Kniha: Věc Makropulos
Autor: Karel Čapek
Přidal(a): Mentolka, elka
Karel Čapek (1890-1938)
- Český novinář, spisovatel, dramatik, překladatel a politik.
- Narodil se roku 1890 v Malých Svatoňovicích.
- V Praze vystudoval Filozofickou fakultu UK a začátkem dvacátých let se uchytil v Lidových novinách spolu s bratrem (Josef Čapek).
- Ve druhé polovině třicátých let veřejně vystupoval proti fašismu a nacismu, což vedlo k politickým útokům ze strany českých pravicových extremistů.
- Začátku druhé světové války se nedožil, zemřel v prosinci 1938 na zápal plic.
- Čapkova próza a dramata patří mezi vrcholná díla české meziválečné literatury.
- Znaky tvorby Karla Čapka: obrovská slovní zásoba, neobvyklá slova – robot, často hromadění slov, míšení funkčních stylů – publicistický, umělecký, prostěsdělovací, odborný, obrovská rozmanitost v žánrech textů – romány, eseje, sloupky, reportáže, fejetony, pohádky, detektivky, komedie, tragédie, scénář, měl rozmanité čtenáře (děti i dospělé)
Jeho dílo je velmi obsáhlé, proto je děleno do 3 tematických okruhů:
- 1) noetická díla – hledání pravdy na základě různých úhlů nahlížení skutečnosti, poukazují na to, že najít pravdu je často nemožné, nebo že každý z nás má pravdu. Čapek používá metodu filozofie pragmatismus, která se zabývá tím, jak pravda vzniká podle zkušeností
-
- Noetická trilogie – Hordubal, Povětroň, Obyčejný život – volná trilogie próz
- Povídky z jedné a druhé kapsy – detektivní povídky založené na pravdivých událostech
- 2) dystopická díla – varování před zneužitím např. techniky, antiutopická díla, zobrazují vidinu budoucnosti jako varování, aby se to doopravdy nestalo
- 3) protest proti fašismu a násilí – Čapek vizionářsky viděl věci, které se potom doopravdy staly, patrná obava z nastupujícího fašismu
-
- Válka s mloky, 1936 – reportážní román, použit publicistický a odborný styl za účelem věrohodnosti díla
- Bílá nemoc, 1937 – drama o 3 dějstvích, jasná alegorie na nacismus
- Matka, 1938 – drama
Všechny tyto tři proudy mají jedno společné – hluboký humanismus, který prostupoval vším, co Čapek dělal. Měl snahu zobrazit člověka takového, jaký doopravdy je, a to nejlepší v něm. Před zlem ale varoval.
K další tvorbě patří cestopisy Italské listy, Obrázky z Holandska a dětské knihy Devatero pohádek, Dášeňka čili život štěněte.
Literárně historický kontext
- Česká meziválečná próza – období trvání Československa (1918-1938) a vlády T. G. Masaryka. K Čechám patřila kromě Slovenska ještě Podkarpatská Rus, která ovlivnila autory svou divokou krajinou a prostým životem obyvatel. Toto období byly hospodářsky, politicky i kulturně „zlatá léta“ – vznik SPZ, rozšíření automobilové dopravy, Baťa – zavedena pásová výroba.
- Mezi chudým obyvatelstvem i spisovateli sílily sympatie s komunismem. Rok 1918 byl důležitým mezníkem i pro literaturu. Po generaci spisovatelů reagujících na 1. sv. v. – č. meziválečná próza – nová funkce literatury – už nemusí být vlastenecká, literát už není zodpovědný za osud národa.
- Spisovatelé byli často zároveň i novináři. Próza ovlivněna žurnalistickým stylem. Spisovatelé se zaměřovali na popis obyčejného člověka, zachycení nejrůznějších lidí, vrstev obyvatel různých profesí či menšin. Využívali bohatý a autentický jazyk (Čapek slang zájmových skupin), někteří inspirace v historii a starý jazyk.
