Stařec a moře – rozbor díla [10]

rozbor-díla

 

Kniha: Stařec a moře

Autor: Ernest Hemingway

Přidal(a): Jaja.ae

 

 

Ernest Hemingway

  • 21.7. 1899 – 2.7. 1961
  • Americký prozaik, žurnalista a esejista, autor moderního románu a povídky. Narodil se v Oak Parku (Illinois). Psal převážně o mužích vedoucích nebezpečný způsob života (např. o vojácích, rybářích a lovcích), respektive o toreadorech provozujících býčí zápasy. Jeho díla jsou oslavou jejich odvahy, ale také sondou do jejich psychologie a do pozadí jejich skutků. Pod vlivem modernistických autorů (zejména Ezry Pounda a Gertrudy Steinové) a požadavků objektivního žurnalismu si vypracoval charakteristicky úsporný, citově nezaujatý styl, často založený na pouhém záznamu dialogu (tzv. „objektivní vypravěčství“).
  • Většina jeho děl byla inspirována bohatými osobními zážitky – dětské zkušenosti z Michiganu, kontakt s přírodou a motivy války se objevují už v jeho prvních povídkách. Později se stal mluvčím tzv. „ztracené generace“ – válkou poznamenaných a rozčarovaných Američanů, hledajících útočiště zejména v Paříži.
  • První světovou válku prožil dobrovolně v Evropě, ve dvacátých letech působil ve Francii jako korespondent listu ‚Toronto Star‘. Během španělské občanské války pomáhal bojovat proti nastupujícímu fašismu. Ve svém poválečném díle zobrazil člověka uprostřed válek a násilí a vzdal hold lidské statečnosti, zobrazil však i život umělecké bohémy. Vzápětí po nástupu diktátorského politika Fidela Castra Ruze (1926) k moci v roce 1960 opustil Kubu a vrátil se do Spojených států. Postupem času však neunesl tíhu vlastní samoty a spáchal sebevraždu, když se zastřelil v Ketchumu (Idaho).
  • Laureát Nobelovy ceny za literaturu pro rok 1954, kterou však nemohl převzít kvůli zraněním způsobeným předešlou leteckou nehodou z Ugandy. Kromě toho získal také Pulitzerovu cenu.

 

Literární kontext

  • Obraz 1.sv. války ve světové literatuře; nejstarší námět války – Ilias a Odyssea
  • válka – otřesné zkušenosti a strašné následky
  • moderní umělecká próza
  • autoři se většinou války zúčastnili => svědectví a varování -> tzv.“ztracená generace“ – lidé jdoucí ze školy rovnou na bojiště, kde postupně ztrácejí své ideály o svobodě a demokracii
    • Tzv. ztracená generace –  generace umělců (prozaiků, básníků a dramatiků), kteří byli v mládí poznamenáni hrůzami 1. světové války. Ve svých dílech zachycují pocity vojáků, kteří se z války vrátili duševně zmrzačeni: nebyli schopni nalézt smysl života, trpěli depresemi a pocitem odcizení.

 

Další autoři:

 

Rozbor díla: Stařec a moře

  • za tuto novelu dostal E. Hemingway v roce 1954 Nobelovu cenu
  • zápas starého rybáře Santiaga s obrovskou rybou, věčný zápas člověka s přírodou -Santiago vítězem i poraženým
  • symbolické podobenství: o nevzdorné síle člověka, vůli nevzdát se, třebaže boj je  beznadějný
  • biblická symbolika (na rukou krvavá stigmata – znamení, připomínající Kristovo utrpení), lano na zádech – kříž, rybář = člověk; ryba =  příroda; žraloci = zlo, nebezpečí
  • měřítkem smyslu života a životního štěstí nemá materiální zisk, ale hloubka uspokojení, kterou přináší čestný boj =) charakterizuje autora

 

ŽÁNR

  • Jedná se o novelu, což je středně dlouhý prozaický žánr bez dlouhých dějových odboček a popisných pasáží, směřující k výrazné pointě. Odehrává se v krátkém čase a vystupuje v ní omezený počet postav.

 

MYŠLENKA DÍLA:

  • Důležitější než zisk je boj a snažení.
  • Zobrazit nekonečný boj člověka s přírodou, myšlenku, že štěstí nespočívá v bohatství, ale v uspokojení z vyčerpávajícího zápasu . Jejím smyslem je poukázat na obrovskou lidskou statečnost a nezdolnou duševní sílu.

