Staré pověsti české – rozbor díla

 

Kniha: Staré pověsti české

Autor: Alois Jirásek

Přidal(a): Berunda

 

 

Alois Jirásek (1851-1930)

• Alois Jirásek se narodil ve východočeském Hronově u Náchoda. Navštěvoval německé benediktinské gymnázium v Broumově (1863-67), české gymnázium v Hradci Králové (1867-71) a na pražské univerzitě vystudoval historii (1871-74). Čtrnáct let žil v Litomyšli a působil tam jako gymnaziální profesor dějepisu a zeměpisu.
• Roku 1888 přesídlil do Prahy a pokračoval v pedagogické práci i v literární činnosti. Obnovil osobní styky s Mikolášem Alešem, s nímž sdílel obdobné umělecké představy a plány, a se spisovateli lumírovského kruhu (J. V. Sládkem, Jaroslavem Vrchlickým a Josefem Thomayerem), navázal přátelství se Zikmundem Wintrem a K. V. Raisem, trvalé kontakty měl také s mladší generací (J. S. Macharem, Jaroslavem Kvapilem a Zdeňkem Nejedlým). Od roku 1909 byl v penzi a věnoval se výhradně literatuře. Z Prahy často zajížděl do rodného Hronova, ale též podnikal studijní cesty do míst, kam umisťoval děj svých děl.
• Ve shodě s charakterem svého celoživotního díla jako jeden z prvních podepsal v květnu 1917Manifest českých spisovatelů, významné prohlášení podporující politické úsilí o státní samostatnost českého národa..
• V nově vzniklé Československé republice se stal poslancem a později i senátorem, v politice působil až do své nemoci, která mu také znemožnila psát. V letech 1918, 1919, 1921 a 1930 byl navržen na Nobelovu cenu za literaturu.^[4]

Vliv na dané dílo:

• Kosmova | Kronika česká, Hájkova kronika

 

Obecná charakteristika díla:

• Poprvé vyšly roku 1894. Popisuje události české historie založené na lidové slovesnosti a některých historických faktech.
• Zachycuje dějiny českého národa od příchodu Slovanů na naše území po období života Jánošíka a všechny příběhy knihy Staré pověsti české se odehrávají na české půdě.
• Kniha se dělí na Staré pověsti české, Pověsti doby křesťanské, O staré Praze a Ze Starobylých pověstí.

 

Rozbor díla: Staré pověsti české

• Druh literatury: epika
• Literární žánr: historická povídka, pověsti
• Literární směr: kritický realismus
• Rok vydání: 1948

 

Téma:

• Mytologie/ nadpřirozené postavy  -jezinky, polednice, lesní panny, Vesna/, proroctví, pověry

 

Námět:

• Národní tradice a lidové moudrosti

 

Kompozice

• Kniha se nadále dělí na Staré pověsti české, Pověsti doby křesťanské, O staré Praze a Ze Starobylých pověstí.

 

Jazyková stránka textu:

• Styl – umělecký
• Spisovná čeština

 

Stylistická charakteristika textu

• Bohatý popis – odpovídá výtvarnému citu A. Jiráska, rozvité přechodníky/seděla soudíc pod košatou lipou na povýšeném stolci kobercem prostřeném
• Er – forma
• Archaismy/zastaralé výrazy/-př. čechle – prostěradlo, krzno – plášť podšitý kožešinou, slovosled

 

Textové prostředky:

• Popis – tradice, pověry, činnost během roku
• Vyprávění  – převažuje er-forma

 

Vypravěč

• er-forma

 

Inspirace dílem:

• Podle této knihy byl v roce 1952 natočen stejnojmenný barevný loutkový animovaný film o délce 91 minut, který režíroval Jiří Trnka

 

Časoprostor

• Doba děje: dávná minulost českého národa
• Prostředí  – české země

 

Obsah:

O ČECHOVI

Praotec Čech je mytická postava muže, jenž prý přivedl svůj lid do Čech a podle kterého nesou Čechy své jméno. Poprvé je zmíněn v latinsky psané Kosmově kronice české (přibližně v letech 1120–1125) ,stručný příběh po Kosmovi rozvíjely dále další kroniky, zejména Kronika tak řečeného Dalimila (kolem roku 1310) a Kronika česká Václava Hájka z Libočan (1541).