- Nové prvky v próze – filozofie (pragmatismus), psychologie, kvalitní detektivky, sci-fi nebo dystopie, také éra autorské pohádky pro děti – Dášeňka
- Nejoblíbenějším žánrem je román a povídka.
- Karel Čapek i jeho bratr Josef patřili do Demokratického proudu – zároveň novináři, spisovatelé, sdružení kolem Lidových novin.
Další autoři:
- Karel Poláček, Eduard Bass, Josef Čapek, Karel Čapek
Rozbor díla: Věc Makropulos (1922)
- Literární druh,žánr a forma: divadelní hra, komedie
- Slohový postup: vyprávěcí
- Slohový útvar: umělecký funkční styl
- Kontext dobové literatury: Česká meziválečná próza, demokratického proudu
Téma:
- zabývá se otázkou nesmrtelnosti a práva člověka prodlužovat si uměle život
Jazykové prostředky:
- přímá řeč, střídání tykání a vykání, tempo děje se zrychluje s použitím španělštiny
Styl:
- tři dějství a proměna
Charakteristika postav:
- Emílie Marty – je žena působící jako femme fatale, jejíž věk odhadují přítomní zhruba na třicet let, stejně tak je možné ji však oslovovat Ellian Mac Gregor, Ekaterina Myškin, Elsa Müller, Eugenia Montez nebo jejím původním jménem Elina Makropulos.
- Jaroslav Prus – je strohý a přísný
- Max Hauk-Šendorf je opakem Jaroslava Pruse, s jižanským temperamentem, jenž Čapek vystihl i použitím mnohým španělských výrazů v rozhovoru s Emílií jako Eugenií
Děj (obsah díla):
I. dějství – v pracovně dr. Kolenatého
Spor Gregor versus Prus o vlastnictví panství Loukov se blíží ukončení. Dr. Kolenatý je velmi zklamaný, protože soudní spor se táhl téměř sto let od roku 1827 a nyní by se měl ukončit. Spor je o to, kdo je dědicem po tehdejším majiteli panství Pepi Prusovi. Do kanceláře dr. Kolenatého, kde vládne solicitátor Vítek, přichází Kristinka Vítková (dcera solicitátora), jinak sboristka v divadle a Albert Mac Gregor. Kristinka nadšeně vypráví o vystoupení sólistky divadla, Emilie Marty. Do toho přichází slavná zpěvačka, zajímá se o spor Gregor versus Prus a přislíbí donést listinu, která prokáže nárok Gregora. Neřekne přímo vše, co ví, ale naznačí, že je do záležitosti zasvěcená. Pouze prozradí, že Elian Mac Gregor, zpěvačka Vídeňské opery, měla s Pepi Prusem syna Ferdinanda Karla Gregora. Marty vyzve Kolenatého, aby z registratury Pruse vzal žlutou obálku, ve které se nachází testament Pepi Pruse. V něm odkazuje Prus synovi loukovské panství. Po odchodu Kolenatého, Kristinky a Vítka Gregor vyznal Emilii lásku, ale byl velmi tvrdě odmítnut.
Na scénu se vrací Kolenatý s Prusem a nese žlutou obálku a v ní testament. Jsou tam i jejich milostné dopisy, ale ty odmítá Prus Emilii vydat.
II. dějství – divadelní jeviště
Kristinka opět sní o slávě Emilie Marty a s ní je Janek, syn pana Pruse, který je do Kristy zamilován. Krista ale nad lásku staví svou divadelní budoucnost a jeho lásku odmítá, chce žít jen pro zpěv. Prus Janka sledoval, chtěl vědět, s kým se syn schází a přistihl ho s Kristinkou. Na scénu vstoupí Emilie Marty a za ní přichází zamilovaný Gregor s kyticí růží a etují. Emilie se mu vysměje, to Gregora raní a vyčte jí, že její zpět je dokonalý, ale zcela bez citu. Přichází pomatený starý Max Hauk-Šendorf, starý milenec Eugenie Montéz, cigánky z Toleda. Z lásky k této pouliční zpěvačce se nikdy nevzpamatoval. V Emilii vidí svoji Eugenii a mluví s ní španělsky. Když Prus vysloví sloví „Makropulos“, Emilie znervózní. Janek s Kristou odejdou a Emilie slíbí Prusovi za dopisy Eliany všechno, co bude chtít. Zároveň mu vysvětlí, že Eliana Makropulos, řekyně, Eliana Mac Gregor, Eugenie Montéz, Emilia Marty jsou jedna a táž osoba, vždy s iniciálami E.M. Po odchodu Pruse, přichází Gregor se svou šílenou láskou k Emílii, ale ta ho odmítá, i když jí nabízí manželství, peníze, cokoliv. Emílie při jeho vyznání usnula, Gregor se urazí a odchází. Za Emílií přichází se svým vyznáním další nápadník – Janek a i po něm chce Emílie ty dopisy. Otec Prus, který je vždy nablízku, Janka vyžene a Emílii slíbí dopisy v noci přinést.