 

ZNAKY:

  • použita metoda ledovce (1/8 na povrchu, zbytek pod vodou) – regulovány popisy a množství postav, to důležité o hlavních postavách se dozvídáme z dialogů
  • někdy je místo slova stařec použito slovo člověk, tím je víc zdůrazněn konflikt lidí s přírodou
  • vyskytují se zde výrazy ve španělštině (např. galanos = žraloci)

 

JAZYKOVÉ ZPRACOVÁNÍ:

  • Dílo je napsáno spisovným jazykem, přirovnání (lano těžké jako kříž). Dílo je napsáno velmi jednoduše a střízlivě, ale je v něm skrytá určitá dynamika a napětí. Autor využívá hlavně úvahy a popisu. Děda pak také mluví sám k sobě.
  • „Co jsi to vůbec za ruku?“ promluvil na ni. „Tuhni si pak, jestli chceš. Proměň se v pařát! Co z toho budeš mít?“

 

HLAVNÍ POSTAVY:

  • Santiago – starý rybář, který je už na Kubě legendou. I přes obrovskou smůlu se každé ráno znovu a znovu vydává vstříc osudu na moři. Nikdy neměl lehký život, vše, co má ( a mnoho toho není ), ho stálo mnoho tvrdé práce. Dokázal se vždy poprat se všemi nástrahami, které mu život přichystal. Je velmi zbožný, i na moři se modlil za rybu,kterou zabil. Na konci knihy prokázal i obrovskou psychickou odolnost, když si připustil, že život jde dál.
  • Manolin – od 5 let jezdí se Santiagem na člunu na moře. Na svůj věk neobyčejně vyspělý chlapec. Bezmezně Santiaga obdivuje, stará se o něj, trpěl jeho nálady, podporoval ho v jeho představivosti, zpestřoval mu jednotvárnou šeď života. Chtěl se stále od strace něco učit, chtěl využít každou příležitost, rád poslouchal starcovy příběhy. Na konci knihy prokázal, jak hluboce starce miloval – snažil se ho ochránit před řečmi lidí a vnést mu
    do života novou naději.

 

ČAS

  • Děj se odehrává během několika dnů v září. Historický čas zde vůbec není zmíněný a není vlastně ani podstatný, protože v ději jsou rozebírána převážně nadčasová témata. Stařec s chlapcem se však ve svém dialogu několikrát zmíní o tehdejší baseballové hvězdě DiMaggiovi, jehož vrcholná kariéra probíhala ve 40. letech 20. století. Dá se tedy předpokládat, že se děj odehrává právě v této době.

 

PROSTOR

  • Na počátku je děj situován do prostředí chudé rybářské osady „Terasa“, do okolí Santiagovy chatrče, a také přímo do ní. Později se však děj přesouvá na starcovu loďku plující po moři, kde se také odehraje velká většina celého děje příběhu. Konkrétní zeměpisné místo sice určeno není, avšak dá se snadno zjistit ze starcova monologu, kde hovoří o světlech Havany, podle kterých se může orientovat na moři. Děj se tedy odehrává na Kubě, poblíž Havany.

 

OBSAH

Příběh této knihy se odehrává v první polovině 20. století. Starý rybář Santiago, žijící v rybářské osadě nedaleko Havany na Kubě, vyjíždí každého rána ve svém malém člunu na moře Téměř každý den ho doprovází také chlapec Manolin, který je mu společníkem a na pevnině se o něj stará. Santiago je již velmi starý, žije v chatrné boudě blízko přístavu. Žije sám, žena mu zemřela už dávno a jedinou památkou na ni je mu stará fotografie, kterou Santiago raději sundal ze stěny, aby mu ji stále nepřipomínala. Je velmi chudý, trpí hladem a Manolin se o něj stará s velkou láskou a obětavostí. Shání mu jídlo a pití, nosí mu čas od času noviny, ve kterých Santiago sleduje hlavně baseball – je nadšeným obdivovatelem Paula di Maggia, hvězdy zámořské ligy. To vše dělá proto, že si starce velice váží, je mu líto, jaký má těžký život, a hlavně se chce od Santiaga co nejvíce naučit o rybaření a moři, protože Santiago je pokládán za největšího znalce v celé oblasti.

