Kniha: V zámku a v podzámčí
Autor: Božena Němcová
Přidal(a): Adriana
Božena Němcová
-vlastním jménem Barbora Panklová
-nejvýraznější žena v české literatuře
-tvoří ve IV.etapě NO
-do čs literatury dostává realismus (K.H.Borovský)
-její původ je nejistý – zřejmě nebyla dítětem Panklů, nevypadala, že pochází z běžných poměrů (zřejmě je to dcera sestry(Dorota) kněžny(Kateřina Zaháňská), do rodiny Panklu byla „dosazena“ – byla šlechetná, duchaplná, jiná než ostatní
-matka Terezie – knížecí pradlena
-otec – milostivější k Boženě
-vyrůstá v Ratibořicích (u Náchoda, v podkrkonoší)
-v 10(13) letech na vychování do Chvalkovic na zámek – setkává se s uměním
-sloužila ve Chvalkovicích (šlechta)
-provdaná (v 17ti letech) za staršího finančního úředníka Němce – byly to rozdílné povahy, chyběla vzájemná láska, život nebyl šťastný, hezký … à radostí ji byly děti
-po smrti svého syna Hynka začíná psát Babičku – vrací se ke svému dětství à idealizovaný pohled na dětství
-velký vliv na ni měla babička Magdaléna (matka Terezie)
-často se s Němcem stěhovaly – Praha, Litomyšl, Chodsko, Slovensko
-pobývala v Praze,kde poznala pražskou vlasteneckou společnost a seznámila se s předními českými spisovateli
-velký vliv na měl pobyt v Chodsku,kde poznala život venkovského lidu,studovala lidové zvyky a pověsti – psala pohádky,národopisné články a články o sociálních poměrech ve venkově
– citlivost k sociálním otázkám – úsilí o spravedlivější společnost a lepší postavení ženy ve společnosti
-literární díla : „Národní báchorky a pověsti“
– lidová slovesnost
– na rozdíl od Erbena ji nešlo o zachycení původní podoby pohádkových motivů,ale spíše o vlastní převyprávění lidové látky
„ Slovenské pohádky a pověsti“
„ Obrazy z okolí domažlického“
„ Babička“
povídky: „Baruška“
„ Divá Bára“
„ V zámku a podzámčí“
„ Pohorská vesnice“
Literární druh : epika
Literární forma : próza
Literární žánr : realistická povídka s idylickým romantickým koncem
-odrážejí se v ní typické rysy českého venkova i s jeho postavami
-objevují se zde i zřetelně společenské otázky doby
-zachycuje složité vztahy v určitém prostředí a upozorňuje na nespravedlivé uspořádání společnosti
– tato povídka je sice realistická,ale nakonec přechází od kritického pohledu ke shovívavosti
– idealizace dominuje nad realistickým pohledem
Literární směr : počátky realismu v české literatuře
Téma: život lidí v 19.století (za života Boženy Němcové)
: charakter lidí – změna chování zámecké paní,které se také nakazí cholerou,ale uzdraví se – stává se z ní dobročinná lidumilka
: společenské vztahy
Místo a doba děje: Děj se odehrává v19.století v malém městečku v zámku a v podzámčí na Nymbursku. Do kontrastu je staven bezstarostný a hýřivý život na zámku a život chudých v podzámčí.
Dvoji svět:
¨ zámek : Skočdopolovi – nová šlechta,která přijela z Prahy na zámek.
: mamsel Sára
: komorník Jacques
: pes Joli
¨ podzámčí : vdova Karásková s dětmi ( Vojtěch,Jozífek)
: krejčí Sýkora
: podruzi (Dorota)
Postava dobrého člověk – lékař (zná obě prostředí)
Kompozice :
-vyprávěno er-formou, chronologicky
-dílo je založeno na kontrastu – život v zámku a v podzámčí
bezcitnost,sobectví na zámku x obětavost,vzájemná pomoc v podzámčí
panský pes x utrpení dětí
přepych x chudoba,zápas s cholerou
– realistický pohled na skutečnost (popisný,detailní realismus),ale v závěru idealizace (romantická představa světa usmířeného = vliv utopického socialismu)
-v textu naznačena pobožnost- hodně věřící lidé, lidové zvyky a povídačky (on je každý vzteklý pes na pravé oko slepý)
-zastaralý pořádek slov ve větách (a pak teprv běžela podívat se do ostatních…, milána svého ze dveří vytlačila…)
Jazyk :
-zastaralé tvary (mamičko, provleku, týdnové…)
-přímé řeči, popisy
-přechodníky (usmějíc)
-výskyt cizích slov, hlavně francouzských (adieu, mademoiselleàmamzel)
-výskyt vulgarismů (držte hubu!)
