Kniha: Tereza Raquinová
Autor: Émile Zola
Přidal(a): terík
Téma:
Román o ženě, která se s milencem spojí proti manželovi a neváhá ho zavraždit. Zola zde zobrazuje lidskou chtivost, která je schopna použít jakékoliv prostředky pro své uspokojení. Dílo řeší problém viny a trestu. Pojednává o lidské touze, která měla za následek vraždu, což vyvolalo výčitky.
Motiv:
Lidská chtivost a sobeckost, vášeň, touha, vražda, utopenec, trápení, následky svých činů, smrt, láska, odpor, chlípnost, samota, zrada, přetváření, …
Doba děje:
Jedná se o realistickou Francii – konec 19. století – hrdinové jsou zcela obyčejní lidé, nespoutaní konvencemi. Román vyšel v roce 1867 a tímto dílem opouští romantismus a tím se v něm objevují prvky naturalistické tvorby.
Místo děje:
Děj se odehrává ve francouzském Vernonu a později v Paříži.
Kompoziční výstavba: chronologický – autor popisuje události přesně tak, jak se udály, od nejstarších po nejmladší, kniha je chronologicky členěna na kapitoly
Literární druh: epika – dílo má děj, popisuje skutečnost
Literární žánr: psychologický román
Literární směr: naturalismus
Vypravěč: er-forma (vypravěč hovoří ve 3.os. a v minulém čase), heterodiegetický – vypravěč neúčinkuje ve vyprávěném příběhu
Slohový postup: vyprávěcí a popisný
Vysvětlení názvu díla: Dílo se jmenuje po jednom z hlavních protagonistů této knihy, Terezy Raquinové.
Vyprávěcí Způsoby: přímá, nepřímá řeč
Typy promluv: pásmo vypravěče. Jazyk je věcný. Autor využívá popisu, líčí pochody myšlenek hrdinů, prostředí. Dialogů se v knize mnoho nenajde, kniha je spíše popisná.
Posouzení aktuálnosti díla:
Dílo se dá považovat za aktuální v každé době. Lidé se snaží řešit problémy různými způsoby – a tady je to vraždou, což dnes není výjimkou v některých domácnostech.
Postavy:
Hlavní postavy:
Tereza – v duchu energická žena, ale její teta z ní vychovala ženu uzavřenou, její otec ji jako malé dítě přivezl k jeho sestře paní Raquinové a poprosil ji, aby ji vychovávala, protože ji zemřela matka. Tereza si přeje žít jiný život, ale své sny uzavírá do sebe, působí velice klidně, poslušně, a své tetě, která se jí ujala, je vděčná a udělá pro ni cokoliv, co si přeje.
Kamil – syn tety Terezy, paní Raquinové, a manžel Terezy. Jeho matka mu poskytuje až moc přehnanou péči, díky které je zranitelný a slabý. Paní Raquinová ho zásobuje velkým množstvím medicín a nespustí ho z očí.
Laurent – Kamilův přítel ze školy, jeho pravý opak. Je samostatný, silný, zábavný, vyrovnaný. Právě takové vlastnosti u svého muže Tereza postrádá a sní o nich. Laurent je vypočítavý, odhalí Terezinu touhu a svede ji.
Paní Raquinová: postarší žena a vdova, snaží se o blaho všech svých blízkých, je velmi pohostinná, milá a laskavá, má dobré srdce.
Vedlejší postavy:
Michaud – přítel tety Raquinové a Kamila, bývalý policejní komisař, Tereza jej moc ráda nemá.
Grivet – přítel tety Raquinové a Kamila, Kamilův kamarád a spolupracovník na ředitelství Orleánské dráhy, Tereza jej moc ráda nemá.
Olivier – přítel tety Raquinové a Kamila, syn Michauda, pracuje na policejních ředitelství, Tereza jej moc ráda nemá.
Zuzana – přítelkyně tety Raquinové a Kamila, manželka Oliviera, Tereza ji moc ráda nemá.