Bohužel, na starce se přilepí smůla. Každé ráno zase a znovu vyrážel na lov do Golfského proudu, ale bylo tomu už 84 dní, kdy naposledy něco ulovil. Takovou černou sérii nepamatoval. Manolin jezdil pořád s ním, ale jeho otec už nedovedl déle snášet, že se chlapec vždy vracel po celém dnu bez úlovku, a tak mu přikázal, aby na moře vyjížděl v jiném člunu. Santiago měl tedy druhý den vyjet sám, a proto ho Manolin alespoň pozval na pivo a donesl mu čerstvé návnady.

Ráno, pětaosmdesátého dne, si stařec přinesl všechno náčiní do člunu a začal veslovat ven ze zátoky. Rozhodl se, že toho dne nebude lovit v příbřežních vodách, ale vydá se dále, do hlubšího moře, kde se pokusí chytit nějakou větší rybu. Vyjel brzy z rána a když se rozednilo, byl už od ostrova velmi daleko. Vhodil do různých hloubek 4 návnady, každý hák pečlivě obalil sardinkami, a pak už jen čekal, co zabere – pokud vůbec něco. Ve volné chvíli přemýšlel o slunci, jeho síle a důležitosti, o tom, jak ho provází celým životem.

Později spatřil několik albatrosů, jak se nedaleko od něj vrhají do vody, a vydal se vstříc rybímu hejnu. Bohužel ho propásl, a stejně tak další. Posadil se zpátky do člunu a začal přemýšlet o želvách, které rovněž před časem lovil a za kterými se plavil na velikých lodích. Miloval je, elegantní, rychlé a velmi ceněné, a přesto je musel zabíjet, aby sám přežil. Na udici vytáhl malého tuňáka, toho si schoval na později, a jinak ho celé dopoledne nic nerušilo.

V době, kdy slunce stálo nejvýše a nesnesitelně ho pálilo, ucítil, jak mu nějaká velká ryba okusuje vnadidlo ponořené do největší hloubky. Zlehka si hrála se šňůrou a Santiago vyčkával na vhodný okamžik, kdy trhne a zaboří tak rybě hák do těla. Hlasitě vykřikl, trhnul oběma rukama a nic se nestalo. Ryba plula klidně dál a pomalu odplouvala i s člunem ve vleku. Santiago držel šňůru pevně v rukou a pokusil se vybojovat alespoň kousek zpět, ale ryba byla tak obrovská, že se mu to nepodařilo. Stále udržovali přímý směr a nic nenasvědčovalo tomu, že je ryba vážně zraněna.

Ani po dalších hodinách se situace nezměnila. Stařec snědl syrového tuňáka, vypil trochu vody a připravil se na první noc společného boje. V noci zřetelně viděl, jak se daleká světla Havany ještě více vzdalují a začal uvažovat o tom, jak dlouho to asi celé potrvá. Celou noc pozoroval světélkující létající ryby a vzpomínal na mládí, kdy také lovil velké marliny ,a na to, jaké až lidské city tyto ryby projevovaly. Během noci rovněž navázal ostatní šňůry a tak se připravil na nastávající boj. Celou dobu myslel na to, jak by mu nyní pomohla přítomnost Manolina, ale věděl, že se musí spolehnout pouze na sebe. Během noci také upadl a ošklivě si roztrhl tvář.

Druhý den se nic nezměnilo. Ryba stále táhla a stařec se pokoušel zlomit její odpor, ale marně. Malým vyrušením byla pouze návštěva malého ptáčka z pevniny, který mu chvilku dělal společnost. Snědl další kus syrové ryby, a náhle ho chytila ohromná křeč do levé ruky.- Doufal, ať ryba teď nezačne bojovat, a několik hodin trvalo, než mohl ruku opět použít. Tak uběhl i zbytek odpoledne a stařec načal druhou noc krutého zápasu s rybou. Už bylo patrné, že ryba ztrácí sílu, vyplula blíž k hladině, ale při jednom zoufalém pokusu o osvobození rozřezal klouzající vlasec starci obě ruce. Santiago toho ale nedbal, rozhodl se s rybou bojovat na život a na smrt.

Ráno třetího dne stařec cítil, že ryba už je velmi zemdlená, a ze zkušenosti věděl, že teď začne opisovat velké kruhy kolem lodi, a to je chvíle, kdy se může pokusit přitáhnout ji k lodi. Také už neměl mnoho sil, pokoušely se o něj mdloby a téměř necítil ruce, ale přece každým okruhem vybojoval zpět kus šňůry. Když se ryba poprvé po třech dnech vynořila na hladinu, staře téměř oněměl – byla větší než jeho člun, větší než kterákoliv ryba, kterou kdy viděl. Připravil si harpunu a pokusil se přitáhnout ji k boku lodi, aby ji mohl zabít, ale rybě ještě stále nějaké síly zbývaly, Když ji konečně přitáhl k lodi, byl už téměř mrtvý vypětím, a téměř jen silou vůle zarazil harpunu rybě hluboko do srdce. Téměř 3 dny trvající souboj skončil.