Okolnosti vzniku: dílo pochází z vrcholného období Boženy Němcové
Hlavní postavy:
Vojtěch– malý chlapec, sirotek
-hodný, čestný, veselý, mírumilovný, má zdravý rozum
Paní Skočdopolová – koupí si titul, žije po vzoru šlechty
-utrácí, povrchní à cholera à změna povahy à mírumilovná, hodná, obětavá
Pan Skočdopole – vše udělá pro svou ženu, ale chrání si své
-má zdravý rozum, rád se věnuje lovu
Mamzel Sára – ovládá paní
-sobecká, pyšná, nepřející, intrikářka, nemá ráda nikoho jiného než sebe, záporná postava
Klárka – čistá, hodná, ochotná, skromná, hezká
Rodina Sýkorových – jsou hodní, pohostinní, ujmou se Vojtěcha i když mají sami dost dětí
Doktor – spojuje všechny vrstvy
-hodný, chová se ke všem stejně à neoblíbený u vyšší vrstvy
Stručný obsah:
Do města přišla cholera a Vojtěchovi umře bratříček Josífek i maminka a stane se z něj sirotek. Ujmou se ho Sýkorovi, kteří mají dost dětí a sami se sebou co dělat. Doktor jim na Vojtěcha přispívá (sám by se ho ujal, ale neměl by na něj dost času).
Na zámku žije rodina Skočdopolových – ti si koupili titul. Žijí hýřivým životem podle vzoru ostatních pánů. Paní Skočdopolová utrácí a manžel jí to vše toleruje. Skrze paní vládne mamzel Sára (ve svůj prospěch), která dříve sloužila již jinde na zámku. Přesvědčí paní, aby si pořídila malého psíčka, a pojmenuje ho Joli (jako to bylo u předešlé hraběnky).
Mamzel Sára se ale věnuje více svým zájmům (pan Jacques) než svým povinnostem a Joli uteče. Zachrání ho Vojtěch. Na zámku jsou všichni za návrat Joliho rádi a tak se Vojtěch dostane do zámku – od té doby má nestarost Joliho, ale pravidelně chodí navštěvovat Sýkorovi.
Na zámku se chystají na výlet a mamzel Sára se vymluví, že je jí špatně, ale přitom se už těší na návštěvu Jacqua. Paní se na výletě udělá špatně a tak se vrací do zámku dříve a uslyší pomluvy a intriky Jacqua a Sáry.
Další den se zjistí, že paní má choleru a většina přátel rychle zmizí. Zůstávají jen věrní prostí obyvatelé zámku (Klárka s maminkou-klíčnice Marjánka, písař Kalina). Sára dostane výpověď a rozzuřená odchází.
Během nemoci se paní zcela změní. Začne pomáhat chudým, postaví nemocnici, vystrojí Klárce a Kalinovi svatbu a dá Vojtěcha na studie- chce být doktorem.
7. úryvky:
„Mamičko,“ ozval se chlapec Vojtěch, „uvažte mi Jozífka na záda, já ho ponesu, vás bolejí ruce, pojďte, tamhle u kříže na lukách svítí slunečko, tam se ohřejem – pojďte, mamičko, nebuďte tak smutná – třebas nán nedali nocleh, můžeme spát venku, je už teplo!“
„Ach, dítě, kdybychom raději všickni tři spali u tatínka v hrobě, bylo by pro nás nejlíp,“ vzdychla žena, přitiskla malé k srdci a dala se do pláče. Vojtěch plakal s ní a tak plačící kráčeli zvolna přes most na druhou stranu. V posledním dvorci u mostu vázalo několik dělnic povřísla a ustavičně mezi sebou o všeličem hovořily. Když šla Karásková okolo vrat, viděli ji. „Kampak se ta s těmi dětmi vleče?“ povídaly si.
„Kam, něco si vydělat snad,“ řekla jiná.
„Ta by si vydělala, ani bez chleba na nůž,“ zasmála se jedna.
V této ukázce si můžeme všimnout vykání Vojtěcha mamince, jeho dobroty, ochoty, optimismu a nebo naivity. V ukázce se vyskytují zastaralá slova (všickni, slunečko, povříslo), nespisovné výrazy (ohřejem). Můžeme také vidět netečnost ostatních lidí k chudobě, někdy i výsměch.
… – Od narození byl Jozífek již chorý, slabý, takže bezmála rok starý ani nemluvil, ani sedět neuměl. Tělo jeho bylo vychudlé, a když matka ruce a nohy mu líbala, vždy nad ním plakala a myslila si: bylo by ti lépe, kdyby si tě pánbůh vzal, ale v nejbližším okamžení je vroucně k srdci vinula a poslední krůpěj krve byla by dala za jeho zdraví a život. – Vidouc dítě tak zcela změněné, projelo bolestné tušení její duši, a s hlasitým pláčem ruce lomíc, vrhla se pod kříž na kolena. – „Tatíčku nebeský – smiluj se – u lidu není slitování – povolej nás k sobě – Josefe, oroduj za svoje nevinně trpící děti – za svoji Kateřinu – před trůnem božským! – Smilování – sice si musím zoufat!“ naříkala srdce pronikajícím hlasem. – Dlouhou chvíli se tak modlila a plakala, tu ji vytrhl Vojtěchův hlas, který běžel cestou od zámku, zdaleka na matku radostně volaje. – Matka ohlédla se po dítěti, a vidouc, že očka zavřelo a tišeji dýchá, kynula přicházejícímu chlapci, aby tichý byl.