Děj knihy: najdete zpracovaný zde: www.rozbor-dila.cz/tereza-raquinova-rozbor-dila-k-maturite
Autor:
Francouzský spisovatel Émile Zola, se narodil 2. dubna 1840 a zemřel 29. září 1902 v Paříži. Byl romanopiscem, dramatikem, literárním kritikem a hlavní představitelem naturalismu. Jeho otec, který pocházel z Itálie, byl kdysi důstojníkem v Napoleonově armádě, později pracoval jako inženýr na stavbě zavodňovacího kanálu, jenž měl přivézt vodu do města Aix-en-Provence. Zolův otec náhle zemřel, a tak zůstal Émile jen se svou matkou Emilií v Aix-en-Provence. Díky pomoci rodinných přátel mohl Zola ve dvanácti letech nastoupit na lyceum. V době studií se seznámil s malířem Paulem Cézannem a jejich přátelství trvalo celý Zolův život. Po smrti babičky se rodina přestěhuje do Paříže a Zola zde pokračuje ve studiu na lyceu Saint-Louis. Jako student nebyl příliš úspěšný. Dvakrát propadl u maturity a nakonec odešel pracovat do nakladatelství Hachatte. Tím pro mladého adepta literatury začíná nový život – seznamuje se s literárním světem, k němuž má teď blíže, a pokouší se znovu psát: zprvu kritické články, posléze se pustí i do psaní povídek, které vycházejí pod souborným názvem Povídky pro Ninonu v říjnu 1864. Kritika přijímá tuto prvotinu, v níž se ještě ozývají Zolovy čtenářské zážitky z Rabelaise, Musseta a dalších autorů poměrně příznivě. Povzbuzen vydává Zola rok poté další knihu Klaudiova zpověď s autobiografickými rysy a stále ještě s ohlasy romantismu. Obě knihy otevřely Zolovi cestu k čtenářům. Po třech neúspěšných pokusech se Zola prosadil až roku 1867 jeho prvním naturalistickým románem Tereza Raquinová. Román je programovým dílem vytvořeným podle zásad naturalistické koncepce s jejím determinismem a fatálními zákony dědičnosti. V předmluvě k tomuto románu, který má charakter manifestu, Zola výslovně uvádí, že chtěl ve svém románu zkoumat lidský temperament a ukázat veškeré změny, k nimž v organismu dochází v určitém prostředí pod tlakem fyziologických pochodů. Zde Zola definitivně zúčtoval s romantismem a v knize nalezneme i všechny prvky jeho naturalistického kréda, které později sepsal v teoretické práci Experimentální román. Zola se domnívá, že román musí být postaven na vědeckém základě a spisovatel má být pouze pozorovatelem a zapisovatelem objektivní reality. Základem tvorby mají být pouze fakta. Postavy jeho románů jsou určovány nejbližším prostředím, v němž žijí, a dědičností. Dědičnost se stává velkým Zolovým tématem v jeho proslulém cyklu Rougon-Macquartové s podtitulem „přírodopisná a sociální studie rodiny za druhého císařství“. V díle Tereza Raquinová, stejně tak jako i v dalších svých dílech, se snaží uplatnit v literatuře poznatky moderní vědy, hlavně z oblasti biologie, pokouší se vytvořit jakousi syntézu umělecké tvorby a vědeckých objevů. Člověka v tomto pojetí pak chápe jako biologický zjev. Zola nechce studovat stavy jeho duše, ale spíše postihnout jeho fyzické stavy, a to vědeckou formou. Zola sám označil Terezu Raquinovou za velkou psychologickou a fyziologickou studii. Rok před vydáním tohoto naturalistického románu Zola poslal jednomu vědeckému memorandu dopis nazvaný Definice, a v něm charakterizoval román takto. „Román je pojednání o morální anatomii, kompilace lidských faktů, experimentální filozofie vášní. Jeho cílem je zobrazit s pomocí pravděpodobného děje, lidi a přírodu v jejich pravdivosti. Zola, ačkoli nepopíral, že naturalistická literatura má svůj původ v realismu, považoval za významného předchůdce naturalismu už Denise Diderota. Naturalisté, jak tvrdí Zola, musí svůj počátek hledat u Diderota. Od něho pak vede vývojová linie přes spisovatele Stendhala, Balzaka, Flauberta a bratry Goncourty až k naturalismu.