III. dějství – hotelový pokoj
Prus je rozmrzelý, že dopisy, které mu patřily, dal za noc lásky Emílii, ale její odevzdání se mu nebylo takové, jak si to představoval. Odchází po sdělení služky, že jeho syn Janek spáchal sebevraždu. Janek neunesl, že jeho láska Emilie strávila noc s jeho otcem. Emílie po sdělení, že Janek je mrtvý, zůstává zcela klidná, pro ni smrt, láska a další takové věci nemají žádný význam. Starý Prus ale synovu smrt klade za vinu Emílii. Max Hauk-Šendorf nabízí Emílii útěk do Španělska a vyzradí jí, že je pod kuratelou. Zatímco se domlouvají, je Prus schovaný za zástěnou a přicházejí ostatní postavy hry – dr. Kolenatý, Vítek a jeho dcera Krista, Gregor. Chtějí Emílii podrobit výslechu, aby zjistili, kdo vlastně je, protože její podpis na fotografii pro Kristu je podobný podpisu na listinách pro Pepiho Pruse. Emílie naznačuje, že je Elinou Makropulos, ale oni jí nevěří, protože Elina žila před 300 lety. Společnost si dál neví rady, proto chce prohledat její věci, ale s tím Emílie nesouhlasí. Nakonec se domluví na tom, že udělají soud, přinesou bibli, kříž, udělají soudní senát, Vítek zapisuje a Emílie vypovídá: v době Rudolfa II. chtěl císař získat elixír mládí a Elinin otec byl jeho osobním lékařem. Elixír pro něj namíchal, ale císař se bál, že ho chce otrávit, proto Makropulos musel dát elixír vypít své dceři. Ta se dlouho zmítá v horečkách, bojuje o život a císař si myslí, že to byl jed a dá lékaře zavřít do vězení. Emílie přežije a stane se nesmrtelnou. Uteče ze země a žije 300 let pod různými jmény. Protože Pepiho Pruse skutečně milovala, dala mu elixír také vypít, ale on to nepřežil. Návod na přípravu elixiru si nechal a to byla ta žlutá obálka, kterou Emílie tak potřebovala, protože začínala stárnout. Ani tehdy ji samozvaní soudci nevěří, proto ji podrobí mučení alkoholem a Emílie omdlí. Mezitím se hádají, co s Věcí Makropulos – jak elixír pojmenovali – budou dělat. Všichni si na něj činí nárok, Gregor jako přímý potomek E.M., další pro svoje obchody, pro světovládu. Neshodnou se ani na tom, jestli ho využijí pro sebe nebo ho prodají, komu a za kolik. Nemají jasnou představu ani, kdo je tím vyvoleným, kdo by měl právo žít 300 let.
Zavolají lékaře, který dá Emílii lék a ona se uzdraví. Vysvětlí společnosti, že věčný život není to nejlepší, co může člověka potkat, už všechno zná, na nic se netěší, již se jen nudí. Už nemá pro co žít. Pro Věc Makropulos si přišla jen proto, že se bojí smrti. Najednou Věc nikdo nechce, všichni se bojí elixír okusit, proto ho nabízejí Kristě, ale ta listinu spálí a tím je konec nesmrtelnosti.
