekuřák, abstinent, demonstruje svou citlivost vztahem k hudbě;
- má zálibu nazývat místa i živé bytosti nadnesenými a exotickými jmény
- své činy vysvětluje jako pomoc nešťastným lidem, kteří „nechápou“
Willi = Wilhelm Reinke – hrdý němec, který postupně Karla přesvědčuje, že Němci v Sudetách jsou utlačováni a on, jakožto Němec, má povinnost bojovat na jejich straně.

Vedlejší postavy:

Zinuška – dcera, hraje na klavír, je zamilovaná do Míli Janáčka
Mili – syn, hodný chlapec, jednou se zatoulal a to jeho otci nedá spát
Lakmé = Marie Kopfrkinglová – manželka, napůl židovka, milující matka, žijí spolu 19 let
Kolegové z práce – Daněk, Fenek, Pelikán, Dvořák
Židé v Kopfrkinglově okolí – Strauss (získává zájemce o kremaci), Bettelheim (lékař), Rubinstein

Kompoziční plán

Dílo je psáno chronologicky v er-formě
Čtenář může sledovat vývoj Karla Kopfrkingla, zatímco na něj má vliv Wilhelm.
Gradace se vyskytuje převážně na konci, kdy má novela (alespoň z mého pohledu) až hororový nádech.
Kontrast se vyskytuje hlavně v nejprve rozdílných názorech Karla a Williho a následně mezi Karlem na začátku a na konci díla.

Jazyk a styl:

I v tomto románu je patrná Fuksova typická obliba v propojování reálného světa s iluzemi, sny a halucinacemi (např. tibetský mnich). Hranice mezi realitou a fikcí je záměrně rozostřována a zpochybňována. Jazykový projev využívá složité symboliky a rozvinuté metaforničnosti. Perspektiva hlavní postavy je dominantní, i přesto, že je příběh vyprávěn v er-formě. Fuks navíc místy důmyslně stírá stylistické rozdíly vyjadřování vypravěče a vyjadřování Kopfrkingla. Vypravěč události pouze zaznamenává, ale neinterpretuje, čímž zamlžuje motivaci některých Kopfrkinglivých činů. (Vypravěč: vypravěčem je 3. osoba, nezasahuje tedy do děje – pouze vypráví a popisuje.)

Jazyk je striktně spisovný, a to i v řeči postav, které tím působí trochu uměle a místy až děsivě. V knize se mnohokrát opakují určité motivy: mladá růžolící dívka v černých šatech (setkáváme se s ní v panoptiku, v prodejně, na boxu či na rozhledně), starší žena v brýlích, hysterická žena v klobouku s dlouhým pérem a její flegmatický muž (vnášejí do děje komický prvek, jejich rozhovor vždy skončí vykřikováním muže, že jeho žena je blbá a že jí nechá zavřít do blázince); dále se vyskytuje motiv černých šatů s bílým límečkem. Fuks často vkládá Kopfrkinglivě postavě do úst variace jedné a té samé věty („Citliví lidé hudbu milují“, „Jsem abstinent, nepiji ani nekouřím“, „chudák malý Vojta Prachařů, jehož otec je notorický alkoholik“) – čtenář z toho může nabýt dojmu, že vlastně Kopfrkingla „osobně“ zná, další výklad může být, že Kopfrkingl pouze deklamuje naučené věty, jeho jednání nepochází z něj, ale někdo mu diktuje, co má říkat. Postava pana K. vstřebává do svých monologů mechanicky fráze z okolí, takže se stává pouhou výslednicí cizích vlivů.

Kopfrkingl často používá neobvyklá oslovení – něžná, nadoblačná, blažená, čarokrásná (takto oslovuje nejen svou ženu Lakmé, ale i děti a kočku)

V díle se objevují německé výrazy, které zapadají do kontextu díla; hlavně v závěru knihy, kdy KK úplně propadl nacistické ideologii, se mnohokráte vyskytují celé německé věty, jejichž obsah je ale pro lepší pochopení vzápětí parafrázován či doslovně přeložen.

Film:

Roku 1968 byl román zfilmován Jurajem Herzem. Pan Kopfrkingl se stal životní rolí Rudolfa Hrušínského a tragikomedie Spalovač mrtvol jedním z nejvýznamnějších filmů Juraje Herze (Habermannův mlýn 2010 – poválečný odsun Němců). I když se snímek nemohl po dlouhá léta objevit ani v kinech, patří mezi nejhodnotnější českých (československé) filmy. Film putoval pár týdnů po svém uvedení do trezoru. „A najednou získal na strašlivé aktuálnosti, protože byl o konformistovi. Po srpnu se nejžádanějšími typy stali právě konformisté. Najednou byl zoufale aktuální: o lidech, kteří otáčeli. Proto ho zakázali.“Na scénáři spolupracoval s Jurajem Herzem autor původní novely Ladislav Fuks, vedlejší role ztělesnili Vlasta Chramostová, Míla Myslíková, Vladimír Menšík. Za tento film získal režisér i kameraman několik ocenění.

Vlastní názor:

Nevěděla jsem, co mám od této knížky čekat, ale upřímně mě překvapila, četla se vcelku snadno a měla jsem ji asi za 3-4 hodinky přečtenou. Myslím si, že se o ní bude u maturity dobře povídat a rozhodně je o ní co říct. V průběhu čtení mě s každou kapitolou jímala větší hrůza z toho, jak může být člověk ovlivněn.