Jméno práce: Africké dobrodružství
Slohový útvar: Vypravování
Přidal(a): Kateřina Mocková
Africké dobrodružství
Prodírali jsme se hustou džunglí. Nad našimi hlavami se ozvaly zvláštní zvuky, byla to opice v korunách stromů. Než jsem ji ale stačil vyfotit, byla zase jinde. Létala vzduchem z větve na větev jakoby nic. Když se zastavila, měl jsem pocit, že mi chce něco sdělit. Pak se zašklebila a zmizela. Vtom jsem si uvědomil, že jsem tam sám. Stáhlo se mi hrdlo, zoufale jsem se rozhlížel kolem sebe, ale po naší skupině ani památky. Byl jsem tam jen já, můj foťák a prales.
Nevěděl jsem, co dělat. Co si jen počnu sám v džungli, jen s foťákem. Měl jsem srdce až v krku. „Haló, je tu někdo?“ zavolal jsem nahlas, jak nejvíce jsem mohl. Ale nezaslechl jsem žádnou odpověď. Všichni už odešli. Třeba už zjistili, že chybím a hledají mě, řekl jsem si v duchu. Sedl jsem si pod strom na mikinu a čekal. Začalo se stmívat a nikdo nikde. Nikdo mě nehledá, co jsem si to namlouval. Jenže co teď?
Uvědomil jsem si, že jsem v tom úplně sám a musím se o sebe postarat. Vzal jsem si tedy své věci a šel přímo do středu pralesa. Musím si najít nějaký úkryt na případné přespání. Prodíral jsem se pralesem, až jsem narazil na skálu, ve které byla prasklina přímo pro člověka. Dělaný přímo pro mě, řekl jsem si.
Odložil jsem si zde věci a rozhodl se jít pro nějaké suché dříví a udělat si oheň, jinak bych v noci mohl umrznout. Sice je to prales, ale je tu vlhko a v noci klesají teploty, mohl bych prochladnout. Nasbíral jsem pár klacků a naskládal je na hromádku k zapálení. Ještě, že kouřím a nosím zapalovač pořád u sebe. Vlastně mě moje závislost na kouření zachránila. To řeknu hned své manželce, jestli se vrátím někdy domů.
Lehl jsem si do praskliny a zavřel oči. Už byla tma a v pralese byli slyšet jen ptáci. Najednou jsem je slyšel míň a míň. Usnul jsem. Probudil jsem se celý mokrý. Oheň mě od vlhkosti nezachránil, ale aspoň jsem v noci nemrzl.
Mám hroznej hlad. Moje břicho plakalo po jídle. Rozhodl jsem se jít najít nějaké kořínky. Vyučuji nauku o rostlinách na vysoké škole, takže vím, jaké jsou poživatelné a jaké ne. A hlavně sleduji pořad Jak přežít v divočině s Bearem Gryllsem. Našel jsem plno kořínků a také ovoce. Když jsem měl plné ruce jídla, vrátil jsem se k mému tábořišti. Ale v mém batůžku se hrabal podivný tvor. Nejdříve jsem nevěděl co to je za tvora. Poté jsem si všiml protáhlého nosu. Jeto mravenečník! Potichu jsem šel k němu. Když mě spatřil, utekl rychle pryč.
No vidíš Kamile, díky tvému ztracení jsi viděl mravenečníka. Usmíval jsem se sám pro sebe. Najednou jsem si všiml, že mi snědl celou energetickou tyčinku, kterou jsem si schovával na horší časy. Můj úsměv zplihl. Byl jsem naštvaný na toho mravenečníka. Snědl mi mé jediné normální jídlo. Ale díky mému vzdělaní a občasnému koukání na pořad Jak přežít v divočině s Bearem Gryllsem mě zachránilo.
Teď si v klidu sním to, co jsem si přinesl. Potom se zajdu podívat na místo, kde jsem spatřil opici, rád bych si jí vyfotil. Nechápu, jak v této chvíli můžu myslet na fotku opice, ale co jiného mám dělat. Brečet nad rozlitým mlékem? Ne, takový já nejsem. Vzal jsem si tedy svůj foťák a šel. Pamatuji si cestu podle zlámaných větviček. Když jsem k prasklině ve skále, polámal jsem plno větviček. TO jsem to ale Biolog, ničím prales. To ale nikomu neřeknu radši. Jako by to někoho zajímalo Kamile, říkalo moje podvědomí.
Došel jsem na místo a opice nikde. No, co jsem si taky myslel. Že tu bude přesně na stejném místě? To určitě. Rozhlížel jsem se kolem sebe, jestli jí nezahlédnu. Najednou jsem za sebou zaslechl motor auta. Otočil jsem se a vidím auto našeho průvodce. „Kamile, kam jste se nám poděl sakra?“ říkal dost naštvaně. Pokrčil jsem rameny a nastoupil do auta.
Potom jsem si vzpomněl, že mám ve svém tábořišti stále batůžek. Ale průvodci jsem nic neříkal, už takhle byl dost naštvaný. Stejně jsem tam měl jen napůl snězenou energetickou tyčinku. Ještě k tomu nakousanou od mravenečníka.
Hodnocení: 1 = výborně