Díky Zolovým názorům, které byly velice pokrokové, se proměnila politická situace ve Francii. Henri Barbusse v tomto kontextu napsal: „Ale Zola nestojí jenom proti příživníkům v parlamentě a v ministerstvech. Pokládá za politiky i ty, jež nazývá pohrdavě humanitáři: socialisty a revolucionáře, které hází skoro do téhož pytle jako šplhavce bez přesvědčení gambettistického oportunismu a radikalismu.“ Zola se zabýval nejen světem literatury, ale i politickými událostmi. Řídil literární kroniku Evénement, kde často ostrými kritikami napadal významné postavy literárního světa. Svým otevřeným dopisem prezidentu republiky pod názvem „J’accuse“ hájil nevinu kapitána Alfreda Dreyfuse neprávem odsouzeného za špionáž. Za tento dopis byl Zola odsouzen a strávil rok v anglickém exilu. Podrobný popis Dreyfusovy aféry se nachází v 3. kapitole. Plné znění dopisu „J’accuse“ je uvedeno v příloze. Pár let poté Zola umírá na otravu oxidem uhličitým ve svém domě
Mezi významné události, které ovlivnily život Émila Zoly je možné zařadit Dreyfusovu aféru, ve které spisovatel sehrál důležitou roli jako bojovník za pravdu a očištění Alfreda Dreyfuse. Kvůli svému dopisu „J’accuse“ byl odsouzen k vězení, a proto uprchl do Anglie. Ovšem celá tato aféra napomohla Zolovi dostat se do povědomí mnohých literátů, kteří ho za tento počin obdivovali. Dalším důležitým okamžikem bylo seznámení s Paulem Cézannem, malířem z městečka Aix-en-Provence. Ten nevědomky svým chováním pomohl Zolovi získat své místo mezi uznávanými spisovateli. Zolova smrt, za níž je dodnes mnoho otazníků, není tak úplně významným okamžikem v jeho životě, jako spíš smutnou skutečností pro lidi, kteří v Émila Zolu věřili a obdivovali ho.
Další autorova tvorba:
- Pravda – umělecké zpracování Dreyfusovy aféry
- Experimentální román
- Rougon-Macquartů – cyklus 20 románů s podtitulem „přírodopisná a sociální studie jedné rodiny za druhého císařství“ (hlavní postavy obyčejní lidé – dělníci, horníci…)
Patří sem:
- Nana – hlavní hrdinkou je Nana, prostitutka, dcera hlavní postavy z románu Zabiják. Nana byla velmi krásná a tím si získala oblibu. Mívala velmi bohaté milence a žila v přepychu, bohatství. Nakonec umřela na neštovice. Děj románu se odehrává ve vyšších vrstvách a ukazuje morální úpadek vyšších vrstev.
- Zabiják – pod pojmem zabiják se skrývá alkohol, který ničí hlavní hrdiny. Děj se odehrává v bídném prostředí v Paříži (v chudinských čtvrtích)
- Štestí Rougonů
- Břicho Paříže – prostředí pařížské tržnice
Zástupci naturalismu: Gustav Flaubert, Alphonse Daudet, Guy de Maupassant (Miláček), Fjodor Michaljovič Dostojevskij (Zločin a trest), Lev Nikolajevič Tolstoj (Vojna a mír), Antonín Pavlovič Čechov, Henryk Sienkiewicz (Quo vadis?)
Naturalismus: Literární směr, který se zrodil v 60. – 80. letech 19. století ve Francii. Název byl převzat z latiny – natura = příroda. Naturalisté zachycovali život s velkým pozorovatelským talentem. Zdůrazňovali především zápor. Krásu a dokonalost úmyslně přehlíželi. Špatný konec jedince zdůvodňovali ve svých dílech nepříznivým osudem, dědičností, alkoholem, vlivem špatného prostředí, jako důsledek přírodních a společenských zákonů.