Chlapec přiběhl, všecek uchvácen radostí a během.
„Ma-ma-maminko – podívejte se, co mám!“ zadychoval se, a vytáhna z jedné kapsy kus pečeně, z druhé krajíc chleba, buchtu, drobky rozličného masa a pečiva, všecko to matce do klína kladl, dívaje se s radostí na její udivenou tvář. „Viďte, to se divíte, ale počkejte, ještě něco – zavřete ale oči, prosím vás, a neotevírejte je, až řeknu už.“
Zde si můžeme všimnout pobožnosti, častého používání přechodníků (vidouc, lomíc, volaje, vytáhna, dívaje se).
… „Rychle – pryč odtud jděte, ať vás nikdo nevidí, shánějte se po něm – bylo by všecko zkaženo!“ třesoucím hlasem jektala Sára a milána svého ze dveří vytlačila. – Sama pak ještě jednou pokoj prohledala a pak teprv běžela podívat se do ostatních. – Zatím byl již celý zámek poplašen. Dvéře se zavíraly – pán vyběhl ven s ručnicí, křičel, ať psi se svolají – vrátný stál u bud svých psů též s nabitou ručnicí, správce kázala pozavírat chlévy a psy uvázat – ženské se schovávaly, a které byly v práci, křičely na sebe: „Kdybyste ho viděly, vyhněte se mu na pravou stranu, on je každý vzteklý pes na pravé oko slepý!“ – Odvážnější muži běhali po zahradě s kyji neb zbraní střelnou, co kdo popadl. – Jeden křičel: tu je ve křích! – druhý: ne, do dvora běžel! – třetí, že pod zámkem! – a tak to běhalo sem a tam, jen písař dal se od vrátnice rovnou cestou okolo sadu k městu. „Joli, Joli, přineste mi Joli!“ volala milostpaní hned, jak se stal křik, a když vyrozuměla co se děje. – Lokaj, který mu byl snídaní přinesl, skočil do Sářina pokoje, ale nebylo tam ani jí, našel ji v jiném pokoji, všecku zmatenou hledající psa.
„Toho vy jste vinen, nechal jste mi dvéře otevřené – a vyběhl mi!“ lomila ruce Sára.
„I jakpak mamzelko, tomu je hodná chvíle, co jsem mu nesl snídaní, od té doby mohla jste to pozorovat, – kdybyste neměla oči pro jiného.“
„Držte hubu – vy jste toho vinen, kdybyste byl zavřel, nebyl by mohl vyběhnout, – jen vy a vy!“
Ukázka je z části knihy, kdy Joli uteče nepozorné Sáře. Můžeme vidět, kolik se ztropí povyku pro jednoho malého psíčka! Můžeme si také všimnout charakteru Sáry – falešná, nevyrovnaná, intrikářka.
„Jestlipak by ses rád učil, do školy chodil?“ ptala se zase paní, jeho prvnější řeči se usmějíc.
„To bych rád,“ ozval se živě chlapec.
„Jestlipak ti někdy napadlo, čím bys rád byl, až vyrosteš?“
„To mi napadlo kolikrát,“ řekl chlapec, a oči sklopiv, začal mačkat u kabátu šos.
„Čímpak tedy, pověz mi to,“ řekla paní vlídně. Chlapec ale mlčel a přešlapoval z nohy na nohu. – Marjánka, aby nezahálela, chodila s pérovým smetáčkem a osmetávala rozličné hračky a sošky po pokoji rozestavené, ač nebylo na nich prachu. Vidouc chlapcovu rozpačitost, usmála se řvouc: „Copak ti huba zamrzla, Vojtěchu, mluv pak, čím bys rád byl, krejčím, zedníkem jako tatínek, ševcem nebo kominíkem snad?“
Chlapec se začervenal, ještě nížeji sklopil hlavu, vjel rukou do kapsy a vyrazil ze sebe: „Já bych rád byl panem doktorem!“ – pak mu ale vyhrkly slze a zatřpytily se na květovaném koberci.
„Nuže tedy přičiň se k tomu, uč se a budeš panem doktorem, hleď jen, abys byl tak hodným, jako je náš doktor,“ řekla paní.
Paní už je po své proměně – je hodná, vnímavá a obětavá. Konečně si všimla i Vojtěcha a dá ho do školy.
Protože je Vojtěch dobrý a hodný kluk, příběh s ním končí dobře. Za to Sára byla zlá a také to s ní končí špatně (viz. Doslov- dostala černou žloutenku a od té není žádná pomoc). Působí to na mě trochu jako zidealizovaný příběh, kde dobro vyhrává nad zlem.