Postavy:

• Vojvoda Čech  – schopný, odvážný ,prozíravý a moudrý vůdce rodu
• Lech  – bratr Čecha, v pověsti jeho charakterové vlastnosti autor v této pověsti detailně nepopisuje, jeho osoba stojí v pozadí, ostatními příslušníky kmene hodnocen téměř stejně jako Čech

Děj začíná na území za Tatrami při řece Visle v Charvatské zemi, kde žilo několik kmenů, které se však od jednoho dne začali mezi sebou hádat. V jednom z těchto kmenů  žili dva bratři Čech a Lech, kteří se rozhodli, že nadále nebudou sporům přihlížet, a rozhodli se najít si nové místo k žití.. Společně prošli neobydlenou krajinou, postavili se i několika menším kmenům, které se pouze ze strachu bránili, až dorazili pod horou Říp, kde přenocovali. Časně z rána Čech vystoupal až na vrchol hory, a když kolem sebe viděl rozlehlou a úrodnou  krajinu, prohlásil, že je to to místo, které hledal, a usadili se tam. Když přišlo na pojmenování nové země, všichni lidé chtěli, aby se pojmenovalo po jejich vůdci, a tak vznikly Čechy a samotný Čech se stal vojvodou.

Dále autor popisuje průběh osídlování krajiny, každodenní práci, život v dědinách, v rodinách společenskou hierarchii, víru lidí v nadpřirozené bytosti, pověry. Krátce se zmiňuje o odchodu Čechova bratra Lecha a založení hradu Kouřim.

V závěrečné části popisuje smrt Čecha a pohřební zvyklosti našich předků./ popelnicová kultura.?/

 

O KROKOVI A JEHO DCERÁCH

Postavy:

• Krok – nový panovník  – moudrý, věštec, pokorný ,rozvážný, měl tři dcery
• Kazi – uměla léčit, znala různé byliny různé byliny a kouzla, sídlila u řeky Mže na Kazině hradu
• Teta – uctívala bohy a učila se jim klanět a nosit oběti, měla také hrad u řeky Mže  – Tetín
• Libuše – nejmladší dcera, nejkrásnější a nejmoudřejší, byla po Krokově smrti zvolena vládkyní a přestěhovala se na Vyšehrad

Po smrti Čecha chtěli starší, aby se vlády ujal Lech, ale ten jim poradil, aby vládcem ustanovili Kroka. Krok na základě vidění nechal vybudovat nový hrad nad řekou Vltavou  – Vyšehrad, za jeho vlády byl v Čechách mír a země prosperovala.

 

O LIBUŠI

Postavy:

• Libuše  – krásná a moudrá kněžna
• Její sestry Kazi a Teta

Libuše byla velmi, moudrá, lidé si k chodili pro radu, často soudila i různé spory. Jedno k ní přišli dva sousedé, kteří se nemohli dohodnout ohledně hranic pozemků. Libuše je spravedlivě rozsoudila, ale staršímu z nich se to nelíbilo a obvinil Libuši z nespravedlnosti. Především se mu nelíbilo, že je jeho vládkyní žena a že ji musí poslouchat. Podle něj ženy nemají rozum a mají se věnovat jen práci v domácnosti/“Žena dlouhých vlasů, ale krátkého rozumu.“/

Libuši to velmi urazilo a slíbila lidem, že si vezme muže, kterého jí vyberou.

Pozvala si svoje sestry, aby se na tajném místě poradily. Potom svolala sněm a  oznámila lidem, že budoucího vojvodu mají hledat u řeky Běliny, kde najdou Přemysla, jak oře se dvěma strakatými voly. Cestu jim ukáže její kůň.

 

O DALIBOROVI Z KOZOJED

Postavy:

• Dalibor z Kozojed  -hodný a spravedlivý zeman neprávem obviněný že se zastal
• Lidí
• Adam Ploskovský – krutý a nespravedlivý pán, proradný

Za vlády Vladislava II. Jagelonce se král rozhodl vrátit se po mnoha letech zpět na Hradčany. Celý hrad se musel předělat, protože v něm už dlouho nikdo nebydlel. Král dal nad Jelením příkopem postavit novou věž, která měla sloužit jako vězení, jméno měla dostat po prvním vězni.

V té době došlo v litoměřickém kraji k povstání sedláků proti  krutému pánovi Adamu Ploskovskému z Drahonic. Sedláci ho zajali a on jim slíbil, že když ho nechají naživu, že je propustí ze svých služeb a nebude je z ničeho vinit.

V sousedství žil na své tvrzi mladý zeman Dalibor z Kozojed a k němu přišli sedláci po vítězném povstání, aby jim vládl místo Adama Ploskovského.