Ryba ale byla příliš velká na to, aby ji dostal do člunu, a tak ji Santiago pouze přivázal k boku lodi. Napjal na stěžeň plachtu a vydal se tam, kde v dálce tušil Kubu. Neměl už téměř žádnou vodu a k jídlu pouze pár ráčků, které vylovil z moře spolu s chaluhami, ale jeho starému tělu to stačilo. Věděl, že rybu udolal, že ji má bezpečně po boku., a to mu dodávalo dostatek síly pro návrat domů. Díval se stále na rybu, rozmlouval s ní, a to bylo hodinu před tím, než se objevil první žralok.

Dlouho člun sledoval, podnikl kvůli němu dlouhou cestu, a proto se s chutí zakousl do chutného rybího břicha. Vztrhl velký kus masa a pro Santiaga to bylo, jako by vytrhl kus jeho vlastního těla.. Popadl harpunu a vší silou ji bodl do žralokovi hlavy. Cítil, jak ostrý hrot proniká chrupavkou, a obrovitý žralok zemřel, ale v posledním okamžiku se ještě vrhl do hlubiny a odnesl s sebou i starcovu harpunu. Santiago věděl, že tento žralok nebude poslední, krev z roztrženého břicha valila ven, a tak se připravil na další boj.

Vyrobil si zbraň z nože přivázaného k veslu. Dvě hodiny plul bez vyrušení dál, když se objevila dvojice dalších žraloků.Byli hladoví a rozrušení, a tak zamířili přímo k lodi. Když se první zakousl do marlina, stařec mu zarazil nůž hluboko do hlavy. Žraloka sice zabil, ale nůž se zlomil, a tak byl znovu beze zbraně. Popadl tedy veslo a zkusil druhého žraloka umlátit. Ačkoliv neměl moc naděje, žralok to opravdu po chvíli vzdal a zanechal starce už pouze s půlrybou samotného.

Santiago byl zdrcen. Pochopil, že souboj s rybou vyhrál, ale se žraloky ne, a proto se omlouval rybě, že to, co se stalo, nebylo dobré ani pro jednoho z nich. Další noci se dostavili další žraloci, bylo jich celé hejno. Stařec mlátil kolem člunu veslem, pokoušel se o cokoliv, ale za pár hodin už byl dočista poražen. Žraloci ohlodali kostru obrovité ryby jako by sbírali drobky ze stolu. Proud pomalu zanesl loďku do přístavu, stařec vynosil všechny věci do své chatrče a poprvé po pěti dnech se uložil do postele ke spánku.

Tam ho také ráno našel Manolin. Celý přístav už věděl o obrovské, pět a půl metru dlouhé rybě, kterou udolal, a každému bylo líto výsledku. Manolin starci slíbil, že odteď bude jezdit zase s ním, a stařec s díky přijal.

 

Úkoly a možné otázky u maturity:

CO JE NA SANTIAGOVI NEJVÍCE OBDIVUHODNÉ?

  • Jeho odhodlanost, dokázal bojovat do posledních sil! I když byl stár šel lovit ryby – potravu.

V ČEM VIDÍ SANTIAGO SMYSL SVÉHO ŽIVOTA? SOUHLASÍTE S NÍM?

  • V rybaření! byl skutečně hodně starý (jistě více jak 60 let), byl spjat s tou rybou.

JAKOU ÚLOHU ZDE HRAJE PŘÍRODA? UVEĎTE PŘÍKLADY.

  • Příroda zde hraje velkou roli, jelikož Santiago je sám na širém moři a je tedy obklopen „svou“ krásnou krajinou. Měl moc rád zvířata, a na své plavbě si povídal jak s rybami, želvami, tak i s ptáky.
  • „Od severu přiletěl k člunu malý ptáček. Byl to zpěvavý ptáček na cestě k jihu a letěl velmi nízko nad vodou. Stařec viděl, že je velice unavený… „Jakpak jsi starý?“ zeptal se stařec ptáčka. „Je to tvůj první let? Pěkně si odpočiň ptáčku,“ řekl mu nahlas. „A pak leť a dělej, co umíš, jako každý člověk či pták či ryba.“
  • Příroda zde úzce spjata s člověkem! Byla velice silná, nemohl ji pokořit.

