Kniha: Sto roků samoty
Autor: Gabriel José García Marquez
Přidal(a): Barcheeba
Kompozice:
- klasická románová struktura (346 stran)
- spletitý děj s mnoha odbočkami a dějovými liniemi, které nakonec splývají v jednu hlavní linii
- neustálé opakování motivů
Časoprostor:
- děj probíhá ve smyšleném jihoamerickém městečku Macondu (bývá ztotožňováno s Arcataou, kde Márquez trávil část svého dětství), které vzniklo i zaniklo společně s rodinou Buendíů
- v historii městečka Maconda se odráží latinskoamerické dějiny – od koloniálních dob (zmíněno jméno Sira Francise Drakea) přes období občanských válek až po pronikání amerického kapitálu (banánové republiky, velký banánový masakr)
- šest generací – asi sto let, přibližně od poloviny 19. století až do 60. let 20. století
- některé postavy pobývají krátký čas v Evropě
Hlavní postavy:
- děj se vyznačuje velkým množstvím postav, mezi kterými se však stále dokola opakují ty samé povahové rysy, především neschopnost zařadit se do společnosti, výstřednost, podivné úchylky a pocit samoty
- José Arcádio Buendía – zakladatel Maconda, otec generace Buendíů, jeho jméno zdědilo několik mužských potomků, má neustálou potřebu něco vynalézat nebo nacházet, ke konci života přijde o rozum a je připoután ke stromu. V Příběhu hraje ústřední roli, protože všichni nositelé jeho jména zdědí také většinu jeho povahových rysů, které se pak nesou celou rodinou a způsobují zmatek a nepřehlednost.
- Ursula – „matka“ rodiny, ústřední ženská postava, nese se celým příběhem a vždy dbá o správnou pověst a postavení rodiny. Jediná praktická postava příběhu.
- Melquíades – cikán, putující s kočovným cirkusem. Jednou za čas se zastaví v Macondu s novým objevem. Proplétá se celým příběhem, vždy se někde objeví. Sepisuje historii rodiny Buendíú zakódovanou do tajného písma.
- Plukovník Aureliáno Buendía – prvorozený syn Josého Arcádia a Ursuly. Vždy téměř dosáhne toho, co chce, nesmyslně cílevědomý, má potřebu si za každou cenu prosadit svou.
Děj:
- Příběh vypráví o osudech šesti generací rodu Buendíů. Za osudy hrdinů se skrývá rodové prokletí, jímž je chronická samota všech jeho příslušníků, kteří ač obklopeni lidmi, nejsou schopni překonat své osamělé vášně. Všechny postavy jsou něčím zvláštní a všichni až na Krásnou Remedios, která byla zařiva vzata na nebesa, trpí nějakou vášní nebo obsesí.
- Je to velké podobenství o lidské samotě, o lásce, o válce, o stárnutí a o smrti.
Prvky magického realismu:
- v knize se proplétají nadpřirozené jevy, které jsou popisovány naprosto přirozeně (létající koberec), zatímco normální věci jako led nebo magnet jsou popisovány jako naprosté zázraky
- cyklický čas, minulost se opakuje v přítomnosti
- obrácení příčiny a následku (na začátku se dovídáme, že Aureliáno Bunedía bude popraven a teprve postupek děje se dovídáme proč)
- zobrazuje události z různých úhlů pohledu
- zrcadlení jednotlivých postav do jiných postav, opakování povahových rysů
- mnohé postavy se dožívají nepřirozeně vysokého věku
„Macondo se už proměnilo v hrůzný vír prachu a sutin, zmítaný hněvem biblické smršti, když Aureliano přeskočil jedenáct stránek, aby nemařil čas událostmi, které až příliš dobře znal, a začal luštit okamžik, který právě prožíval, luštil ho současně s tím, jak ho žil, luštil poslední stránku pergamenu a věštil sám sobě, jako by v zrcadle slov spatřoval svou vlastní podobu. Přeskočil ještě jednou, aby předpovědi předstihl a zjistil den a okolnosti své smrti. Ještě než došel k poslednímu verši, stačil však pochopit, že z oné místnosti už nikdy nevyjde, neboť je souzeno, že ono město zrcadel (anebo zrcadlení) bude smeteno větrem a vymazáno z lidské paměti v okamžiku, kdy Aureliano Babilonia rozluští poslední pergamen, a všecko, co v nich stojí, že je neopakovatelné odevždy a navždy, poněvadž rodům, odsouzeným ke sto rokům samoty, se nové příležitosti na této zemi už nikdy nedostane.“
Ukázka je ze samotného konce příběhu. Poslední člen rodiny Aureliano Babilonia konečně rozluštil pergameny cikánského kouzelníka Melquíadese, který ve svém rodném sanskrtu zaznamenal historii Buendíů. Dovídá se tak nejen o minulosti svého rodu, ale i o přítomnosti a přicházející bouři, která má jednou pro vždy smést Macondo z povrchu zemského a ukončit tak i rodinný příběh. Celý příběh je tím pádem čtený Aureliánem a společně s koncem knihy (nebo pergamenu) končí i spletité osudy rodu Buendíů. Tím se uzavírá začarovaný kruh stále se opakujících povahových rysů a postav, které jsou si tak podobné, že už ani nerozeznáme která je která. A možná, že na tom ani nezáleží. Možná se v knize naopak ztratit máme, protože účelem příběhu není poučit čtenáře o historii rodu Buendíů, nýbrž zamotat ho do spleti osudů jednotlivých postav, které dohromady tvoří dokonalý souzvuk divnosti, špatnosti a rodového prokletí. A není vlastně důležité kdo byl kdo ani co udělal, ale že se to všechno dělo a bude dít, dokud poslední Aureliáno Babilonie nedočte poslední řádek kouzelných pergamenů.