Dalibor jim vyhověl, ale všechno se obrátilo proti němu-Adam Ploskovský nedodržel slovo, co dal sedlákům a chtěl zase všechno zpátky, stěžoval si, že mu Dalibor ukradl panství a sedláky. Vláda si myslela, že je Ploskovský v právu a nechala Dalibora zatknout a převézt do Prahy, Zavřeli ho do nové věže a ta dostala jméno po prvním vězni – Daliborka. Daliborovi bylo smutno a z dlouhé chvíle se naučil překrásně hrát na housle. Za nějaký čas u paty věže stávali lidé a nedočkavě čekali, až začne zase hrát. Za hru mu do malého pytlíku, co spouštěl z věže, dávali peníze, jídlo a další věci, co potřeboval. Za dlouhou dobu soud rozhodl, že Dalibor je vinný a odsoudili k trestu smrti. A tak jednoho dne lidé u věže marně čekali, že uslyší Dalibora hrát. Od žalářníka se dověděli, že byl popraven.

 

O BRUNCVÍKOVI

Postavy:

• Bruncvík  -mladý, statečný a odvážný kníže
• Věrný lev
• Olibrion a jeho dcera Afrika
• Astrolius

Mladý kníže Bruncvík chtěl prokázat svou statečnost a vydobýt si ve světě právo mít ve svém znaku lva. Vydal se na cestu a své ženě slíbil, že s do sedmi let vrátí a prokáže se jejím prstenem.

Projel mnoho zemí, ale nikde lva nenašel. Když se se svými lidmi plavil po moři, vítr je zanesl k obávané jantarové hoře, odkud se žádná loď nedokázala vrátit zpátky. I když se o to pokoušeli, vždycky se ocitli zpátky u pobřeží. Došly jim zásoby a všichni postupně umírali hladem. Když zbýval poslední námořník Balád, poradil Bruncvíkovi, aby si vlezl do koňské kůže, zašil ho do ní a počkal na ptáka noha, který každý rok přilétal k ostrovu. Pták noh skutečně přiletěl a Bruncvíka vzal s sebou. Bruncvík  putoval dál a uviděl ,jak drak zápasí se lvem. Rozhodl se, že lvovi pomůže a lev se od té doby stal jeho věrným přítelem. Putovali spolu, až v moři uviděli nějaký ostrov, Bruncvík udělal vor a na něm sek ostrovu dostali. Žili zde podivní obyvatelé a král Olibrion nechtěl Bruncvíka pustit, dokud nevysvobodí jeho dceru Afriku ze zajetí draka Baziliška. S pomocí lva se to Bruncvíkovi povedlo, ale král mu oznámil, že Bruncvík musí na ostrově zůstat a vzít si jeho dceru. Náhodou ve sklepení objevil meč a od Afriky se dověděl, že má velikou moc, že sním může porazit všechny nepřátele. S pomocí kouzelného meče se Bruncvík dostal z ostrova, dostal se jiný ostrov, kde žili krásní lidé v nádherných šatech a ti ho také nechtěli pustit pryč. Opět mu musel pomoct meč. V dalším městě Bruncvík porazil obrovské množství nepřátel a vládce Astriolus mu nakonec slíbil, že ho dovede do jeho vlasti. Do Prahy přijel ve chvíli, kdy se jeho žena  vdávala, protože si myslela, že už je mrtvý, ale když uviděla prsten, hned ho poznala. Bruncvík zabil svého soka, do znaku si nechal namalovat  bílého lva v červeném poli. Věrný lev po Bruncvíkově smrti zůstal na hrobu svého pána, dokud nezemřel a zázračný meč je prý zazděn v Karlově mostě.

 

DÍVČÍ VÁLKA

Postavy

• Vlasta  – vůdkyně dívek
• Šárka  – krásná, bezcitná dívka
• Ctirad – no prostě chlap, co neodolá hezké tvářičce  patří mu to!

Po smrti Libuše se dívkám z její družiny muži začali posmívat, že teď už je poslouchat nebudou a dívky se na muže rozzlobily. Postavily si naproti Vyšehradu hrad Děvín a začaly trénovat a cvičit, aby muže porazily. Muži se jim smáli, ale Přemysl je varoval, aby to nebrali na lehkou váhu.

Dívky se zařekly, že nebudou brát ohledy ani na příbuzné a úspěšně proti mužům bojovaly. Jejich vůdkyně Vlasta je neustále povzbuzovala. Muži si nevěděli rady. Děvín nebylo možné dobýt a žádná z dívek nezradila.

Smrti neunikl ani mladý vladyka Ctirad, kterého lstí krásná Šárka donutila zatroubit na roh, a tak přivolat družinu dívek. Ctirada pak umučili a jeho tělo vpletly do kola.

Smrt Ctirada rozzlobila muže natolik, že se jim podařilo dobýt Děvín ,většinu dívek pobít, včetně Vlasty. A tak skončila dívčí válka.