Kniha: Žítkovské bohyně
Autor: Kateřina Tučková
Přidal(a): Veronika H.
Literární druh: epika
Literární žánr: román
Literární forma: próza
Místo a čas děje: Žítková, Brno, 21. a 20.století
Téma: Víra v léčitelství
Motivy: válka, historie, mystika, přírodní léčitelství, náboženství, osud
Charakteristické prvky:
- Er-forma (na konci ich-forma)
- Spisovná čeština
- Nářečí
- Úřední jazyk
- Vypravování
- Myšlenkové pochody hlavní postavy
- Mnoho postav
- Úvahové prvky
- Použití německého a slovenského jazyka
- Dlouhá souvětí
- Mnoho časových linií
- Náboženský podtext
- Popis prostředí
- Charakteristika postav
- Neuzavřený děj
Obsah díla:
Hlavní postavou je Dora Idesová, žena středního věku, která svůj život zasvětila práci o historii takzvaných žítkovských bohyní. Žítkovské bohyně byly ženy z moravského slovácka, které se věnovali léčitelství, bylinkářství a věštění. Tato schopnost se dědila v ženské linii z generace na generaci a Dora je poslední z nich, ale tato schopnost se musí trénovat a rozvíjet. A o to Dora vlivem okolností přišla. Kniha popisuje její pátrání o osudu těchto žen, přičemž jejíž vlastní osud je s tím úzce spjatý. Cílem její práce je očistit bohyně od podezření z podvodu. Při pátrání zjišťuje okolnosti které se týkají jejího života a které by raději nevěděla.
Postavy:
Dora Idesová – hlavní postava, etnografka, poslední z bohyní, osamělá, chytrá, nerozhodná, vnitřně nevyrovnaná, nedůvěřivá, umíněná, tvrdohlavá
Jakub Ides – bratr Dory, mentálně postižený, veselý
Terézie Surmenová – teta Dory a Jakuba, bohyně, moudrá, vyrovnaná, hluboce věřící, pověrčivá, statečná
Kateřina Tučková
*31.řijna 1980 (35 let)
- Česká spisovatelka a kurátorka
- Žije v Praze a Brně
- Její otec spáchal sebevraždu, když byla dítě
- Vystudovala Gymnázium v Brně a pak dějiny umění a český jazyk s literaturu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity později ještě Filozofickou fakultu univerzity Karlovy
- Jako kurátorka vedla brněnskou galerii ARSkontakt, od roku 2010 je kurátorkou Výstavní sítě Chrudim
Úryvek
Zaklínání bouřky
Vypadalo to, jako by tančila. Zdálo se, že už se s větrem sžila natolik, že nebojuje o rovnováhu — místo toho se v širokých kruzích kroutila v bocích, s rukama zaklíněnýma v objetí s větrným proudem. Na počátku každého z kruhů před sebou sevřela dlaně, jako by ho do nich chytala, a pak ho táhlým pohybem kolem své hlavy posílala zase zpět, odkud přišel. A skutečně, kolem Surmeny se začala vlnit tráva do půlkruhu opisujícího její gesto, takže bylo jasné, že vítr se stáčí právě kolem ní.
K překvapené Doře tak začal zpětný proud větru donášet útržky slov, ale byla to slova, kterým nerozuměla, vzývání někoho, koho neznala, šifrováno ve zpěvu, který nikdy předtím neslyšela.
— …protiv se vám, Otec nebeský, Bůh všemohúcí, protiv se vám, Syn jeho najmilejší, protiv se vám i Duch svatý! Hágios, Otheos, Ischyros…, svatý, svatý, svatý Pán Bůh zástupů… plná sú nebesa a země velebnosti Tvé a slávy Tvé!
Dora napínala uši, jak jen mohla, a nevěřícně zírala vzhůru na Surmenu, která teď začala velikými gesty opisovat kříž od nebe k zemi, zleva doprava. Její zaříkání pokračovalo.
— …tato mračna zakalená a búřlivá povětří zažeň, jakož i všeckny neřesti v nich škodlivé, krupobití, hromy a blesky… prosíme, rozežeň a zkaž Bůh všemohúcí!
Vítr metal kotrmelce o stráň a spolu s hlínou do výšky unášel i stonky suchých travin a utržené hlavičky lučních květů. Dora měla oči i ústa plná prachu.
— …zaklínám vás skrze den súdný, skrze všemohúcího a všemu zlému hrozného Boha, abyste krupobití od osení a zahrad odvedli a na hory, na skaly, na lesy a vody obrátili, kde žádný neseje, nesází a neštěpuje…
Vtom do Dory udeřil tak silný nápor větru, že ji ani trsy trávy neudržely. Zůstaly jí v rukou, když se jí paže rozlétly a ona po zádech sjela o několik metrů níž. Před očima se jí zatmělo, stačila jen vykřiknout hrůzou. Už je to tady, vítr ji požene jak otep slámy, úplně bezmocnou… Její sesuv zabrzdil kámen. Bolestivě do něj narazila a do očí jí vhrkly slzy.
— Pomoc! snažila se překřičet vítr. — Pomoc! Ale Surmena se ani nehnula a kromě ní nebyl široko daleko nikdo, kdo by jí pomohl. Zoufale se přimkla ke kameni a stáhla hlavu mezi ramena ve snaze schovat se před vichrem, před létajícími kusy trav a větví, které ji švihaly do tváře, schovat se před strachem, který jí bouře naháněla. V té bezmoci ji nenapadlo nic jiného než se začít modlit.
— Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé…, vyrážela ze sebe na pokraji pláče. A nepřestala, ani když jí prach zaplavil ústa, až se rozkašlala.
— …jak v nebi, tak i na zemi… Nad hlavou se jí zatočil prašný vír, jehož špička ji přeskočila. Slova jí ale dál plynula z úst, nejdřív potichu, pak hlasitěji, až nakonec křičela, vší silou, úplně bez sebe: — A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům…
A pak se stalo, že vítr ještě jednou zavířil, trochu zeslábl a znovu zesílil, a najednou se prudce otočil, skoro sám proti sobě, a v náhlém poryvu ustal a ztichl.
Úryvek:
- Přímá řeč
- Spisovný jazyk
- Nářečí
- Modlidba
- Obrazný popis
- Dlouhá souvětí
- Přirovnání