VŠIMNĚTE SI JAZYKA NOVELY.

  • Jazyk byl spisovný, ale občas se objevovaly i cizí španělské výrazy, kterým nebylo rozumět (španělské -> Kuba). Bylo to ale napsáno jednoduchým jazykem.

VLASTNÍ NÁZOR. UDĚLILI BYSTE ZA TUTO NOVELU TAKÉ NOBELOVU CENU?

  • Tato novela se velice lehce četla, ale Nobelovu cenu bych jí rozhodně neudělila; na její udělení to bylo dílo moc nezajímavé a až moc jednoduché.

CO BYLO INSPIRACÍ K NAPSÁNÍ TÉTO NOVELY?

  • Hemingway byl na Kubě – měl rád rybaření, miloval je pro oddanost přírodě

 

ÚRYVEK Z TEXTU

Občas někdo v některém člunu promluvil. Ale většina člunů plula mlčenlivě až na pleskání vesel. Rozptýlily se, jakmile vypluly z ústí zátoky, a každý si to namířil do té části oceánu, kde doufal narazit na ryby. Stařec si byl vědom, že popluje daleko, zanechal pach pevniny za sebou a vyrazil vstříc předjitřní vůni oceánu. Viděl ve vodě fosforeskovat chaluhy, když vesloval tou částí oceánu, které rybáři říkali veliká studně, protože se tu náhle otvírala sedmistysáhová hlubina, kde se shlukovaly ryby všeho druhu, stahované sem vírem, jenž vznikal nárazy proudu o srázné hradby na dne oceánu. Soustředili se tu mořští ráčci a ryby sloužící za vnadidlo a někdy v nejhlubších děrách hejna šípovitých hlavonožců, kteří v noci vyplouvali až pod hladinu, kde se jimi živily všechny kolem táhnoucí ryby.

Stařec cítil ve tmě nadcházející jitro, a jak vesloval, slyšel frčení, se kterým létavé ryby vyskakovaly z vody, a sykot jejich ztuha roztažených křídel, když se vznášely ve tmě pryč. Cítil k létavým rybám velkou náklonnost, byly to na oceánu jeho největší přítelkyně. Litoval ptáky, zvlášť drobné a útlé tmavé mořské vlaštovky, které věčně kroužily a vyhlížely a skoro nikdy nic nenalézaly, a myslel si:

„Ptáci mají těžší život než my, až na dravce a na ty, co jsou statní a silní. Proč vlastně udělali tak útlé a něžné ptáčky, jako jsou tyhle mořské vlaštovky, když vřava oceánu dokáže být tak ukrutná? Spousta vod je laskavá a velice krásná. Ale dokáže být tak ukrutná a vymrštit se tak náhle, a takovíhle ptáčci, kteří se vznášejí, hrouží do vln a shánějí potravu s tím svým tenkým smutným pípáním, jsou pro ni příliš něžní.“

Myslel na moře vždycky v ženském rodě, jako na la mar, jak mu lidé říkají ve španělštině, když je milují. Někdy o té mořské spoustě mluví špatně i ti, kdož ji milují, ale říkají to vždycky, jako by hovořili o ženě. Někteří mladší rybáři, ti, co užívali bojí jako splávků pro své šňůry a měli motorové čluny, koupené, když jim žraloci játra vynesla hodně peněz, mluvili o moři v mužském rodě, říkali el mar. Mluvili o něm jako o nějakém soupeři nebo o zeměpisném názvu nebo dokonce jako o nepříteli. Ale stařec na tu vodní spoustu myslil vždycky jako na ženskou bytost, která člověku věnuje nebo odpírá velikou přízeň, a jestliže provádí divoké či zlomyslné kousky, je to jen proto, že nemůže jinak. Měsíc na ni působí jako na ženu, myslel si.

Vesloval vytrvale a nenamáhal se při tom, protože nepřekročil svou obvyklou rychlost a hladina oceánu byla hladká až na občasná zavíření v proudu. Nechal proud, aby ze třetiny pracoval za něj, a když začalo svítat, shledal, že se už dostal dál, než v tuhle hodinu doufal.

error: Stahujte 15 000 materiálů v rámci našeho členství nebo v online kurzech.